Zayn

Semkla víčka, zatlačila mi dlaněmi do ramenou.

„Až se vrátím, půjdeš ke mně?" „Nevím." „Kde se v tobě berou, ty uražené morésy?" Nafoukla tvář, ušklíbla se a znovu se ke mně přitiskla. „Buď opatrný. Já se o tebe nechci-" „Starat?" Zasyčel jsem a pobaveně se sklonil. „Ale no tak." „Jsi hrozný!" „Ale máš mě ráda." „Moc..." Zamumlala sotva slyšitelně. „Prosím, dávej na sebe pozor." „Neboj se. Za chvíli jsem zpátky, ano?" Kýve, pouští mě a mizí ve skále.

Fyzická síla stále pokulhávala, ale přesto jsem byl schopný běžet...

Dávno jsem ztratil pojem o čase. Až teď mi docházelo, kolik fyzické a psychické síly jsem potřeboval, pro ochranu zdejšího života. Vodní stěny získaly stabilitu, zuřivý vítr dusil pochodně, házel si s lidmi... Byli nuceni se vrátit a já doufal, že řádění živlů vydrží alespoň přes noc.

„Kailyn?" Rozhlížel jsem se po příbytku. „Kailyn..." Šeptám s něhou v hlase, sedám si do dek a hladím ji po vlasech.

„Řekl jsi, že za chvíli." Ani neotevřela oči, jen mumlala. „Trvalo to. Omlouvám se." „Máš hlad?" Áá, až teď mi došlo, že tu cítím maso.
„Podle toho, na co." „Máš na výběr?" „Tebe, tvou krev nebo jídlo?" „Dal by sis to v takovém pořadí?" Rozespale se posadila a přisunula.
„Byl jsi pryč víc, jak tři hodiny... Les mě odmítl pustit. Kdy jsi mu řekl, aby zatarasil vchod?" „Nebylo to jen omezení svobody, jak to bereš ty. Ale i tvá ochrana, aby nikdo nesměl dovnitř." „Já vím..." „Omlouvám se. Ale musel jsem se ujistit, že ochrana lesa nepovolí přes noc." „Chceš jíst?" „Když jídlo odmítnu, řekneš, že jíst musím." „A nemám snad pravdu?" „Stačí mi syrové maso a jeho krev." „Nech toho!" Dusil jsem smích a objal ji. Zachvěla se, mumlala, jak jsem studený a já ji přesto nepouštěl.

Pojedl jsem, padl do dek a nechal ji, aby mi s ustaraným výrazem ošetřila ránu. Vyměnila obvazy, znovu ránu omyla, potřela bylinkami a s něhou ukryla pod čistou látkou.

„Co?" „Nic?" „Proč se tak díváš?" „Jsi krásná." „Jsi lhář." Protočil jsem panenky a přitáhl ji k sobě. „Co bude teď?" „Mělo by něco být?" „Mhm." Culí se, sklání a pobavenost jí září z očí.
„Mou krev a pak mé tělo?" „Jestli chceš?" „Budeš ze mě pořád pít?" „Jen když mi to dovolíš." Odhrnula vlasy na stranu a semkla víčka.
Tichounké, překvapené sykání, když jsem několik vteřin její krček jen hladově olizoval a sotva znatelně kousal.
Zakousnutí, co přišlo bez varování způsobilo, že s sebou škubla, zasténala a zaryla mi nehty do paže.
Spokojeně jsem zavrčel, sotva jsem se odtáhl a položil ji na záda. Otevřela oči a přejela mi prstem po rtech.
„Jsem tvůj pokrm?" „Nejsi jen pokrm, ale jsi moje." Zasmála se, vlezla mi do náruče a zakousla se do jablka.

„Nenudíš se tu?" Nedalo mi, musel jsem se zeptat. Prosbu, abych jí nelezl do hlavy jsem akceptoval. Sliby, že nikdy lhát nebude, mi stačily. Stejně jako to, co mi řekla nahlas. Nepotřeboval jsem její myšlenky. Ne teď.
„Když tu jsi, tak ne." „Na zámku jsi měla nějaké vyžití. Nebyla jsi přece jen služebná." „Když jsem nemusela poskakovat kolem hraběnky a Irene, byla jsem u sebe. Nebo se snažila dostat sem." Stiskl jsem ji silněji, ukousl si nabízeného jablka a ona se ke mně zavrtala ještě víc.
„Strašně jsem sem chtěla... Teď nechci nikdy odejít." „Chceš tu se mnou žít? Napořád?" Broukla a s pohledem nevinného děvčátka se usmála.
„Bála jsem se, že mi umřeš. Pro mě-pro mě nejsi jen netvor, ďábel, stvůra, zvíře... Mám ráda podobu, jakou máš když jsi se mnou. Mám ráda tebe." „Taky tě mám r-" Odmlčel jsem se a přemýšlel, co říct. „Neříkej to, ještě ne."
„Nabídla jsi mi svoje tělo, to mi ho chceš dát jen za „mám tě rád"?" „Odmítl jsi ho... Dám ti ho, ale..." „Promarnil jsem šanci?" „Mhm... Zlobíš se?" „Ne. Chci tě, tvý tělo... Ale až mi to sama řekneš a nebude to jako úplatek." „Byla by to tvá slabina?" „Nepochybuji o tom." Hladí mě po rukou, culí se a očima těká po mé tváři.

„Proč tě to zajímalo, jestli se nudím?" „Z prostorného zámku, kde byla hudba, plesy, společnost, jsi tady. Ve skále, s provizorním ohništěm, několika dekami a věcmi, co tu zbyly po rodičích..." „Povraždíš osoby v sídle a půjdeme tam? Podmaníš si nejen les, ale i sídlo?" „Budeme muset jinam." „Cože?!" „Chceš se mnou opravdu žít? Být jen se mnou, už nikdy mezi lidi, do vesnice... Nikam tě samotnou nepustím. Budeš napořád, jen se mnou. Vážně to chceš?" „Ano." Odpověděla bez váhání, obrátila se mi v náručí a vzala mi hlavu do dlaní.
„Ano! Zayne, chci být s tebou, napořád. Jako holčičku, jsi mě nezabil, ale chtěl jsi mi dát lepší život. Nestalo se to, ale teď, tady s tebou... Ano, bojím se. Nemáš existovat, ale přesto... Není to už strach z tebe, ale o tebe. Ví se, že tu jsi, každý den se sem snaží lidé od hraběnky dostat. Chtějí tě zabít, pomstít ty dva a vím, že když se sem dostanou a tebe zabijí, mě nikdo neušetří. Nemám kam jít, to přece víš... Chci žít s tebou, chci se ti dát, chci ti dát to, po čem toužíš." Navedla mou dlaň na bříško a sklonila se.
„Chci žít se zlem, co panuje v Blackwood. Chci žít s mužem, který vládne lesu a živlům a... Který mě ochrání." Zabořil jsme tvář do prsou a stiskl ji v náručí. „Nedovolím, aby ti hraběnka nebo někdo jiný ublížil." „Já vím... Ale-Proč budeme muset pryč?" „Nepřežiješ tu zimu. Tady ne..." Mračí se, šeptá, že má matka tu přece žila, ale to tu bylo vše jiné. Bylo tu všeho dostatek...

*********************************
:o)