Na nádraží King's Cross vždycky panoval ruch. Spousta lidí pospíchala na vlak, další část se vracela domů a pak tu byli lidé, kteří se vítali a loučili se svými známými.
Prvního září tady ale bylo rušněji více, než kdy jindy. Všude byly děti různého věku tlačící nemalé vozíky s kufry a dalšími zavazadly. Vedle nich šli jejich rodiče, sourozenci či kamarádi, a všichni mezi sebou vzrušeně štěbetali.

Nebylo tu málo skupinek, které se okamžitě začaly objímat, jelikož se dlouho neuvidí.
Jedenáctileté děti se se slzami v očích loučily se známými, zatímco starší se vítaly s kamarády a těšily se, že na půl roku budou pryč.
Ostatní lidé na ně koukali zvláštně, někdy dokonce s výsměchem. Možná to bylo jejich neobyčejným vzhledem nebo tvory, které měli na vozících.

Mezi ty podivíny jsem patřila i já. Šestnáctiletá, na první pohled obyčejná dívka ledabyle opřená o sloup s velkým číslem osm. Občas na mě zůstal koukat nějaký z mudlů, ale větší pozornost přitahoval můj houkající kulíšek trpasličí.

Stejně jako předchozí čtyři roky jsem tady čekala na své přátele. Scházeli jsme se tady a pak společně nastoupili do vlaku, který nás odvezl do Bradavic.
"Pozoruješ mudly?" ozvalo se za mnou. Ještě před pár lety bych nadskočila leknutím, ale přátelé ze Školy čar a kouzel člověka dost naučí.

S úsměvem jsem se otočila na Reguluse. "Ahoj."
"I tobě," úsměv mi oplatil a objal mě.
"Jaký si měla léto?" zeptal se a zaparkoval vozík vedle mého.
"Nudný, prostě jako vždy. V sirotčinci se to nemění," pokrčila jsem rameny.
"Já měl docela napilno," prsty si prohrábnul havraní vlasy, "se Siriusem je to fakt těžký," povzdechl si.
"Tak to máš jediný štěstí, že s ním nejsi v jedné koleji, ne?" popíchla jsem ho.

"To jo," řekl a chystal se něco dodat, ale to už k nám běžel Náměsíčník.
"Nevíte, jestli primusové už nastoupili?" vyhrkl.
"Taky tě zdravím," zamračila jsem se a Regulus pokrčil rameny "Já jsem tu tak půl minuty."
"Aha," řekl udýchaně Remus. "A kde máš bráchu?"
"Co já vím?" protočil Regulus očima. "Proč?"

Ta otázka byla snad zbytečná. Každý student Bradavic věděl, že Remus, Sirius, James a Peter jsou parta uličníků, která je pořád spolu.
"Protože bude s Jamesem. A ten se bude motat okolo Lily, a já se chci Lily zeptat, co se bude dít," odpověděl. Dávalo to smysl.

"Ne," zavrtěl hlavou Regulus, "netuším."
"To se dalo čekat," zamrmlal Remus.
"O prázdninách zdrhnul," dodal Regulus, a já s Náměsíčníkem jsme zalapali po dechu "Cože?"
"No jo," potvrdil "chytnul se s mámou, tak se sbalil a zdrhnul. Prej bydlí u Potterových, ale přesně nevím. Matka neskutečně řádila. Dokonce vypálila jeho obličej z koberce," při poslední větě se uchechtnul.

"Koberce?" zopakovala jsem. "Z jakého koberce?" Regulus se nadechoval, že mi odpoví, ale Remus ho předběhl "Mají v pokoji ohromný koberec, ve kterém je vyšitý jejich rodokmen. Byl jsem tam, a je to úžasný."
"Aha," zamručela jsem.

"Evansová!" zařval někdo na celé nástupiště. Ten někdo byl James, honil Lily, která před ním utíkala spolu s několika svými kamarádkami, a za ním si pohodově vykračoval Sirius.
"Vždyť jsem to říkal," povzdechl si Rem a taky se za Lily rozběhl.

"Co děláš?" ozval se James, když si Rema všimnul "Ta je moje!" hned si Lily přivlastňoval, a já se mohla jen smát.
"Nikdo ti jí nebere," štěkl po něm Rem.
"Blázni," založil si Regulus ruce přes prsa.
"To jo," přitakala jsem.

"Proč musí být kouzelné nástupiště zrovna tohle?" zeptal se. Nebyla jsem si jistá, jak to myslí. Nevěděla jsem ani, jestli ta otázka byla pro mě. "Prosím?"
"No, je to hrůza," rozhodil rukama, "všude samý mudla," rozčiloval se.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, ale to asi nebyla ta nejlepší otázka. Akorát jsem ho vytočila.
"Já jo," sfouknul si z čela několik vlasů.

"Co máš proti mudlům?" podivila jsem se. Regulus se na mě podíval jako na blázna. Rodina Blackových byla čistokrevná, taky si dost zakládali na původu, ale nikdy jsem si nemyslela, že takhle nenávidí nekouzelníky. Regulus se o tom nikdy nezmínil.

"Jsou obyčejní, neumí čarovat," připomenul mi, "a kouzelníci s nimi ještě zakládají rodiny."
Nadechovala jsem se, abych něco řekla, ale přerušil mě jeho právě přicházející bratr "Ahoj Aro!"

"Ahoj Tichošplápku," pozdravila jsem ho.
"Aro? Proč ti tak říká?" vložil se do toho Reg.
"Protože jsem metamorfomág." ušklíbla jsem se. "Naráží na barvy mých vlasů. Dělá ze mě papouška."
"Jo," přikývnul Sir. "Neměl bys jít pást ovečky, Bazilišku?"
"Jdi se vycpat," zamračil se Reg, "já alespoň nemám blechy."

"Nemám blechy," zamračil se Sirius "Ne teď," dodal. Sjela jsem ho pohledem a doufala, že tím myslí, že je má jen ve psí podobě.
"Uvidíme se pak, Lucy," řekl Regulus a odešel.

"Nepřeháníte to?" zamračila jsem se na Siria.
"Ani ne. Zrovna teď jsme docela v poho," odpověděl klidně.
"Proto utíkáš z domova?" zeptala jsem se.
"To ti řekl on?" zamračil se a strčil si pár pramenů vlasů za ucho. "Já toho Baziliška zabiju," syknul.

"Proč mu tak říkáš?" podivila jsem se.
"Je to jeho jméno. Je pojmenovanej podle nějaký hvězdy a v latině, stejně jako ostatní Blac-"
"Čau!" přiběhli k nám James s Peterem.
"Ahoj," pozdravila jsem je taky, ale doufala jsem, že Sirius bude pokračovat, on tak ale nevypadal. Okamžitě změnil téma, a tím byla Jamesova kariéra chytače.

Ahoj, tak jsem tu zase s novým příběhem.
Vím, první kapitola je dost krátká, ale polepším se :)
PS.: děkuju za úžasných 200K přečtení u Pobertovských přísloví