Kailyn

Zima uplynula, začínalo jaro.
Sníh tál a stékal z kopce, co jsem měli před domem, postupem dní vykukovala zelená zmrzlá zem stále víc a víc, voda se probojovávala skrz zmrzlou půdu do jejich útrob.
Maličké stonky keříků rašily, květy začínaly pomaličku hrát všemi barvami.

Svým způsobem mi zima chyběla. Zasněžené stráně, my v údolí a kolem nás jen bílo. Vysoké, stoleté stromy, zasypané bílou nadílku od vrcholů po poslední větvičku... Každý den napadla další várka sněhu, v noci přicházela sněhová vánice.
Vítr skučel za okny, vlezlý mráz se snažil prolézt okny a marně. V domečku panovalo teplo, oheň šlehal z krbů, a já se opírala o Zaynovu pevnou hruď, zakrytá teplými dekami a užívala si jeho něžných doteků.
Mumlal mi do úst, že tahle idylka je krásná a vydrželi jsme si povídat dlouho do noci.

Přes den odcházel, šeptal, že na pozemcích panství, co zasahovaly k lesu vytvořil zmrzlé stěny, které se poskoci hraběnky snažily rozbít, ale marně. Teď však tály...
Zoufale jsem jej prosila, ať tu zimu udrží. Jen se smál, nemá takovou moc. Roční období jsou dána zákonem přírody a to on porušit nemůže.
Přicházel zmrzlý, pevně mě svíral...

Jakmile zima odezněla úplně, cítila jsem prázdná a prázdnota mi vydržela po několik prvních, jarních dní.

Další ráno, mě probudil nezvyklý zvuk. Chvíli jsme ležela v posteli, s hlavou na Zaynově hrudi a poslouchala. Jakmile jsem si byla jistá, že se mi to nezdá, opatrně jsem z postele utíkala a blížila se k oknu.
Seděl tam pták, malý vrabčák, co cvrlikal seč mu zobáček stačil. Se slzami v očích jsem jej pozorovala a ukládala si jeho švitoření do paměti.
Co jsem tady... Neslyšela jsem zpěv ptáků.

Zayn spal, i jeho jsem chvíli pozorovala a pro sebe se smála.
Nepotřeboval moc spát, jeho tělo mnoho nepotřebovalo, ale co jsme spolu žili a hlavně tady... Byl schopný usnout i brzy večer, hned po večeři.
Opakoval mi, smějící se, že si navykl na život rádoby člověka a byť spánek nepotřebuje, líbí se mu to.

V tichosti jsem připravovala snídani. Až po chvíli mi došlo, že švitoření ptáčka se přesunulo se mnou. Stál na parapetu, poskakoval...

S nejistotou jsem obrala ze starého pečiva, co se nesnědlo semínka a vysypala mu je z okna na parapet. Dal si... Ale neodletěl.

„Dobré ráno." Leknutím jsem sykla, stiskla Zaynova předloktí a smála se. Stejně jako on. „Co to tu voní?" Mumle, olizuje mi krk.
„Vědět, že budeš chtít krev, zůstala bych v posteli." „Dáš mi kapičky jako sladký zákusek?" Se smíchem přikývnu, vzápětí zvedne hlavu a pohlédne na vrabčáka.

„Pták..." Špitnu, jako kdyby to neznal. „Nevím, jak se sem dostal. Probudil mě švitořením, a nemá se k odletu." „Ani nemůže, má zlomené křídlo." „Zabiješ ho?" „Trápí se..." „Zayne!" Věnoval mi pohled a sklonil se.
„Máš tu kamaráda, Kai." Vyšel před dům, objevil se před oknem a sebral vrabčáka do dlaně.

„Ale no tak, neklovej, potvoro." Zvedla jsem oči, dal mi jej do dlaně a ptáček se uklidnil. „Proč-" „Je to zvíře a já jsem predátor. Cítí to." Trhl Zayn rameny a otevřel šuplík s kousky zničeného šactva, co sloužilo k utírání nádobí.
Do krabice od sladkých sušenek naházel pár hader a postrčil mi ji. „Postel mu dělat nebudu." Dusím smích, pokládám ptáčka...

Měl pravdu, stal se kamarádem. Byl u nás tři týdny a byl zdravý. Poletoval po místnostech, vylétal z okna, ale neměl se k odletu. Zvykl si i na Zayna. Zjevně pochopil, že mu neublíží...

Přišel další den, kdy jsem byla od rána sama. V takových chvílích jsem se nudila. Zayn mě naučil číst, přinášel mi knihy, ale ty jsem už měla přečtené.
Vyšla jsem ven, natrhala náruč barevných květů a vrátila se do domu. Malé vázy z hlíny, co jsme se Zaynem vytvořili posloužily dokonale. Květy provoněly dům a já s šálkem kávy vyšla na terásku. Seděla jsem v houpacím křesle, vrabčák mi poletoval kolem hlavy, sedal na rameno, ťapkal po prknech...

Rozhlížela jsem se po okolí, bylo tu krásně a já se přesto těšila, až znovu napadne sníh a stromy budou holé.
Srdíčko mi zabouchalo. Co když se někdo skrývá tam v dáli, mezi stromy...

Křoví pod teráskou zašustilo, prudce jsem se zvedla a setkala se s planoucíma očima. Zmocnil se mě strach.
Oči zmizely a terasa se otřásla.
Obří zvíře přeskočilo plůtek a stálo čelem ke mně.

Majestátný, chundelatý šedobílý vlk, vycenil zuby a zavyl. Keř znovu zašustil... Ochromena hrůzou, jsem vběhla do domu, zabouchla dveře na petlici a do místnosti vletěl oknem ptáček. I okna jsem zabouchla, třásla se strachy a za dveřmi jsme slyšela prudký dech vlka, který se náhle prohloubil.
Dorozumíval se...Oknem jsem spatřila další čtyři vlky, každý byl jinak zbarvený, ale všichni bylo obrovští.

Zoufale jsem v duchu zakřičela Zaynovo jméno.

********************************
Děkuju :o) ♥