"Co tady děláš?" vyhrkla Walburga zděšeně.

"Šel jsem se podívat na tuhle zpropadenou rodinu," uchechtl se Sirius a jeho pohled zabloudil ke mně. Nic neřekl, nenaznačil a odvrátil se zpět ke své matce, která střídala zelenou, červenou a bílou barvu.

"Nejsi tady vítán od doby, cos utekl!" zaburácela a dala si ruce v bok.

Sirius se narovnal a udělal několik kroků směrem k ní. Už se nesmál, ani neměl na rtech ten pohrdavý úšklebek, mračil se. Takhle jsem ho viděla jen jednou v životě...

"To se mi ulevilo," konstatoval. "Snad si nemyslíš, že po tom všem, bych s vámi chtěl mít ještě něco spol- "

Nestihl doříct slovo, jelikož mu na tváři přistála dlaň paní Blackové. Trhla jsem sebou, byla to ohromná rána.

Siriovi facka otočila hlavu lehce na stranu, hned se mu na tváři rýsoval rudý flek. Byly zřetelně poznat obtisky jejích prstů.

"Siriusi," ozval se náhle Orion, "to by stačilo. Promluvme si u kulatého stolu."

Tohle už jsem jednou slyšela. Jednou mi to řekl Regulus, potom, co jsme se šíleně pohádali. Bylo to myšlené tak, že si promluví všichni jako sobě rovni.

"U kulatého stolu a v jeho čele bude maminka, že?" odplivl si ironicky Sirius. Zjevně spolu nikdy jako rovný s rovným nemluvili, jelikož kulatý stůl nemá čelo.

Walburga vřela vzeky. "Co si to dovoluješ ty odporný krvezrádce?" zavřískala a chystala se mu dát druhou facku, on to ale čekal a rychle jí chytl za zápěstí.

Regulus sebou vedle mě škubl. "Nech matku."

"Nepleť se do toho, Bazilišku," sykl a provrtával svou matku očima.

"Jak ho to nazýváš? Okamžitě mě pusť!" zaječela opět Walburga a snažila se mu vymanit ze sevření, ale nebyla na to dost silná.

"Chci vědět, co jste sledovali těmi dopisy," řekl Sirius směrem k otci.

"Pusť jí," odpověděl chladně Orion a Sirius ho po chvilce poslechl. Paní Blacková mu ještě nadávala do bastardů, krvezrádců a špíny jejich rodu, pak ale nechala slovo svému muži.

"Na jediný z nich jsi neodpověděl," zachrčel a odsunul od sebe talíř s obědem.

"Četl jsem jen jeden," odsekl Sirius, "a spálil ho. Všechny byly stejné a dopadly taky tak."

"Všechny jsi je zničil?" vyhrkla Walburga a chytla se židle, aby si udržela rovnováhu.

"Já o ten váš rádoby mír nestojím," štěkl na svou matku.

"Nezasloužíš si být Blackem! Špiníš naše jméno, jméno svých předků-"

"Mysleli jste si, že se k vám přihrnu s otevřenou náručí?" zeptal se Sirius otce a ignoroval běsnící ženu vedle sebe. "Mysleli jste si, že přijedu, začnu se vám omlouvat a ještě přistoupím na ty hlouposti, co jste mi psali?"

Vůbec jsem netušila, o co jde. Jasně, věděla jsem, že mu psali - jeden z dopisů přeci spálil přede mnou - ale neměla jsem ponětí, co po něm mohli chtít. Walburgu a Oriona jsem měla možnost poznat jen velmi málo, ale bohatě mi to stačilo, abych si domyslela, že o nic pěkného nemohlo jít.

"Ty ubohej Nebelvíre!" rozkřikla se Walburga a my ostatní jsme sebou trhli. Vstala jsem a chytla Siriuse oběma rukama za předloktí dost rychle, aby se do své matky nepustil. Narážky na svou kolej zjevně nepřecházel tak snadno, jako nadávky do krvezdrádce.

Všimla jsem si Regulusova ustaraného pohledu na mé ruce svírající Siriovu paži, nic ale neřekl.

"Siriusi," pípla jsem a doufala, že sebou přestane škubat. O moc déle bych ho neudržela. Až teď jsem si všimla, že drží v druhé ruce hůlku a Walburga jí vytahuje taky.

"Prosím, přestaň," špitla jsem. Cítila jsem, jak mu svaly na paži povolily. Maličko se mi ulevilo, stejně jsem ho ale dál držela.

Jak rychle se dokázal zničit oběd probíhající víceméně v klidu. Walburga už nesledovala svého syna, ale mě. Vlastně na mě hleděly všechny páry očí, kromě Siriových. Ten stále s vražedným výrazem pozoroval matku. Lehce jsem jeho paži stiskla a pak po ní přejela od loktu až k zápěstí. Cítila jsem, jak povoluje. Nechtělo se mi ani věřit, že na něj mám takový vliv. Cítila jsem na jeho zápěstí, jak se mu pomalu klidní tep a i hrudník se mu zvedal pomaleji.

"Nedělej to," promluvila jsem znova.

Pomalu otočil hlavou a pohlédl na mě. Jeho výraz se mi nelíbil.

"Pusť mě," syknul, až mě zamrazilo. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Ani když jsme se pohádali na jeho narozeniny.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a ztišila hlas, nicméně to do šeptu stejně mělo daleko. "Jsi na mě naštvaný, fajn, promluvme si."

"Nemám o čem s tebou mluvit," odseknul.

"Oba víme, že kdybych tu nebyla, nejspíš bys nepřijel. Byl bys v Bradavicích."

Nemohl mi odporovat. Pravděpodobně přijel na prázdniny s Jamesem a bydlel u Potterových.

Sirius se na mě zamračil. "Fajn, promluvme si tedy."

Využil toho, že jsem ho stále držela a v podstatě mě odvlekl ven.

"Siriusi! Co si to dov-" rozkřikla se Walburga, tentokrát jí ale umlčel Regulus. "V klidu. Ať jdou. Ona je jediná, kdo s ním pohne."

Hrklo ve mně. I on to věděl.

Jakmile jsme byli na chodbě, pustila jsem Siriovu paži a nechala ho jít samotného.

"Půjdeme nahoru," rozhodl, "mám tam pokoj."

"Já vím," hlesla jsem a následovala ho po schodech. Až nahoru jsme šli mlčky. Čekala jsem, že začne mluvit hned, jak budeme z doslechu, on ale nic neřekl. Na odpočívadle mezi schody jsem si všimla dalšího Toujours pur. Rychle jsem odvrátila zrak, byla jsem ráda, že už zítra pojedeme zpět do Bradavic.

Hned jak jsme byli ve správném patře, Sirius okamžitě přistoupil ke svým dveřím a zhurta je otevřel. Pak strnul. Pokoj byl v přesně tom stavu, jak jsem ho ráno opustila.

"Tys tu spala?" zeptal se a přeměřil si mě pohledem. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Vešla jsem hned za ním a zavřela za sebou dveře.

"Tak mluv," pobídl mě. "Chtěla jsi si popovídat, jen do toho."

"Tys chtěl se mnou mluvit. Na vánočním plese jsi mi řekl, že máme čas si promluvit o prázdninách."

Chvilku si mě prohlížel a pak si dřepnul na psací stůl. Já jsem zůstala stát pouhých pár kroků od něj.

"Siriusi, co ti psali v těch dopisech?" zeptala jsem se opatrně. Stejně sebou trhnul.

"Nebudu to řešit. Prostě jsem je s tím poslal do háje," řekl a uhnul pohledem od mých očí.

Chtěla jsem se zeptat, proč to nesmím vědět, ale neudělala jsem to. Nebyla jsem v pozici, kdy bych měla právo se ho na něco takového ptát.

"Mrzí mě to," vyklouzlo mi z hrdla.

"Cože?" vyštěkl nechápavě.

"To všechno, co se stalo," odpověděla jsem. "Že jsem ti to neřekla dřív, že jsme se tak pohádali..." Nechala jsem větu nedokončenou.

Nic neříkal, jen vzal jednu ze zmuchlaných kuliček papíru, co ležely na desce stolu a pevně ji stiskl, následně letěla do nedalekého koše.

"Jo, mně taky," promluvil, když na stole zbývaly kuličky jen dvě. Nepřítomně cvrnkal do brku v kalamáři s vyschlým inkoustem, jenž se díky té ráně otočil kolem dokola.

"Neměl jsem v plánu mámu takhle vytočit, jen jsem si přišel pro pár věcí," řekl a sehnul se k šuplíkům, které byly pod deskou stolu.

Nic jsem neřekla a jen sledovala jeho pohyby. V první zásuvce měl velkou bílou obálku a pod ní zastrkané fotografie. Obálku si dal do vnitřní kapsy černého kabátu a fotografie pomalu prolistoval. Jako kdyby ani nevěděl, že tady jsem, jako kdyby na to zapomněl.

Že na mě nezapomněl, jsem zjistila poměrně brzy, natáhl ke mně ruku a mezi dvěma prsty držel jednu z fotografií.

"Chceš jí?" zeptal se naprosto bez emocí.

Pomalu jsem po ní sáhla a projel mnou ledový proud, když jsem uviděla, že jsme na ní my dva. Byla focena na kouzelnickém nástupišti, když jsme se vraceli v červnu na prázdniny. Končila jsem tehdy čtvrtý ročník. Opět mě zamrazilo.

A ke konci roku jsem se už na tebe nedokázal podívat jako na kamarádku.

Ti dva lidé na fotografii mi najednou připadali tak vzdálení. Jako kdybychom to ani nebyli my.

Vyfotografoval nás James, vzal tehdy foťák mladému Finnovi. Foukal tenkrát hrozně vítr, což bylo vidět na fotce, jelikož nám neustále lítaly dlouhé vlasy do obličeje. Neměli jsme se vidět dva dlouhé měsíce, přesto jsme se oba upřímně smáli.

Přestala jsem fotografii hypnotizovat a vrátila mu ji. "Myslím, že by sis ji měl nechat, je tvoje."

Nic neřekl a dal ji dospod balíčku těch ostatních, který si také schoval do kapsy. V zásuvce zbyly jen staré brky.

Otevřel další a já zjistila, že to byla ta, do které jsem se zavřenýma očima strčila dárek, co jsem mu chtěla dát k narozeninám. Hned si předmětu zabaleného v papíru všiml a se zamračeným obočím ho vyndal.

"Tak nějak jsem ti to třetího zapomněla dát," ozvala jsem se.

Sirius se na mě podíval. "Narozeninový dárek?"

Přikývla jsem.

"Proč si ho dala sem?" podivil se a položil ho vedle sebe.

"Nevěděla jsem, do kterého šuplíku ho dávám, měla jsem zavřené oči."

"Proč?" zeptal se a mezi obočím se mu objevila vráska.

"Je to tvoje soukromí."

"Proč si mi ho tu nechala? Měla si to vyhodit, ne?"

"Vyhodit? Ne, brala jsem to pro tebe. Myslela jsem, že je správné, abys to dostal."

"Potom děkuju," řekl a vyndal i ostatní věci. Některé vrátil a zbytek si dal k sobě. Včetně mého dárku.

Mlčky jsem se dívala, jak se probírá věcmi ze svého stolu. Trvalo mu to krátce, ani ne pět minut.

"Nemáš v plánu se sem ještě někdy vrátit, co?"

"Ne, to opravdu ne," syknul. "Nesnáším to tu."

Víc jsem se neptala. Ta dnešní chvilka mi bohatě stačila, abych si udělala obrázek o chování zbytku rodiny k Siriusovi.

"Chtěla si vědět, co jsem ti plánoval říct o prázdninách?" zeptal se, ale bylo poznat, že na odpověď nečeká. "Jen to, že nehodlám opakovat nic z toho, co jsem ti řekl. Musíš mi začít věřit sama."

"Věřím ti," vyhrkla jsem, aniž bych o tom přemýšlela.

Rychle se na mě podíval. Ten pohled jsem nedokázala rozřadit. Směsice nechápání a očekávání.

"A co tě přimělo k tomu mi začít věřit?" zeptal se zvědavě.

Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila ke knihovně, odkud jsem vyndala Jamesův výtisk Famfrpál v průběhu věků.

"No, to jsem chtěl Jamesovi vrátit," řekl. Vůbec mu to nedošlo.

"Vlastně na mě z té knížky vypadlo tohle," přiznala jsem a otevřela listy tam, kde byl jeden z dopisů.

Sirius se vzdorovitě narovnal.

"Nepovedlo se mi odtrhnout oči," přiznala jsem.

"Aha," zabručel. "No, asi by se mi to taky nepovedlo. Hádám ale, že to nic nemění."

Na to jsem nedokázala odpovědět. Samozřejmě, že to měnilo hodně věcí, ale tu kterou měl na mysli Sirius? Nevím, kdy se stalo, ani jak, ale objala jsem ho. I přesto, že přisedával na stole, byl stále vyšší než já. Ruce jsem mu omotala kolem krku a zanedlouho cítila, jak se přestává napínat a objetí mi opětuje.

Nemohla jsem si pomoc. Ať už jsem chtěla nebo ne, byl důležitou součástí mého života, potřebovala jsem ho. Jeho stisk kolem mých zad zesílil a já mu to oplatila.

"Jsi pro mě moc důležitý," zašeptala jsem mu do krku.

"To je jasný," pousmál se, "vždyť jsme plánovali svatbu."

Rychle jsem se od něj odtáhla, ale ne natolik, aby se mě nemohl dotýkat. Stále měl ruce na mých zádech a já na jeho ramenou.

"Dokud ti bude sedět na klíně, tak před ní ty mlsky neuchráníš," smál se James Siriovi.

"Ne, že mě shodíš!" okřikla jsem ho hned.

"Vy dva spolu chodíte?" zeptala se Luna a já ustala v pohybu, kdy jsem Siriovi kradla čokoládové žabky. V kupé najednou bylo ticho, tedy až na Jamesovo kradmé uchechtávání.

Vážně jsme se na sebe se Siriusem podívali a pak vyprskli smíchy.  Spolu s námi se začali smát i ostatní, až na Lunu. Ta vypadala zmateně. Zjevně na ní bradavičtí studenti neudělali nejlepší dojem hned první den.

"Omlouvám se," pípla a posunula se do kouta.

"To je dobrý," pokusila jsem se vydat srozumitelně, ale kvůli smíchu to bylo pěkně obtížné.

"Jsme spolu už pár měsíců," zasmál se Sirius a vroucně mě objal.

"No jo, láska mého života," uchechtla jsem se a ze srandy našpulila rty.

On udělal to samé a na chvilku se naše rty setkaly. To bylo na Jamese zjevně moc, protože začal hýkat a chvílemi to vypadalo, že se nemůže nadechnout.

"Fuj," popíchla jsem Siriuse a rukávem si utřela pusu.

"To bylo hnusný. Kluci, zmínil jsem se už, že se budeme v červenci brát?"

"V srpnu," opravila jsem ho a podívala se na Lunu. "Jsme jen dobří přátelé, nic víc."

"Byl to vtip pro pobavení ostatních, stejně jako ta pusa," řekla jsem a podívala se do šedomodrých očí, které nesouhlasily s jeho úsměvem na rtech. Ten úsměv hrál, do očí mu nedorazil, nebyl upřímný.

"Tenkrát jo," přikývl a pustil mě.

Nevěděla jsem, co mám říct. Jestli mám vůbec ještě něco říkat.

"Myslím, že se mi povede nepozorovaně zmizet, vrať se na oběd," řekl a vstal.

"Siriusi, můžeme být přátelé? Nebo alespoň něčím takovým?" zeptala jsem se, i když jsem tomu moc nadějí nedávala.

"Přátelé?" zeptal se.
"Přátelé," přikývla jsem.

Ještě jednou se pousmál a pak zmizel ve dveřích. Věděla jsem, že se neusmál upřímně, ani nesouhlasil s nabídkou přátelství, ale já to po něm chtít nemohla. Zvlášť když jsem nevěděla, jak jsem na tom já sama.

Oki, tahle kapitola i mě jako autorce přijde zamotaná :D takže, šup sem s názory!
Vaše reakce u minulé kapitoly byly úžasné! Děkuju. Bála jsem se, že Lucyinou minulostí někoho odradím (že zase půjde o holku ze špatné rodiny, která je vlastně hodná a nakonec zachrání Svět :D ne, to fakt nehrozí)
PAK BYCH VÁS CHTĚLA POPROSIT, ABYSTE MI NAPSALI DO KOMENTÁŘŮ, KOHO Z BRATRŮ PREFERUJETE S LUCY (NE, ŽE BY TO NĚCO ZMĚNILO, JEN CHCI VĚDĚT KOLIK LIDÍ ZKLAMU :D)