Zayn

Upřímnost, kterou jsem ze sebe dostal, ji děsila a zároveň ji donutila mi věřit. Tedy, vypadalo to tak.

Byla pode mnou, byla nahá a moje svršky ležely daleko od nás na podlaze. Vše se seběhlo rychle a já nelitoval a hlavně nechtěl nic uspěchat.
Chvěla se, v očích měla vzrušení, hlad i chtíč a sotva jsem na ni nalehl, už nahý, omotala kolem mě znovu nohy a procítěně zasténala.
Cítila mě, vnímala mě každým pórem svého těla a já na tom nebyl o nic líp. Všechno špatné, co se mi kdy stalo, co jsem prožil a cítil, bylo pryč. A mohla za to ona.

Topil jsem se v jejích očích a skláněl se, znovu, pro polibek. Chtěl jsem jej prodloužit, líbat ji tak, jak se to sluší jen mezi manžely, kterými jsme nebyli a přesto...

Ne, nebyl to hřích, jak to nazvala. Hříchem by bylo, kdyby se to nestalo.

„Bojím se." Zašeptá, sotva jsem jejím rtům tak blízko, abych se mohla dotknout. „Mě?" „Sebe." „Proč?" Hladím ji po tváři, překvapení skrýt nedokážu. „Že to bude bolet." „Nerozumím." Zakazuju, podívat se ji do hlavy. Teď mi to nepřijde správné.
„Že to bude bolet, když mi tě někdo vezme." „Jak to myslíš?" „Víš to." „Nikdo, přísahám ti, že nikdo mi tě nevezme a mě nikdo nezabije. Tohle... Tohle byla má chyba, moje selhání co mě málem stálo život, ale mám tebe." Otřel jsem se nosem o její. „Do lesů se nikdo nedostane." „Jak se sem dostal Balduin?" „Nevím. Ani otec to nezjistil. Ale už se to opakovat nebude. Nenechám si tě vzít, nic se ti nestane." „Ani tobě? Slibuješ?" „Pro tebe nejsem jen upír, že?"
 „Ne. Už ne." „Co to změnilo?" „Strach že mi umřeš. Že tu budu sama... A tvůj křik z nočních můr. Křičel jsi o mamince, mluvil jsi, plakal... Já si už nemyslím, že jsi jen zlo z Blackwood. Nejsi zlo, lidé za to, co je, můžou. Začal to Balduin a tvůj otec... Jen pomstil tvou mámu a z tebe udělal zvíře, jenže ty jím nejsi. Zvíře, co by prahlo po krvi a chtělo jen zabíjet... Byla bych mrtvá, kdybys takový byl. Možná takový jsi, řekl jsi, že to co jsem viděla při zabití Tristana a jeho otce, byla jen malá ukázka. Věřím, že umíš být nelítostný zabiják, ale mně neublížíš. Já se nechci vrátit mezi lidi, chci žít tady, s tebou a chci je čas... Čas, abych mohla nahlas říct, že ti chci dát dítě. Nechci násilí, nechci, abys mi ubližoval... Dám ti všechno, co ti můžu dát, ale chci, abys byl jen Zayn a ne vrah." „Jen Zayn..." „Nemyslela jsem to tak!"

Posadil jsem se, kousek od ní. Zabalil se do deky od pasu dolů a díval se do ohně. „Nezlob se." Rty se mi otřela o rameno a překvapeně vydechla, když ji k sobě přitáhl.

„Máma věděla, že nejsem člověk. Netušila však, kdo a co jsem. Zjistila to až ve chvíli, kdy umírala. Otec ji to zašeptal, stejně jako své jméno... Od mala mi opakovala, že ví, že nejsem jako ona. Že je ve mně něco, co jsem zdědil po otci. A že je to špatné, že se to dá využít ke zlu... Opakovala, že i když to ví, tak to ona tak nevidí. Můžu být dobrý, můžu být jen Zayn." Natočil jsem k ní tvář a ona si setřela slzy.
„Tvá maminka, ti dala to nejlepší, stejně jako otec. Já-já se bojím! Jsi tvor, co nemá existovat. Tvoje zuby řežou na pouhý dotek, máš sílu, o jaké se zdejším mužům může jen zdát. Ovládáš les a živly pohybem ruky. Mizíš z místa a objevuje se jinde... Oči, co mě děsí a přitom se do nich chci stále dívat, protože mě svádí... Nemáš existovat, měl bys být mrtvý, ale to mě děsí víc, než strach z tebe. Kdybys nebyl, on by si mě vzal, kdybys tenkrát nepřišel a nezabil je, asi bych byla mrtvá nebo... Já nevím... Ale nejsi jenom vrah a po krvi toužící tvor."
„Nezradíš mě?" Vydechnu po pár vteřinách ticha.
„Zradit tě?" „Odehnal jsem přátele, vlky... Byli jediní, kdo mě znali, s kým jsem mluvil... Teď jsi jen ty ta, která tu je se mnou. Co když ti řeknu své slabiny, tu největší už znáš; železo... Co když ti les přestane stačit a já ti dovolím vyjít ven? Zamiluješ se a budeš se mě chtít zbavit?" „Přestaň!" Vykřikla a v slzách na mě pohlédla.

„To se nestane! Rozumíš?! Nestane se to!"

„Přísahej mi. Teď a tady. Nezradíš mě, a pokud ano, nebudu takový, jakého mě znáš. Ublížím ti. Bude to bolet, zemřeš v bolesti a v křiku." „Přísahám!" Semkl jsem víčka. Přitiskla se mi do náruče a já svých slov litoval.
Ani špetka lži, jen bolest a lítost, smíchaná se strachem.

„Kailyn...?" „Hm?" „To, co jsem řekl-" „Nezradím tě. Nikdy. Nikdy přísahu neporuším. Mám-mám jenom tebe. Taky chci, abys mi přísahal." „O čem?" „Neublížíš mi, nedovolíš, aby mi někdo ublížil a tobě se nic nestane." Zvedla hlavu a unaveně na mě pohlédla.
 „Přísahej mi, že nebude nikdo, jako Balduin. Že hraběnka, které jsi zabil muže, a teď po tvé smrti prahne, tě nedostihne. Že les nikoho nevpustí a-a že jestli ti dám dítě, tak jeho ochráníš, stejně jako mě." Do úst ji šeptám přísahu, omlouvám se, za svá slova a ona mě stahuje do dek. Šeptá, že jsem pořád zraněný, že krvácím... Vyčistí mi, pomalu se hojící ránu, a položí se mi k boku.
Hladím ji po těle, několikrát se dotknu rty jejích vlasů.

„Zayne?" „Ano?" „Budeš tu, až se vzbudím...?" „A ty?" S úsměvem kývne a vytáhne se výš. „Můžu?" „Pojď ke mně." Mumlu ji do úst, těsně předtím, než je spojím se svými. 

**********************************************
Děkuju :o) ♥