Kailyn

„Dalo mi to práci... Tedy, moc jsem se vlastně nenadřel, ale..." Obrátila jsem hlavu a pobaveně se usmívala. Sklonil se a chytil mě za bradu.
Nic neříká, jen se usmívá a něžně mě hladí po čelisti.

„Co se děje?" „Nic... Jen... Zkrásněla jsi." „A ty ses pořád nenaučil lhát." S úšklebkem jsem se mu vymanila z náruče a zastavila se před dřevěným můstkem, vedoucím ke stavení. Pár kroky byl u mě, chytal mě za pas a tiskl na sebe.

„Jsi ohromená..." „Jsem-jsem šokovaná." „Doufám, že i vnitřek se ti bude líbit. Nezasloužíš si život ve skále, to opravdu ne." „Tvá máma v ní ale žila." „Bylo to vše jiné... Tak jdeme?"

Prošla jsem dveřmi a rozhlížela se. Měla jsem s čím srovnávat... Pamatovala jsem si nuzný domeček, kde jsem se narodila, velmi dobře si vybavovala obydlí, ve kterém žila náhradní rodina. Stejně tak jako panství. Honosné komnaty, prachové peřiny a polštáře, vysoké matrace v postelích, zdivo obložené dřevěnými pláty. Krby v místnostech, co praskaly každou zimu...
A tady? Nic se tomu nemohlo rovnat. Vše, co tu bylo, bylo vytvořeno jeho rukou.

Prostorná místnost, rozdělená dřevěnými sloupy. Po levici jsem mohla spatřit cosi, co se podobalo kuchyni. Takové, jako byla v panství.
„Kde jsi to vzal?" Dívala jsem se na cínové pánvice, hrnce... Jen se pousmál a políbil mě do vlasů. „Jsem zvíře, vrah, i zloděj." Dusím smích a dál se dívám.
Po obvodu levé strany stavení je dřevěná deska, všude kam dohlédnu vidím nádobí, místo pro oheň na vaření. Těžký stůl, čtyři židle...
„Prošel jsem se po sídle a díval se, jak to má vypadat. Nejsem si jistý, jestli je to správné, ale jídlo se tam asi připraví. Tam je spíž..." Ukáže na dveře, vedle ohniště. Je zapuštěné v kamenném obložení, kousek nad místem pro dřevo je natažené kovová tyč a na ní se houpe kotlík.
„Pojď." „Toto je co?" Připomíná mi to odpočívací pokoj, jako byl v sídle. Jen tu chybí koberce na zdech, pohovky a křesla. Vše tu je opět dřevěné.
„Jen pokoj... Nevím k čemu jej využít, ale... Asi na odpočinek?" „A pro spánek?" Pousměje se a zavrtí hlavou.
„Je tu ještě jedna místnost." Nechávám se vést úzkou chodbičkou někam dozadu.

„Jak se tomu říká? Ložnice?" Dusím smích, jen mě zkouší a pevně obejme.

„Chci pro tebe jen to nejlepší. Vím, že dům jako bylo sídlo nepostavím. Tedy... Asi bych mohl, ale... Tohle ze mě pořád nedělá člověka a já nechci zvíře úplně potlačit. Byť lituju, že jím jsem." Vrtím nesouhlasně hlavou a dívám se po prostoru.
Postel, skříň, malý stůl a židle. Jsou zde i dveře, o pár vteřin později jimi procházím a dívám se do údolí pod námi.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že takové místo, se tady nachází.

„Matrace?" Posadila jsem se do postele a pousmála se. Drze se usmál a opřel se o rám dveří. „Zloděj... Chceš další vysvětlení?" „Jak? A odkud?" „Nejsou ti povědomé? Podíval jsem se ti do hlavy... Nepoznáváš je?" „Jsou z mého pokoje..." Kývl a přešel za mnou. Klesl na kolena a vzal mi dlaně do svých.
„K ničemu jsi neměla citový vztah tam, ale..." Tiše se směju, hladím jej po tváři a šeptám, že ani ta nejhonosnější komnata v celém sídle nebyla taková, jako je tento pokoj. 

*********************************
Děkuju :o) ♥