Zayn

S něhou ji hladím po paži. Leží u mě, schoulená a s něžným úsměvem na rtech.

„Neublížil jsem ti?" „Nemusíš se ptát po každém milování. Ty mi neublížíš! Nikdy." „V takové chvíli ale zapomínám, často, jak jsi něžná, zranitelná a hlavně bezbranná. Ty co jsem zabil... Nemohli se bránit a já se nechci nechat unést-" „Já nejsem ony! Jsem tvá... Mě miluješ, je ne. Víš moc dobře, co chceme, o co se snažíme." „Co chceme... Opravdu to tak sama moc chceš?" „Chci dítě nočního tvora, zla z Blackwoodu... Chci tvůj klan vzkřísit, chci, aby upíři žili po dlouhá staletí. Chci, aby vznikl klan silných a mocných upírů, jako jsi ty. Ale musím teď něco vědět." „A to je?" „Jen chlapečci mají takovou moc? Nebo i děvčátka?" „Obojí. Prvorozené je nejsilnější, a další dítě a pak další, jsou stejné. Mají stejné schopnosti jako já, jako ty." „Ale já nemám schopnosti-"
„Ne? A co je láska? Mít rád, milovat... To je schopnost. Schopnost něhy, něžných doteků, citů, umět se smilovat a soucítit... To vše jsou schopnosti. I já je jako malý měl, otec je ze mě dostal a ty jsi mi je navrátila. Naše dítě, ať už chlapeček nebo děvčátko, bude mít mou moc, sílu, schopnosti, stejně jako ty od tebe. Já budu malé učit to, co umím a ty ho naučíš to, co potřebuje pro přežití v lidském světě."
„Takže... Prvně chlapečka, pak chlapečka, děvčátko, další děvčátko a zase chlapečka a děvčátko?" Tiše jsem se rozesmál.

  „Chceš mi dát tolik dětí?" „Ano. Chci náš klan vybudovat od začátku. Chci, aby naši synové poznali lidskou dívku, zamilovali se a ona svolila k tomu, aby jim dala dítě. A to pak mělo děti... Jen mi ještě řekni, když se zamiluje děvčátko, do lidského chlapce, jaké bude jejich dítě?" „Mělo by být stejně silné... Já nevím, lásko, nevím... Na tohle odpověď neznám. Můj druh ženy bere, nerodí je. Ale pokud ano a budeme mít děvčátko, které bych si sám přál, udělám všechno proto, aby si našla někoho, kdo ji bude milovat a ochráním ji tak, jako chráním tebe. Ale ty mi odpověz; náš klan? A lidské dítě? Copak ty nejsi lidská?"

 „Už ne. Už dlouho žiji tady, s tebou... Tvoje moc a síla je... Veliká, víc než to a já... Znáš taje i kouzla, nevěřím tomu, že je to jen tvá síla a šálení mého zraku v tom, co děláš. Už jen to, kdo jsi, je nadpozemské. Zcela mimo lidské chápání. Neměl bys být, nevím, jak se zrodil první upír, který toto vše vytvořil, ale... Jde udělat z člověka upíra?" „Na co se to ptáš?" „Budu stárnout... Ty ne. Stárneš o tolik desítek let pomalu... Uplyne padesát let a já? Budu stará a jednoho dne zemřu a to nechci."
„Musela by ses vzdát lidskosti. Tvoje srdce i hlava by si pamatovalo, čím jsi byla, ale tvoje duše... Nemám duši a to, co je, co zbylo, je černé a vyplněné zlem. Když zabiju, necítím lítost, nic... Ne Kai... Ty jsi mě naučila milovat a chránit tě, ale to jsi udělala tady." Navedl jsem si její dlaň na místo srdce. „Ale duše je černá." „A co se při takové přeměně děje, nebo... Je to přeměna? Co je to?" „Chceš se vzdát lidskosti? Kvůli... Mně?" „Kvůli nám. Já nechci stárnout a pak zemřít. Nechci tu nechat tebe a děti. Vím, že je mít budeme... Vím, že klan se zrodí a nechci být jen na jeho počátku, chci stát v něm až do konce, do úplného konce... Jednou-jednou i ty zemřeš, smrt tě dožene, ale až za stovky let a já chci být u tebe, vedle tebe, po tvém boku. 

Zachránil jsi mě, vzal jsi mě sem a i přes to počáteční, co bylo... Už si ani nepamatuju co." Pousmál jsem se, hladím ji po tváři a ona přivírá víčka.

„Já nechci být bez tebe." Omotá kolem mě ruce a položí se.
„Nechci zemřít s vědomím, že ty jsi tady a já s tebou být nemůžu, jen kvůli koloběhu života... Jaké to je?" „Bolestivé..." „To mě má odradit?" „Ne... Ztratíš duši... Odvrhla jsi Boha a velebila jsi mě. Volala jsi mě od malinka, prahla jsi po mně, ale Bůh... Já existuju, nebe také, stejně tak peklo, zlo... Říkej si tomu, jak chceš. Já jsem zlo, co chodí po zemi, mezi lidmi a mělo by rozsévat zlobu, bolest, strach, brát životy, ničit... Jsem k tomu stvořený. A ten nahoře, to nechce... Proto nás zabije třeba železo, rozumíš? Je to jako skrytá válka na pomezí dvou světů, která je pro živé smrtelníky ukrytá před jejich zraky. Až smrt rozhodne, kam mrtvý odejde. Nebe? Nebo se bude svíjet v ohni bolesti? Kailyn... Kdybys chtěla odejít a rozhodla se přijmout Boha zpátky... On ti nechává zadní vrátka, ale když se mi odevzdáš nejen tělem, ale duší jako takovou, že mi ji vlastně dáš, zpět tě nevezme už nikdy a přeměna, říkejme tomu tak, se nedá vzít zpět."
„Já ji ale nebudu chtít vzít zpět." Lehký polibek na hruď a pak se ke mně vytáhla.

„Odvrhla jsem Boha, nestojím o jeho milost, budu se rouhat tak, jako dřív. Ty jsi ten, v koho věřím a s kým chci žít. Rozumíš? Chci, abys to udělal, abys mě změnil!" 

***************************
Nevím, jaká věková skupina čte Blackwood a kdo z vás, zná The Kelly Family, nicméně já na nich právě díky sourozencům vyrostla a toto je jedna z oblíbených (nyní v novějším podání) a i díky ní, mi šlo napsat pár slov do kapitol, měla jsem totálně vymeteno =D
♥♥♥