"Neskutečně mě bolí nohy," postěžovala jsem si Regulusovi a zavrtěla se, aby se mi lépe leželo na jeho hrudníku.
"Jo, já vím," prsty mi přejel po rameni, "za poslední hodinu si mi to zopakovala několikrát."
Pousmála jsem se. "Nevypadal si, že by ti má přítomnost poslední hodinu vadila."
"Tvoje přítomnost mi nevadila nikdy," mínil a dal si pravou ruku pod hlavu, "spíš naopak."
"Mám právo na to, aby mě bolely," mlela jsem si dál svou. "Prošli jsme celou Příčnou ulici a ještě jsem přes hodinu stála na stoličce, aby na mě mohla upravit hábit."

"Chudinko," politoval mě ironicky Regulus a přitáhl blíž k sobě. Objala jsem ho kolem pasu.
"Tohle by nám v Bradavicích neprošlo," zamumlala jsem mu do trička.
"Ale prošlo, jen by to chtělo dost snahy," odporoval mi.
Nervózně jsem se podívala na hodiny, které stály na nočním stolku hned vedle postele. Bylo skoro sedm, nepříjemně jsem se zavrtěla. "Nechtěl bys mi dát alespoň nějakou nápovědu?"
"Chtěl," řekl, "ale plním sliby. Zatím ze mě nic nedostaneš."

Zmučeně jsem si povzdechla. "Trápíš mě."
"Jasně," uchechtnul se Regulus a začal mi prsty odhrnovat vlasy z krku, "to říká ta, která ze mě dva roky dělala kamaráda."
"Dva roky?" nadzvedla jsem obočí.
"Jo, šestý ročník se nepočítá."

Zamračeně jsem pozorovala strop, ve výhledu na něj mi z části bránila zelená nebesa postele. Dva roky. Tudíž od doby, kdy jsme byli ve čtvrtém ročníku a když Poberty čekaly NKÚ. Lehce jsem sebou cukla.

"Proč si mi to neřekl dřív?"
Regulus se ostře nadechl. "Vlastně nevím. Asi jsem si nebyl jistý, že na tom budeš stejně a nechtěl jsem ohrozit naše přátelství."
Několikaleté přátelství, problesklo mi hlavou. Nepříjemně mě zamrazilo.

"Pak přišel tenhle rok a mě tak nějak došlo, že když ti to neřeknu, předběhne mě -," podezřele se zarazil a pohlédl na mě, "někdo jiný."

Chystala jsem si nějakou poznámku, jenže mě přerušilo zřetelné zaklepání na dveře Regulova pokoje. Trhla jsem sebou.

Vzápětí vešla dovnitř Walburga se spokojeným úsměvem. "Pohovoříme si tedy?"
Pomalu jsem vydechla. Absolutně jsem netušila, co by mi mohla chtít a Regulus mi odmítl cokoliv naznačit. Dívala se na nás pronikavým pohledem, přesto se jemně usmívala.
"Samozřejmě," přikývla jsem a začala se zvedat z postele.

Ještě než jsem vstala, vtisknul mi Regulus polibek a pak mě předal do kostnaté náruče své matky.

"Půjdeme do salonku, Krátura nám připravil pohoštění," ujasnila mi a vydala se do prvního patra a já jí se zdvořilým odstupem následovala.

Přijímací salonek byl dlouhá místnost s olivově zelenými stěnami a tapisériemi. Byly zde pověšeny mechově zelené záclony a černé závěsy po stranách oken. Vedle stolku, kde byly dva pohárky a talíř sušenek, stála prosklená skříňka s velmi draze – a vzácně - vyhlížejícími předměty. Všimla jsem si, že jsou uvnitř vyskládány křišťálové pohárky s erbem Blacků.

Walburga se vznešeně posadila do jednoho z křesílek vedle stolku, vypadala jako nějaká hraběnka. Aristokratický vzhled se nevyhl jedinému Blackovi, kterého jsem dosud viděla. I nemocný Orion si zachoval obraz šlechtice.

"Nu, posaď se," vybídla mě paní Blacková a já zaujala místo naproti ní. Nervózně jsem si žmoulala cíp tmavozelené košile se zlatými knoflíčky a čekala, až promluví. Dávala si na čas. Hubenými prsty uchopila stříbrnou lžičku a osladila si silně aromatickou kávu, potom cukřenku i se lžičkou přišoupla ke mně.

"Děkuju," hlesla jsem.
"Tušíš, proč s tebou chci mluvit?" zeptala se vlídně. Byl to úplně jiný tón, než jakým jsem jí kdy slyšela mluvit. Zněl příjemně.
"Myslím si, že to má něco společného s Regulusem," sdělila jsem jí svou teorii.
"Jen částečně, k tomu se dostaneme taky," zvedla ukazovák, který zdobily dva těžké prsteny.
"Potom nemám ponětí," přiznala jsem se a napila se své kávy.

Paní Blacková se natáhla k prosklené skříňce a vyndala z ní složitě vyřezávanou ebenovou truhličku.
"Alohomora," špitla a namířila na její zámek svou hůlkou. Víko odskočilo od zbytku a ona se v truhličce začala přehrabovat. Po chvilce vytáhla jakýsi nažloutlý a několikrát přeložený papír, nedlouho na něm visela očima a pak mi ho mlčky podala.

Papír byl hrubý, a aniž bych ho rozkládala, poznala jsem, že jde o fotografii. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na paní Blackovou, která mě bystře sledovala. Oči jsem sklopila zpět k fotce a začala jí rozkládat. Postřehla jsem, že mi nohy začínají nervózně podupávat, ale já nebyla schopna to zastavit.
Už tu byl jen poslední přehyb.

Fotografii jsem otevřela zády k sobě, chvíli jsem zírala na přehyby poničený papír a pak ho otočila. Dívala jsem se do očí sama sobě. Hleděla jsem na svou světlovlasou kopii, která stála uprostřed řady šesti společensky oděných lidí. Vyděšeně jsem vydechla.

Můj výdech byl zřejmě signálem pro Walburgu, že jsem si všimla toho, čeho jsem měla.

"Aurora Parkinsonová," pronesla zasněně. "Je až neuvěřitelné, jak jsi své matce podobná."
Při slově matka jsem sebou trhla.
"Až na vlasy, ty máš po otci, druhý zleva."

Na její pokyn jsem našla muže stojícího téměř na konci šestičlenné řady. Ještě něco říkala, ale já nebyla schopna udržet pozornost jejímu hlasu. Muž měl tmavé vlasy, vskutku stejné jako já, dokonce i délkou, v obličeji povýšený výraz, který s ním sdíleli i ostatní na fotografii.

Vedle něj stála žena, ve které jsem okamžitě poznala tu, se kterou jsem sdílela tuto místnost. Každý by ji poznal, jediným rozdílem byly přibývající vrásky.

"Edmund Blue byl zmijozelským primusem," ozvala se Walburga a já sebou trhla. Zmijozel.
"Velmi schopný kouzelník. Když si mi řekla, že ti jde obrana proti černé magii, hned jsem si na něj vzpomněla."
"Aurora- tedy matka chodila také do Zmijozelu?" zeptala jsem se, aniž bych se na ní podívala.
"Ano. Celá tvá rodina chodila do této koleje. Stejně jako rodina Blacků, Youngových nebo Lestrangeových."
Jsme si se Siriusem podobnější, než jsem si myslela.

"Na fotografii můžeš vidět i Rodolfuse Lestrange. Před dvěma lety si vzal mou neteř Bellatrix," pokračovala Walburga.
"Můžeš zde vidět i jeho bratra a mladší sestru své matky, Dianu."
Pohlédla jsem na svou tetu. Děsilo mě přemýšlet o ní nebo o Edmundu a Auroře jako o své rodině. Byli mi nesympatičtí, stejně jako Lestrangeovi nebo Walburga.

"Byla metamorfomág, stejně jako ty. Tvá matka jí to neskrývaně záviděla. Podle toho co vím, máš tuto schopnost po svém dědu."

"Doma máme veselo, střelená Blacková si vzala Lestrange, který je posedlý čistou krví stejně jako ona." V hlavě mi zněla Sirova slova. Bellatrix nesnášel a dával to všem najevo. Nejednou se zmínil, že lituje, do jaké rodiny se narodil. Nyní jsem na tom byla podobně.

"Blueovi byli rodinní přátelé Lestrangeových. Diana se přátelila s Bellou a ta díky ní poznala svého nynějšího manžela. Tato fotografie je pořízena z jednoho plesu, který se konal nedlouho před svatbou tvých rodičů."

Neubránila jsem se pohledu na svou matku. Znělo to strašně. Byla malého vzrůstu, což jsem nejspíš zdědila po ní, jelikož Edmund byl docela vysoký.

Byla jen mizivě podobná Dianě, která na obličeji neměla onen pokřivený úsměv, tvářila se neutrálně.

"Bella chodila s Dianou do stejného ročníku, po ukončení studia jsme se všichni seznámili. Lucy, tvoji rodiče byli báječní kouzelníci," pronesla blaženě paní Blacková.
"Uznávali čistou krev, že?" vyhrkla jsem, aniž bych si to promyslela.
Walburgu to ale neurazilo, jen lehce přikývla. "Ano, uměli ocenit svůj původ."

Tiše jsem si odfrkla, neslyšela to. Fotografii jsem složila a podala ji nazpět paní Blackové, ta to ale odmítla se slovy, že si jí mám nechat, jako památku na své rodiče.

Už jen tohle mi stačilo k tomu, abych je nechtěla považovat za své rodiče.

Usrkla jsem si kávy. Nepotřebovala jsem se ptát, abych věděla, že ono záhadné „A." na lotroskopu je opravdu mé prostřední jméno. Jméno, které jsem zdědila po své matce. Aurora.

"Tvoji matku jsem měla ráda, brala jsem ji jako sestru. Proto jsem taky ráda, že si s Regulusem rozumíte," povzdechla si. "Řekla jsem mu o tobě, ještě než jel prvně do Bradavic. Měla jsem radost, když mi poslal sovu, kde bylo psáno, že jste se spřátelili, jen mě zarazilo, když jsem si přečetla, že jsi v Nebelvíru."

Tvář se jí stáhla do zamračené grimasy, myslela na Siriuse. Byla bych pro své rodiče takovým zklamáním, jako je on pro své? Nepochybně.

Vymlouvali by mi přátelství s kouzelníky mudlovského původu? Stoprocentně.

"Co se s nimi stalo?" zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, zda to chci vědět.
"Taková nespravedlnost!" rozkřikla se na celou místnost. "Byli to skvělí kouzelníci, kteří stáli za názorem, že dar magie by měl být jen pro čistokrevné. Ministerstvo je spolu s celou rodinou Youngových zavřelo do Azkabanu," syčela.

Zmučeně jsem zavřela oči. Až příliš rychle mi došlo, kam tohle míří. Kéž bych si navždy myslela, že jsem byla nechtěné dítě, které nějaký čaroděj odložil v sirotčinci.

Moji rodiče pracovali pro Toho, jehož jméno se neříká. Udělalo se mi nevolno.

"Byli stateční a do poslední chvíle si stáli za svým názorem. Nezačali se před ministerstvem vymlouvat na kletby, stáli za Pánem," vyprávěla dál Walburga, ale já už víc slyšet nechtěla.
"Zemřeli tam, že ano? V Azkabanu," zeptala jsem se a upřímně doufala v kladnou odpověď. Vůbec jsem se necítila provinile, že si přeji smrt vlastních rodičů.

Odpovědí mi bylo lehké přikývnutí. Tíha, která mě drtila, trošku povolila.
"A Diana? Co se s ní stalo?"
"Ta nebyla dost odvážná, aby se stala... Nedlouho po uvěznění tvých rodičů se ztratila. Nikdo o ní už nikdy potom neslyšel. Nemyslím si, že je nadále živa. Zaslechla jsem ale, že měla syna," odpověděla pohrdavě Walburga a pak pokračovala vyprávěním o mé matce.

Neposlouchala jsem jí, nemohla jsem.

Byla s nimi zajedno. Nechtěla, aby kouzelníci z nečistých rodin praktikovali magii a povedlo se jí o tom přesvědčit i Reguluse. Hrklo ve mně. Nesmělo se stát, aby dopadl jako moji rodiče.

Živě jsem si vzpomněla, na chvíli, kdy mi v Bradavicích řekl, že sympatizuje s názory čaroděje, který zřejmě stojí za záhadnými vraždami, které se staly. Výstřižky z Denního věštce, které měl vylepené v pokoji, mě znepokojily ještě víc.

"Jen zájem, nic víc. Neboj se," uklidňoval mě. Jeho rodina na něj měla obrovský vliv. Prvně v životě jsem si přála, aby byl jako Sirius. Nikdy mě nic takového nenapadlo. Měla jsem je ráda, protože byl každý jiný, ale když jsem viděla ty výstřižky, chtěla jsem, aby si myslel to, co jeho bratr.

"Budu to muset vstřebat," zamumlala jsem, když paní Blacková ukončila své vyprávění.

"Ale jistě," vlídně se usmála. "Pěkně o tom přemýšlej a klidně se na cokoli zeptej. Nevím sice vše, ale dost ano."

Na víc jsem nečekala a zmizela ze salonu. Byla chyba, že jsem sem jela. Nikdy bych totiž nezjistila... Nechtěla jsem na to myslet. Vyběhla jsem schody a zavřela se v Siriově pokoji.

Dlouho jsem jen ležela na jeho posteli a pozorovala popraskaný strop. Jak dlouho jsme si s Walburgou povídaly? Ne víc jak deset minut. Pravděpodobně čekala, že budu uchvácena ze své rodiny a budu požadovat každičký detail. Ne, bohatě mi stačilo to, co jsem slyšela. V hlavě se mi pomalu začaly vynořovat věty, u kterých jsem byla mimo, když jsem jí nevnímala.

Zakryla jsem si obličej dlaněmi.

Nikdy jsem moc o rodině nepřemýšlela, brala jsem to prostě tak, že žádnou nemám. Že jedinou rodinou jsou moji přátelé z Bradavic a pár mudlů ze sirotčince. Žilo se mi tak lépe.

Jak se mohlo stát, že se takovým lidem narodilo úplně jiné dítě? Vskutku, jsme si se Siriusem podobnější, než bych kdy řekla.
Sirius.

Hrklo ve mně. Pomalu jsem slezla z jeho postele a došla ke své tažce s věcmi. Chvilku mi trvalo, než jsem našla balíček, který v tomto stavu přetrvával už od listopadu. Ať to bylo jakkoliv, ten dárek jsem kupovala jemu, měl by ho mít. Se zavřenýma očima jsem otevřela jednu zásuvku jeho stolu a balíček tam dala. Jednou se sem přeci vrátí.

Oči jsem otevřela, až když byl šuplík zcela zavřený, nechtěla jsem riskovat další nález, po kterém bych probděla půlku noci.

Někdy okolo jedné ráno, jsem už byla neschopná myšlení. Ospalá jsem sice byla, ale usnout jsem nemohla. Hlavou mi vířil Walburgin monolog a upřímně jsem se bála, že začínám bláznit.

Zvedla jsem se a vypochodovala z místnosti směrem Regulusův pokoj. Až teprve tam jsem se zarazila. Vůbec jsem nepomyslela na to, že třeba spal, nebo že zkrátka návštěva cizího pokoje po půlnoci byla vcelku nezdvořilá.

Nakonec jsem ale dveře otevřela, aniž bych se obtěžovala se zaklepáním.

Nespal. Seděl u psacího stolu a něco četl. Jakmile uslyšel dveře, obrátil se ke mně.
"Ahoj," pípla jsem a zavřela za sebou.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě místo pozdravu a zvedl se ze židle.
"Ani ne," přitakala jsem. "Promiň, že ti sem tak lezu, ale-"
"Jasný, chápu tě," přerušil mě. "Měla jsi přijít dřív, plánoval jsem za tebou jít, matka ale říkala, že chceš být sama."
Přikývla jsem. "Jo, potřebovala jsem si to nějak urovnat v hlavě."
"Nepovedlo se ti to," konstatoval Regulus.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a rychle si setřela slzu, která se mi vykradla z oka.
"Měl jsem ti to naznačit," zamumlal a ledovými prsty mě pohladil po hraně dolní čelisti.
To tedy měl.

Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala se na nápis na zdi: „Toujours pur". Projela mnou zima. Navždy čistý. To heslo jsem v tomto domě viděla už několikrát.
"Dal bys mi vůbec šanci, kdyby ti o mně matka neřekla?" zasípala jsem.
"Prosím?" svou ruku stáhl, už se mě nedotýkal.
"Začal by ses se mnou bavit a později přátelit, kdyby ti tvoje matka neřekla, kdo jsem?"
Chvíli mě pozoroval. Věděla jsem to, i přestože jsem se na něj nedívala, pak z jeho rtů vyklouzlo slovo, které jsem čekala: "Ne."

Mánie pro čistou krev byla jedna z mála věcí, které jsem na něm nesnášela.
"Myslela jsem si to," přiznala jsem.
"Byla by to ale chyba," konstatoval, "kdybych tě odmítl poznat."
Znenadání jsem se ocitla v jeho ocelovém objetí. Sevření jsem mu oplatila, i když jsem chvilku váhala.
"Mám tě moc rád, jsi pro mě hodně důležitá, víš?" zašeptal a já jen lehce přikývla.

Krátura přede mne položil stříbrný příbor a pak zbylé nože a vidličky uklidil.
"Otec s námi jíst nebude?" zeptal se klidně Regulus a prstem přejel po okraji talíře se zlatým zdobením.
"Bude, hned přijde," štěkla Waburga a nervózně poklepávala prsty po kuchyňské lince. Každou půl minutu se na mě podívala, a když jsem nic neřekla, zrak opět odvrátila jinam. Nepochybovala jsem, že čeká, až jí zahrnu otázkami o rodině Parkinsonových, popřípadě Blueových.

Neptala jsem se, nechtěla jsem vědět nic víc. Stačilo mi, že moji rodiče jsou mrtví, má teta taky a je pravděpodobné, že mám bratrance - pokud také není po smrti.

Ozvaly se těžké kroky po schodech, Orion.
"No konečně," zaskřehotala Walburga a vyndala talíř i pro něj.

Když vešel, zhrozila jsem se. Jako kdybych se dívala na samotnou smrt. Byl úplně bílý, oči podlité krví a pod nimi ohromné tmavé kruhy.

"Dobré poledne," odkašlal si a zaujal místo naproti svému synovi.
"Už dávno odpoledne!" zaburácela jeho manželka a se vztekem před něj položila talíř s jeho porcí. Nepozorovaně jsem se podívala na hodiny, bylo téměř tři čtvrtě na jednu. Ta žena se mi líbila čím dál méně. První den jsem si myslela, že Sirius přehání, když o ní mluví, ale teď jsem mu začínala věřit. Regulus k ní samozřejmě vzhlížel, stejně jako ke svému otci, ten měl ale díky své nemoci podstatně menší autoritu než ona.

Najednou se ozvalo cvaknutí, jako kdyby někdo právě otevřel dveře. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti a rychle zjistila, že tady chybí Krátura. Kdo jiný by to taky mohl udělat?

Ten se vzápětí objevil v místnosti se strašlivým výrazem a zatahal Walburgu za suknici.

Sklonila se a nechala ho, aby jí cosi pošeptal. Když se narovnala, její pleť nabrala olivově zelenou barvu.

"Co se děje?" zeptal se Regulus a Orion jednohlasně.

Než ale stačila odpovědět, rozletěly se dveře, jenž rozdělovaly kuchyň a chodbu. Nadskočila jsem, když jsem ho uviděla, ale reakce ostatních byly mnohonásobně horší.

"Drahá rodinko," štěkavě se zasmál, "je divné být zase tady."
Opřel se o futra a pohlédl na své rodiče, kteří na něj udiveně zírali. Walburga zalapala po dechu.
Sirius se drze usmál. "A pokud nemůžeš dýchat, doporučuji Anapneo."

Tenhle díl jsem psala snad ze všeh nejdéle. Vůbec mi to nešlo a vím, že se to na kapitole odrazilo, tak vás prosím o shovívavost.
Jinak samozřejmě budu chtít znát vaše názory na děj příběhu :) a taky moc děkuju za 10K čtení!
Chtěla bych dodat, že Lucyina rodina, nebude mít nijak velký vliv na následující kapitoly (ne, opravdu jí Voldemort nenapíše, že jí chce do svých služeb) :D jediným, kdo to ví, zůstane Regulus