Otočila jsem si polštář studenou stranou k obličeji, jelikož se mi začínaly potit tváře. Jedno oko jsem měla zavřené a druhým pozorovala Bonnii, Lily a Lunu, jak sedí na posteli vedle té mojí a nesouhlasně vrtí hlavami. Bonnie si ještě založila ruce přes prsa.

Přišly před několika minutami s tím, že si se mnou musí promluvit, ale zatím z nich vylezlo jen naštvané mručení. Zůstala jsem tedy ležet v posteli a neobtěžovala se ani zvednout, aby to alespoň trošku vypadalo, že o jejich přítomnost stojím. Momentálně jsem nestála už o vůbec ničí přítomnost.

"Takže," odkašlala si Lily a já k ní zvědavě vzhlédla "hodláš tu být zahrabaná až do konce roku?"
"Jo." řekla jsem a přitiskla hlavu víc k polštáři.
"Co s tebou je?" zeptala se vlídně Luna.
"To ti neřekne. Už to z ní doluju týden." pokrčila Bonnie rameny a věnovala mi ustaraný pohled "Kromě toho, že si vybrala Siriuse mi nechce říct nic z toho, co se stalo."

Jen se z mého bývalého přítele stal Smrtijed. Normálka, vždyť to znáte. Prolétlo mi hlavou. Popravdě jsem se celý týden, který uplynul od doby, kdy jsem ho odmítla, snažila přijít na to, jestli ho mám nahlásit, nebo ne. Pokud by se to potvrdilo, což by se nepochybně stalo, zbytek života by strávil v Azkabanu se spoustou mozkomorů. To bych mu nikdy neudělala, jenže mohu ho srovnávat s někým blízkým, když slouží jemu?

Udiveně jsem zamrkala. Proto mi dal ten lotroskop. Počítal, že s ním zůstanu, ale věděl, že bych se nikdy nestala Smrtijedem. Pro všechny případy. Možná mě plánoval časem přemlouvat, chtěl mi připomenout, že bych šla po stopách svých rodičů.

"Prostě jsme se pohádali," zamumlala jsem.
"Cože?" vykřikla zmateně Bonnie "Vždyť vypadá docela v pohodě. Jen občas prohodí, že ho mrzí, že si s ním zatím kromě pozdravu ani nepromluvila a neustále ho odbýváš."
"Myslela jsem Reguluse." obrátila jsem oči v sloup a podepřela si hlavu rukou.
"Aha," uchechtla se a uhnula pohledem.
"Takže proč jste sem přišly?" zeptala jsem se.
"Protože tu hniješ zaživa." pousmála se Luna "Vybrala sis, máš po starostech. Užívej života. Užij si to s ním tady, protože tu příští rok nebude," ignirovala Bonniino odkašlání (které určitě mělo znamenat, že si není jistá, jeho vědomostmi na OVCE) a pokračovala "A opovaž se pochybovat, že si zvolila správně. Dýchala bys pro něj a je to na tobě moc dobře vidět."

Pousmála jsem se "Proč si mi tohle neřekla na Jamesových narozeninách?"
"Musela si na to přijít sama. Navíc jsem se sázela sama se sebou, jestli mám tak dobrý odhad, jak jsem si myslela. Vyhrála jsem," ušklíbla se "Mám pocit, že tady ani jiná možnost nebyla."
"A já žila s tím, že Tichošplápka nesnášíš," zavrtěla Lily hlavou.
"Nesnáším? Ne," odporovala Luna "Jen to není můj nelepší kamarád."
Bonnie se uchechtla "Jsou jen dva lidi, kteří o něm mohou říct, že je to jejich nejlepší kamarád."

Lily se na mě zkoumavě zahleděla "Tak co? Budeš vycházet z pokoje i mimo vyučování?"
"Slibuju." zazubila jsem se a sedla si na postel do tureckého sedu.
"To šlo tychle." odfrkla si Bonnie "Jestli stačilo, abychom na tebe nastoupily všechny, měla jsem to udělat před šesti dny. Myslela jsem, že jeden den na srovnání potřebuješ, ale když si byla pořád tady, začala jsem se bát."

Zvedla jsem koutky úst k omluvnému úsměvu, když dovnitř vpadla Denisa. Hned jak se dozvěděla, že jsem si vybrala Siriuse (nevěděla ani, že se předtím mezi námi něco stalo), dobrou hodinu na mě řvala, že dopadnu stejně jako ona. Od té doby po mě neustále házela nenávistné pohledy. Divila jsem se, že jí to ještě baví, mohla si za to přeci jen sama.

"Co je to tu za dýchánek?" zaprskala a zabouchla dveře.
"Nezdá se ti, že už to přeháníš?" opáčila Bonnie a stoupla si, aby se jí koukala přímo do očí.
"Myslíš?"
"Jo." odsekla "Chováš se jako husa. Nemůžeš být na Aru naštvaná, za to že si pitomá."

Příjemně mě zahřálo. Ne proto, že se mě zastala, ale jelikož mi řekla přezdívkou. Neslyšela jsem jí už dlouho, tedy od svých přátel. Poslední dobou používali jen mé jméno, kterým mě nazývali (většinou to tak bylo a teď to nebyla výjimka) ve vážnějších situacích.

"Nejsem pitomá." zamračila se Denisa.
"Tak si byla a teď se chováš jako slepice, protože jí to s ním vyšlo, což se o tobě říct nedá." pokračovala Bonnie.
"Vždyť se ti Sirius taky líbil." zamumlala.
"Jo, a narozdíl od tebe, jsem nic neudělala." střelila po mě pohledem. Zjevně jsem si měla nechat pro sebe, jak ze mě tahala jeho oblíbené jídlo, téma a podobné nesmysly.

Bonnie měla ale pravdu. Sice jím byla poblázněná, ale nic neudělala. Nechala se ode mne přemluvit, aby toho nechala a našla si jiného přítele.

Denisa se otočila ke mně "Mám ti vyřídit, že s tebou chce mluvit Brumbál."
Vyvalila jsem na ní oči a zalapala po dechu. Reakce zbylých tří děvčat byla stejná.
"Proč?" vykoktala jsem a snažila se přijít na to, proč by se mnou chtěl mluvit ředitel. Přeci jsem nic neprovedla a kdyby ano, musela bych za ředitelkou naší koleje.
Denisa pokrčila rameny "To nevím. Jen ti to mám vyřídit,"
"A od koho?" zeptala jsem se.
"Od McGonagallový. Máš tam jít okamžitě," pokrčila rameny a odešla do své části pokoje.

"Co po tobě může chtít?" zeptala se se zdvyženým obočím Lily.
"To bych taky ráda věděla." zakoulela jsem očima a zvedla se "Pro všechny případy mi držte palce."

Nervózně jsem si přešlápla před dveřmi Brumbálovy pracovny. Stála jsem tam minimálně už třetí minutou a snažila se v sobě najít odvahu a zaklepat. Nejdřív mě napadlo, že mě možná chce vyloučit, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně nemá za co. Možná mi chce jen vynadat za opuštění Velké síně během smutku za Miu. Třeba už si pozval i Siria s Reguluse. To byla celkem reálná možnost.

Zhluboka jsem se nadechla a třikrát zaklepala na dveře, které se okamžitě otevřely. Nesměle jsem vešla dovnitř a rozhlédla se. Byla jsem tu prvně a jeho pracovna na mě udělala dojem. Měl tu snad všechno; od obrazů minulých ředitelů, přes starodávný nábytek po nádherného červeného Fénixe. Ten mě zaujal nejvíc. Věděla jsem, co je to za tvora pouze díky obrázkové učebnici a Kettleburnovi, který nám o něm vyprávěl. Nikdy nám však živého neukázal. Proč má vůbec v kabinetu Fénixe?

"Slečno Blueová," ozval se odněkud Brumbálův hlas a já se dvakrát otočila kolem dokola, než jsem si všimla, že stojí u jedné ze skříněk a vytahuje ze zásuvek nějaká lejstra.
"Dobrý den, pane." pozdravila jsem a tiše za sebou zavřela dveře.
"Pojďte," ukázal je svému stolu, za který si v zápětí došel sednout.
"Pane, proč jste mě sem zavolal?" zeptala jsem jak nejslušněji jsem mohla.

Brumbál si něco zabrblal pod vousy a rozložil jeden z úhledně seskládaných papírů. Sledovala jsem jeho počínání a vyděšeně vyvalila oči, když do papíru napsal kombinaci písmen, která znamenala mé jméno. Napsal tam i A. Otřásla jsem se.
"Pane?"

"Řekl bych, že je lepší řešit takové věci dříve." řekl a opřel se o židli "Vy sice ještě plnoletá nejste, ale v červnu už vám sedmnáct let bude, proto vás mohu nechat podepsat tento papír o ukončení studia v Bradavicích."
Trhla jsem sebou. Ukončení studia?
"Proč bych neměla příští rok studovat? Provedla jsem něco?"

Brumbál na mě zmateně pohlédl "Vy tu chcete zůstat?"
Nechápavě jsem přikývla.
"Oh," podivil se "to mění sutiaci."
Mé jméno přeškrtl rovnou čarou a papír přiložil k plamenu nejbližší svíčky.
"Víte, dal jsem si dohromady, proč během držení smutku za Miu Stewartovou odešli tři žáci. A vzhledem k tomu, jak se pan Regulus Black chová - tedy alespoň mi to tak řekl profesor Křiklan - rozhodla jste se zůstat se Siriusem."

Takže ředitel tu má přehled o vztazích?
"Proto jsem si myslel, že sem příští rok nebudete chtít nastoupit." dodal s omluvným tónem.
"Ne, určitě chci pokračovat ve studiu." přikývla jsem rychle.
"Nu, dobrá." zasmál se Brumbál "Moje chyba."
"To je v pořádku." zamumlala jsem roztřeseným hlasem.
Najednou ve mě hrklo. Mám mu říct o Regulusově znamení? Rozbušilo se mi srdce. Přeci mu muselo být divné, že Velkou síň opustil jako první on, ne? Možná to byly výčitky svědomí.

Mohla bych to teď říct - vlastně se divím, že to Sirius neudělal, vypadal, že o tom už dobu ví - jenže by to pro Reguluse znamenalo konec. Už nikdy by nemohl normálně chodit mezi ostatními kouzelníky.
"Pane řediteli," vyklouzlo mi ze rtů, aniž bych to plánovala. Brumbál se na mě se zájmem podíval.

Asi teď dělám jednu z největších chyb, ale náhlasit ho nemohu. Prostě to nešlo. I po tom všem, pro mě stále dost znamenal a já mu to nemohla udělat.
"Vy víte proč mám ve jméně to A, že ano?" zeptala jsem se.
"Přirozeně." přikývl "Ale to není ta věc, kterou jste mi chtěla říct."
Trhla jsem sebou, jak by to asi mohl vědět?
"To nebylo důležité." pousmála jsem se.
"Dovolte, abych to posoudil sám." řekl s vyzývavým tónem.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou "opravdu o nic nešlo."
"Dobrá tedy," přikývl, i když rozhodně nevypadal, že by mi věřil "Hádám, že vy už jste se o svých předcích dozvěděla."
"To ano. Zmijozelové," řekla jsem s odporem.
"Na koleji není nic špatného." namítl vlídně Brumbál a usmál se.
"To ano, špatné na nich bylo znamení, které nosili na pokožce," vyhrkla jsem, aniž bych o tom přemýšlela.
"S tím mohu pouze souhlasit," přikývl.
"Proč jste mě tu nechal studovat?" napadlo mě "Vždyť moji rodiče byli-"
"Ale, ale." zvedl Brumbál křivý ukazovák "Nejsou to naši předci, kdo určuje jací jsme, slečno Blueová.  Jsou to naše volby."
Pousmála jsem se.
"Jsem toho názoru, že každý si zaslouží šanci, nehledě na to, kdo je jeho rodina. Podívejte se zrovna na mladého Siriuse Blacka, jakou má rodinu. Upřímně bych řekl, že se docela vyvedl." zacukaly mu koutky a já neodolala úšklebku.

Něco na tom bylo. Nechtěla bych být odsusována proto, kým byli moji rodiče. Je to jeden z důvodů, proč jsem to taky nikomu neřekla.
Brumbál lehce vyvalil oči "Malém bych zapomněl."
Sehnul se k šuplíkům svého psacího stolu a vzápětí vyndal další pergamen. Několikrát přeložený a očividně prázdný. Tázavě jsem nadzvedla obočí

"Musím říct, že je to vydařené dílo. Trvalo mi, než jsem na to přišel." usmál se a okolo očí se mu udělaly znatelnější vějířky vrásek.
Na pergamen jsem se chvilku dívala a pak mi to došlo; Pobertův plánek.
"Proč mi to dáváte, pane?" zeptala jsem se a vzala ho do rukou.
"Jelikož jsem si myslel, že nebudete chtít pokračovat ve studiu, napadlo mě, že není na škodu vrátit to vám - všem -, minimálně jako upomínku. Na druhou stranu, když chcete zůstat, mohl by se vám hodit," vysvětlil mile.

Nechtěla jsem věřit vlastním uším. Chce mi ho vrátit. Proč?
"Děkuju, ale ne." zamumlala jsem "Příští rok tu nebudou, bez nich tu bude podstatně méně průšvihů a plánek mi bude k ničemu."
"Vraťte ho jeho autorům." řekl Brumbál.
Zavrtěla jsem hlavou "Nechte ho tady. Na hradě. Třeba jednou pomůže jiným studentům."

Sice jsem neměla nejmenší právo rozhodovat o tom, co se s plánkem stane, ale mě to zkrátka připadalo jako správné řešení.
"Dobrá tedy," přikývl po delší chvíli ticha ředitel a mrkl na mě "Vrátím ho panu Filchovi do kabinetu."
Určitě si myslel, že bych se tam mohla pokoušet v příštím roce dostat. Já si to nemyslela. Nedokázala jsem přijít na jedinou věc, ke které by mi byl.

Když jsem půl hodiny po tom, co jsem odešla z nebelvírské věže vracela, běžela jsem. V hlavě se mi přehrával rozhovor s Brumbálem, Lunou a Denisou. Shoda těchto tří monologů mi ukázala, že je skutečně pravda, že zbývají pouhé necelé tři měsíce do konce roku. Nebyl čas otálet, musela jsem si zbytek školy užít s těmi, kteří sem v září už nenastoupí.

"Animo." vydechla jsem před obrazem Buclaté dámy a zapřela se o kolena, abych mohla lépe propadnout dech.
"To je mládež." povzdechla si směrem k Violet a pustila mě dovnitř. Jelikož se blížíl večer, většina studentů byla ve společenské místnosti a krátila si čas, jenž zbýval do večeře. Někteří povídáním, čtením a jiní učením na zkoušky, které se kvapem blížily.

"Nějaká udýchaná, Aro." zavolal na mě se smíchem James. Další, kdo mi řekl přezdívkou. Jakmile jsem se na něj podívala, přepadl mě závan nostalgie, třeba se to do starých kolejí vrátí. Alespoň něco.
Seděl spolu se zbylými Poberty a Lily s Lunou na pohovce ve prostřed místnosti a něčemu se smáli.

Vydala jsem se k nim. Opět se zdálo, že vše bude v pořádku. Jejich přítomnost, jako kdyby měla kouzelný účinek.
"Chybělas nám do party." usmál se na mě Remus.
"To je jasný." zašklebila jsem se a pohlédla na Siria, který se taky smál.
"Můžeš? Na chviličku," zeptala jsem se ho, načež jeho výraz ztvrdl.
Bouřkové oči mě chvilku pozorovaly a pak přikývl. Nevypadal, nijak nadšen, že s ním chci mluvit o samotě.

Jakmile vstal, vzala jsem ho za ruku a dotáhla ho až k odpočívadlu, které rozdělovalo schody pro dívčí a chlapecké ložnice. Stoupla jsem si na první dva schody vedoucí k klučičím ložnicím, abych byla alespoň trochu výškově rovna Siriovi a počkala, až se mi podívá do očí.
Trvalo mu to, ale když to konečně udělal, chytla jsem ho za zátylek a dlouze políbila. Byl už nejvyšší čas.

Poznala jsem, jak rychle z něj opadlo napětí. Týden jsem s ním v podstatě nepromluvila, bůh ví, co se mu mohlo honit hlavou.
Objal mě v pase, aby si mě mohl přitáhnout blíže k sobě, ta blízkost byla omamující. Jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem měla možnost zažít.

"Už jsem se bál, že sis to rozmyslela," zamumlal, když se ode mne odtáhl a opřel své čelo o mé.
Zavrtěla jsem hlavou "Nikdy."
Stáli jsme tak chvíli - jen si zírali do očí -, než Sirius opět spojil naše rty.

Pravděpodobně s ním nebudu moci zůstat napořád, ale nenašla jsem jediný důvod, proč si to neužít teď. Když nám byla dána možnost být spolu, musela jsem jí využít. Musela jsem využít každou možnost být s ním, Poberty i Lily a Lunou. Mou bradavickou rodinou. S přáteli, kteří mě nazývali podle mé schopnosti metamorfomága.
Věděla jsem, že se ale té druhé nezbavím.
Věděla jsem, že teď už za ní nebudu naštvaná, budu za ní ráda.
Věděla jsem, že jednou budu s úsměvem vzpomínat, kdo jsem byla pro ostatní z Nebelvíru a zbylých kolejí.
Říkali mi Blackova holka.

U Merlinových vousů, tohle je poslední kapitola z Bradavic 😰
To je snad nemožné...
Celou ehm "knížku" jsem se těšila, až napíšu poslední dvě kapitoly a teď, když se k tomu chystám, se toho upřímně bojím :D
Budou tu brzy, slibuju.