Po zbytek dne jsem zůstala v ložnici. Ani na večeři jsem se neobtěžovala jít. Seděla jsem na posteli, s nohami přitisknutými k hrudníku a na kolenou jsem měla položený obličej. Vůbec jsem nedokázala popsat, jak jsem se cítila. Ani jsem nevěděla, co jsem v tuhle chvíli cítila. Jediné, čím jsem si byla jistá, byl znatek. Ano, byla jsem dokonale zmatená.

Bonnie se ze mě snažila něco dostat skoro dvě hodiny, ale nakonec to naštěstí vzdala. Očividně jí přestalo bavit, že na všechny otázky jí odpovídám "Nic," nebo "Neřeš to. Nechci se o tom bavit."
Sirius očividně taky hodlal pro dnešek vypustit společnost, jelikož jsem se doslechla, že z pokoje nevystrčil nos od chvíle, kdy vešel.

Páteční pozdní večer se přehoupl v sobotní velmi brzské ráno. Hodiny na astronomické věži odbíjely půl třetí, moje spolubydlící spokojeně oddechovaly a já seděla na posteli pořád ve stejné pozici a dívala se směrem ke své skříni. Kdyby mě takhle někdo uviděl, nejspíš by mě nechal převést ke Svatému Mungovi, aby mě zkontrolovali, zda jsem duševně v pořádku.

Nedokázala jsem z hlavy vyhnat, co se stalo - nedokázal by to nikdo. Navíc jsem to byla já, kdo svolil - to já ho požádala. Před skoro půl rokem jsem si byla jistá, že bych nikdy nic takového neudělala. Udělala.
Ani nevím z jakých přesně důvodů, jsem mu sdělila, že chci, aby mě políbil. Přišla jsem na dva; nemohla jsem se dívat, jak odchází a zadruhé, byla to pravda. Chtěla jsem.

Promnula jsem si ztuhlé ruce. Začínalo mě všechno bolet od sezení v jedné pozici, ale já jsem nemohla jít spát - prostě to nešlo. Unavená jsem byla, ale víčka se mi nedařilo zavřít.

Levou ruku jsem zastrčila pod polštář a šátrala, dokud se nedotkla studeného kovu. Sponu jsem sevřela v dlani a vytáhla ji ven. Byla sice noc, ale do ložnice nám oknem svítil ubývající měsíc, takže jsem na Zlatonku dobře viděla. Kmitala drobnými křidélky ještě rychleji než kdy dřív. Když dokáže reagovat na city k jinému člověku, zvládne i změnu těch mých? Možná právě kvůli tomu, co teď zažívám, létá tak rychle. Nebo se mi to zdá. Když mě prvně políbil Regulus, nevšimla jsem si na ní žádné změny.

Regulus. Projel mnou odporný ledový pocit, který únavu, jenž mě začínala přemáhat, dokonale potlačil. Co jsem to provedla?
Jen kamarád, přátelská schůzka v Prasinkách...
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tak strašně moc jsem si o tomhle chtěla s někým promluvit - samozřejmě s holkou, s někým, kdo mi mě mohl pochopit.

Hlavu jsem lehce natočila k Bonniině posteli. Byla dobrou kamarádkou, jednou z nejlepších, ale ne ta pravá, na takové téma. Jako další mě napadla Lily, ale ta se nikdy nepokoušela se mnou na téma Sirius bavit. Buď protože ho neměla zrovna v lásce nebo mě chápala - že jsem si myslela, že to jen hraje. Měla jsem sto chutí dát si za tu myšlenku facku, nehrál to. Věděla to Lily?

Pak mě napadla další osoba. Mluvila jsem s ní o Siriovi, neměla zase tak špatné názory, přestože se mi nelíbily. Říkala, že si stejně jednou promluvíme, že na mém místě by mu taky nevěřila. Podle mého mu ale věřila. Luna.
Věřili mu - věděli to všichni, až na mě.

Pomalu jsem vylezla z postele, přičemž mi zapraskalo v zádech. Ulevila jsem si pořádným oddechnutím a narovnala se, tyhle noční procházky by měly skončit. Natáhla jsem na sebe župan a bosa se vydala po schodech dolů. Nečekala jsem, že ve společenské místnosti někdo bude, ale nechtěla jsem být v ložnici. Navíc jsem se bála, že každou chvíli začnu uvažovat nahlas a vzbudím Bonnii a Denisu.

S posledním zavrzáním schodů jsem vešla do společenské místnosti. Byla tam tma, nikde ani živáček. Po paměti jsem došla k jednomu z křesel u krbu a svalila se do něj. Nevydržela jsem tu dlouho takhle po tmě, vytáhla jsem z kapsy županu hůlku a zamumlala "Incendio,"
Nedohořelé dřevo vzplálo rudým plamenem.

Zůstala jsem do ohně zírat a nechala myšlenky, aby si přicházely a odcházely podle svého. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem pozorovala oheň, ale jinak jsem o ničem nevěděla, jen se mi hlavě vynořovaly scénáře, které se buď to staly, nebo se stát mohly.

Nepřítomně jsem obracela hůlku v rukou. Moc jsem si přála, aby se tu objevila Luna. Za pár dní bude mít přece Remus narozeniny, mohla bych mít šanci, že opět nebude vědět, co mu dát a přijde sem přemýšlet. Zanedlouho jsem uslyšela vrzání schodů, což znamenalo, že sem skutečně někdo jde.

Zůstala jsem přimražená na místě. Cítila jsem srdeční tep až v ušních bubíncích, protože mi něco říkalo, že to Luna nebude. Pevně jsem stiskla područku křesla.
"Kdo tu je?" zazněla místností otázka šeptem.
Trefa, tohle opravdu nebyl Lunin hlas. Zdlouha jsem vydechla. Stiskla jsem svou hůlku "Jen já,"

Jeho kroky se zastavily. Pravděpodobně slyšel vrzání schodů, když jsem sem šla a domyslel si, že to budu já. Zjevně nemohl taky spát. Možná nebyl tak dobrý nápad sem chodit, nevěděla jsem, co mu mám říct. Nevěděla jsem to ani před několika hodinami, proto jsem tak zbaběle utekla.

Uslyšela jsem, že se dal do pohybu. Jeho chodidla se odlepila od podlahy a přešel až ke mně. Zírala jsem do ohně a dlouho se odhodlávala podívat se mu do očí. Měl udivený výraz, bylo za tím ještě něco víc, ale teď se tvářil udiveně.
"Jako blondýna vypadáš strašně," uchechtl se.

Pohledem jsem sklouzla ke svému rameni, kde ležely plavé vlasy. Zmatek. Rychle jsem potřásla hlavou, aby se to ztratilo. Ani jsem si nevšimla, že se moje schopnosti metamorfomága opět projevily.
"Co tu děláš?" zasýpala jsem a následně si oskašlala.

Sirius si klekl na zem, aby se na mě nemusel dívat z takové výšky. Spočíval sotva dvacet centimetrů před mýma nohama, které do půli stehen zakrýval župan. On sám měl na sobě obyčejné tričko a kraťasy, oboje v černém. Vlasy mu trčely do všech stran, jelikož se určitě pokoušel usnout a dlouho se převaloval v posteli. Nebo spal a já ho vzbudila.

"Asi to samé, co ty." odpověděl a upřel na mě oči.
Ten pohled byl zvláštní, vyvolával ve mě tolik emocí a přitom jsem neměla tušení, co má znamenat.
"Nemůžeš spát," zamumlala jsem svůj odhad.
Zavrtěl hlavou "Ne, ty taky, co?"
Přikývla jsem a sklopila pohled ke svým rukou, které si hrály s hůlkou. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, co říkat, ani jak se chovat, co dělat.
"Slyšel jsem, jak jde někdo po schodech a ty jsi mi přišla jako nejpravděpodobnější možnost,"

Mělo mě to taky napadnout.
"Proč si nezůstala v ložnici?" zeptal se a pomalu vztáhl ruku k těm mým.
"Nevím, už jsem tam nechtěla být," zašeptala jsem a bedlivě ho sledovala.
"Chtěl jsem se na něco zeptat a tys utekla, proč?" vyslovil otázku a opatrně sevřel mou ruku ve svých horkých dlaních.
Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, rychle mi ale došlo, že nevím, co bych řekla. Zůstala jsen tedy jen zírat na naše ruce.

Skoro jsem ho nepoznávala, choval se úplně jinak, mohl se za ten půl rok, kdy jsme spolu nemluvili, tolik změnit?
"Lucy," zašeptal mé jméno a stiskl ruku.
Kousla jsem se do rtu "Byla, vlastně pořád jsem zmatená. Nevěděla jsem, co říct - stále to nevím. Upřímně jsem to neplánovala,"
Sirius se ostře nadechl "Lituješ toho? A odpověz mi upřímně."
Když jsem viděla obavy v těch krásných očích, věděla jsem, že bych nedokázala říct, že toho lituji, ani kdyby to byla pravda. Dala jsem mu naději, nemůžu mu jí jen tak vzít.
"Samozřejmě, že ne," vydechla jsem.

Chvilku mě nejistě pozoroval, ale pak jeho výraz zněžněl, věřil mi. Byl to nádherný pocit, stejně jako já věřila jemu.
Lehce se pousmál, sklonil se a letmo mě políbil na nahé koleno "Jak dlouho to víš?"
"Vím co?" zeptala jsem nechápavě a prsty levé ruky mu zabořila do hustých vlasů.
"Řekla si, že nelituješ toho, co se stalo a já si nemyslím, že to přišlo z ničeho nic..." nechal větu nedokončenou.
"To nevím, nějakou chvíli už ano." odpověděla jsem a uhnula pohledem od jeho očí. Mohla jsem to vědět, ještě než jsme se pohádali - ten večer, kdy držel mou sponu v dlaních, došlo mi to, když mi Křiklan vysvětlil její princip, uvěřila jsem mu, když jsme spolu tancovali a jistá jsem si byla, jakmile jsem si přečetla dopis od Jamese.

"Když jsem šla k vám do pokoje, potkala jsem Ryana a on říkal něco ve smyslu, že holku tu dlouho neviděl." jakmile jsem to vyslovila, už jsem toho litovala. Sirius zbělel.
"To sis myslela?" zeptal se a v jeho hlase byl znát hněv "Že když se mi nepovedlo přesvědčit tebe, tak půjdu za nějakou jinou?"
"Ne," zarazila jsem ho rychle "já nevím, proč jsem to řekla, byla to pitomost. Promiň, nemyslela jsem to tak,"
"Já chápu, že předtím si mi nechtěla uvěřit, vím, jak jsem se choval, ale tohle bych neudělal," zavrtěl hlavou.
"Měl si mi to říct dřív," zašeptala jsem. Dopadlo by to úplně jinak "Všechno,"
"S tím souhlasím," přikývl.

Místností se rozhostilo ticho. Ani jeden jsme nevěděli co dál říct. Vlastně jsme ani mluvit nepotřebovali, bylo to, jako kdybychom si četli myšlenky. Jen jsme tam spolu byli. Poslouchala jsem jeho dech a prsty mu projížděla dlouhými vlasy. Byla to pravda, bylo mezi námi pouto, které nikdo nemohl pochopit. Pouto, které začalo přátelstvím a přešlo v tohle.

Byli jsme v tichosti dlouho. Jen se vpíjeli jeden druhému do očí, dokud Sirius mlčení neprotrhl krásně hřejivou větou "Miluju tě,"
Sevřela jsem jeho vlasy v pěsti.
"Doufal jsem, že ti to jednou budu moci říct, aniž by sis myslela, že je to lež. Miluju tě,"
Roztřeseně jsem otevřela pusu "Já tebe taky,"

Sobecky jsem si myslela, že se usměje, jelikož mu má slova udělají radost, ale on se zamračil.
"Prosím, neříkej taky."
"Cože?" podivila jsem se a pustila jeho vlasy.
"Zní to, jako kdybys se mnou musela souhlasit," povzdechl si. Pousmála jsem se a stiskla mu rameno "Miluju tě."

Tentokrát se usmál. Chvilku se mi díval do očí, pak ale zvážněl a povytáhl obočí "Fialová? Tuhle barvu jsem u tebe ještě neviděl,"
Nemusela jsem se dívat na pramen svých vlasů, abych viděla, jak se přebarvují do nachové.
"Ani si nemohl," zašeptala jsem.
Bylo to poprvé v životě, kdy se mi vlasy do této barvy obarvily. Poprvé.
"Řekneš mi, co znamená fialová?" zeptal se a jeden z pramenů vzal mezi prsty.
"Na jaký pocit bych si asi tak dala svou nejoblíbenější barvu, tu nejkrásnější barvu?" odpověděla jsem mu otázkou a čekala, až mu to dojde.

Nějakou dobu přemýšlel, až se mu mezi obočím objevila hluboká vráska, pak se mu ale roztáhly zorničky údivem. Ústa stažená do úzké linky povolila a já poznala, že se chystá něco říct, než to však stačil udělat, naklonila jsem se k němu a lehounce přitiskla své rty k těm jeho. Byl překvapen, ale rozhodně ne proti. Trvalo to chvilku, přesto to pro nás oba dost znamenalo.

"A jak vůbec bylo v Prasinkách?" zeptal se Regulus podezřívavě, když jsme v pondělí opouštěli učebnu lektvarů. Trhla jsem sebou, ale on si toho naštěstí nevšiml. Celej dnešní den jsem se vyhýbala konverzaci s ním (což bylo nemožné vzhledem k tomu, že spolu sedíme), jelikož mě to neustále nutilo cítit se provinile.
"Vlastně nijak," odpověděla jsem a nahodila ten nejuvěřitelnější úsměv, jaký jsem mohla "Sirius to odpískal."
"Proč?" zeptal se chladně, ale bylo poznat, že se mu ulevilo.
"Nevím, je poslední dobou hrozně náladovej. Ať si trhne," pokrčila jsem rameny. Nechápala jsem, jak je možné, že mi takové lži vůbec lezou z úst.
"A cos tedy dělala?" vyzvídal.
"Dávala dohromady tu spoustu úkolů, co musím udělat přes Velikonoce," řekla jsem a pomalu se připravovala na chvíli, kdy mu sdělím, že kvůli vytížení s úkoly s ním nemohu do Londýna.

Tak jsem zvědavá, co říkáte na novou kapitolu. Vím, že se toho v ní moc nedělo, ale i takové musí být :D
Jinak prosím, neberte tuhle chvilku Ary a Siria jako něco typu "nesnášeli se, pak se políbili a teď cukrujou na každým rohu" 😢😁 takhle to vůbec myšlené není (omlouvám se jestli to tak vyznělo), ale nezapomínejme, že je to od poslední kaoitoly jen pár hodin - jen já se s tím s*ala celej tejden :D
A DĚKUJU MOC ZA 20. MÍSTO VE FFKÁCH!
na gifu Lucy
A malinkej spoiler: nebude trvat dlouho a klucí se budou dožadovat rozhodnutí. 😀