"Za pár minut budeme v Bradavicích!" rozlehl se něčí hlas vlakem.
"Jo," upozornila jsem na sebe ostatní v kupé, "Rem chtěl, abych ti dala tohle." Vytáhla jsem z boty pergamen a podala ho Jamesovi.
Ten mi ho rychle vytrhl a začal zkoumat "Nemůžu uvěřit, že to dokázal," zamumlal.
"A co?" chtěla jsem vědět.
"Náměsíčníku, klobouk dolů," smekl Sirius neviditelný klobouk.

"Hej!" upozornila jsem na sebe. Chtěla jsem vědět, co je na tom prázdném pergamenu tak fascinuje.
"Červenají ti vlasy," zašklebil se James.
"Opravdu?" zeptala jsem se ironicky. Byla jsem naštvaná.
"Koukej, já ti to povím, ale nesmíš to nikomu říct," varoval mě Sir, a já si až teď uvědomila, že nevím, kam zašantročil mojí sovu.
"Kde je Talon?" zeptala jsem se.
"V kleci, začínala klimbat," protočil Sirius očima, a já si to samozřejmě zkontrolovala. Byla to pravda. "Neříkej, že si jí tam dal ty," podivila jsem se.

"Ne, nedal," ozval se Peter. Podívala jsem se na něj a zjistila, že má dva prsty omotaný kapesníkem, kterým prosakovala krev.
"Aha," řekla jsem.
"Tak chceš vědět o tom plánku?" zvýšil Sirius hlas.
"Plánku?" zeptala jsem se.
"O tom pergamenu," upřesnil James. Kývla jsem.
"Přes léto jsme se docela činili," začal Sir „už ve škole nás napadlo, že by bylo fajn, mít něco, díky čemu bysme, zjistili, že na nás někdo jde. Třeba McGonagallová."
"Fascinující," popíchla jsem ho.
"To je," přitakal. "Tak jsme vymysleli plánek celých Bradavic, kde uvidíme, kdo kde je."
"Náměsíčníkovi se povedlo ten plánek dokončit. Já a James jsme namalovali a popsali Bradavice, a on je oživil," líčil mi Sirius.
"Počkej, počkej!" zarazila jsem ho. "Chceš mi říct, že jste to malovali vy dva? A proč jste něco neřekli? Pomohla bych vám malovat," řekla jsem uraženě.

Všichni tři na mě chvilku nechápavě koukali, ale pak se rozesmáli a já se k nim přidala.

"To bylo dobrý." smál se James, až se mu zamlžily brýle.
"Ty a malovat? To potěš koště!" hýkal Sirius.
"Náhodou, knírky kreslím pěkný," bránila jsem se.
"To jo, s tím souhlasí i Buclatá dáma," nepřestával se smát.

Minulý rok jsem jí nakreslila na obličej ohromný knír, a když Brumbál zjistil, že jsem to byla já, dal mi týden školní trest, kdy jsem musela přesazovat mandragory. Pak si všiml těhle pablbů, jak se mi smějí a ti jí můj výtvor museli smýt.

"Tak jí to ukaž," pobídnul Sir Jamese. Ten vytáhl hůlku z kabátu a klepnul s ní do prostředka pergamenu. "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," ušklíbnul se a na pergamenu se začaly objevovat červené šmouhy.

Po chvilce tam byl Bradavický hrad a v něm bylo napsáno: Pobertův plánek.

"Pěkné," pochválila jsem je.
"Bez těhle slov se neotevře, jen bude dotyčného urážet," řekl pyšně Peter.

James plánek rozložil, a já zůstala v úžasu. Byl ohromný a do každého detailu. Byl tam celý hrad i Prasinky. Na plánku byly vždy siluety bot zespoda a nad nimi jméno člověka. Přesně bylo vidět, kdo kam jde. Bylo to dokonalé.

"Já zírám," řekla jsem udiveně.

"Já taky," přidal se James "nečekal jsem, že to Rem zvládne takhle dobře."

"Ten zvládne všechno," řekl Sir.

"A zavřeš to takhle," řekl James. "Neplecha ukončena. Jinak by si v tom mohl číst každý."
"Za chvilku tam jsme," upozornil nás Peter, který koukal z okna.

Všichni jsme se převlékli do hábitů. Já zůstala v kupé a milostpánové odešli na záchodky.

Když vlak zastavil, všichni se okamžitě začali hrnout ven, a Lily s Remem kontrolovali kupé Nebelvíru a to pro prváky.

"Jane?" zarazila jsem se, když jsem venku uviděla drobnou blondýnku. Rychle se na mě otočila. "Lucy?" Jako kdyby nevěřila vlastním očím "Tak do téhle školy si vždycky jezdila na rok pryč?" zeptala se vystrašeně a já kývla.

"Prváci ke mně!" zařval zepředu Hagrid. Jane se na mě s obavami podívala, a já jí kývla na znamení, že za ním má opravdu jít.
"Jdeme ke kočárům," strčil do mě James.
"Jo, jasně," odpověděla jsem a vydala se s nimi.
"Já bych jel zase loďkou," postěžoval si Sirius,
"Jezdí jimi jen nováčci," připomněla jsem mu a vybavila si pihatou tvář Jane. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona bude čarodějka.

"A co kdyby jimi jezdili i studenti posledních ročníků?" navrhnul.
"A necítili by se blbě? Že by na tom byli stejně jako prváci?"
"Ne, Aro. Naopak," ušklíbnul se "Vrátili by se do dětských let, když sem jeli prvně," dodal zasněně.
"Kůň je jednou hříbětem, Sirius dvakrát dítětem," zasmál se James.
"A kdyby jen dvakrát," dodala jsem, načež jsem si od Siria vysloužila nahněvaný pohled.
"Co to bylo za prcka?" zeptal se.
"Myslíš Jane?"
"Copak já vím? Ta blonďatá," pokrčil rameny.
"Je to holka ze sirotčince. Nikdy bych nevěřila, že zrovna ona půjde sem," povzdechla jsem si. "Ani nevím, že jí přišel dopis nebo že byla v Příčný ulici."
"Tak to tolik neprožívej," ušklíbnul se Sir.
"Neboj, nejsem taková cíťa jako ty," odbyla jsem ho.

Kočár najednou zastavil. "Co je?" zahučel Peter.
Podívala jsem se dopředu a všimla si - tak daleko, jak jsem díky tmě dohlédla - že stojí i další kočáry.

"Něco se stalo," řekl Tichošlápek, načež mu James začal tleskat. „Hustý, ty máš postřeh. Kde se to v tobě vzalo?"

"Uklidni se, Dvanácteráku," štěknul Sir a vyskočil z kočáru. „Jdu to omrknout." ušklíbnul se, a pak už jsme jen viděli černého psa, jak peláší pryč.
"Ještě vám na to nikdo nepřišel?" chtěla jsem vědět.
"Jako na co?" zeptal se James a otřel si kulaté brýle do hábitu.
"Že jste neregistrovaní zvěromágové," odpověděla jsem a všimla si, že Peterova tvář pobledla.
"Ne nikdo," řekl James.

Za pár minut se Sirius vrátil a sdělil nám, že se jeden z testrálů splašil a kočár se převrátil na bok. Jaká náhoda, že v něm seděla Lily a Severus.

"Je v pořádku?" vyzvídal James a chystal se jít to omrknout.
"Bohužel, Snape hold něco vydrží," odpověděl Sir.
"Jeho jsem nemyslel," zamračil se James. "Lily, je v pořádku?"
"Jo ta," dělal Sir překvapeného, „je. Oba už jedou. Za chvilku se rozjedeme taky," oznámil a nastoupil. Nedlouho na to, se kočár opravdu rozjel.

Na hrad jsme přijeli bez zpoždění, ale i tak jsme si od McGonagallový vyslechli pár výtek. Vůbec jí nezajímalo, že ten kočár byl před námi, a seděla v něm Lily a Snape a ne někdo z Pobertů. Prostě jsme za to mohli my.

Do Velké síně jsme přišli jako poslední. Dřepla jsem si vedle Siria a sledovala, jak James přesvědčuje Lily, že ho moc miluje a zapomněla na to, kvůli pádu kočáru. Nevyšlo mu to, polila ho dýňovým džusem.

Následně do Síně napochodovali prváci v čele s McGonagallovou. Okamžitě jsem se začala usmívat, aby nenabyla dojmu, že jí snad nemám ráda. Všimla jsem si i Jane, která se krčila mezi dalšími dvěma dívkami.
Byla jsem docela zvědavá, kam se dostane.

Když se všichni prcci seřadili před stolem učitelů, začal Moudrý klobouk zpívat.
"Myslíš, že někdy přejde na country?" zeptal se Sir a já se usmála nad představou kovbojského klobouku, který tady zpívá.
"Mlčte!" rozkázala Lily o pár míst dál.
"Nejsem James, abych si od tebe nechal poroučet," vypláznul na ní Sir jazyk a začal si broukat.

"Teď vám nasadím kloubouk na hlavu a ten vás rozřadí," McGonagallová zvedla klobouk do výšky a přečetla první jméno; "Bloom Simon."

Na stoličku si sedl hubený kluk s rezavými vlasy, a jakmile se klobouk dotkl jeho hlavy, zavolal: "Mrzimor!"

"Hej, Tichošplápku," syknul James, který seděl vedle něj.
"Co je?" zeptal se otráveně Sirius.
"Nechceš si ostříhat vlasy? No fakt. Jsem v pokušení ti je začít zaplétat," řekl, a já se kousla do tváře, abych se nezačala smát na celou síň.

Aby James Siria přesvědčil, že má pravdu, začal mu na vlasech dělat malé copánky. Na Siriusovi bylo vidět, jak strašně se ovládá, aby Dvanácteráka nepraštil.

"Hej, já chci taky," řekla jsem a napodobila Jamese.

"Zmijozel!" zařval klobouk. Otočila jsem se, abych se podívala, jakej chudáček tam zase skončil. Uviděla jsem Jane, jak valí oči a poslušně si jde sednout na místo kousek od Reguluse.

Jsem tady s další kapitolou, doufám, že se líbí :)