Zayn

„Kailyn?" Odpovídalo mi ticho. Mohlo být brzy ráno, moje náruč byla prázdná a pocit něhy, která mě naplňovala odplouval.
Když jsem usínal, podvědomě jsem na sebe Kailyn tiskl, vnímal tlukot jejího srdce a její teplý dech mě lechtal na kůži. Cítil jsem něhu, nevinnost, možná i lásku.
Byl to podobný pocit jako když mě držela matka a já u ní usínal. V tu chvíli jsem se cítil jako někdo, kdo je milovaný a chráněný. Při usínání s Kailyn v náručí jsem vnímal záchvěvy lásky a rozdílem bylo, že já nebyl ten, co byl chráněný ale byl jsem ten, co chrání.
Sliby, že ji neublížím, nezabiju a ochráním ji... Vše jsem chtěl splnit, hlavně to poslední. Kdyby někdo proklouzl do lesa a ohrozil ji...

„Kailyn?!" Snažím se dostat na nohy, látku na ráně mám prosáklou a je mi to jedno. Za chvíli se mi kůže zacelí a k ornamentům na těle, se přidá další v podobě jizvy.

Opírám se o stěny a sunu se ke vchodu. Motá se mi hlava a já zavzpomínám na Harryho a jeho léčitelské dovednosti. S ním, v jeho péči, jsem byl na nohou do druhého dne.
Venku se zhluboka nadechnu a nechám několik větviček s listím, aby se mi otřelo o tváře. Les mě vítá a tiché ševelení prozrazuje, jak jsou rádi, že jsem v pořádku.
Bylo to úsměvné. Pro všechny byl Blackwood zhouba, místo kde končí život a přitom...? Les si tu žil vlastním životem, byl vděčný za déšť, za chránění malých stromků před bouřlivými větry... Byl jsem jeho pán a les byl mým poddaným.

„Kailyn?!" Zařvu a nevím, jestli se ve mně hromadí vztek nebo zděšení.

Ignoruji ševelení stromů, opírám se o kmeny a snažím se jí najít po čuchu.

„Zayne?... Zayne!" Ne, nejsem na tom tak dobře, jak jsem si myslel. Po těle se mi řine krev, motá se mi hlava a přesto jsem šel dál. Že mám pomotané smysly jsem nevnímal, neřešil, že vidím dvojmo, že skoro nic necítím.
„Zayne..." „Kai-Kailyn." Omotal jsem ruce kolem jejího těla a stiskl jsi. „Kde jsi byla?" „Šla jsem pro vodu. A pro bylinky." Snažím se zaostřit na její tvář.
„Musíš zpátky, pojď." Dal jsem ji zabrat, víc než sobě.

Dopadl jsem do dek, ani se nezmohl na bolestné heknutí.

„Nemůžeš odcházet." Mumlu, nemám sílu otevřít oči. „Bál jsem se. Že se ti něco stalo, nebo-nebo jsi mě opustila." „Pšt, nemluv." Nereaguje na moje slova, doteky na tváří mě uspí, a tak nějak podvědomě vnímám, jak mi ošetřuje břicho.

„Ahoj." „Ahoj." Její pozdrav zní plaše, stydlivě. Jsem zesláblý, ani se ji nemůžu dostat do hlavy a jen tak odhaduju, že mluvu dětí z vesničky zná z doby dětství a netuší, jestli tak může mluvit se mnou. Nicméně... Jako kdybych byl někdo, kdo vyžaduje spisovnou mluvu a vědomí o správných způsobech.

Sklonila se, navlhčila mi rty mokrou látkou a já si je okamžitě olízl. „Je mi zle." „Máš teplotu." Kývnu a otevřu oči.
Na pohled vypadá zuboženě, unaveně.

„Kolik je hodin?" „Nevím. Ale obloha je zčernalá, někdy k půlnoci." „Jen spím." „Jsi zesláblý, není se čemu divit." „Omlouvám se." „Za co?" „Za mou blbost. Kdyby mě nebodl... Vypadáš zbědovaně." Přivře víčka a skloní se níž.
„Máš noční můry, nic si nepamatuješ?" „Ne." „Křičíš ze spánku, mlátíš s sebou. I kdybych chtěla spát, nemůžu. Bojím se... O tebe." „Kailyn..." „Hm?" Znovu jsem otevřel oči a ona se křečovitě usmála.
„Jinde by ti bylo líp." Semkl jsem víčka a lapavě se nadechl. „Nebylo." Znovu se usměje, tentokrát s něhou v očích.
„Jsi-" Přejel jsem si jazykem po rtech a šokovaně oči otevřel. Držela mi pár centimetrů nad ústy ruku. Ze zápěstí odkapávaly kapičky krve.
Výmluvně se podívá a zápěstí mi přitiskne na ústa.

Přisál jsem se, hltavě pil a stejně tak polykal. Nebylo to zrovna pěkné, tímto způsobem – jak kdyby sání krku bylo – ale v tuto chvílí jsem byl rád, že se nemusím pohnout.
Když protočila panenky, došlo mi, kolik krve jsem si musel vzít. Zacelil jsem ranku, kterou si sama způsobila jedním z mých nožů a než jsem se nadechl, abych něco řekl, zhroutila se.
Její krev mi dodala malé množství sil. Zvládl jsem ji dostat k sobě, ležela na zádech a já kontroloval, jestli dýchá.
Se zařváním, které ji neprobralo, jsem se přetočil na bok a naléhavě jí hladil po tváři. Několikrát jsem ji slabě popleskal a zoufale šeptal, aby procitla.

Přišla k sobě po pár minutách. Otevřela oči a omluvně se usmála.

„Omlouvám se." Chrčím a naléhavě ji držím za tvář. Jen zavrtí hlavou a zatlačí mě na záda. Sama je slabá, víc, jak já ale přesto se mnou nemá moc práce.
Zděšení z jejího omdlení se na mně podepsalo. Znovu na mě jde spaní, kterému se bráním.

„Máš hlad, jsi vyhladovělá... Musíš být." „Jsem v pořádku." Sotva ji slyším. Něco za mou hlavou dělá, na rty mi tentokrát dopadne několik kapek vody a ona se začne věnovat břichu.
Vidím ji ve tváři bolest, zoufalství, ale mlčí a jen koná.

*****************************************
♥♥♥