Zayn

Sám sebe jsem nepoznával. Všechnu něhu, co do mě vložila matka, ona vzkřísila ale teď...
Byl jsem někdo jiný. V jejích očích jsem byl už nějakou dobu muž a ne netvor, ale v těch svých?
Hladil jsem ji po těle, tlumil její steny i tichounký křik. Ona sama se chovala jinak, než ty, které jsem si bral v uličkách...
Dala mi svoje tělo na zlatém podnose a každou vteřinou mi dávala najevo, že toto chtěla, že je to takové, jaké to pro ni má být a že se jí to líbí. Poprvé jsem mohl říct, že jsem se s někým miloval a neměl jen styk, pro svou potěchu.

Leželi jsme vedle sebe, oddechovali a ona se zabalila do peřiny. Skryla mi svoje tělo, nelíbilo se mi to, ale bylo jí chladno... Na pár sekund jsem zavřel oči, povolil smysly a překvapeně vydechl. Na mém těle, mě paradoxně peřina zastudila. Přitiskla se ke mně, překryla mě a položila mi hlavu na hruď.

Hladím ji ve vlasech, po rameni a přemýšlím o tom, co se stalo, co právě proběhlo. Smršť pocitů, které neznám a nemám nejmenší tušení, co se honí v její hlavě a odvaha, nahlédnout jí do mysli? Ta je rozmetaná.
Teď to udělat nemůžu, zradil bych ji tím. A... Chci to raději slyšet a ne si listovat její hlavou...

Polibek, který můžu přirovnat k doteku motýlích křídel na kůži, mě přivede do reality. Odtáhla tvář od mé hrudi a pohlédla mi do očí. S něhou v očích a sladkých úsměvem, se ke mně posunula a dlouze políbila.
Neřekla ani jedno, jediné slovo. Přitiskla se pak ke mně a za pár minut spala.
Ani teď, jsem se jí v hlavě nehrabal... Jen jsem ji držel, hladil a usmíval se do stropu. Nechtělo se mi spát, klidně bych si to zopakoval... Ale i přes tu nevoli a touhu, jsem usnul.

Brzy ráno, jsem se znovu díval do stropu a pak stočil pohled k oknům. Něco tam chybělo... Závěsy... Uškrnul jsem se a pak se opatrně posadil. S pitomým úsměvem jsem se díval ven. Sněžilo... Oblaka už nevydržela nápor sněhu a vypustila jej. Celá krajina, kam až jsem dohlédl skrze vločky, byla zasněžená. Venku mrzlo, na oknech kreslil mráz květiny...
Během pár minut, se rozhořel obydlím oheň. Plameny hřály, plazily po stěnách a po chvilce, bylo uvnitř na můj vkus až velké teplo, ale pro Kailyn to bylo akorát.
Znovu jsem se posadil do postele, díval se střídavě ven a na spící dívku. Byla dokonalá... Jak krajina, tak ona.
S úsměvem a myšlenkami na proběhlou noc, jsem se zahleděl z okna a zavzpomínal na zimy, když jsem byl malý.
Na hrátky ve sněhu, na pláč, který přišel po šoku, že je to chladné, ale brzy jsem tomu přišel na chuť. Na oblečky, které táta nosil od lidských dětí, do kterých mě máma balila, a vlastně zbytečně... Necítil jsem přemíru chladu, bylo mi dobře v tenkých kalhotech, ale máma si tak asi plnila tužbu, mít normální dítě, byť pro ni, jsem byl dokonalý.

Na záda mi dopadlo tělo. Znovu jsem polevil v ostražitosti a nechal smysly spát. Ještě chvíli v téhle nečinnosti budu pokračovat a vymstí se mi to.

„Dobré ráno." Broukl mi hlas do ucha, následně mě Kailyn políbila na krk a vzápětí byla venku z postele.

„Sněží!" „Jo... Bude vánice..." „Zastavíš ji?" „Mám?" „Ne." Pobaveně jsem se jí usmíval do vlasů, hladil ji po těle, tiskl na sebe...

Nikdy jsem si neuvědomoval, jak dny plynou. Pro mě to byla věčnost, pro ni jen okamžik, který jsem již pociťoval.
Dny s ní, byly dokonalé a brzy jsem zjistil, že bez nich nemůžu být... Každý den, jsem povídal o sobě a rodičích. Smála se mým vzpomínkám, otírala moje slzy, kterým jsem se občas neubránil a stejně tak, stírala ty svoje.
Moje vzpomínky na zimu, na hraní si ve sněhu s rodiči, hlavně s otcem. S obávaným tvorem noci, mi hnaly slzy do očí a ona mi to chtěla vynahradit.
Po hromadě let, strávených vlastně o samotě, jsem měl společnost, která pro mě byla vším. Radovánky před obydlím ve sněhu, teplé pokrmy, její svůdný krček, kterým probíhaly tepny a žíly, co obsahovaly sladkou krev...  

Zima uplynula, začínalo jaro...