Kailyn

Nejsem schopná stát. Kdyby mě nedržel, spadla bych.

„Kde to jsme?" „Blackwood je rozsáhlý-" „Já vím... Je obrovský, ale... Tohle nevypadá jako Blackwood." Rozhlížela jsem se kolem nás. Stromy tu nebyly tak černé, tak jednotvárné, tak ponuré... Připadala jsem si strašně malinká.
 Stáli jsme uprostřed nějakého údolí, kolem nás se vypínaly k nebesům stoleté stromy. Hýřily všemi barvami zelené, stejně jako tráva pod našima nohama. Po pravici byly keře, na kterých během léta musely rašit barevné květy... Blížila se zima, každým dnem mohlo začít sněžit a přesto... Tolik barev, jsem za poslední týdny neviděla.
„Vážně, kde to jsme?"

„Zavři oči." „Zayne..." „Zavři je. Něco pro tebe mám. Něco, co ti snad udělá radost... Ještě ale," Chtěla jsem oči zavřít, když mě zastavil.
„Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že tě někam vezmu, až mi bude líp?" „To je ono?" „Máma mě sem brávala... Bylo to jediné místo, které nechal otec neponičené. Stromy i květiny tu kvetou, občas, se sem zatoulá nějaký vrabčák... Bylo to její místo a já tě do něj chtěl vzít. Právě kvůli tomu, že to tu je barevné a ne ponuré. Když zvedneš hlavu," Zaklonila jsem ji a znovu celá ztuhla. To místo, kde jsme stáli...
Jako kdyby nad námi byl nějaký kruh světla. Ale pak zas všude byla jen tmavá oblaka, teď, napěchovaná sněhem, čekajíc než jej vypustí...
„Tak je to jediné místo, které vypadá takhle. Jinde už tady žádné není. Jenže... Teď tu nejsem jen kvůli barvám. Zavři oči."
Semkla jsem víčka a on, asi aby si to pojistil, mi překryl oči dlaní. Obešel mě, objal a někam vedl kupředu.

„Nebojíš se?" „Ne." Stiskla jsem zápěstí jeho levé ruky, kterou mě objímal přes břicho a uvolněně jej hladila.
„Jsi připravená?" „Já-já nevím." „Tak nech ještě oči zavřené." Zaklonila jsem hlavu a tiše sykla. Líbal mě na krku, přesunul se na ucho.
„Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych žil jako člověk. Abych žil jinak, než doteď, ale ty bys mi tam umřela."
Nechápu, o čem mluví. Zašeptání, ať oči otevřu a podívám se... Nevím, co čekat.

„Co je to?" Stiskla jsem jeho ruce, co kolem mě omotal a neschopná ze sebe něco dalšího dostat, jsem se dívala na věc před námi.
„Ty nepatříš do skály... Nechci, aby žena – aby ta, co mám tak moc rád - žila ve studené skále, chvěla se neustále zimou... Já to nepotřebuji, ale ty ano. Přežil jsem tam několik zim, mně další neublíží, ale tobě... Kailyn, tohle místo máma milovala. Je jediný, v celým lese tak krásný. Je to pro mě kýč... Ale... Řeklas, že mi dáš dítě," Obrátila jsem se a vytáhla se na špičkách.
„Sama ho chci, jen... Nevěděla jsem, jak to říct. To jsi to udělal i kvůli miminku? Aby-aby-" „Já pro tebe nejsem jen zvíře, nechci, aby naše maličké žilo jako zvíře ve skále. Ani ty tam nepatříš."

Nejistě jsem se obrátila zpět a dívala se na stavení.

„Nejsem-" „Mlč." „Cože?" „Mlč... Je to... Zayne..." „Já nechci vidět každý den, jak tam mrzneš. Vím, že jsi spokojená, když jsi u mě, ale to jak jsi studená... Ani já tě tak nezahřeju. Musíš být v teple, potřebuješ žít jako člověk, ne jako já." „Neznamená to, že já budu tam a ty tam?!" „Ne. Nenechám tě tu samotnou." „Je mi jedno, kde jsem. Ale nechci být bez tebe." „Měl jsem pravdu." „V čem?" „V tom, že lituju, čím jsem. Nemáš tušení, jak je toto pro mě důležitý." „Myslím, že ani ty nevíš, jak jsi pro mě důležitý. Jsi Zayn, jen Zayn. Nic víc ani míň."
Usmál se a znovu mě pevně stiskl. 

„Vzdáváš se všeho, chci ti to vynahradit. Já nebudu nikdy normální, nikdy nebudu chtít jít mezi lidi a bydlet vedle nich. Jsou pro mě jen potravou," Vrtím hlavou. Nechci, aby pokračoval. Povzdechl si a na uchu mě zalechtal jeho dech.

„Jsi jediná, komu nikdy neublížím, jediný člověk, kterého budu já chránit." „Nebudu pak už jen já." Usmál se a já se znovu obrátila k stavení.
„Nenapadlo mě, že umíš... No..." Trhla jsem rameny a on se pobaveně usmál. „Nejsem jen zvíře a vrah." „To přece neříkám!" Jen se usmál a za ruku mě odváděl ke stavení. 

*************************************
:o)