Doslova jsem vylítla z Křiklanova kabinetu a hnala se k hale Nebelvíru. Mozek mi šrotoval jako hodiny na astronomické věži, přesto jsem nemohla vymyslet žádnou věc, která by vysvětlovala pohyb spony v jeho rukou. Někde se musela stát chyba. Opravdu veliká. Ten důvod pohybu musel být určitě něco jiného, než moje city, protože... To byl ten problém. Nevěděla jsem, co říct po protože. Nevěděla jsem, jak větu dokončit.

Zarazila jsem se před obrazem Buclaté dámy, která už měla dneska slušně přihnuto. Lehce se pohupovala, broukala si nějakou šílenou melodii a blaženě se se skleničkou v ruce usmívala na svou společnici ve vedlejším obrazu.

"Sněhové koule," řekla jsem a čekala, až mě pustí.
"Ne," škytla, "to není ono heslo."
Vyvalila jsem na ní oči. Bylo to přeci něco s koulema...

"Vánoční koule? Ozdoby?" zkusila jsem to znova.
"Ne," zachichotala se a usrkla ze skleničky.
"Vždyť víte, že sem patřím, tak mě pusťte!" vyzvala jsem ji nevrle.
"Tak takhle by to nešlo, děvenko. Buď si vzpomeneš, nebo si tu stůj, dokud nepřijde někdo jiný," odsekla přísně. Zjevně na mě byla pořád naštvaná za ten knírek, co jsem jí nakreslila.
"Já ale potřebuju do ložnice," řekla jsem nasupeně.

Buclatou dámu to ale zjevně vůbec nezajímalo, jelikož pokračovala v popíjení alkoholu a povídání si s tou z protějšího obrazu.

Potřebovala jsem tedy sehnat někoho, kdo to heslo ví. Zaúpěla jsem, když jsem zjistila, že je skoro šest. Všichni teď budou ve společenské místnosti. Zaklela jsem. Naštvaně jsem si sedla na schody, s tím, že hold budu muset počkat. Zkazilo mi to veškeré plány. Chtěla jsem přijít do ložnice a sponu zahrabat někam hluboko do kufru, protože jsem jí nechtěla ani vidět.

Sundala jsem jí z kravaty a stiskla v dlani. Nerozuměla jsem tomu, nebo jsem tomu spíš nechtěla rozumět. Protože, jak Křiklan řekl, pocity druhého nejsou vůbec podstatné. Sponu jsem rychle schovala do kapsy, jako kdybych se za ní styděla. Spíš jsem se bála, že by někdo mohl zjistit, o co jde.

Zanedlouho jsem uslyšela kroky. Chtěla jsem vědět, kdo jde. Vyklonila jsem se, abych dohlédla na schody o patro níž a zjistila, že jde Lily a nese nějakou krabici. S pořádným oddechnutím jsem se zvedla a počkala, až vyjde schody nahoru.

"Co tu tak postáváš?" podivila se, jakmile mě uviděla.
"Zapomněla jsem heslo," pousmála jsem se.
"Jo tak," uchechtla se. "Koulovaná."
"Račte vstoupit," zadrmolila Buclatá dáma a uvolnila průchod.
"To jsem se o tolik nesekla," sykla jsem na ní uraženě a následovala Lily.
"Co to máš?" zajímala jsem se.
"Rodiče konečně poslali ty boty," usmála se a podívala se na mě.
"Jsou tam i - "
"I pro tebe? No jasně."
"Já tvoje rodiče miluju, doufám, že jim to vyřídíš," vypískla jsem nadšeně. Když jsem na konci prázdnin dostala dopis, že si mám přivést taneční oblečení, boty mě nenapadly. Naštěstí Lily ty své zapomněla doma, a tak jsem jejím rodičům poslala peníze, za které mi jedny koupili a ty přibalili k těm Lilyiným.

"Rozbalíme to hned?" zeptala se natěšeně.
"Jo," souhlasila jsem, "jen vydrž, skočím si do ložnice."

V ložnici jsem uskutečnila svůj plán, který jsem vymyslela na schodech; sponu jsem zabalila do hnusných ponožek, které jsme dostávali k Vánocům v sirotčinci a ty zahrabala na dno kufru, který jsem zašoupla pod postel. S úkrytem jsem byla spokojená. Kdo by mi taky prohledával ponožky?

Okamžitě jsem se vrátila do společenské místnosti. Byla tam opravdu většina Nebelvíru. Můj pohled zabloudil k Luně sedící Removi na noze. Když si mě všimla, nepatrně kývla, což podle mě znamenalo, že se jí povedlo něco vymyslet. Odebrala jsem se za Lily, která na mě čekala v jednom z křesílek a nervózně poskakovala nohama.

"Tak už to otevři," vybídla jsem ji.
"Jsem zvědavá, jak rodiče nakoupili. Psala jsem jim, že budeš mít červené šaty, tak snad vzali nějaké pěkné, aby se k nim hodily."
"Hlavně, že nějaké boty budou. Jsem ti vděčná," pousmála jsem se a sledovala, jak rozvazuje hnědou šňůrku, co nedovolila krabici se otevřít.

"Ty jsou moje," vzala do rukou první pár bot. Byly obyčejné, černé s malou zelenou mašlí.
"Budeš mít zelený šaty, ne?" zeptala jsem se.
"No jo. Prý mi budou ladit s očima," ušklíbla se a začala rozbalovat balíček pro mě. Boty byly pečlivě zabalené v béžovém papíru, podle čehož jsem soudila, že je sem nejspíš dali tak, jak je přinesli z obchodu.

"Na tom se zabiju!" vykřikla jsem svůj první dojem z bot. Byly pěkné, jenže na můj vkus moc vysoké.
"Máš čas do sobotního večera se na tom naučit chodit," uculila se Lily. "Alespoň nebudeš vedle Reguluse vypadat tak malá."
"Co chodit, ale tancovat. To mi dělá samo o sobě problém a ještě na tomhle," ukázala jsem na boty.
"Nelíbí se ti?" Lily se zatvářila nejistě.
"To ne, jsou krásný. Já se jen bojím, že si v nich zlomím nohu, ještě než ples vůbec začne."
"To zvládneš," oznámila mi. "Koukni na ty moje, jsou jen o kousek nižší."
"Evansová!" ozval se místností šustící mluvícími spolužáky Jamesův hlas.
"Neštve tě, že tě pořád oslovuje příjmením?" zeptala jsem se a podívala se jeho směrem. Běžel k nám a při každém kroku elegantně vyskočil pár čísel do vzduchu.
Lily mi neodpověděla, jen se na něj pobaveně dívala.
"Zjevně trénuje na ples," popíchla jsem jí.

Jakmile byl James sotva pár kroků od nás, při jednom skoku se chytl chodidlem o koberec a okamžitě se natáhl. S Lily jsme propukly v neovladatelný smích a brzy se k nám přidal i zbytek místnosti.

Když jsem se čtyřiadvacátého probudila, byla jsem v ložnici sama. Nepotřebovala jsem přemýšlet, aby mi došlo, že jak Bonnie, tak i Denisa už někde povykují kvůli dnešnímu plesu. Já jsem si chtěla ještě hodinku, dvě přispat, to se mi ale nepovedlo, jelikož mě neskutečně bolely nohy z včerejší zkoušky bot.

Byla jsem ráda, že Štědrý den byl v sobotu. Mohla jsem si poležet a být na večer alespoň z části připravená.

Z postele jsem se dostala chvilku před obědem, kdy jsem se rozhodla, že připravit si něco málo, by nemuselo být od věci. Vytáhla jsem šaty ze skříně a rozložila je na svou postel. Pozorně jsem si je prohlédla. Nebyla jsem typ, který by šaty zbožňoval, tyhle se mi ale líbily.

Dvě hodiny před začátkem plesu jsem se vydala do vedlejší ložnice, kde bydlely Lily a Kim. Obě si vzrušeně povídaly, během čehož si Kim nechala zaplétat copánky. Vypadalo to zajímavě.

"Co si uděláš s vlasy ty?" zeptala se mě, když si do zvláštního culíku zastrčila poslední cop.
"Nevím, asi nic. Nejradši je mám rozpuštěný," odpověděla jsem ledabyle a podívala se na Lily, která si vlasy právě česala.
"Tak si udělej nějaký účes, ne?" navrhla vzrušeně Kim. "Máš to jednodušší, než my ostatní."
"To není pravda," okamžitě jsem jí zarazila. "Moje schopnosti metamorfomága ovládají vzhled, jako barvu a délku, ale ne účes. Není to tak, že by se mi na hlavě zničehonic objevily dva culíky."
"Aha," řekla zklamaně, "škoda."
"S kým vůbec jdeš?" zeptala jsem se Kim. Lily po mně střelila pohledem a pak se pobaveně zatvářila.
Kim se na ní zamračila a pak se podívala na mě. "S Adrianem Brownem."
"Vážně?" vykulila jsem oči. "Se zmijozelským odrážečem?"
"No jo. Nebudeš jediná, kdo bude mít za partnera někoho ze zmijozelského famfrpálového týmu," popíchla mě. Neubránila jsem se úsměvu.
"Alespoň nebudu za vyvrhela sama," ušklíbla jsem se.
"Pořád lepší, než jít sama, ne?" zasmála se Kim.
"A ona snad jde nějaká holka sama?" podivila jsem se.
"Holka ne," zamumlala Lily.
"A kdo tedy?" zajímala jsem se.
"Nikdo tě nenapadá?"
"To ne," hlesla jsem. "On nikoho nepozval?"
"Pozval tebe," připomněla mi Kim, ale zmlkla, když uviděla, jaký pohled jsem si pro ní připravila.
"Tak proč tam jde?" divila jsem se.
"Kluci ho přemluvili," odpověděla Lily a stáhla si zrzavé vlasy do drdolu. "Takže, dojdeš si pro šaty nebo mám použít Accio?"

Ples začínal v sedm hodin. Čtvrt hodiny předtím jsme se (já, Lily, Kim, moje spolubydlící a tři Poberti) sešli ve společenské místnosti, jelikož jsme chtěli jít spolu. Všimla jsem si, že nižší ročníky po nás hazejí závistivé pohledy. Ten já hodila na Lunu, když jsem jí uviděla. Nikdy jsem neměla potřebu použít slovní spojení vypadá jako princezna, kromě dneška. Černé vlasy si nechala volně rozpuštěné, měla pouze růží zvýrazněné rty a na sobě dlouhé, přiléhavé stříbrné šaty. Dokonale se hodily k jejímu jménu, opravdu vypadala jako zářící měsíc. Removi lehce poklesla brada, když jí viděl a rozhodně nebyl jediný.

"A já si myslel, že už hezčí být nemůžeš," pronesl James a zkoumal Lilyiny zelenkavé šaty.
"Řekněme, že to byl kompliment," pousmála se a lehce ho políbila.
"Tobě jen komplimenty," konstatoval a obě ruce nastavil v rámě. Do jednoho se zahákla Lily a do druhého já. Stále jsem si nebyla jistá stabilitou bot, které jsem měla na noze. Z levé strany mi nabídl rámě Remus a mohli jsme vyjít.
"Kde je Sirius?" zeptala se Luna a ironicky se rozhlédla.
"Už dole," řekl Peter a uhladil si nagelované vlasy.

Z cesty dolu si moc nepamatuji, protože jsem stále řešila, jestli spadnu nebo ne. Povedlo se mi dojít dolu bez zranění (díky Jamesově a Remusově podpoře), ale zdržela jsem celou naši skupinku o několik dlouhých minut.

"Asi si ten podpatek uříznu," zanadávala jsem, když jsme přišli před Velkou síň.
"A pak už nebudeš chodit vůbec," zašklebila se Lily.

Začala jsem se rozhlížet po Regulusovi. Sice jsme spolu nemohli být hned od začátku, jelikož budeme večeřet stejně jako jindy se svou kolejí, ale chtěla jsem ho vidět. Nalézt ho, ale nebylo nic lehkého, jelikož se tady všude motaly páry, jejichž oblečení zářilo všemi barvami.

"Nebuď nervózní," řekla mi Bonnie před tím, než odkráčela spolu s Fredem do společenské místnosti.
"Za chvilku přijdu," kývla jsem na partu, se kterou jsem šla dolů a vymanila se z Remových a Jamesových rukou.
"Já s tebou počkám," oznámila mi Denisa. "Eddie není z nejdochvilnějších."
"No jo," uculila jsem se, "Mrzimor."
Denisa se taky uchechtla, ale pak jí výraz ztvrdnul. "Hele, kdo tu je."

Podívala jsem se směrem jako ona a rychle odolala nutkání se rychle otočit. Sirius postával vedle jednoho z brnění (bylo naštěstí zticha) a propaloval nás pohledem. Oprava: mě. Vůbec se mi to nelíbilo. Nosem jsem nasála vzduch a pomalu vydechla.

"Ale no tak," zamumlala Denisa, "neprožívej to tak."
"Sklapni," sykla jsem.

Okamžitě mi věnovala nehezký pohled. Ten jí ale nevydržel dlouho, protože za ní přispěchal Eddie. "Tak zatím," řekla uraženě a společně napochodovali do Velké síně.

Pohledem jsem se vrátila k Siriusovi, ten už se ale nedíval na mě; vražedně se mračil na svého bratra, který stál opodál a Séline mu upravovala motýlka. Vydala jsem se za nimi, konečně jsem věděla, kde je. Reguluse Sélinina přítomnost očividně štvala a jakmile si mě všiml, doslova jí od sebe odstrčil. Musela jsem se pousmát.

"Ahoj," usmála jsem se na něj a nechala se políbit na rty.
"Víš, že ti to hrozně sluší?" zeptal se a vzal můj obličej do dlaní.
"Samozřejmě," usmála jsem se. "Pojď, ať nepřijdeme pozdě."
Regulus mě objal v pase a pomalu jsme šli ke dveřím síně. "Je to divný, jsi moc vysoká," poznamenal. Nic jsem neříkala, ale na tváři mi pohrával úsměv.
"Pane Blacku, doufám, že dnes si své rošťárny necháte pro sebe. V opačném případě, budete mít trest jako včera," otočila jsem se po hlase a zjistila, že Filch ve svátečním fraku mluví na Siriuse. "Teď mě omluvte. Jdu vytáhnout Protivu z brnění, už zase jim pomáhá zpívat koledy."

V té chvíli se celou chodbou ozvala Protivova parodie na Tichou noc a všichni se dali do smíchu.

Ve Velké síni jsme se rozdělili a šli si sednout ke svému stolu. Jelikož jsem přišla mezi posledními, neměla jsem moc velký výběr sezení, tak jsem se posadila na konec lavice vedle Freda. Když přišli i poslední opozdilci, Brumbál přešel na své místo a začal hovořit o tom, že je rád, že jsme se tu sešli, o mrtvých čarodějkách, na jejichž výročí se ples koná a po dlouhé čtvrthodině nám popřál dobrou chuť.

Na stolech se objevila typická vánoční jídla a celá síň se ponořila do obvyklého šramotu. V tichosti jsem trpěla všechna témata, která Fred, Simon a Bonnie probírali, když se najednou opět dostali k Amélii Greenové. Cukla jsem sebou a okamžitě začala dávat pozor.

"Podle všeho na ní prý použili i kletbu Cruciatus."
"To bylo ve včerejším vydání, ne?"
"Byla mezi těmi, o kterých se nemluví."
Vyvalila jsem oči. "Cože?"
"No, pracovala na odboru záhad," odpověděla Bonnie a nabrala si ohromný kus pudinku. Bohužel, když jsem jí poprosila o více podrobností (nějak mě ten případ zaujal), řekla mi jen to, co už jsem měla přečteno z Denního věštce.

Jakmile měli všichni dojedeno, Brumbál mávl hůlkou, stoly odletěly kamsi a na plácek před učitelským stolem přišla skupinka lidí s hudebními nástroji.

"Očividně se teď bude křepčit," zašklebil se James a okamžitě si stoupl vedle Lily.

Docela mě překvapilo, že si pro mě Regulus přišel až mezi ostatní nebelvírský. Čekala jsem, že za ním budu muset jít já, protože naší kolej nesnášel.

"Nejhorší půlhodina mého života," protočil očima.
"Proč? Nechutnalo ti?" pousmála jsem se a společně jsme šli kousek ke středu místnosti. Hudebníci začali hrát.

Dala jsem Regulusovi jednu ruku na rameno a druhou jsem si propletla prsty s tou jeho. Začali jsme tančit do rytmu hudby. Tedy on tančil, já se o to jen pokoušela.

"Kéž by. Celou dobu mi Séline vysvětlovala, že mám špatně uvázaného motýlka," povzdechl si.
"Strašný," řekla jsem ironicky a zazubila se. "Jak si to jen zvládl?"
"Ty se směješ," zašklebil se a provedl otočku, "ale ona je fakt nesnesitelná. Bojím se, že jsem jí dal nějaký nesprávný signál, když jsme spolu tancovali."

Nic jsem na to neřekla, jen jsem se drobně usmála.

Někdy po sedmém tanci, který už byl podstatě rychlejší, než ty první, jsem vzdala škobrtání ve vysokých botách. Sundala jsem je a hodila pod stůl s pitím a pamlsky. Regulusovi se očividně zamlouvalo, že jsem měla svou pravou výšku, jelikož mi jen kývl. Mého zbavování se bot si všimlo hned několik lidí, kteří se okamžitě dali do smíchu. Mně ovšem šel tanec hned lépe, i když jsem byla naboso.

"Takže zítra v půl osmé u brány?" zeptal se Regulus.
Nepřítomně jsem se zahleděla na zeď, kterou pokrývala jinovatka. "Jo, půl hodiny je dost na to, abychom se dostali k vlaku," odpověděla jsem.
"Jsem rád, že jedeš," sdělil mi.
"Jo, já taky. Bude to změna oproti prázdninám tady," řekla jsem, i když jsem si nebyla plně jistá pravdivostí svých slov. Regulus, ale zjevně žádné podezření neměl a v klidu se mnou tančil dál. Tedy asi dvě minuty, dokud se nezastavil a nezůstal koukat kamsi za mě. Otočila jsem se, jelikož zvědavost je moje druhé jméno a zjistila, že naším směrem jde Sirius. Myslela jsem si, že jen hodlá projít okolo, do chvíle, kdy na mě upřel oči. Potom se podíval na Reguluse, jako kdyby ho žádal o svolení, následně ke mně natáhl ruku. "Smím prosit?"

Tak fajn, povedlo se mi napsat další kapitolu, snad není tak hrozná jak si myslím, že je :D
Budu opět ráda za jakékoliv názory a když už jsem u toho, co si myslíte o návštěvě Pana a Paní Blackových?😂