Nemohla jsem uvěřit, že jsme ve škole teprve dva měsíce. Stalo se toho tolik, tedy mimo výuku. Pondělí jednatřicátého mi připadalo zvláštní hned z několika důvodů; neměla jsem problém vstát z postele. Možná bych si dnešní datum měla někam poznamenat, nestávalo se to často.

Na dějinách jsme psali test z látky od října a já věděla všechno, aniž bych se musela nenápadně podívat k Bonnie. Další věc k poznamenání.

A na lektvarech dostal Regulus Nad očekávání a ne Vynikající. To byl největší div.

Celou hodinu jsme si povídali, většinou o dnešním tanci a na Lektvar zapomnění téměř kašlali. Regulus na něm během naší konverzace pracoval, ale ne tak pilně jako jindy. Já nedělala nic. Jen jsem ho občas nechala, aby mi do kotlíku hodil lístky paměťovky nebo směs hadího ocásku a kávy. Dostala jsem Hrozné, a to jen díky tomu, že jsem si ten kotlík alespoň přinesla. Očividně jsem byla Křiklanova oblíbenkyně. Nebo - což je pravděpodobnější - mi nedal nedostatečnou jen díky tomu, že Reguluse zbožňoval (několikrát během hodiny mu pogratuloval k zápasu), a já byla jeho kamarádka. Jak si to všichni mysleli.

Po vyučování jsem se vydala do knihovny, jelikož jsem potřebovala učebnici Fantastických zvířat. Ta moje byla (snad) zahrabaná hluboko pod postelí a já líná ji hledat. Téměř ve dveřích jsem se srazila s Remusem, který nesl celý sloupec knih. Pravděpodobně se opět připravoval na závěrečné zkoušky. Všechny knihy mu z rukou vyletěly a já mu je pomohla sbírat.

"Co že si tady?" zajímal se.
"Potřebuju učebnici na péči o kouzelné tvory, tu svou nemůžu najít."
"Tady jí taky nenajdeš," informoval mě.
"Cože?" vykřikla jsem zděšeně.
"Půjčil si jí Hagrid, jsou to dva týdny zpátky," mrknul na mě a i s knihami odešel. Docela mě zajímalo, proč se se mnou Rem poslední dobou baví tak okrajově. Bylo to zvláštní.

Probíhající situaci jsem titulovala několika nadávkami a vydala se k obrazu Buclaté dámy. Rozhodla jsem se za Hagridem dojít a učebnici si od něho vypůjčit. V pokoji jsem se oblékla, jelikož to venku nevypadalo zrovna skvěle a vydala se dolů. Ve společenské místnosti bylo docela narváno. Poberty jsem uviděla až potom, co jsem zaregistrovala sloupec knih na stole, který si přinesl Rem. Všichni a Lily seděli na pohovce a něco řešili.

"Ahoj," pozdravila jsem je, když jsem k nim přišla.
"Ahoj Aro," řekli James a Sirius sborově. Lily mi věnovala lehký úsměv. Podle knih se opravdu připravovali na zkoušky OVCE.
"Nechtěl by si někdo z vás od toho odpočinout a jít se mnou za Hagridem?" zeptala jsem se sladce. Moc nadějí jsem tomu nedávala. Rem sem přišel až po mně, takže se tu učí nanejvýš tři minuty.
"Já půjdu," zvedl se Sirius s hlasitým oddechnutím. "Už se mi z toho kouří z hlavy."
"Můžu ti připomenout, že tu sedíme sotva tři minuty?" zeptal se nasupeně Remus. Litovala jsem ho. Snažil se je něco naučit a oni mu to neustále sabotovali. A já jim v tom ještě pomáhala. To byl pech.

"Ne, nemůžeš," odsekl Sirius. "Ty tu počkej, dojdu na sebe něco hodit."
"Koukej, mám jí," přiběhla Luna a ukázala Removi nějakou bichli.
"Skvěle," pochválil jí a šoupnul se, aby si vedle něj mohla sednout.
"Bavíte se o tom, o čem si myslím, že se bavíte?" zeptal se James, když si ti dva úctyhodnou chvilku něco špitali. Rem přikývnul a já postřehla, že jeho pohled zabloudil ke mně.
"Není důležitou částí udržení tajemství zajistit, aby nikdo nezjistil, že vůbec nějaké máte?" zeptala jsem se nevrle. "Nechtěli byste mi říct, co se to tu děje?"
"Ne," odpověděl suše James. "Radši ani ne."

Chystala jsem se mu něco říct, rozhodně nic pěkného, ale to se objevil u dveří Sirius a jakmile uviděl postavení situace, doslova mě odtáhl z místnosti.

"Mám toho plný zuby! Co se to tu děje?" rozkřikla jsem se na celou chodbu.
"Uklidni se, Lucy, jo?" řekl opatrně Sirius a dal mi ruku na rameno. Lucy? To není dobré... On mi říkal pravým jménem málokdy.
"Jsem klidná," vydechla jsem.
"Jasně," uchechtnul se.
"Proč přede mnou máte tajemství?"
"Tajemství?" opakoval se smíchem.
"Siriusi," řekla jsem varovně jeho jméno.
"Fajn," zvedl ruce v obranném gestu, "fajn. Něco tu je. A já ti to řeknu. Jen ne teď, prostě až to bude jistý, jo?"
Zamračila jsem se.
"Nemáš důvod být na mě naštvaná. A taky nemusíš vědět všechno, nejsi moje matka."
"Máš mě radši než svojí matku," odvětila jsem. "Máš radši skoro všechny, než jí."
"Jo, to je pravda," přitakal a usmál se.
"Prostě se v tom přestaň šťourat, jo?"
"A proč mi to nepovíš rovnou?" založila jsem si ruce na prsou.
"Jak jsem říkal, až to bude jistý."
"A jim to můžeš říct?" ukázala jsem k Buclaté dámě, za kterou byla společenská místnost.
"Neřekl jsem jim to," povzdechl si, "prostě na to přišli. Já se o tom dál nehodlám bavit. Jdeš k tomu Hagridovi?"

Už nemělo cenu se dál vyptávat. Stejně bych z něj nic nedostala.

Sešli jsme po pohyblivých schodech, které už měly zase blbou náladu, a my se dostali někam úplně jinam. K tomu se na jednom z pater objevil bezhlavý Nick a dal se se Siriusem do řeči. Takže se z normálně pár minutové cesty stala půl hodina. Měla jsem potřebu se neustále dívat na hodiny, jelikož jsem nechtěla přijít pozdě na tancování se Zmijozelem.

"Ahoj Lucy!" ozval se odkudsi pištivý hlas. Dvakrát jsem se otočila kolem dokola, než jsem spatřila Jane, jak na mě zuřivě mává.
"Ahoj," odpověděla jsem a klekla si, aby mě mohla obejmout kolem ramen.
"Slyšela jsem, že dneska přijdeš na tancování," zašeptala mi, jako kdyby věděla, že nechci, aby o tom můj společník z Nebelvíru věděl.
"Škoda, že tam smí jen od čtvrtého ročníku výš. Chtěla bych se tam podívat."
"Ale když je to povinný, už to není ono," zašklebila jsem se.
"Hej, vy dvě, co si to tam šuškáte?" ozval se nevrle Sirius.
"Ty se mi taky nesvěřuješ," oplatila jsem mu stejnou kartou.
"Co si mojí kamarádce povídala, zlatíčko?" zeptal se Sirius Jane a sednul si do dřepu, aby měl oči v úrovni těch jejích.
"Ať ti to řekne sama," odbyla ho a já se upřímně rozesmála. Sirius se na mě zamračil a zkusil to znova "Víš, že jednou budeš strašně hezká? Já ti to můžu slíbit, na to já mám nos-"
"Tak jo, to stačí, ty Casanovo," utřela jsem si slzy smíchu. "Jdeme za tím Hagridem."
"Co je to Casanova?" zeptala se Jane.
"Velmi příjemný koníček," odpověděl Sirius a já na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.
"Nechtěla si jít?" zeptal se škodolibě a zvedl se.
"Ahoj, Jane," mávla jsem na ní.
"Pa, Zmijozelko," zašklebil se Sirius a následoval mě ven.
"Toho si jí mohl ušetřit," pokárala jsem ho.
"Bojíš se, že si to hned půjde zjistit?" zašklebil se.
"Ne, je dost chytrá na to, aby tě nebrala vážně."
"To by byla v Havraspáru," uchechtl se. "Ale fakt, co ti říkala?"
"Taky ti to řeknu, až to bude jistý," odbyla jsem ho.
"Si zlá," postěžoval si.
"Jo, já vím. Jiný téma."
"Tak fajn, co mi dáš k narozeninám?" zeptal se.
"Nic, jako vždy," pokrčila jsem rameny.
"Ty si mi tedy kamarádka. Vždyť mi bude osmnáct," připomněl mi.
"Já vím."
"Takže mi jako nic nedáš, jo?"
"A co by sis představoval?" chtěla jsem vědět. Samozřejmě jsem plánovala dát mu dárek k osmnáctinám. Už jsem ho měla i koupený. Koupila jsem ho ještě před začátkem školy v Příčné ulici.

"To nevím," řekl, ale byla to lež. Něco ode mě chtěl.
"Tak máš smůlu," řekla jsem a doufala, že mi to řekne, nestalo se.
"Místo abys mi vymýšlela dárek, tak o víkendu spíš do bůhví kolika. Si strašná," postěžoval si. Pravděpodobně narážel na sobotu, kdy jsem odmítla vylézt z postele.
"Když spala Šípková Růženka celé staletí, byla krásná a dokonalá a já jsem strašná, když si o víkendu přispím?" zavrčela jsem na něj.
"Tak se hned neurážej."
"Nepřemýšlel si, že si ostříháš vlasy?" změnila jsem téma, jelikož jsem se s ním nechtěla dohadovat.
"Cože?" vyprskl. "Vlasy jsou na mně hnedka po obličeji a postavě to nejhezčí!"
"Teď si zněl jako snob," zasmála jsem se a byla ráda, že to myslel jako vtip.
"Měl bych si je ostříhat?" zeptal se vážně.
"Ne, jen jsem se ptala."
"Vypadal bych jako Peter," postěžoval si.
"To by nebylo tak zlé," utahovala jsem si z něj.
"Bůh mě stvořil, protože má smysl pro krásu. Jeho stvořil, protože má smysl pro humor."
"Nebo pro blbost," doplnila jsem ho a následně jsme si plácli.

Když jsme byli u Hagridova domku, napadlo mě, že brát s sebou Siriuse asi nebyl nejlepší nápad. Neustále se mi vybavovaly vzpomínky na koulovanou s Regulusem. Přitížilo se mi. Pořád nemám páru, jak to Siriusovi říct.

Silně jsem zaklepala na robustní dveře a počkala, až Hagrid otevře. Byla jsem si jistá, že tady bude.

Skutečně, do několika sekund nám otevřel.

"Co vy dva tady?" zeptal se.
"Ahoj Rube," pozdravil ho Sirius. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Hagrid, je vlastně jeho příjmení.
"No, ne. Sám Black se tady vokázal. Jak se máš? A kde máš ty tři?"
"Učí se," povzdechl si a nevěřícně zavrtěl hlavou.
"To ty bys měl taky. Abys potom nemusel vopakovat ročník."
"Mně by to nevadilo," uchechtnul se. "Alespoň bych byl ve třídě se svojí krásnou kamarádkou."
"Ahoj," mávla jsem na Hagrida, který si mě očividně všiml až teď.
"Co tedy potřebujete?"
"Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mi nepůjčil učebnici Fantastických zvířat, co sis vzal z knihovny. Já tu svojí nemůžu najít a máme napsat referát," odůvodnila jsem naši návštěvu.
"Já se po ní kouknu, pojďte dál. Chcete čaj?"
"Já jo," řekl Sirius a procpal se dveřmi.
"Jo, dám si taky," zamumlala jsem a následovala ho k křesílkám.
"Tu krásnou kamarádku sis mohl odpustit," vytkla jsem Siriusovi, když Hagrid odešel postavit na čaj.
"To byla poklona. A omluva za to s tou Růženkou. Ty mě taky musíš seřvat za všechno," založil si ruce na prsou.
"Zelenej nebo nějakej ovocnej?" zavolal na nás Hagrid.
"Zelenej," odpověděli jsme nastejno.

Sundala jsem si bundu a šálu, jelikož mi začínalo být vedro. Hagridův srub se mi vždycky líbil. Byl útulný. I když dost malý.

"Proč má vůbec učebnici na péči o kouzelný tvory?" podivil se Sirius.
"Vím já?"

Domem zavoněl čaj. Hagrid si ho asi chystal už předtím, voda by se takhle rychle neuvařila.

Zanedlouho už vrávoral k nám a s hlasitým zařinčením hrnky postavil na stůl.

"Dejte si, já se mrknu po tý knížce," zahuhlal a přešel k malé knihovničce. Zatímco si Hagrid četl názvy knih a přendaval je v policích, natáhla jsem se pro čaj a pomalu z něj usrkávala.
"Domácí příručka pro chov draků, Nejnebezpečnější tvorové kouzelnického světa, Poznejte mysl plazů," mumlal si pod vousy.
"K čemu jich tolik máš?" zeptal se Sirius. "Vždyť je domácí chov draků zakázaný."
"Tohle mu vysvětlovat je zbytečný jako nosit sovy do Bradavic, nebo dříví do Zapovězeného lesa. Kentauři ho maj dost, věř mi," špitla jsem Siriovi, aby to Hagrid neslyšel.
"Já ani nevím. Rád si čtu, o těch potvorách. Vono je to ale nespravedlivý," odpověděl a dál hledal.
"Brožura draků, Hvězdy a souhvězdí podle kentaurů, Fantastická zvířata a kde je najít, Vodní lidé - jezera a rybníky, aha, tady je! Já jí přeskočil," zasmál se a podal mi červený výtisk.
"Děkuju, pak ti jí vrátím," slíbila jsem vděčně.
"To nemusíš, pak jí dej do knihovny. Jen vygumuj ty moje poznámky," řekl a svalil se do protějšího křesla.

Poznámky? Učebnici jsem otevřela a hned v ní začala listovat. Sem tam jsem objevila tužkou připsanou poznámku o regulaci chovu, nebo o tom, jaká je to nespravedlnost, že se nesmí zvířata křížit podomácku.

"Jo, já to pak smažu," kývla jsem.
"To budu rád," usmál se a napil se ze svého hrnku.
"Siriusi, ta tvoje motorka, pěkný stroj," dal se s Tichošlápkem do řeči a já si prohlížela učebnici. Docela se mi ulevilo, že stránky chyběly jen v úvodní části. Pak jsem si ale všimla stránky 24.

KLASIFIKACE MINISTERSTVA KOUZEL

X nudný

XX neškodný /lze ochočit

XXX kompetentní kouzelník by ho měl zvládnout

XXXX nebezpečný / vyžaduje odborné znalosti / zkušený kouzelník si s ním poradí

XXXXX a více prokazatelný zabiják kouzelníků /tvor neschopný ochočení a výcviku

Kromě klasifikace nebezpečnosti od autora, tam měl Hagrid připsané své domněnky.

X - škoda se vo tom vůbec učit

XX - ouplní mazlíci

XXX - můžete je vopatrně pohladit

XXXX - rači je nekrmte, vobčas koušou

XXXXX - Když je uvidíte, rychle utečte

víc jak XXXXX - tak na tydle už dovopravdy nesahám ani já.

Věnovala jsem mu pobavený pohled, ale on byl momentálně hotový z konverzace se Siriusem o jeho motorce.

Když jsme se vrátili, okamžitě jsem se pustila do referátu. Dělala jsem ho dost dlouho, a kdybych neustále nekoukala na hodiny, nestihla bych cvičení tance. Vydala jsem se tedy hodinu před začátkem večeře k Velké síni. Nikdo z nebelvírských si mého odchodu nevšímal, dost se mi ulevilo. Zmijozelští byli v místnosti čtvrt hodiny předem a vzrušeně si něco štěbetali. Zůstala jsem přede dveřmi, jelikož jsem nestála o tuny nenávistných a udivených pohledů. Už takhle se mi jich dostávalo dost.

"Spletla sis den, Blacková?" zaskřehotal mi dlouho neslyšený hlas u ucha.
"Naopak, Severusi," odpověděla jsem s přehnaně falešným úsměvem, pak jsem se ale zamračila. "Blacková?"
"No," uchechtl se prohrábl si mastné vlasy. Záliba v lektvarech má stinné stránky na vzhledu.

Ví o mě a Regulusovi? prolétlo mi hlavou, pak jsem si ale vzpomněla, že podobnou narážku měl ve spěšném vlaku. A o Reguluse se nejednalo.

"Nech mě být," sykla jsem, "radši hledej nějakou zrzku, která s tebou půjde na ples."

Věděla jsem, že ho tím naštvu.

"Zopakuj to," vyzval mě a stiskl dlaně v pěsti.
"Opravdu chceš?" uchechtla jsem se.
Snape se chystal něco říct, ale přerušil ho právě přicházejí Regulus.
"Co se tu děje?" zamračil se a stoupl si mezi mě a Severuse.
"Vůbec nic," řekla jsem, "jen jsme diskutovali o jeho výběru partnerek na ples."

Chytla jsem Reguluse za ruku, aby ho nenapadlo Snapea ještě praštit, jak se na konci září povedlo mně. Regulus byl navíc vyšší (i když byl mladší), takže jsem nepochybovala, že by si na něj troufnul.

Snape něco zaprskal a obešel nás dovnitř.

"V pořádku? Dělo se něco?" zeptal se mě starostlivě Regulus.
"Ne, asi mi jen nemůže zapomenout, jak jsem mu dala ránu," zalhala jsem.

Do Velké síně jsme přišli mezi posledními, zrovna když Křiklan vykládal Suzanne Ryanové nějakou ohromně humornou historku.

"Slečno Blueová?" podivil se.
"Dobrý den," pousmála jsem se a hned mi došlo, že se mu Regulus očividně nezmínil, že sem přijdu.
"Zapomněl jsem mu to říct," omluvil se mi.
"Takže vy tu budete s námi?" ujišťoval se.
"Jestli to nevadí?"
"Vadí!" křikla na mě Seline, která očividně chtěla zase tancovat s Regulusem.
"Nemám tě ráda," zašklebila jsem se na ní.
"Alespoň, že je to vzájemné," založila si ruce na prsou.
"Ne, jistěže to nevadí, slečno Blueová," uklidnil mě Křiklan a dal pokyn Filchovi, aby zařídil hudbu.
"Co ti řekla McGonagallová, když si jí řekla, že budeš chodit s námi?" zeptal se Regulus, když jsme se proti sobě postavili na zahájení tance.
"Že je to fajn, a ať s Nebelvírem už nechodím," uchechtla jsem se.
"Asi tě zrovna v lásce nemá."
"Asi ne," přikývla jsem. "A myslím, že bych tě měla varovat, tancuju hrozně. Jestli se to dá tancem nazvat."
"Nějak si s tím poradíme," usmál se, a společně jsme se dali do pohybu.

Oh, jsem se nějak rozepsala :D tak, snad se kapitola líbila.
OPĚT PROSÍM NÁZORY :)
Jiank... To že bylo pondělí 31.10.1977 je pravda :D dalo mi to chvíli hledání
(bohužel) Touto kapitolou oficiálně ukončuji tu vtipnější (první) část povídky. Ano, ano, teď to začne být zajímavý :D už bylo na čase. - neříkám, z se tu už neobjeví vtipné hlášky, to jo, ale *spoiler* teď to bude "dramatičtější"
Doufám, že následujícími událostmi nikoho neodradím od čtení... No fakt, ne že mi od toho utečete :D *ukazuje na vás prstem a přeměřuje pohledem* (pardon, prostě můj vadný smysl pro humor.)
Myslím, že by mohli do konce zůstat fandové Reguluse i Siriuse :D (samozřejmě vám nemůžu přikázat, abyste to četli)
Na gifu Lucy/Ara