Kailyn

Uteklo několik minut. Oba jsme mlčeli a já přemítala o jeho slovech.

„Ne!" „Ne?" Je to jako výsměch. Tón hlasu bodá a já se upřímně děsím následujících minut. „Nemáš existovat! Máš-máš být-" „Co?! Mrtvý?!" Jeho hlas se rozléhá okolím. Je agresivní, v očích má zlobu, ale i zklamání. Jako kdyby, mít dítě, pro něj znamenalo mnoho.
„Kdybych byl, Kailyn, kde bys teď byla, hm? Volala jsi mě k sobě, celý ty roky... Odvrhla jsi lidskou víru a modlila se ke mně. Bůh tě už nikdy nevyslyší. Rouhala ses, odevzdala jsi svou duši mně. Tak jdi, vrať se na sídlo... Les tě nechá odejít, ale návrat nedovolí." Jeho dlaně z mého těla sjely. Pustil mne a bez jediného pohledu odešel. Jeho ramena se vzdalovala, až jsem osaměla.

Vyděšená sletem událostí, jsem doklopýtala pro plášť, zabalila se do něj a sjela k zemi. Zarývala jsem prsty do zeminy, třásla se, tichounce plakala.
S hrůzou v očích jsem za pár minut sledovala, jak se mi kolem zápěstí omotávají větvičky z keře bílých růží.
Bylo to, jako pohlazení sametem. Položila jsem se na zem, větvičky mě lechtaly na tvářích a já po chvílí propadla do říše spánku.

Mohla jsem spát pár hodin, dvě, nebo tři. Procitla jsem ve chvíli, kdy mi větve keříku spravovali plášť.
Vytáhla jsem se dosedu a chvíli se mlčky dívala kolem sebe.

Bylo to tu děsivé, už jen to, že život lesa nebyl jen výmyslem. Vše co se říkalo, že jsou to jen báchorky a les v Blackwoodu se neumí hýbat, ani nic podobného, vzalo za své.
Stromy měly vlastní život, stejně jako traviny, keře... Tvořili jeden pevný celek, ale přesto tu byli odlišnosti a ten fakt, že vlastně žili...

Stmívalo se.
Neustále jsem zakláněla hlavu a dívala se do korun stromů. V duchu zoufale toužila, po kousku noční oblohy a koruny mi to umožnily.
Když jsem se vynadívala, hledala jsem nějaké kameny. Jak rozdělává oheň?

K jídlu jsem nikde nenašla nic a potřebovala jsem alespoň trošku tepla. Jiskry od kamenů sotva odlétávaly a plamínkem, který se mi povedl přivést k životu, se třepal ve větru a bylo otázkou pár minut, než zhasne docela.
S bušícím srdcem jsem vnímala, jak se stromy posunují, jak mě chrání, jak chrání ohýnek... Uplynulo několik dlouhých minut. Přemítala jsem o místě, kde jsem a hlavně jsem myslela na upíra.

Kde je? Vrátí se? Mám tu vůbec být? Bude ze mě znovu pít? Jak se jmenuje, nebo je bezejmenný?

Plamínek náhle zhasl, stromy se začaly posouvat na svá místa a než jsem se stačila podívat proč, za zády mi zazněl mužský hlas.
Semkla jsem víčka, šíleně mě vyděsil a kameny se válely v trávě.

„Uvnitř je o něco větší teplo." „Nevěděla jsem, jestli smím..." Uvnitř jsem nemohla být. Neměla jsem odvahu být v něčem, co jemu patřilo bez jeho svolení. Nejraději bych sundala i ten plášť, ale to bych opravdu umrzla.
Jak tu mohl vydržet?
„Opravdu se mě bojíš?" Neodpovím. Přejedu si prsty přes ranky na krku a on tiše šeptne omluvu. Nevím, jestli se smát nebo mu věnovat ironický pohled.
„Až uděláš to, co s nimi, taky se omluvíš? Nebo, až uděláš to, co chtěl udělat Tristan?" Nemůžu zapomenout na ta rozervaná hrdla, ani na Tristanova slova o tom, co se mnou udělá.

„Neudělám to." „Chceš dítě! Chceš-chceš ho se mnou a... Ty nemáš existovat, nemáš, nemáš! Jsi stvůra... Ani-ani Ďábla bych se nebála, ale ty..." Křičím, pláču. Neuvědomuju si, že za tato slova mě může ztrestat. Zná vůbec slitování? Nebo-nebo to před léty, bylo jen hloupým omylem? A nyní? Vzal mě sem, pro svou zábavu?

Hádku ukončují jeho ruce, které mě drží ve vzduchu. Odnáší mě do obydlí, kde je opravdu o něco tepleji.

„Nejsi na takový podmínky zvyklá, umrzla bys tam..." Položil mne na deky a z velké truhly vybral kousky oděvu. Podal mi je a odešel hledat něco k jídlu. Ani ve snu jsem si nedokázala představit, co přinese, kdy se vrátí a co bude pak.
Jeho příkaz plním. Sotva na sebe obléknu ženské šaty, které voní dávnověkem, posadím se zpět do deky a zabalím se do pláště.

Na pár minut pomyslím na hraběnku a Irene. Litují mě?

„Pojď se najíst." Dávno jsem ztratila pojem o čase. Zjevil se náhle a než jsem na něj pořádně zaostřila, byl venku. Nechala jsem plášť na dekách a vyšla ven.
Zima se do mě zakousla, ale přesto jsem byla rozhodnutá, sedět tady bez něj. Chtěla jsem vědět, jakou zimu on vydrží snášet.
Přesto, sotva jsem dosedla, posunula jsem se blíže k ohni, kde se peklo nějaké zvíře, králík nejspíš.
Podával mi pečivo, hladově jsem se do něj zakousla a nevnímala jeho pohled.

„Tobě-tobě není zima?" „Ne. Počkej, za chvíli to bude." Vrtím hlavou, on se něžně usměje a já dál, zuřivě přežvykuji kousek čehosi, co mi připomíná ty malé válečky, které hraběnka často kupovala od pekařů.

Aby řeč nestála, vyptávám se. Buší mi srdce, jeho odpovědi jsou rychlé, bez stopy falše či nějaké zlosti.

Pojedli jsme. Překvapilo mě, že sám čekal, než jídlo bude a svou myšlenku, na jeho stravování jsem zahnala. Neživil se jen lidským masem, to-to určitě ne.

„Můžu?" Leží na trávě, dívá se na oblohu a přijde mi, že je uvolněný. Jako kdyby vše, co se doposud stalo, bylo pryč. Nic ho netížilo.
„Cože?" Ukážu rukou k obydlí, kývne a znovu stočí zrak směrem k obloze. Zavřel oči a já se odhodlala se přisunout.
„Ty nepůjdeš? Je chladno... Jsi studený." Nevím, co to dělám. Vím, že je to špatné a nesluší se to.
Žena by se nikdy neměla dotýkat muže, na nahém těle, pokud nejsou manželé, ne? Alespoň to mi vtloukala hraběnka do hlavy.
„Jsem zvyklý." Odpověď, která mě zklame. Zacházím do obydlí a jeho hlas mě donutí zastavit.

„Kdybych ti neviděl do hlavy, řekl bych, že se mě nebojíš, ale jsem zmatený. Sama jsi zmatená..."
„Jsi tvor, co nemá existovat. Tvor, kterým mě strašil otcův bratr, že pro mě přijde. On, nebo Ďábel... Nikdo neví, že Ďábel, za kterého tě považují neexistuje, a jsi to, co nemá žít. Co má být vyhubeno. Říká se, že před dávnými léty byl zabit poslední upír... Já.... Bojím se! Předtím, myslela jsem- Věděla jsem, že nejsi dobrý, ale... Zachránil jsi mě, vděčím ti za život, ale děsím se chvíle, kdy mi ho vezmeš. A to, co jsi řekl, že chceš dítě..."

Čekala jsem několik minut a doufala, že přijde, marně. Polykala jsem slzy, i v nich usnula.

Představa dítěte, po kterém jsem toužila, mě najednou děsila. Snad každá žena chce dítě, ale s mužem a ne s tvorem, který má být po smrti, který je poslední svého druhu.

Ráno jsem zjistila, že tu jsem sama. Zůstal přes noc venku, nebo odešel brzy a já, ačkoliv mi srdce bušilo strachem mnohem rychleji, než kdy jindy za dobu tady, procházela jsem se po obydlí.
Byli tu věci, co mi připomínaly osobní vzpomínky někoho, kdo tu žil.
Po pár minutách prohlížení si příbytku, jsem našla deník. Nebylo záměrem špehovat, ale přesto jsem knihu otevřela a přečetla pár slov. Ne vše mi šlo přečíst a já se po pár minutách dostala na konec poslední strany.

„Myslel jsem, že spíš...!" Hlas upíra šlehl prostorem náhle a donutil mě ke křiku. U nohou se mi válel deník a upírova tvář se stahovala do vzteklé grimasy.

**************************************
♥♥♥