Zayn

K lesu, na jehož druhém konci stálo sídlo, které jsem sotva jako malý zahlédl, jsme se dostali za pár dní, za hluboké noci.
Očima jsem provrtával černotu noci, ale nezahlédl ani jeden, jediný pohyb... Vlci šli přede mnou, ve své pravé podobě... Hledali místo, kde jsem se narodil, kde jsem žil, kde mi zemřela matka.

Mohl jsem jít i bez nich... Mysl a vzpomínky mě vedly dobře.

Stál jsem na místě, kde zemřela máma. S bolestí jsem si pomyslel, že ona byla ztělesněné dobro, jak jinak by mohl na tomhle místě vykvést keř bílých růžích... Jak jinak?

Nebylo těžké obnovit prostředí, které tu už kdysi bývalo. Les se vzpamatoval a stejně tak si i pamatoval.
Stoleté stromy, kterým se plameny vyhnuly ševelily ostatním, že pánův syn je zpět, těch několik zvířat, které necítili zlo, vešlo a začalo tu žít se hnalo z lesa, jako kdyby je někdo štval pryč.

Několik měsíců, jsem nevyšel dál, než pár metrů od obydlí. Plameny neponičily uvnitř nic, kupodivu.
Našel jsem věci, které patřily mámě a v truhle je odnesl pod jeden ze stromů a zakopal věci pod jeho kmen.
Těch několik měsíců, jsem v rukou obracel deník, co mi otec dal a bál se jej otevřít a když už to udělal, nemohl se odtrhnout.

Byl to jeho deník, jeho život...
Popisoval dobu, kdy zůstal jako jediný z klanů upíru... Kdy přežil malý hoch, který trpěl nad krutostí lidí. Jak rostl a sílil, učil se sám přežít, najít si potravu, lovit... Pak i zabíjet. Jen shodou náhod, se vrátil do míst, odkud pocházel a v ruinách, našel knihy, zbraně... Tam se potkal s vlky.
  
Ruiny se staly jejich domovem a když jej napadl vůdce vlků, boj s ním vyhrál a stal se rovnocennou součástí vlčího klanu. Žil v jejich společnosti desítek let a když byli nuceni odejít – proč, to tu nebyla ani jedna, krátká zmínka – odešel do Blackwood.
Několik vlků šlo s ním, zbytek zůstal a zemřel, jak po čase zjistil. Mohl jsem si jen domýšlet, jestli za to mohli lidé, nebo někdo, jako my, tedy... Jako já.

Zde, v temném lese se dál učil, sžil se s přírodou a jak sám popsal, starodávný les, s magickým duchem začal chřadnout.
Podobal se každou chvílí víc tomu, který jej obýval. Nesl tíhu jeho bolesti, jeho smutky, ztráty, vzpomínky...
I kdyby chtěl les udržet v zeleni a dovolit zvěři, aby žila uvnitř, nešlo to.

Objevilo se několik lidí, kterým chřadnoucí les nepřišel normální a hledali důvody. Natrefili na otce, když se krmil poslední srnou, co v lese vystopoval.
Vyvolalo to děs a hrůzu a snahu jej zabít. Několik učenců brzy nazvalo bytost z lesa ďáblem a uspořádali na ni hon.
Les, který si však na přítomnost otce zvykl a poskytl mu útočiště, bránil toho, který se o něj staral.
Doba sucha, která kraj postihla nepřidala báchorkám o Ďáblovi, nic dobrého. Těžké mraky, krupobití, blesky křižující oblohu... Ale vše jen na Blackwood, jinde nepadla ani kapka... Kdo jiný, než sám Ďábel poručí nebesům pršet?
Ve chvílích, kdy se do lesa pokoušeli dostat muži i chlapci, poháněni vidinou zabití Ďábla, se les stahoval, chránil vlky i zlo uvnitř a vše poslední, zelené, zčernalo docela. Les se zocelil, křoviny srostli, kmeny stromů na okraji lesa, kolem sídla Kiplin Hall zesílily, spojily se...

Ďábel vyšel ze stínu lesa a všichni z těch, co na rozlehlé ploše stáli, padli mrtví k zemi.

Jako varování poručil vlkům odtáhnout mrtvoly do domů, ze kterých vyšly, několik z nich posloužilo jako potrava...

Strach pánů v sídle byl obrovský, stejně jako všech jejich poddaných. K lesu se už nikdo nepřiblížil a kdo do něj vkročil, nepřežil. Pár bláznů se našlo a otec několika dovolil vstoupit, jen pro zábavu.
 Vlci se hnali za muži i chlapci, kteří stejně na svou hloupost doplatili.
Několik jich sám lovil otec a vždy je zabil krutým způsobem.
Takovým, jako zabil Balduina... Před očima se mi začal přehrávat ne moc dlouhý příběh.

Hrabě vřeštěl, brnění, které na sobě měl, z něj spadlo a jemu se od krku až k podbřišku objevil krvavý šrám, který se rozestoupil. Otec se jej nemusel ani dotknout, jak byl silný a schopen ovládat cokoliv jen myslí a pohyby rukou.
Sledoval jsem, jak mu otec vyrval srdce, rozdrtil jej v dlani a rána dál pokračovala. 

Hrabě stále žil, s uši drásajícím řevem mohl cítit, jak mu otec půlí hlavu a pak, konečně zemřel... 

******************************************
:o)