Kailyn

„Opravdu ti neublížím." „A když to udělám já?" Hloupost, co jsem plácla, pro své odlehčení. Obočí mu vylétlo výš a já se nad něj vytáhla.
„Tak se bránit nebudu. Spíš naopak." Výbuch smíchu, rozléhající se skálou mě uchlácholil a vzápětí mi do srdce bodl několik ostnů.
„Kolik jsi měl žen?" „Cože?" „Neodpovíš? Po mně jsi odpověď chtěl a já v tvé hlavě číst neumím." „Několik." „A to je kolik?" „Nepočítal jsem to." Zvednutá na lokti, se zájmem hledím do jeho tváře.

„Ale žádná nebyla jako ty." „Jako já?" „Mm... Tak čistá, krásná, něžná, starostlivá, vyděšená a nevinná." „Ony asi nevěděly, kdo jsi...?" „Jsi jediná a asi i poslední osoba, kdo to ví." „A kolik jich bylo?" „Nevím, vážně ne." „Hodně?" „ „Hodně" je široký pojem. Co to znamená pro tebe?" „Víc jak-jak dvacet žen." „Být člověkem, byl bych za – jak se tomu mezi lidmi říká? – sukničkář?" „Takže ano?" „Ano." „Ah..."
Chuť dál mluvit přešla, jen z jakési povinnosti, jsem se mu položila zpět na hruď a ani jej neobjala.

„Několik z nich jsem zabil." Vydechl do ticha a vzal mě za bradu. „Proč?" „Z hladu." Zavrčí a já skončím na zádech.
Leží na mně, dal si tu práci, abychom byli stále zakrytí a bez skrupulí zničil halenu, když ji roztrhl.

„Křičeli slastí a pak děsem." Upřel pohled na má prsa a hlas zněl temněji. 

„Neublížím ti, Kailyn. Opravdu ne." Zasténání vyplnilo prostor. Líbal mě na krku, ochutnával mou pokožku jazykem a v dlani mi sevřel ňadro.
„Přemýšlela jsi o muži?" „V situaci, která náleží jen manželům?" Kývne a spokojeně se usměje, když kolem něj omotám nohy.
„Celou tu dobu, myslím jen na tebe." „I teď?" Bázlivě kývnu a na rtech mě zalechtá jeho dech. „Budeš se bránit?" „Čemu?" „Polibku." Temný podtón hlasu vymizel, nahradil jej něžný a než jsem stačila cokoliv říct, cítila jsem jeho ústa na svých.

„Mhm." Zabručel a odtáhl se. Stále jsem měla víčka zavřená a přehrávala si, co se to stalo. Jak se jeho rty otíraly nenásilně o moje, jak něžně sál můj spodní ret a svým jazykem jej navlhčil, jak mě hladil po nahém boku a spokojeně přitom vrčel. 

Skoro jako zvíře. Jako spokojené, divoké zvíře... A... Já poznala, jaké políbení může být...

„Nelíbilo se ti to?" Pitomý úsměv a já konečně otevřela oči. Přestala jsem přemýšlet o tom, že první muž, se kterým jsem v takové situaci není obyčejný a je něčím, co mělo být dávno mrtvé.
V jeho očích byla něha a pobavení.
 S pramalou dávkou odvahy, jsem zvedla hlavu od podložky a dotkla se jeho rtů.
„Líbilo." „Takže, chceš pokračovat?" „Ve všem? Polibkem to začíná, ne?" „Může to i skončit a ne, ne ve všem. Jen v tom, co mi dovolíš. I když... Neubráním se pocitům, které si mým s tělem hrají. To nepůjde." Slabounce jsem vzdychla a on znovu zvedl pánev z mého klínu.
Jednala jsem tak, jak bych nikdy nepomýšlela...

Zavrčel a stiskl mi stehno. Zvedla jsem svou pánev a otřela se o jeho rozkrok. S jeho tělem se cosi dělo a mohla jsem za to já.
„Malá a zlobivá holka." „Je to špatné?" „Špatné bude, pokud přestaneš!" Zabránil mi, sundat z něj nohy a nalehl na mě plnou váhou. Tiché zasténání znovu vyplnilo prostor a on se usmál.
„Za to, můžeš ty." „Mám se omlouvat?" „Ne! Kvůli tomuto, se nikdy neomlouvej. Spíš naopak, já bych měl děkovat." Semkla jsem víčka a dotkla se jeho vlasů.
Líbal mě znovu na krku, něžně do něj kousal a mapoval dlaní moje tělo.

„Není to hřích?" Promluvila jsem po pár minutách. Stále se zabýval mým krkem a ten mě začínal pálit.
„Nejsem já zrozen z hříchu?" „Ne. Jsi tvor co vznikl z lásky. Ani upír, ani člověk. Něco mezi... Něco, co mě láká a nevím, jestli je to správné. Nejsi-" „Od malinka ti do hlavy tlačili, že to, co spolu teď děláme, dělají jen lidé, co jsou manželé. Co mají děti a přesto... Dělají to jinak, než my. Žena poslouchá muže na slovo, je mu povolná a patří jen jemu. Muž není povinen se ptát, jestli se to ženě líbí, zda to co dělá, dělá tak aby ji neublížil. Žena nemá práva, má jen povinnosti, co musí splnit." Kývnu a cítím v těle příjemný a přesto nezvyklý pocit.
Hořím, v klíně cítím teplo a celá, najednou cítím jen touhu. Chci, aby byl na tom jako já; aby byl nahý a ukázal mi své tělo, bez jediného svršku.
„To je ale hříšná myšlenka." Přimhouří oči a drze se usměje. „Nelez. Mi. Do. Hlavy! Ne teď...!" Vydechnu šokem. Odtáhl se, zbavil se kalhot a sotva nalehl, zasténala jsem. Znovu.

„Tohle je lepší? Síly jsou vyrovnané?" „Byl jsi na-na všechny takový?" „Měl jsem jen pouliční coury a ne, nebyl jsem na ně takový. Na žádnou už takový nebudu." 

**************************************
Děkuji ♥♥♥, a to mě moc těší =D =D
Snaha převést povídku do minulosti se možná dařila, do této kapitoly... Jako... Upřímně nevím, jak jinak tuto situaci popsat z dob minulých =D