"Slyšela jsi mě," zamrmlal a uhnul pohledem. Srdce mi vynechalo několik úderů a plíce přestaly nabírat kyslík, zmocnil se mě absolutní šok.
"Všechno je to v tahu," zasyčel a chytl se pěstmi za vlasy "celá ta doba, kdy jsem přemýšlel, jak to říct byla k ničemu. Díky tomu Baziliškovi!"
Nevěděla jsem, jestli to říká mě nebo sobě, nicméně se mi ani v jednom případě nelíbil význam těch slov.

"Siriusi?" špitla jsem. Ani jsem nevěděla proč na něj mluvím. Možná jsem čekala, že mi konečně vysvětlí, jak to všechno myslí.

Rychle se na mě obrátil, skoro to vypadalo, že na mou přítomnost zapomněl. Sváděl vnitřní boj sám se sebou. Očima roztěkaně jezdil po mém obličeji, jako kdyby na něm snad něco hledal.
"Mám tě rád," sdělil mi.
"Rád," zopakovala jsem si pro sebe potišeji.
"Jo a hodně," zamumlal.
Udiveně jsem na něj koukala.
"Nevěříš mi snad?" zamračil se udělal krok mým směrem.
"Přesně," zamračila jsem se taky "myslela jsem, že nás vztah může zůstat na přátelské úrovni a nezajde to tak daleko, že budeš tvrdit, že jsem holka, kterou chceš."
"Přátelské úrovni," procedil skrz zuby a probodl mě nehezkým pohledem "Tušíš vůbec jak dlouho nejsi moje kamarádka?"
Vyvalila jsem na něj oči.

"To beru jako ne. Tak mě tedy vyslechni; Od začátku pátého ročníku, tvého čtvrtého," řekl "když se nás Luna ve spěšném vlaku zeptala jestli, jsme spolu. Tenkrát jsem se na tebe snažil podívat i jinak, než jako na kamarádku. Nešlo to. Pořád si byla ta prvačka, která na mě spadla ze schodů. Jenže jsem to začal zkoušet čím dál častěji," odmlčel se a zdlouha na mě pohlédl "a ke konci roku... ke konci roku jsem se už na tebe nedokázal podívat jako na kamarádku."

Nedokázala jsem ze sebe dostat jediný slovo, jedinou hlásku. Teď jsem vnitřní boj sváděla já, sama se sebou. Pravdou bylo, že se v pátém ročníku choval divně - ne však divněji než v tomhle - ale vždycky jsem se dozvěděla, že je to nervozita z NKÚ. Jenže pravdivé taky bylo, že měl tedy spoustu času mi to říct, a ne teď, když se dozvěděl, že jsem s jeho bratrem.

"Pořád mi nevěříš," hlesl.
"Divíš se mi?" dostala jsem ze sebe roztřeseně "Ono je to docela těžký, když si vezmeš kdy až mi to říkáš."
"Změnilo by se něco, kdybych to řekl dřív?"
"Změnilo by se toho hodně," přitakala jsem "mohl si mi to říct místo toho, aby ses šmajchloval s kdejakou slečinkou,"
"O tohle tu jde?" nadzvedl obočí "To ti vadí?"
"Já na to kašlu," rozhodila jsem rukama "ale nemůžeš se mi divit, že ti potom nevěřím, když vidím, jak se chováš k ostatním."
"Myslíš si, že to nemyslím vážně?" zeptal se, jako kdyby to nebylo očividné.
"Ano," přikývla jsem "nikdy si nefandil našemu přátelství s Regulusem a teď se náš vztah snažíš zničit úplně."
"Mě je úplně ukradený s kým bys byla, prostě jsem ti to chtěl dneska říct."
"Vážně?" zeptala jsem se ironicky.
"Jo,"
"No, tak děkuju, že sis na to vůbec našel čas, děkuju za upozornění," zaprskala jsem.
"Je tak těžký mi věřit?" zeptal se a přistoupil ke mně blíž. Oči mu ještě potemněly, nepochybovala jsem, že s ním začíná třást vztek.
"Je, ani netusíš jak." přikývla jsem.

"Tohle je ta věc, kterou jsme před tebou tajili," zašeptal.
"Prosím?" zalapala jsem po dechu.
"Jo, prostě jsem čekal na vhodnou příležitost a oni na to mezitím přišli,"
"Ta věc, kterou mi řekneš až bude jistá?" zašklebila jsem se "Vždyť tomu sám nevěříš!"
"To, že není jistá, jsem si vymyslel, abych ti to nemusel říkat hned. Chtěl jsem ti to říct dneska,"
"Proto mě sem James poslal?" chtěla jsem vědět.
Sirius kývl "Chtěl jsem tě pozvat na ten ples a třeba ti to i říct, s tím jsem si popravdě nebyl jistý, jestli to řeknu. Prostě jsem doufal, že když spolu strávíme víc času..,"

Najednou mi to došlo.
"Vybral sis dnešek, abych s tebou na ples šla jako dárek k narozeninám?"
Krátce přikývl.
"To bych tě ale musela zklamat," řekla jsem a stiskla balíček v kapse.
"Jo, stihnul se o tom se mnou podělit," zavrčel značně podrážděně.

"No jo, Regulus mi taky své sympatie nesdělil, když jsem byla s někým jiným," odsekla jsem. Začínala jsem toho mít dost. Stejně jako Siriuse, mě začínal přemáhat vztek, jenže mě oprávněně.
"Poslala bys ho do háje?" nadzvedl obočí.
"S největší pravděpodobností ano," přikývla jsem. Ani jsem nevěděla, proč ho nechávám, aby mi tu lhal a já sama mu říkám pravdu.
"U Merlinových vousů, proč mi nevěříš?" zasténal.
"Protože znám tvůj přístup k holkám a není to nic, o co bych stála." odpověděla jsem.
"Takže žárlíš nebo co?"
"Ne, Siriusi," odmlčela jsem se "ne. Žárlila bych, kdybych to cítila stejně, jako ty tady říkáš."

Následovala dlouhá chvíle naprostého ticha. Navzájem jsme se vpíjeli do očí toho druhého. Bylo to nesnesitelné.
"Myslím to ale smrtelně vážně," syknul a zaťal dlaně v pěsti.
"Já taky. Věřila jsem, že jsme kamarádi a jako kamaráda si nedovedu představit lepšího člov-"
Přerušil mě. Ta slova nevykřikl, ani je nepodal jako známku zoufalství, jen mi to oznámil: "Miluju tě,"
Ta věta zabolela. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo vrazil nůž mezi žebra.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Nemůžeš vědět co cítím," odsekl.
"Jistěže nemůžu, ale vím, že tohle určitě ne." řekla jsem a potlačila slzy.

"Kdybych tě na ples pozval dřív, než můj bratr, šla bys?" zeptal se po chvilce mlčení.
"Ne,"
"Ještě předtím, než jste si spolu začali? Šla bys?"
"Ano," přiznala jsem.
"Takže kdybych ti to řekl dřív než Regulus, věřila bys mi?" s napjatým výrazem očekával mou odpověď.
"Ne,"

Udivovalo mě, že o Regulusovi téměř nemluví. Řešil jen svůj vztah se mnou, což mě opravdu překvapilo. Myslela jsem si, že okamžitě začne vyvádět a možná půjde bratrovi i jednu vrazit, ale tohle bych nikdy nečekala.

"Co mám udělat, abys mi věřila?" zvýšil hlas a přinutil mě se znovu na něj podívat.
"Nic, nedělej nic." zamumlala jsem.
"Nemáš v plánu mi začít věřit," povzdechl si.
"Věřím reálným věcem," pípla jsem.
Siriusova už takhle mizerná nálada se ještě zhoršila "Takže je to podle tebe nereálné?" vyštěkl.

Přistoupil až těsně ke mně, chtěla jsem si na něco stoupnout, abych alespoň trochu vyrovnat naše výšky, jelikož jsem si takhle přišla v nevyrovnané situaci.
"Řekni mi, co je na tomhle nereálného." křikl a rychle se ke mně sklonil. Naštěstí ne dost rychle, a tak jsem stačila uhnout.
"Poslouchal si mě vůbec?" zaburácela jsem "Co si čekal, že se stane? Čekal si, že mě budeš chvíli líbat, já ti dám zapravdu a z ničeho nic začnu skákat, jak ty pískáš?"
"Doufal jsem," přiznal.

"Už to nikdy nedělej," varovala jsem ho.
"Fajn," zaskučel "spolehni se. Nepolíbím tě, dokud sama nebudeš chtít!" vykřikl.
"To se nestane," řekla jsem.
"Nejsem proslulý trpělivostí, ale na tohle budu čekat klidně celý život." štěkl "To, že jsem tě poslední rok a kus nazýval svou kamarádkou, byla moje největší lež."
"A největší chyba byla, že sis myslel, že ti na to skočím," odsekla jsem "Já ti věřila, celou dobu jsem si myslela, že jako příteli ti můžu věřit a ne být další, kterou si odškrtneš ze seznamu."

Už teď mi bylo líto, že jsme se pohádali, jenže jsem byla v plném právu. Hlavně se z jednoho z lidí, kteří pro mě znamenali všechno vyklubal lhář. A to bolelo nejvíc.

Nezabíjet, prosím. A POKUD MOŽNO, NEPŘESTÁVAT ČÍST
Chápu, že hodně z vás čekalo tuhle kapitolu ÚPLNĚ jinou, ale nalijme si čistého vína, jiná reakce by byla nereálná. Vemte si, že byste byli v Ařině situaci; šťastný vztah, všechno fajn a pak by přišel někdo, kdo žádný vztah nikdy neměl a namlouval vám, že je z vás celý pryč? Myslím, že by to dopadlo podobně :D tak jo, musela jsem sem dát svoje vysvětlení.
Upřímně s touhle kapitolou taky nejsem moc spokojená, ale bez ní se dál nepohne (možná jí časem malinko vylepším) :)