Kailyn

Byl pryč, já trnula strachy.
Mezitím, co se maso peklo, jsem se znovu pokoušela dostat ven. Prosila jsem, žadonila... Stromy a jejich větve byly nepoddajné a já se znovu, po několikáté, potupně vrátila k ohništi.
Seděla jsem u něj, otáčela maso a přemýšlela o proběhlých dnech. O nic nedělání, jen ležení v dekách, já zahrabaná až po nos, on polonahý, s rukama za hlavou. Svěřovali jsme si navzájem tajemství. Šeptali, jací byli naši rodiče. V slzách jsem mu v náruči šeptala, jak mi má máma strašně chybí, jak hraběnka nebyla schopná ze sebe dostat kousek citu, aby mi matku nahradila. Vše zlé, co se stalo, každé příkoří, jsem ze sebe dostala. Uklidňoval mě, hladil, líbal do vlasů a šeptal, že už bude dobře. Jsem s ním a nemusím se ničeho bát.
Což bylo vlastně strašně paradoxní, uvážím-li, který tvor mi to řekl.

Jídlo bylo hotové, snědla jsem kousek a zavrtala se dek. Nemohla jsem se zahřát, chyběl mi. Chybělo mi jeho tělo, teplo, co mi předával. Chyběly mi jeho paže, omotané kolem mého, nahého, těla. V tu chvíli mi zima nebyla... Bezděky jsem zrudla, zakázala si myslet, na jeho tělo, bez svršků.
Semkla jsem víčka, chtíc usnout. Zaspat dobu, než se vrátí, jenže... Jeho tělo, svaly, černé ornamenty a jizvy.
Nemluvě o tom, jak jsem se mu nabídla. Byla jsem rozhodnutá... Chtěla jsem jeho tělo, chtěla jsem, aby mi ukázal, co muž a žena dělají, chtěla jsem se milovat, ale odmítl. V první chvíli jsem cítila jen zklamání, jenže když mi s něhou ve tváři šeptal do úst, jak bych ho pak ovládala... Tiše jsem se tomu teď smála a sotva jsem zavřela oči, představila jsem si znovu jeho nahé tělo na tom mém.
Nedávalo mi to spát, naprosto zoufalá, jsem se přetočila na břicho a natáhla ruku po jeho haleně. Voněla po něm, měl ji včera... Odhodila jsem své oblečení, a až teď, oblečená v jeho svršku, jsem byla schopná usnout.

Doteky, teplý dech na mých tvářích... Byla jsem líná otevřít oči, jen si to vychutnávala. Hladil mě, omlouval se a sotva se najedl, jak jídla, tak ze mě, pevně mě sevřel a já si až teď, připadala znovu v bezpečí. Ignorovala jsem provinilé myšlenky a doufala, že se mi nebude hrabat v hlavě. Jak by se tvářil, vědět, jak jsem na něj a jeho těla myslela...

Povídali jsme si a já to najednou nechápala. Nechtěla jsem odtud. Bylo to tu, uhm, všelijaké... Ale kam chce odejít? Odejít úplně? Z Yorkshire? Z Blackwoodu? Nechat les žít tak, jako kdysi, než tu vládl jeho otec a teď on?

„Nelam si nad tím hlavičku... Jen... Zimy tu byly krušné. Mně zima neublíží, ale tebe jsem už jednou podchladil. Víš, jaká byla zima za okny v zámku, tady... Je to nesčetněkrát horší." „Hm..." „Kailyn, to že se mnou chceš žít, že jsem pro tebe víc, než jen zvíře... Nemůžu tě vystavit něčemu, co vím, že nepřežiješ. I kdybych měl kvůli tomu tenhle kraj opustit."

„Myslíš na to?" „Patříš sem." „Mám to tady rád, moc... Ale nebudu tu za cenu, že zimu nepřežiješ." Našpulila jsem rty a on se pobaveně usmál.
„Kailyn..." „Už nic neříkám." Nalehl na mě a mně se rozbušilo srdce. „Opravdu jsem, šanci promarnil?" „Já nevím." „Můžeme jít spát... Ale nechci jít spát, bez polibku na dobrou noc." „Znamená to, že jsem tedy opravdu tvoje?" „Jen moje. Napořád." Sklonil se, tiše jsem sykla a vychutnávala si, jak s něžností kouše můj krk, stejně jako líbá, pomalu hořící pokožku.

Dny plynuly, ubíhaly... Podzim byl pochmurný, upršený a i když by Zayn mohl déšť zastavit, nechtěla jsem. Život kolem nás vodu potřeboval, stejně jako chladný vítr. Zima udeřila skoro náhle. Počasí bylo čím dál tím víc chladnější, jeskyní profukoval studený vítr a Zayn, každý den, na několik hodin mizel. Chyběl mi, bála jsem se o něj a sotva se vrátil, bral mě do náruče, zahříval a šeptal, jak se o mě bojí.

Počítala jsem, jak dlouho tu jsem... Skoro šedesát dní... Bylo to divné, bylo to šílené a bylo to nenahraditelné. Ani jednou jsem nechtěla pryč, ne po tom, co se náš vztah tak změnil.
Když odcházel, něžně mě líbal a šeptal, že se vrátí v pořádku, že se nemám bát. Přicházel, znovu mě líbal a zatímco jedl, mluvil o hraběnce.
 Doposud nevzdala snahu se sem dostat. Les stále odolával a Zayn, jakmile se rána zhojila úplně, mi předváděl, co vše umí. Čemu vládne, co jemu „říká pane."
A... Strávili jsme spolu tolik nocí a přitom... Jen polibky, něžné doteky, hlazení...

„Ahoj." Nadskočila jsem a vklouzla Zaynovi do náruče. „Co je to?" „Jídlo...?" Nafoukla jsem tváře... Po několika společných dnech mi přiznal, že nechodí do středu vesnice, ale jen na její okraje. Okrádá majitele nuzných domků, a i když jim tam nechává peníze, které jinak nepotřebuje, nelíbilo se mi to. Tedy... Pocity viny převážily mou potřebu jíst.
„Jsi úplně ledová..." „Oheň dohořívá... Les mě pro staré dříví nepustí, když mu to zakážeš." Zavrčel, šeptal mi do úst omluvy a stahoval plášť. S vděkem i úlevou, jsem se do něj zabalila a stavěla se na špičky.
„Chyběl jsi mi." „Ty mě taky. Jedla jsi už?" Kývám, hrabe se v truhle, podává mi další, teplé oblečení po své mamince a venku mě k sobě přitáhne.
„Něco pro tebe mám." „Co?" „Uvidíš." Bere mě za bradu a sklání se. „Věříš mi?" „Ano. Proč se tak ptáš?" „Sama jsi řekla, že mizím z místa a objevuju se jinde... Je to jen iluze, optický klam, lidskému oku nezachytitelný." Zatajil se mi dech, sklání se níž a jeho hlas je nezvykle tajemný. „Nevíš, co umím, nic z toho, co jsem ti ukázal, není to konečné..." „Zayne..." „Věříš mi? Opravdu?" „Pochybuješ?" „Pojď ke mně." Drze se usmívá, tiskne na sebe a než pochopím, co se děje, že mi je strašná zima, že kolem mě kvílí vítr, cuchá mi vlasy, a vlastně nemám ani pevnou půdu pod nohama, je po všem.

******************************************
:o)