Následující ráno jsem byla ospalá jako nikdy předtím. Alespoň jsem se dostala z postele, což se kromě Rema nepovedlo žádnému z Pobertů.

Když jsme skončili s hodováním, učitelé nás poslali do ložnic. Prefekti chodili jen s prváky, ti taky byli jediní, kdo dodržoval večerku.

My zůstali ve společné hale Nebelvíru, a všichni si vyprávěli zážitky z prázdnin.

Zatímco se Fred Jacoby chvástal, jak perfektně ovládá kouzlo Deletrius a nechával zmizet několik zbytečných dekorací, ostatní řešili nastávající předměty a užívali si společnosti spousty sladkostí, které člověku provedly nějaké kejkle.

"Představte si, jak táta zuřil," vyprávěla Lina Kentakiová. "Za to vysvědčení mi sebral koště a já nemohla přes prázdniny cvičit na famfrpál."

Byla velice nadaná střelkyně, málokdy netrefila.

"Jsou lidi, kteří cvičit nepotřebují," vysmíval se jí James. Ten měl vysvědčení dobré i přesto, jak na to s ostatními kašlali.

"Škoda, že ty k nim nepatříš," bránila jsem Linu, která mi pak věnovala děkovný pohled. Byla teprve ve čtvrtém ročníku, ale hrála dost dobře i na sedmáka.

James se na mě zašklebil, ale nic neřekl. Nebo to možná bylo proto, že Kyle Drewson začal pouštět nějaké nahrávky.

"Nahlas!" křičeli všichni, a já si všimla, že tu Lily už není. Pravděpodobně si zalezla do ložnice a četla nějakou knihu se špunty v uších.
"Je to poslední rok," připomenul Sirius, "musíme si ho užít."

Pak už se jen slavil návrat do Bradavic. Dost hlasitě. Mám podezření, že na nás klepala McGonagallová.

"Aro, vzbuď se," strčila do mě Bonnie. Rychle jsem zamrkala a zjistila, že hodina dějin čar a kouzel stále trvá.
"O co jsem přišla?" zeptala jsem se rychle a namočila orlí brk v kalamáři.
"O skřetí revoluci v březnu," odpověděla nezaujatě a namotala si hnědý pramen vlasů na prstík.
"Aha," oddechla jsem si, jelikož jsme tohle téma brali na konci pátého ročníku a já si dost pamatovala.

"Do příštího týdne chci mít na toto téma na stole dva svitky pergamenu," rozloučil se s námi profesor Binns a odplul pryč. Popravdě prošel zdí. Rychle jsem si sbalila věci a zmizela ze třídy.

Na chodbě bylo spoustu lidí, hlavně prváků, kteří nevěděli, kam mají jít. Vůbec k tomu nepřispíval Protiva, který seděl na jedné ze soch a bavil se tím, že jim ukazoval špatný směr. Docela mě zajímalo, proč ho tady trpí.

"Vítám vás na hradě," uklonil se před malou skupinkou nebelvírských prcků Skoro bezhlavý Nick. Bylo by trefné přirovnání, zírali na něj jako na ducha, ale on duch byl.

Na druhém konci chodby si vykračoval Krvavý baron a se zdviženým nosem pozoroval nové svěřence Zmijozelu.

Neměla jsem ráda první týden tady. Bylo tu hrozné rušno a každou chvíli se mě ptal nějaký prvák, kde co je.

"Ahoj," pozdravil mě udýchaně Remus, když mě doběhl. "Ahoj," kývla jsem.
"Co teď máš za předmět?" zeptal se.
"Lektvary," protočila jsem očima, i když jsem se docela těšila. Ne na lektvary, chraň Merline, ale byl to jeden z mála předmětů, které jsem měla společné s Regulusem.
"Aha, já mám McGonagallovou," řekl.
"Bacha na ní," varovala jsem ho, „po včerejšku nebude v nejlepší náladě."
"To ne," přitakal "Už jsem s ní mluvil."
"Merline!"
"Líp bych to neřekl. Nebyla moc příjemná."
"No a co tedy říkala?"
"Pane Lupine, až se zbylí gentlemanové vyspí, byla bych ráda, aby se společně se slečnou Bluovou dostavili do mého kabinetu," tlumočil. Nepochybně slovo gentlemanové myslela ironicky.

"Proč i mě?" zabědovala jsem.
"Protože k nám patříš," uchechtnul se Rem.
"A tobě nic neřekla?" rozhodila jsem rukama.
"Jistě, ale myslím, že vás nebude tolik šetřit. Já jsem přeci jen ten hodný," mrknul na mě a rozeběhl se pryč.

Nejdřív jsem si myslela, že se bojí, abych mu něco neprovedla, ale pak mi došlo, že hodina bude začínat během minuty. Zrychlila jsem a zamířila dolů, kde vyučoval lektvary profesor Křiklan. Jakmile jsem vlezla do dveří, uviděla jsem Reguluse sedícího na našem obvyklém místě. Věnoval mi lehký úsměv, a já si k němu přisedla.

Než jsme se stačili obejmout jako pozdrav, vřítil se do učebny Křiklan, a za tím letěl sloupec nových učebnic.

"Tak vás tu vítám," přejel nás pohledem. "Pravidla pro pobyt tady znáte, nevidím tedy důvod proč nezačít. Otevřete si knížky na straně pět."

Jakmile nám učebnice přistála na lavici, otevřela jsem jí na určené straně. "Sakra," zaklela jsem, když jsem si přečetla, že jednou z přísad je krysí ocásek.

"Ty ho nemáš, co?" tipnul si Reg.
"Ne," zaúpěla jsem. "Úplně jsem na to o prázdninách zapomněla."
"Tak si vem můj," nabídl mi, ale já odmítla. Jemu by sice profesor nevynadal, ale tady šlo o princip.
"Ale levanduli mám," řekla jsem pyšně a položila sušenou kytku na lavici.
"Bluová, kde máš ocásek?" zaburácel za mnou Křiklan.
"Já ho vlastně nemám," odpověděla jsem a výmluvně se usmála.
"Proč?" chtěl vědět.
"Protože se vychovatelce v sirotčinci moc nelíbilo, když jsem amputovala krysám ocásky v koupelně," zalhala jsem.
"Ach tak," zamračil se profesor, kterému zřejmě už došlo, že žiju s mudly. K mému štěstí tu lež neprokoukl.
"Mám ještě jeden v kabinetu, věnuji ti ho," řekl a odešel.
"Takhle se to dělá," mrkla jsem na Reguluse, který jen valil oči.
"Na to, že si z Nebelvíru, tak dobrý."
"Ale on tohle neřeší. Není předpojatý, je mu fuk z jaký si koleje," připomněla jsem mu.

V tomhle byl Křiklan fajn. Byl k nám férový.

Když se vrátil, začala jsem pracovat na lektvaru s Regulovou pomocí. Jeho tohle vyloženě bavilo. Jelikož mu lektvary šly, byl Křikův oblíbenec.

"Včera jste pořádali nějakou párty?" zeptal se s úsměvem Reg, zatímco strouhal kořen mandragory.
"Dalo by se to tak říct," zamumlala jsem. Doufala jsem, že to nebudu muset rozvádět, ale Reg stál očividně o detaily.
"Jo, otřásala se i Buclatá dáma," řekla jsem.
"Jsem docela rád, že nejsem v Nebelvíru," oznámil mi a já si ho přeměřila pohledem. Nechtěl by tam hlavně kvůli Siriusovi.
"Máš kromě bratra nějaké výhrady proti naší koleji?" zeptala jsem se ho.
"Ty večírky," povzdechl si. "Zbláznil bych se."
"Vždyť se taky nepořádají denně," bránila jsem své spolužáky.
"To ne, ale často ano," řekl a lehce se usmál. To byla pravda. Připadalo mi, že obzvlášť sedmý ročník je včetně Pobertů plný párty živlů.
Já sama se večírků účastnila, ale rozhodně ne všech.

"Půjdeš po vyučování do Prasinek? Chtěl bych do Medového ráje," ztišil Reg hlas, když okolo procházel Křiklan a kontroloval, jak pracujeme.
"Ráda bych, ale už něco mám," odpověděla jsem.
"Smím vědět co?" zamračil se.
"Jdu na návštěvu s Jamesem, Siriem a Peterem."
"Prosím?" vyvalil na mě Reg oči.
"McGonagallová nás hodlá seřvat za včerejšek," vysvětlila jsem mu. "Jo tak," zavrtěl hlavou. "Ale to tam nebudete celé odpoledne ne?"
"U ní bych tomu i věřila." zamrmlala jsem "Navíc počítám s nějakým trestem."
"To já taky," uchechtnul se.

Jakmile skočila dvouhodinovka lektvarů (Regulus ho v podstatě udělal i za mě), spěchala jsem najít kluky, abychom měli návštěvu u McGonagallový co nejdřív z krku. K mému překvapení nebyli v hale Nebelvíru. Zamračila jsem se, a když jsem se zeptala muže na obrazu u schodů do chlapeckých ložnic, kde jsou, řekl mi, že se šli podívat na hřiště.

Rozhodla jsem se dojít za nimi. Schodiště bylo ale jiného názoru, jelikož se mi několikrát změnilo pod nohama. Nakonec jsem se s několika nadávkami dostala až na hřiště, kde se hraje famfrpál. Naskytl se mi pohled na Jamese přidržujícího Siriuse, který stál na koštěti bokem napřed.

"Ty se dej k cirkusu!" zavolala jsem na Siria. Nikdo však o mé přítomnosti nevěděl, a tak se lekli, a Sirius spadl z koštěte.
"Aro!" okřikl mě, ale já se jen vypořádávala s návalem smíchu.
"Musíme jít za McGonagallovou," připomněla jsem jim.
"Kašlu na ní," zaprskal Sir a Peter se k němu okamžitě přidal.
"Tak já jí to vyřídím," pousmála jsem se.

Ahoj, jsem tu s novou kapitolou... Popravdě na ní ale vůbec nejsem pyšná :/ ale znáte to, musí být pár nudných, aby se to rozjelo :) tak snad jsem vás neodradila od čtení :P
JINAK MOC DĚKUJI ZA READ, VOTES A KOMENTÁŘE :)