Kailyn

Nebolelo to. Ne tolik, jak bych si představovala.
Jeho ústa se mi přitiskla na kůži, zuby přestal používat a mně docházelo, že mu chutnám. Znělo to šíleně, ale bylo to tak.
Svíral mě v náručí, hltavě polykal. Několikrát jsem slyšela, jak se lapavě nadechl, a znovu se přisál. Ani kapka nesměla přijít na zmar.

Přišlo mi to, jako věčnost. Cítila jsem svoje slzy, jak v pravidelném intervalu stékaly po mých tvářích, bála se...

„Nejsem Ďábel, jsem horší. Jsem poslední, co zůstal." Hladí mě po krku. Ranku od svých zubů zacelil, na rtech se mu skví moje krev.
„Kdo jsi?!" „Nevíš? Neznáš staré pověsti?" Vrtím hlavou, hlavou mi běží dohady, ale... Bez přemýšlení zvedám ruku a prstem stírám svou krev. V očích se mu zableskne, přivře víčka na pár sekund a sevření mého těla v jeho objetí zesílí.
„Kdo myslíš, že jsem?" Jeho hlas zní najednou hrozivě a zlověstně. Usmál se, s notnou dávkou pobavení, a předvedl mi špičaté, ostré zuby. Kolena se mi rozklepala a vybavila se mi báje o posledním upírovi, který byl před desítkami let zabitý vesničany v jeho sídle, na druhém konci Anglie.

„Paprsek světla mi neublíží, nemůže. Ani na mě neplatí svěcená voda, kříže, česnek... Nic, Kailyn." „Kdo jsi?!" V hlase mi zaznívá panika. Odpověď tuším, ale mozek to odmítá akceptovat. To tělo upíra... Bylo ohořelé, ale bylo zvěčněno na malbě v kostele. Byl poslední, byl mrtev a on, Ďábel, nemohl být upírem.
„Nevíš?" Jde vidět, jak se zarazil. Jako kdyby čekal, že budu vědět. Tedy... Tušení a vědomí bylo rozdílné a já doufala, že mé tušení je špatné. Vrtím hlavou, zapírám se dlaněmi o jeho svalnatou hruď, zdobenou mnoha ornamenty a přemýšlím, čím a jak je jeho kůže pomalovaná. Bolelo to?
Sklání se, na tváři mě lechtá jeho dech, vzápětí se přesune na ucho.

„Tvor noci, noční běs, potomek zla, ten, jehož Bůh nesnáší... Upír."

Hlas je protkaný jakousi dávkou něhy, rozkoše... Nevím, co víc způsobuje, že se moje tělo třese. Je to strach ze zjištění, že mé tušení bylo správné, nebo se chvěji proto, že jeho zastřený, hluboký hlas je svádivý?

„Nemáš existovat!" Můj hlas je najednou rozhodný. Nesmím dát najevo, co se mnou dělá. Nejde to!
„A zlo v Blackwood snad ano? Já jsem to zlo." Stisk kolem mého těla povoluje, rozmotává mi plášť a bez známek studu, mě chytá dlaní na holém těle.
Tiskne mě na sebe, cítím jeho nahou hruď na svém těle. Cítím, jak mu srdce buší... Copak-copak může mít srdce?

V očích se mu blýská. Pobavením i jakousi nadvládou, která tu má. Nemám odvahu odporovat, ani bych se neubránila ale...
Myšlenky se mi stočí k Tristanovi. Chtěl mě znásilnit, ublížit mi.
A on? Upír?
„Ty-ty... Jako on?" Vykoktám ze sebe otázku a doufám, že mě v následne vteřině nepovalí na zem. „Ne."
Zadržuji slzy. Na krku cítím jeho jazyk a přemýšlím. Kousne? Začne ze mě znovu pít? Děsím se každého pohybu, který udělá a najednou sama nevím, co je správné. Neměla bych tu být... Co když se zachová jako u Tristana a jeho otce? Skončím s rozervaným hrdlem?
„Neublížím ti." Věnuje mi pohled, narovnal se a jeho oči nelhaly. Oční kontakt jsem však nevydržela a hlavu sklopila.
Jeho oči... Byly děsivé. Hnědé oko v kontrastu s barvou ohně na druhém. Děsil mě jeho pohled, děsila mě jeho ostře řezaná tvář.
Semknu víčka. Jeho doteky jsou najednou naléhavější. Mapuje dlaněmi moje tělo, vyhýbá se intimním částím, ale přesto...
„Ne-necháš mě odejít?"

Ruce z mého těla sjely. Znovu se sklonil, byl o víc jak hlavu vyšší a zjevně považoval toto gesto, za nesmírně důležité. Jeho nadřazenost ve chvílích, kdy se naproti mně tyčil kontrastovala s tímto.
Sklonění se ke mně, znamenalo, že je se mnou rovnocenný, ale nyní? V očích měl zlobu a já věděla, že odpověď nebude pro mě přijatelná.
Na pár sekund jsem si pomyslela, že jsem jej opravdu neměla kdysi prosit, aby mě ušetřil.

„Chceš odejít? Kam? Tady jsi v bezpečí." Z hlasu mu zní výsměch, já si ironicky pomyslím, že tu jsem jako v bavlnce. Před nějakou dobou ze měl pil! A jsem v bezpečí...!?
„Nebo ne? Hrozí ti tu něco?" S šokem v očích, jsem na něj hleděla. Okolím dozníval můj výkřik, jeho plášť ležel na zemi a do zad, mne studil kmen stromu.
„Už jednou jsem tě mohl zabít a donutila jsi mě, abych to neudělal. Myslíš, že teď tě zabiju, když tu nebudeš chtít zůstat?" „Co-co se mou chceš dělat?" Koktám, opravdu mě děsí.

„Nechci být sám." Výmluvně natočí hlavu do boku a usměje se. Je až s podivem, že když vím, kdo je, tak jeho úsměv je přesto upřímný. Lidský.
„Takže mě nenecháš odejít?" „Chci dítě." Nejsem schopná cokoliv říct. Mou otázku nevzal ani na vědomí a oznámil mi...

 Dál se dívám do jeho tváře, nelze z ní nic vyčíst a jeho oznámení, je zjevně věcí, kterou mám brát, že ji tak chce a tak se i stane. 

***************************************************
Děkuju :o) ♥