Cestou na večeři se k nám přidala Denisa, která měla opět výtečnou náladu a Fred, jenž si nemohl odpustit, Bonnie okamžitě políbit. Hned začali řešit ples (divila jsem se, že ještě mají nějaké téma, tlachali o něm neustále), a mě se ujala Denisa. Hned mi sdělila, že nevypadám vůbec dobře, ale že se seberu a nesmím toho Siriuse tak řešit. Už jsou to přeci skoro dva měsíce, Lucy. Zrovna od ní to sedělo. Bojovala jsem s neskutečným pokušením jí shodit ze schodů, které se právě otáčely správným směrem, a když už ne to, tak na ní alespoň zařvat, aby mě nechala.

Do tohoto roku jsem s ní vycházela dobře, teď se z ní ale stala hrozná slepice.

"Bonnie? Co se psalo v těch novinách?" zeptala jsem se a snažila se ignorovat blekotání Denisy.
"Že nic neví," řekla a objala Freda v pase, "pořád se to vyšetřuje. Vlastně tam jen rozebírali zvláštnost, že byla nalezena u Azkabanu. Byla to čarodějka z mudlovské rodiny. Po čtyři generace u nich nikdo nekouzlil. Máma říká, že byla ale zdatná čarodějka."
"Aha," hlesla jsem.
"Normálně, Frede, já chtěla dát Aře přečíst ten článek a Sirius mi spálil celý výtisk," začala líčit svému příteli události, jenž se stala před pár minutami.
"Je to idiot," zahihňala se Denisa.

Vážně? ozvalo se moje podvědomí. Máš pro idioty slabost, nebo jaký byl důvod, že sis s ním okamžitě začala? Byla jsem ráda, že jsem to neřekla nahlas, jelikož bych pak v ohrožení shození ze schodů byla já sama. Bylo mi tý chudinky teď až líto.

Ve Velké síni bylo narváno. Minimálně Mrzimor tam byl celý. Celá místnosti šustila hlasy večeřejících. Ze stropu padaly ohromné vločky, které se těsně nad hlavami vytrácely. Už zde stál i velký strom (nepochybně ho přitáhl Hagrid), na který Kratiknot pomocí formule Wingardium Leviosa věšel ozdoby.

Posedali jsme si ke stolu a dali se do jídla. Brzy jsem ale zjistila, že nejsem schopna cokoliv pozřít. Neustále se mi honila hlavou Amélie Greenová. Přišla na ní řeč i u stolu. Zatímco jsem se nepřítomně nimrala v dýňové paštičce, Fred hrdinsky prohlašoval, že až se z něj stane bystrozor, útoky okamžitě přestanou. Mluvil vážným tónem, přesto jsme všichni věděli, že si dělá srandu. Neměl na NKÚ dost bodů na takové povolání.

Najednou se u stolu objevila McGonagallová. Přeměřila si nás pohledem a pak prohlásila: "Pane Jacoby, hodně mluvíte, jen si tady nejsme jistí, že víte, o čem mluvíte."

Celý nebelvírský stůl se dal do smíchu a profesorka se samolibým úšklebkem odkráčela. Fred se však nenechal vyvést z míry a pokračoval v klábosení. K mé smůle se Bonnie opět vrátila k incidentu se Siriusem. Věnovala jsem jí pohled a doufala, že přestane, ale nestalo se. Sirius byl to poslední téma, které jsem chtěla řešit.

"Třeba měl blbej den," řekl bez zájmu Simon a pokrčil rameny.
"Má blbej den poslední dva měsíce," odsekla Bonnie a pak se na mě omluvně zašklebila.
"V pohodě," sykla jsem a pohrávala si se svou porcí na talíři.
"Říkala si, že pálil ještě něco, ne? Nepsali mu zase z domova?" zajímal se Fred. "Něco málo jsem slyšel, byl z toho prej hotovej."

Byla jsem ráda, že jsem nejedla, protože by obsah mé pusy určitě skončil na protisedícím.

"Cože?" vyjekla jsem udiveně. "Jemu píšou z domova?"
"No jo," přikývl Fred. "Vždycky to roztrhá a spálí, prej je to jeden a ten samý dopis."

Nevěřícně jsem si přejela prsty po obličeji.

Jak jsem si večer myslela, o pár hodin později jsem nebyla schopna usnout. Neustále jsem se převalovala z boku na bok; rovnala si polštář pod hlavou, otáčela deku na studenou stranu, nic nepomohlo. Když ručičky budíku ukazovaly na půl hodiny po dvanácté, rozhodla jsem se spánek vzdát. Tiše jsem vylezla z postele, natáhla si bavlněný župan a potichu se odebrala ven z ložnice.

Sešla jsem schody a vešla do společenské místnosti. Všimla jsem si, že ještě hoří krb, takže tu kromě mě někdo byl. Očima jsem hledala, kde by se dotyčný mohl nacházet. Najednou jsem si všimla, že na pohovce, která ke mně byla zády, je opřená hlava s černými dlouhými vlasy. Chtěla jsem se rychle obrátit a odejít zpátky, jenže si mě všiml. Podíval se na mě a já zůstala koukat do černých očí.

"Ahoj Lucy."
"Luno," oddechla jsem si, protože jsem se bála, že se z hlavy s černými vlasy vyklube Sirius, "ahoj."
"Taky nemůžeš spát?" zeptala se a opět si položila hlavu na opěrku pohovky.
"Vůbec," přiznala jsem a sedla si vedle ní.
"Proč?"
"Prostě plná hlava přemýšlení," pokrčila jsem rameny. "Co ty?"
"Stejně," kývla. "Za pár dní jsou Vánoce a já netuším, co dám Remusovi. Pořád jsem to odkládala a teď si nevím rady."
"Hm, nejlepší dárek pro vlkodlaka," zamyslela jsem se. "Co plakát se zatměním měsíce?"

K mému překvapení se Luna zasmála. Neměla ráda, když jsme si z Removy vlčí stránky utahovali, vlastně neměla ráda, když jsme si utahovali z jakékoliv jeho stránky.

"To asi ne. Co dáš Regulusovi?" zajímala se.
"Zmijozelský odznak. Ten jeho mu rozbili a mě napadlo ho ještě vylepšit."
"Aha," hlesla. "Já prostě vůbec netuším. Všechnu inspiraci jsem dala do posledních Vánoc a narozenin. A nemůžu mu nedat nic. On už pro mě má brožuru všech famfrpálových družstev."
"Ty víš, co pro tebe má?" podivila jsem se.
"Jo, James se prořekl."
"Idiot."
Luna si povzdechla. Zoufalost z ní sršela. "Tak fajn," vydechla až moc rychle, "potřebuju přijít na jiný myšlenky, jinak se z toho zblázním. Proč nemůžeš spát?"
"Jak jsem říkala, plná hlava myšlenek," pokrčila jsem rameny.

Zadívala jsem se do ohně v krbu. Napadlo mě, že když do plamenů budu koukat dlouho, začnu být unavená. Často to tak fungovalo.

"Už víš o těch Siriusových dopisech, co?" nepatrně se pousmála.
Kývla jsem. "Ne všechno. Spíš nic. Slyšela jsem jen, že mu chodí z domova."
"Tak to víš v podstatě všechno. Nikomu nic neříká."
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
"Víš, jedno mi není jasné," řekla Luna a se zájmem se na mě podívala. "Jak to, že kvůli někomu, kdo je ti lhostejný, trávíš noc vzhůru?"
"Nikdy jsem neřekla, že je mi lhostejný," ohradila jsem se rychle. "Jsem na něj naštvaná, pořádně, to ano. Ale není mi lhostejný."
"Takže ti na něm záleží," dovtípila se, "pořád ho máš ráda."
"Záleží mi na něm, jen po tom, co se stalo, podstatně míň."
"Hm," zabručela a zdlouha se na mě podívala. "Nechcete si to vyříkat? Nebylo by tu takový dusno."
"Ne. Oba přesně víme, jak to je," zamračila jsem se. "Jen se divím, že mu to vydrželo takhle dlouho."
"Když se nad tím zamyslím, tak mi divné nepřijde, že s tebou nechce mluvit. To nemění nic na tom, že by měl."
"Taky s ním nechci mluvit," štěkla jsem. "Byla to zrada."
"Zrada ano, ale ne tebe," povzdechla si.

Věnovala jsem jí nechápavý pohled. "Prosím? Jestli máš na mysli, že jsem mu o Regulusovi měla říct, tak to ano, souhlasím. Jenže než jsem stihla vymyslet jak - aby přitom nevybuchly celé Bradavice -, už mi říkal, že mě miluje," zhluboka jsem se nadechla. "Já nejsem ta, kdo někoho zradil."
"Vždyť to jsem neřekla," řekla potichu Luna a upřela na mě černé oči.
"Tak jak jsi to myslela?"
"Víš, já si nemyslím, že spolu nebudete mluvit až do konce roku. Dřív nebo později si popovídáte a on ti to řekne."
Chvilku jsem na ní koukala a pak mi to došlo. "Aha, jo tak. Takže co vám napovídal?" zeptala jsem se vztekle.
"Nic, mně neřekl nic. Ani bych ho neposlouchala. Já si jen dovoluji vzpomenout si na pátý ročník. Tehdy ve vlaku jste opravdu vypadali jako pár."
"Byli jsme kamarádi," opravila jsem jí.
"Tehdy ještě ano," přikývla, "jemu to ale dlouho nevydrželo. To ti tady, ale vykládat nebudu, protože si to musíte vyříkat spolu."
"Ty bys mu na mém místě věřila?" zamračila jsem se a podívala se na ní. Dlouho nic neříkala. Těkala s očima z místa na místo a pak šeptla: "Ne, já bych mu nevěřila."

Jak jsem slíbila, jsem tu brzy (3dny :D) s dalším dílem. Jo, uznávám, tenhle je nudný :D stejně budu ráda za názory a chci vám poděkovat za skoro 7K čtení! Úžasný.
Na gifu Luna.