Zayn

Zvedla ruku a konečky prstů mi přejížděla po tváři.

„Nemohl bych ti ublížit. Neublížil jsem ti předtím, jen kvůli tvým prosbám a teď bych nemohl, protože-" Odmlčím se a ona zvídavě povytáhne obočí výš.
„Proč?" „Jsi nádherná. Vyrostla z tebe překrásná žena." Pochybovačně se ušklíbla a přejela prsty po svém krku. „Stačilo ti to?" Kývám, ale znovu se skloním a jazykem ji přejedu po rankách.
„Bojíš se mě?" Mumlu, zakazuju si podívat se jí do hlavy a semknu pevně víčka. Nejistě se mě dotýká na boku a druhou rukou, kterou mě hladila, mě drží ve vlasech.

Je to-je to romantické, svůdné... Začal se ve mně sbírat chtíč.

„Trochu." „Co mám udělat, abys strach přestala cítit?" „Dát mi slib." „Že ti neublížím? Že tě nezabiju?" „A že mě ochráníš. Přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdybys zemřel." Zavrtí hlavou a mně to nedá. „Listuju" jejími vzpomínkami i myšlenkami uběhlých hodin a cítím vděk.

Znovu jsem se dotkl rty její pokožky. Zachvěla se a zapřela se mi dlaněmi o hruď. I přes svou bolest, jsem se nad ni vytáhl a nalehl.
Plášť měla rozmotaný a mně teprve teď došlo, že je nahá.

„Kde máš šaty?" „Roztrhala jsem se." Zaplavil mě vztek. Dovolila si roztrhat šaty matky! Naléhavý dotek na tvářích, mě donutí na ni pohlédnout.
„Nevěděla jsem, z čeho natrhat látku. Myslím-myslím že patřily tvé mamince." Její slova zní měkce, skoro až konejšivě a omluvně.
Hledám v její hlavě něco, co mi prozradí, že je to jen hra. Hloupá, dětská hra a dobře promyšlený trik. Samotnému mi už začíná vrtat hlavou, proč tak otočila. Proč ji najednou nevadí mé doteky, ale nevidím jí v hlavě nic jiného, než pokoru a strach, že bych opravdu zemřel.

„Mrzí mě to! Ale nepřišlo mi správné zničit něco dalšího, co v té truhle je. Podívala jsem se..." Uhne očima a znovu se mě dotkne na tváři.
„Omlouvám se! Jen jsem nevěděla, co dělat." Zlost mě opouští a jsem to já, kdo zamumle omluvu.

O poznání uvolněněji, jsem na ni nalehl a pár sekund ležel. Potlačoval jsem touhu a chtíč a snažil se nevnímat, že je nahá a chvěje se. Doteky mé dlaně, na jejím boku ji děsily a v hlavou ji běhaly myšlenky o tom, co se teď stane.
Budu chtít její tělo? Vezmu si jej?

Ano, chtěl jsem ho, ale mělo by to být dobrovolné. Znásilnit jsem mohl ženštiny, které se nabízely.

„Pořád jsi ledová." „Co to děláš?" Zachytila mě, když jsem se snažil dostat na nohy. Setřásl jsem její ruce a chytal balanc. Rozhlížel se kolem nás a pak na ni pohlédl.
„A musíš mít hlad. Něco ti přinesu." Zavrávoral jsem, objal ji kolem pasu a položil si hlavu na její. Nebylo to moc příjemné, byla maličká a drobná, ale přesto jsem se přitiskl víc. Zasténala od bolesti, byl jsem pro ni příliš těžký a musela nás oba udržet na nohou.

„Nikam nemůžeš! Jsi zesláblý... Kdyby tě poznali, byl bys-mohli by tě zabít. Neubránil by ses." Šeptá vysíleně a nechám ji, aby mě dostala zpátky.
Rána mi začala krvácet, znovu mi vyměnila to cosi, co mi tam dala a já hltavě pil vodu, kterou přinesla. Podpírala mě, hladila mě po tváři a beze slova vyhověla mé prosbě.

Ležel jsem ji na prsou a bezděky ji odhrnul plášť, do kterého se zabalila. Srdce ji bouchalo a já se otřel rty o pokožku.
Na víc jsem se nezmohl. Zaskučel jsem, neleželo se mi tak moc dobře, díky ráně, ale přesto- „Musíš ležet na zádech." „Ne." „Neodporuj mi, prosím!" Se zavrčením jsem ležel na zádech a ona ke mně přilehla.
Uspala mě hlazením ve vlasech a když jsem se vzbudil, ležela u mě, s hlavou položenou na mé hrudi a překrývala mi ránu svou rukou.

Aniž by se probrala, protáhl jsem ji pod tělem ruku a omotal ji, kolem jejího těla. Nešlo mi spát, civěl jsem do stropu a přemýšlel o tom, co se teď děje.

Bránila se, vadili ji mé doteky a teď se ke mně choulí. Zachránila mě, nenechala mě zemřít...

Volnou rukou jsem ji pohladil po tváři. Vzdychla ze spánku a přitiskla se blíž. S nevolí mi docházelo, že je stále studená a že dýchání není tak čisté, jako předtím. Chrčela a moje obavy, že jsem ji podchladil a způsobil ji nemoc, mě děsí.
Přitáhl jsem deky blíž, snažil se ji co nejvíce zabalit a tiskl ji na sebe. 

*************************************
♥♥♥