Zayn

Odnáším ji do lesa a nepřipouštím si, že by se do něj mohl někdo dostat, že by se opakovalo to stejné, jako kdysi...

„Kam-" „Bojíš se? Tak vroucně jsi mě k sobě volala a teď se tu bojíš?" „Je to... Děsivé." „To? Prostředí? Ne já?" Potlačil jsem úsměv a odtrhl od ní zrak. Nemohl jsem se vynadívat. „Zachránil jsi mě." „A je jsem zabil. Před tvýma očima." „Zachránil jsi mě." Zopakuje tvrdošíjně, obejme mě druhou rukou a položí mi hlavu ke krku.

Než jsem ji donesl k obydlí, spala. Uložil jsem ve vší opatrnosti na deky a s odporem zjistil, že šaty jsou celé zničené. Naprosto... Do rána by v tomto umrzla.
Sebral jsem pohozený plášť a zbavil ji toho hadru, co z šatů zbyl.
Na pár sekund jsem ustrnul a prohlížel si její tělo. Všechny ty holky... Na sucho jsem polkl a dotkl se ji na krku, mimoděk sjel prstem mezi prsy a pak ji do pláště zabalil.
Byla tak vyčerpaná, že ji nevzbudil dotek, ani to, když jsem ji zabalil do pláště.

Najednou jsem litoval, že vlci zmizeli. Skoro až do rozednění, jsem se pohyboval kolem obydlí, chránil její spánek, ji samotnou...
Na pár minut jsem se přesunul do sídla.
Ukrytý ve stínech, jsem poslouchal pláč matky/manželky zavražděných, hraběnka, ačkoliv to nemohla dát najevo, měla radost že je Kailyn – konečně jsem zjistil jméno – pryč. A její nevlastní sestra?
S odporem jsem si ji prohlížel. Vypadala jako hrabě, nepobrala ženskou krásu, ani v nejmenším.

Po návratu do lesa, kdy se křoviny a stromy navrátily od vchodu na svá místa, jsem se položil vedle Kailyn a usnul.
Stačilo mi málo spánku, procitl jsem asi za hodinu, ale přesto jsem nechtěl vstát, jako jindy. Jen jsem ležel, poslouchal jak Kailyn oddechuje, vnímal tlukot jejího srdce a neušlo mi, jak se pod pláštěm choulí.
Byl ji obrovský a já měl nutkavou touhu, vzít ji do náruče.

Asi jsem pochopil otce a jeho pocity, když zahlédl mámu...

Vzbudila se. Seděla, držela se za kotník a po chvíli se přisunula blíže a najednou, než jsem si uvědomil, co dělám, chvěla se mi v náručí a do úst mi proudila její sladká krev.

Odtáhl jsem se po pár vteřinách, ranku zacelil a pohlédl ji do tváře.

Byla zděšená, po tvářích ji tekly slzy a jako ve snu, si přejela prsty po krku. Sykla, zapřela se mi dlaněmi o hruď a snažila se odtáhnout.

„Nejsem Ďábel, jsem horší." Hladím ji po krku a přitlačím ji na sebe. „Jsem poslední, co zůstal." „Kdo jsi?!" „Nevíš? Neznáš staré pověsti?" Zavrtí hlavou a dotkne se, snad mimoděk, mých rtů. Vím, že na nich mám její krev a nechám ji, aby mi ji setřela.
„Kdo myslíš, že jsem?" Vycenil jsem špičáky a pobaveně se usmál. Ztuhla a rozhlédla se kolem nás.

„Paprsek světla mi neublíží, nemůže. Ani na mě neplatí svěcená voda, kříže, česnek... Nic, Kailyn." „Kdo jsi?!" „Nevíš?" Zarazil jsem se. Přece jen, zmínky už byly. Zavrtí hlavou a znovu se mi zapře dlaněmi o hruď. Jako už po několikáté, jsem se sklonil. Otřel se ji rty o ucho, zašeptal odpověď.
„Nemáš existovat!" „A zlo v Blackwood snad ano? Já jsem to zlo." Povolil jsem stisk a rozmotal plášť.
Srdíčko se ji rozbuší silněji, dlaní jedu přes bok na záda a natisknu ji takřka nahou na sebe.

„Ty-ty... Jako on?" „Ne." Zašeptám a přejedu ji přes ranku po zubech jazykem. Nemá nejmenší tušení, jak mě svádí, jak ji chci. Chvěje se, přerývaně dýchá a obklopuje ji jen strach.
Přemítá, co jsem to dělal, proč jsem to udělal a děsí se momentu, až ji rozervu hrdlo jako těm dvěma mužům.
„Neublížím ti." Narovnal jsem se, pohlížel ji do očí a ona uhnula pohledem. „Ne-necháš mě odejít?" Hladím ji po křivkách těla, užívám si to, vychutnávám... Ale toto mě naštve.

Pustil jsem ji a sklonil tvář k její.

„Chceš odejít? Kam? Tady jsi v bezpečí." V očích ji bleskla zloba. „Nebo ne? Hrozí ti tu něco?" Slabě vykřikne, stáhl jsem z ní plášť úplně a narazil její nahé tělo na kmen stromu.
„Už jednou jsem tě mohl zabít a donutila jsi mě, abych to neudělal. Myslíš, že teď tě zabiju, když tu nebudeš chtít zůstat?" „Co-co se mou chceš dělat?" Pobaveně jsem se usmál, sevřel v dlani její zadeček a znovu se sklonil.
„Nechci být sám." „Takže mě nenecháš odejít?" „Chci dítě." Zním jako otec, vím to. Vím, že ji děsím. Vidím v jejích očích šílený strach, takový, jaký jsem ještě nikdy neviděl.
V ústech stále cítím chuť její krve a chci se znovu napít.

*****************************************
:o)