"Já si myslím, že už máš dost." založil si Remus ruce na prsou, když viděl, jak do sebe James leje další rundu ohnivé whisky.
"Ty máš taky dost," vyblekotal a pokračoval. Bylo jediné štěstí, že s většinou lidí, kteří slavili Dvanácterákovy narozeniny, odešla i Lily. Bála bych se, že pohled na tento zjev by mohl vážně ohrozit jejich vztah.

James seděl u jednoho ze stolů na asi čtyřech židlích naskládaných na sobě a neustále něco drmolil. Byli jsme vděční, když se to týkalo počasí.

"Možná už bychom měli jít," navrhl nesměle Peter a opatrně od Jamese odsunul láhev s alkoholem.
"Souhlasím," řekl Sirius s rukami založenými na prsou "je nacucanej jako houba."
"O čem si povídáte?" vykřikl znenadání oslavenec.
"Že to zabalíme," řekla jsem "je pozdě a jestli tě McGonagallová takhle uvidí, vyletí z kůže."
"A kde je problém?" zeptal se nechápavě a obrátil si brýle na nose "Nějak mi nesedí."

"Já si myslím, že zachvilku ti nebude sedět ten chlast, co si do sebe nalil," zavrtěl Rem hlavou.
"Vy naděláte," ozval se Fred a sedl si vedle Jamese "nechte ho oslavovat, osmnáct je mu jen jednou."
"Pak ho protáhneš na hrad." ukázala jsem na něj prstem.
Fred zblednul "No, možná by už fakt měl končit."
Siriovi zacukaly koutky.

"Kdy odešla Bonnie?" zeptala jsem se Freda a sebrala Jamesovi z ruky skleničku. Už jen z toho důvodu, že naposledy byla umyta za upalování čarodějek.
"Je to hodinu? Možná dvě," pokrčil Fred rameny. Bylo půl jedné.
"Ukaž mi hodiny," řekl James a podíval se na Removi hodinky, které nosíval na levém zápěstí.
"Dvanáct na půltou," odfrkl si "máme ještě času!"
"Snad půl hodiny po dvanácté," uchechtl se Sirius.
"Vždyť jo," pokrčil rameny.

"Divím se, že ty si střízlivý," obrátila jsem se k Siriovi.
"A kdo by ho táhl do školy?" zeptal se pobaveně.
"No Remus," pohotově jsem odpověděla a schytala od Rema nepěkný pohled.
"To ti děkuju. Táhnul bych dva ožralý idioty, fakt skvělý vyhlídky."
"Jo!" ukázal na mě James prstem a pak se zarazil "O co vůbec jde?"

"Zabij mě." požádala jsem Siriuse a unaveně jsem mu opřela hlavu o rameno, zůstávajíc pozorovat Jamese.
"To by byla škoda," usmál se a objal mě kolem ramen. Věnovala jsem mu pobavený pohled a pak opět přesměrovala oči k Dvanácterákovi, který už si potřetí snažil nalít z prázdné lahve.
"Asi to zmrzlo," dodal nakonec a lahev položil na židli vedle sebe.
"Fajn, to by stačilo." rozhodl Remus "Jdeme."

Vydal se k Jamesovi a s pomocí Siria a Petera (Fred a já jsme je jen pobaveně pozorovali) ho zvedli ze židle a hodili na něj bundu, aby venku nenastydl.
"Takže už končíte?" zeptal se nedočkavě hospodský a vypadal opravdu nadšen z našeho odchodu.
"Jo," přikývl Peter.
"Ne." zaprotestoval James, ale nebylo mu to k něčemu, jelikož ho ti dva už vedli ze dveří.

"Přijdeme na mé narozeniny." rozloučil se s šenkýřem Fred, podržel mi dveře a pak se spolu s námi vydal na cestu do hradu. Šli jsme víceméně zticha, tedy dokud James nezakopl a nezačal si něco zpívat.
"Už je to jen kousek, dvě stě metrů, ani ne..." začal se uklidňovat Remus.
"Jamesi, zavři klapačku." požádala jsem ho lehce nevrle. Kdy se stihl takhle zřídit? Ostatní na tom přeci tak zle nebyli.
"Tys mi ještě nepopřála!" vyčítavě se podíval mým směrem.
"Přála ti už třikrát," vyštěkl Sirius "obviňuješ jí takhle už po několikáté."
"Blbost, odešla pryč s Lunou a na mě se vykašlala," řekl tak smutně, že jsem se bála, že začne každou chvíli plakat.
"Co jste s Lunou dělaly?" vyzvídal Remus a hodil po mě zvědavý pohled.
"Šly jsme si jen soukromě popovídat." odpověděla jsem, jakoby nic.
"A o čem?" chtěl vědět.
"To už je moje věc," usmála jsem se a snažila se to podat tak, aby se neurazil.
"Luna, vztahová poradnice," rozesmál se James.
Hrklo ve mě "Cože?"
"Nepokoušej se mi namluvit, že jste si povídaly o počasí." řekl naštvaně.
"Drž tlamu." sykl Sirius.
"O čem to mluvíte?" nechápal Rem a pohlédl na Petera v domnění, že mu to třeba vysvětlí.
"Ty pane chytrej," uchechtl se James "víš všechno, ale tohle nevidíš. Vždyť ti dva spolu chodí."

Trhla jsem sebou. Chodí? Opravdu spolu chodíme? Vždyť mi Sirius řekl, že o tom zatím s nikým nemluvil.
"Cože?" obrátil se na mě Rem a pak se podíval na Siria, který mu pomáhal táhnout Jamese "A to se mi nemohlo nic říct?"
"Já mu taky nic neříkal." odpověděl Sirius "Přišel na to sám."
"Tobě nepřišlo divný, jakou má teď dobrou náladu?" zeptal se nezaujatě James, ale pak se hříšně usmál "Ale fakt bych chtěl vidět, jak se tvářil ten tvůj povedenej bratříček, když ho poslala do háje."
"Jamesi, sklapni!" okřikl ho Sirius.

Nepozorovaně jsem stiskla ruce v pěsti. Ač se mi to nelíbilo, měl James pravdu. Neměla bych tohle nadále udržovat, neměla bych jednoho z nich vodit za nos a pak ho poslat pryč. Cítila jsem se jako rajda, ale prostě jsem si nedokázala vybrat, ne teď.

Vyrušila mě až další Jamesova slova, která už se naštěstí netýkala mě: "Asi budu zvracet."
V tu chvíli od něj odskočili Sirius i Remus a on se díky ztrátě balancu svalil na zem.
"Vy ste mi tedy přátelé," řekl naštvaně  a postavil se na čtyři, aby se mohl v klidu vydýchat.
"Jestli mě pozvracíš," začal přísně Rem.
"Kolik lidí pobliješ, tolikrát si opilcem." zasmál se Sirius, jako kdyby zapomněl na to, co James před chvilkou říkal.
"Tak mě vynech," štěkl Remus a podíval se na mě. Opravdu si toho nevšiml? Vždyť spousta lidí zaregistrovala změnu Siriova chování.

"Asi dobrý," řekl po několika minutách James a s pomocí kluků se zvedl ze země.
"Kdyby něco, blij nalevo." zašklebil se Sirius.
"Budu jako fontána." postěžoval si James a nechal se vláčet až do hradu.
"Teď musíme být potichu," zašeptal Peter "jinak nás načapá McGonagallová."
"Cos říkal?" zahulákal James přes celou chodbu, až jsme všichni nadskočili.
"Idiote, musíš být zticha." přetlumočil mu Sirius.
"Jo aha," řekl s zadumaným výrazem "tak pššš."
Protočila jsem očima "Tak jdeme."

V tichosti a potmě (neodvažovali jsme se ani rozsvítit hůlky) jsme došli téměř až ke schodům, které se podle ticha zjevně nehýbaly. Alespoň něco. Řešit takhle pozdě v noci ztrátu v nějaké z chodeb se mi nechtělo.
Jenže, když jsme procházeli dveřmi ke schodům, Fred vyjekl "Au!"

"Co se děje?" zeptali jsme se jednohlasně a zůstali stát na místě.
"Do něčeho jsem kopl," zašeptal "bylo to takový divný, měkký."
Vzápětí se ozvalo povědomé mňouknutí.
"Kamaráde, doufej, že si nakopnul Norrisovou a ne McGonagallovou." uchechtl se Sirius a kdyby tu bylo světlo, určitě bychom viděli, jak Fred zbledl.
"Tak jdeme," povzdechl si Rem a opět jsme se rozpohybovali.

Chybělo nám posledních pár schodů, když jsem zaregistrovala jakési bílé světlo a než se stačila ohlédnout, ozvalo se "Co se to tu děje?"
Všichni jsme strnuli.
"Co to tu provádíte?" ozvala se unovu profesorka.
Pomalu jsme se k ní otočili, přicházela z jiné strany než my, což Fred okomentoval slovy "Díky Merline, já už se bál, že jsem vás nakopl, paní profesorko."
"Prosím?" zeptala se McGonagallová a štrádovala si to po schodech k nám.
"Ale nic," nervózně se zasmál a schoval se za Petera.
"Pane Pottere?" vyvalila oči na Jamese.
"Paní profesorko?" odpověděl jí vážně James.
"Proč jste se tak zřídil?" zeptala se káravě.
"No jo, proč vlastně?" zeptal se Siriuse.
"Měl narozeniny,"

Profesorka zavrtěla hlavou "To se mi snad jen zdá."
"V to upřímně doufám," zavrčel Remus.
"Jděte hned do svých ložnic a zítra chci, aby se pan Potter hlásil v mém kabinetě." rozkázala.
"Budu se hlásit, až nad hlavu budu mít ruku zvednutou." přikývnul James a zamával jí.
"A buďte potichu, ať nikoho nevzbudíte." sykla, načež se obrátila a odplula pryč.

"Bál jsem se, že to bude horší," řekl klidně Fred.
"Nechtěla asi plýtvat energií na tohohle opilce," usmála jsem se a společně s nimi se vydala do haly Nebelvíru.

"Budeš mi chybět." oznámil mi Regulus a přitáhl si mě do objetí.
"Ty mě taky, ale je to jen na chvilku." pousmála jsem se a spojila své ruce za jeho zády.
"Je škoda, že nemůžeš jet." podíval se mi do očí "Mohlo to být fajn. Teď bys alespoň měla jistotu, že nehrozí žádná Siriusova návštěva."
"Mám moc úkolů," pokrčila jsem rameny.
"To vidím," usmál se "máš inkoust až na tváři."

Prsty mi přejel po pokožce, kde jsem měla očividně rozpatlanou tmavou šmouhu. Zachvěla jsem se. Měl tak ledové ruce.
"Nějak jsem v noci neměla sílu řešit svůj vzhled, když jsem končila s úkoly." povzdechla jsem si.
"No, ještěže na přemněňování nechodím." usmál se.
"Není to tak zlý," zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Regulusův kufr, vedle kterého stál. Měl na něm erb Blacků.
"Jsem rád, že ses přišla rozloučit. Vím, jak je pro tebe těžké vstávat," oznámil a zastrčil mi několik pramenů vlasů za ucho.
"To je jasný, mám tě ráda." pousmála jsem se "Jen nedělej, že se neuvidíme roky, je to méně než týden."

Všimla jsem si jeho znaku, který ode mne dostal k Vánocům. Nosil ho pořád. Byla jsem ráda, že jsem mu udělala radost. Lehce jsem po něm přejela prsty. Plynulý pohyb přešel v sekavý, ale stejně se hýbal. Bylo by tomu tak i v Siriově případě? Kdybych mu dala svou sponu, hýbala by se mi v rukou? Zkoušet jsem to ale nechtěla, někdy je prostě lepší jen věřit.

A jsem tu opět s téměř nicneříkající kapitolou :D omlouvám se, ale i takové musí být.
Připadá mi zvláštní, jak rychle se blíží konec :/
Na gifu James