"Dneska to udělám!" prásknul James pěstí do stolu a já nadskočila. Očividně jsem si při snídani trošku uchrápla. Nebylo čemu se divit, byli jsme ve Velké síni jediní. Doslova. Za pár minut měla začít hodina a my byli ještě tady.

"A co?" zívla jsem si a nabrala si na lžíci ovesnou kaši.
"Pozvu Lily na ples," řekl rozhodně a nalil do sebe dýňový džus.
"Jo, aha," kývla jsem a podepřela si hlavu.
"Ostatně, nebudu jediný," zašklebil se tiše.
"On jí bude zvát ještě někdo?" podivila jsem se.
"Nebudu jediný, kdo někoho pozve," protočil očima a narovnal si brýle.
"O tom nepochybuju," zamrmlala jsem.

Bylo teprve třetího listopadu a ve škole bylo naprosté šílenství. Každý řešil vánoční ples. S kým půjde, co bude mít na sobě a podobně. Každý den jsem na chodbě slyšela radostné povykování dívek, jenž někdo pozval na ples. Ples kvůli výročí nějakého upálení čarodějnic v Londýně. Ne, že bych se netěšila, jen mi připadalo absurdní dělat kvůli mrtvým čarodějkám ples. A ještě vánoční.

Moje kamarádka se v tomto ohledu vůbec nelišila od ostatních holek. Plesem byla posedlá.

"Víš, Aro, že Fredovi pošlou motýlka z domova, aby se hodil víc k mým šatům? Jaký budeš mít šaty ty? Uděláš si něco s vlasy? Chtělo by to nějakou jinou barvu..."
"Nebudu si měnit barvu vlasů," zarazila jsem jí.
"Proč? Můžeš na sobě změnit všechno."
"Protože to chce dost soustředění a já na to nemám náladu,"
"Vždyť si barvy vlasů měníš normálně," odporovala mi.
"To tedy ne. Vlasy se mi barví, když mám silnější emoce, nebo tak nějak. Nevím, jak to popsat," vysvětlovala jsem jí. "To se děje samo. A taky sis mohla všimnout, že se mění jen vlasy a každá barva je něco jiného."
"Třeba ještě změníš názor," stála si za svým. Stihla mi potom dát ještě miliardu dalších nápadů, jak bych své schopnosti metamorfomága mohla na ples uplatnit. Třeba si zmenšit nos.

"Asi půjdu, ať nemá Trelawneyová nějakou zlou předtuchu," zašklebila jsem se na Jamese, odstrčila od sebe misku s kaší a pobalila si věci.
"Počkej!" vykřikl James a já se na něj vylekaně otočila. Měl přitisknuté prsty ke spánkům a tvrdě zavřené oči. "Vidím, vidím...že sebou cestou do třídy švihneš," rozchechtal se.
"Idiote, já myslela, že se fakt něco děje," zasmála jsem se a vydala se pryč.

Bonnie na mě nepočkala pod žebříkem do jejího brlohu, což jsem jí nemohla mít za zlé, jelikož jsem přišla pár minut po zvonění. Myslela jsem si, že to stihnu. Dokonce jsem si s sebou na snídani vzala učebnice.

Vylezla jsem po žebříku nahoru a rozhlédla se. Sklouzly ke mně pohledy všech přítomných, ale profesorčin ne. Ta tady nebyla. S hlasitým oddechnutím jsem si sedla ke kulatému stolku vedle Bonnie.

"O co jsem přišla?" zeptala jsem se a vyndala si učebnici.
"O nic, od začátku se přehrabuje v knížkách," povzdechla si a položila hlavu na stůl.
"Taky si nevyspalá?"
"Jen znuděná," řekla a obrátila oči v sloup. "Nemám dar jasnovidectví, ne, ne, ne."
"Tak proč sem chodíš?" divila jsem se.
"Ze stejného důvodu jako ty."
"Protože nesnášíš starodávné runy a Babblingovou?"
"Přesně," uchechtla se Bonnie. "Ještě pořád si na mě naštvaná kvůli tomu nosu?" zeptala se potom opatrně.
"Ne, jen si prostě ráda nechávám původní podobu."
"Jak by si vypadala asi s mými vlasy?" zeptala se, ale nebyla to otázka, chtěla, abych to předvedla.
"Jednou ti to ukážu," slíbila jsem.
"Jo!" vykřikla nadšeně.
"Ticho tam!" zavyla učitelka z kouta.
"Jasně, jasně," zvedla moje spolusedící ruce ve vzdávajícím se gestu a na obličeji vytvořila škodolibou grimasu.
"Slečno Wilsonová," houkla na ní a přeměřila jí šedivýma očima za velkými hranatými brýlemi.
"Omlouvám se, paní profesorko," pípla.
"No ne," tleskla Trelawneyová, "Levandule Blueová se na nás taky přišla podívat?"
"Lucy," zasyčela jsem správné znění svého jména.
"Ne, jmenuji se Kassandra," opravila mě s dotčeným výrazem. Neměla jsem daleko od toho, začít mlátit hlavou o zeď. Na její vnučku, Sibylu, jsem vždy z celého srdce upřímně kašlala, teď jsem však pocítila lítost nad tím, jakého blázna to má za babičku.

"Jaké máte na dnešek plány?" zeptala se se zájmem.
"Zatím žádné," odpověděla jsem klidně.
"Být Vámi se připravím na něco velkého," zamumlala a ukázala mi na čelo.
"Dneska začneme novou látku," změnila tón hlasu a začala listovat učebnicí.
"Blázen," zamumlala jsem.
"Tak velkého, jo?" zasmála se Bonnie.
"S tím počítám," mínila jsem a promnula si ospalé oči.
"Cože?"
"Sirius," odpověděla jsem, když jsem se ale setkala s jejím nechápavým výrazem, musela jsem to rozvést. "Sirius má dneska narozeniny. Osmnáctiny. Určitě to půjdou zapít."
"Ne, to se zase nikdo nevyspí," bědovala Bonnie.
"A dostanou trest," ušklíbla jsem se. "James se mi taky svěřil, že hodlá pozvat Lily na ples."
"Takže Sirius bude slavit narozeniny a James utápět smutek v alkoholu?" zašklebila se Bonnie.
"Spíš myslím, že ta oslava bude dvojitá."
"Jak to myslíš?"
"Lily s ním chce na ten ples jít," zavrtěla jsem hlavou.
"Kecáš!" rozkřikla se Bonnie na celou třídu.
"Prosím?" profesorka na ní vyvalila oči. "Proč bych lhala o něčem tak důležitém, jako jsou volby ministerstva?"

Než jí Bonnie stačila říci nějakou svou velevydařenou výmluvu, zaplnil zvuk mého zvláštně sípavého smíchu celou místnost.

"Levandule!" okřikla mě profesorka "Tak ovládejte se!"

Jenže k mému smíchu se přidala Bonnie, a jakmile ostatní slyšeli zvuky, které s nás lezly, začali se jim smát taky.

"A dost! Strhávám Nebelvíru i Mrzimoru pět bodů. A ještě chvilku a dám vám pořádně dlouhý úkol," vyhrožovala, čímž uklidnila většinu třídy. Nicméně já i Bonnie jsme se až do konce hodiny uchechtávaly.

Celý den se potom hrozně táhl. Nemohla jsem se dočkat, až skončí poslední hodina, kterou bylo přeměňování s McGonagallovou (dvouhodinovka Péče o kouzelné tvory nám odpadla, jelikož Kettleburna pokousal jeden z těch jeho povedených mazlíčků). Ta, jelikož nabyla dojmu, že se snad málo připravujeme na výuku, nám dala test z celé látky, kterou jsme stačili od začátku roku vůbec probrat.

"Nechápu, jak jste mohla udělat NKÚ s tak dobrým hodnocením," mrmlala narážky k mé osobě, když písemky na pergamenech opravovala.
"Co jste měla za problém s otázkou číslo čtyři?" zeptala se zvědavě. Ke čtyřce jsem nenapsala vůbec nic.
"S otázkou žádný, ale s odpovědí to bylo horší," zamumlala jsem. Nakonec jsem byla šťastná za Mko. Kupodivu, moc lepších známek ve třídě nebylo.

Na obědě jsem se opět potkala s Jamesem, kterého zrovna nepotěšilo, že se jeho věštba nevyplnila. Následně to okomentoval tak, že právě proto na jasnovidectví nechodí. Bonnie se okamžitě rozpovídala o plese a očividně tím zaujala nějakou čtvrťačku, která doslova hltala každé její slovo. Já ovšem měla pocit, že její kecy umím nazpaměť.

Objevila se přede mnou ohromná porce míchaných vajíček se slaninou, do které jsem se okamžitě pustila. Jelikož jsem při snídani spala, moc jsem toho nespořádala. Zanedlouho se k nám přidali i Peter a Rem. Byl docela nezvyk nevidět ho s Lunou, ta teď pravděpodobně seděla v nějaké z učeben.

"Ahoj, všichni," pozdravil nás Náměsíčník a sednul si po Jamesově pravici, Peter zaujal místo vedle a rychle si naložil na talíř.
"Už?" špitnul Remus Jamesovi, který jen zavrtěl hlavou. Nedůvěřivě jsem si je přeměřila pohledem a pokračovala v jídle.
"Co vůbec řekneš Lily?" chtěl vědět Peter.
"Normálně se jí zeptám, jestli se mnou půjde," pokrčil James rameny a prohrábnul si rozcuchané vlasy.
"Trochu to přislaď, ať to nevypadá, jako že je ti to fuk," radil mu Remus.
"Drahá Lily Evansová, jsi Sluncem mého života, a už dlouho se tě chci zeptat; budeš tak laskavá a půjdeš se mnou na Vánoční ples?"
"Ale ne tolik, aby to vypadalo jako žádost o ruku," dodal.
James si položil ruku na hrudník v oblasti srdce a zničeně se na Rema podíval. "Myslíš, že by souhlasila?"
"Podle toho, na kterou z těch možností se jí zeptáš," odpověděl.
"S tím manželstvím bych ještě chvíli počkal," uchechtnul se a nabral si další porci.

"Pánové," upozornila jsem je, "když už si to tak pěkně nacvičujete, co to dát naostro? Tamhle totiž Lily jde," ukázala jsem směrem ke dveřím, okolo kterých právě procházela.
James si povolil nebelvírskou kravatu a zafuněl. "Fajn, teď nebo nikdy."
"Hodně štěstí," popřála jsem mu, i když jsem věděla, že uspěje.
"Pojď se mnou," vybídl mě.
"To potřebuješ garde nebo co?" ušklíbla jsem se.
"To ne," odpověděl, "ale chce s tebou mluvit Tichošlápek. Je na nádvoří, takže máme společnou cestu."
"Nepůjdu s vámi večer pít. Další den je škola a myslím, že by mě McGonagallová vzteky roztrhala," oznámila jsem mu rychle.
"To byla zřejmě druhá otázka, na kterou se chtěl zeptat. No nic."
"A ta první?" zeptala jsem se zvědavě a zvedla se.
"To nech na něm," poradil mi.

Stiskla jsem v kapse hábitu malý balíček, dárek k narozeninám. Jakmile jsme vyšli ze dveří, James se začal rozhlížet po Lily. Stála nedaleko a konverzovala s Křiklanem. Pravděpodobně jí hodlal složit poklonu za perfektně namíchaný lekvar.

"Drž mi palce," rozkázal James.
"I na nohou," pousmála jsem se. Nasadil úsměv a rozhodným krokem se vydal k ní. A já na nádvoří.

Cestu mi značně zpomalil proud studentů mířících na oběd. Na chodbičce se do mě opřel příjemný podzimní vítr, blaženě jsem se nadechla. Bohužel to byl poslední klidný nádech dnešního dne, jelikož jsem venku uviděla nejen Siriuse, ale i Reguluse. A k mé smůle spolu mluvili. Nevypadalo to na přátelský rozhovor, kdy by Regulus popřál svému bratru všechno nejlepší. To ani zdaleka ne.

Viděla jsem do tváře pouze Siriusovi, jelikož byl Regulus ke mně otočen zády. Netvářil se vůbec dobře, bylo to něco mezi vztekem a zděšením, a to mohlo znamenat jediné: řekl mu to.

Nechtělo se mi tomu věřit, slíbil mi, že to nechá na mně. Sirius náhle zvedl oči a zabodl je do mě. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zmraženě stála na místě a s otevřenou pusou na ně zírala. Udělala jsem krok vpřed. Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu další. Povedlo se. Pomalu jsem se k nim blížila, jenže Regulus Siriusovi ještě něco řekl a pak mi šel naproti.

"Promiň," řekl, jakmile byl pár kroků ode mne, "ruply mi nervy."

Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem co. Věděla jsem, že Sirius dokáže svého bratra pěkně vytočit, a zjevně dneska zašel dost daleko.

"Myslím, že bude nejlepší, když si promluvíte sami. Mě stejně poslouchat nebude," zamumlal.
Kývla jsem.

Tohle se nemělo stát. A už vůbec ne dneska. Na jeho narozeniny. Pomalu jsem se k Siriusovi vydala. Stál strnule jako socha, rty stažené do úzké linky a dlaně zaťaté v pěst, až mu bělely klouby.

Ve tváři měl zvláštní výraz; nebyl to vztek, který jsem čekala. Ten tam tedy taky byl, jenže tam bylo víc emocí; nepochopení, smutek a zrada.

Prvně za dobu, co jsem s Regulusem chodila, jsem pocítila výčitky. Prvně jsem se cítila jako někdo, kdo ho zradil a od koho tu zradu nikdy nečekal.

"Je to pravda?" procedil skrz zuby, jakmile jsem byla dostatečně blízko, abych ho slyšela.
Podívala jsem se mu do očí. Ty věčně šťastné, vystřídaly temně vyhlížející, jako kdyby to ani nebyl on.
Přikývla jsem.
Rychle se nadechl a pak pomalu vzduch z plic vypouštěl. Nevěděla jsem, co mám říct. Bylo mi jasné, že věci typu 'Chtěla jsem ti to říct.' byly zbytečné.

"Jak dlouho?" vypravil ze sebe přiškrceně.

Nerozuměla jsem tomu. Čekala jsem, že až to zjistí, bude zuřit. Byl naštvaný, to ano, ale mnohem víc se tvářil ublíženě.

"Pár týdnů," špitla jsem.

Odpovědí mi bylo pohrdavé uchechtnutí. Chystal se něco říct, už otevíral pusu, aby mi to sdělil, ale ozval se za ním veselý hlas: "Tichošlápku! Tichošlápku, hádej co?"

Sirius se pomalu otočil na přibíhajícího Jamese.

"Evansová řekla ano, nemýlím se?" zavrčel. Samozřejmě se nemýlil. James se zarazil, když si všiml napětí mezi námi.

Sirius se obrátil zpět ke mně, i když jeho slova patřila Jamesovi. "Gratuluji, alespoň jeden z nás bude mít holku, kterou chce."
Nezmohla jsem se na nic víc, než na ubohé zalapání po dechu. "Cože?"

Omg, tahle kapitola je ale děs :D tedy až na ten konec, ten se mi tedy líbí :D snad jsem tam nenasekala moc chyb
Doufám, že se kapitola líbila i vám a napíšete mi, co si o ní myslíte :) děkuju za podporu.