S hlasitým prásk jsem se objevila v Godrikově dole. Narozdíl od místa, kde jsem ještě před chvilkou byla, tady nepobíhali lidi navlečení v Halloweenských kostýmech. Tady bylo něco mnohem horšího. Kdybych tu už jednou nebyla, myslela bych si, že jsem se přemístila na špatné místo.

Vrátka od udržované zahrádky byla vylomená z pantů, okna krásného domu roztříštěná a vchodové dveře otevřené, jako kdyby se čekala návštěva. Byla to pravda, stalo se to.
Roztřesenýma rukama jsem svírala svou hůlku, dlouho jsem nemohla udělat jediný krok a hnout se z místa. Jen jsem zírala před sebe.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem nemohla začít brečet nebo křičet, nešlo to. Pomalu jsem levou nohou udělala první krok, kolena se mi na okamžik podlomila, ale ustála jsem to. Byl na řadě druhý, taky jsem ho zvládla. Doklopýtala jsem až k rozbité brance, kde jsem se opřela o plot kolem zahrady. Zhluboka jsem se nadechla, vůbec jsem dovnitř nechtěla, ale musela jsem. Musela jsem zjistit, co se stalo.

Od zídky u plotu se ozvalo ostré zasyčení. Rychle jsem tím směrem namířila hůlkou a když se ten zvuk opakoval, zašeptala jsem "Lumos."
Pod bílým světlem jsem uviděla choulící se vystrašené klubíčko. Jejich kočka. Celá se třásla a syčela na mě, jako kdybych jí něco provedla.
"Nox."
Nemělo cenu jí děsit. Nechala jsem kočku tedy napokoji a vydala se k vchodovým dveřím.

Tvrdě jsem sevřela mosaznou kliku, abych měla alespoň nějakou podporu k udržení rovnováhy. Stiskla jsem hůlku a opět se zhluboka nadechla. Všechna světla byla zhasnuta, panovala zde naprostá tma, proto, jakmile jsem byla z dohledu jejich kočky, jsem hůlku znovu rozsvítila.

Její jasné světlo mi ukazovalo, jak moc je chodbička poničená. Obrazy, které visívaly na zdech, ležely roztříštěné pod mýma nohama a sklo z nich mi křupalo pod podrážkami bot. Ruku, kterou jsem se doposud opírala o stěnu, jsem si přitiskla k hrdlu, jelikož jsem měla pocit, že mi z něj zachvilku vyskočí srdce. Cítila jsem jeho urputné tepy, které měl za vinu můj strach. Hlasitě jsem polkla, abych se alespoň trošku uklidnila. Nepomohlo to, ani malinko.

Sevřela jsem dlaň v pěst a udělala několik dalších kroků. Pod botami mi zašustily zbytky nějaké rostliny, která zde měla své místo v keramické váze. Bylo to zde zdemolované.

Najednou jsem spatřila to, kvůli čemu jsem sem přišla. Vidět jsem to ale nechtěla. Ačkoliv jsem to čekala, vyděsila jsem se natolik, že mi hůlka vypadla z ruky a zhasla, jakmile se dotkla země.
Já padala hned za ní. S tvrdým dopadem se mi do kolenou zařezaly střepy skla a třísky, které se zde povalovaly po podlaze, ale fyzická bolest mě vůbec netrápila.
Klečela jsem před tělem mrtvého Jamese.

Z očí mi vytryskly slzy. To nemohla být pravda, to se nemohlo stát.
"Ne!" chtěla jsem vykřiknout, ale mé hlasivky se zmohly jen na ubohé zašeptání.
Bezmocně jsem jím zatřásla za tričko od pyžama, jako kdyby spal a já se ho pokoušela probudit.
"Jamesi," hlesla jsem a opět jím zatřásla "vzbuď se."
Cloumání jeho bezvládným tělem nemohlo mít žádný účinek a já to věděla, ale přesto jsem to zkoušela dál. Právě jsem viděla kamaráda, který pro mě byl jako bratr, mrtvého.

Mé slzy smáčely jeho oblečení. Jednu ruku jsem si dlaní přitiskla k ústům a druhou se ho stále pokoušela probrat.
"No tak," prosila jsem "probuď se."
Nemohla jsem si připustit, že už se nevzbudí. Že ty oči, ve kterých vždy byla jiskra života a humoru, už navždy zůstanou mrtvé s výrazem naprostého zděšení.
"Prosím ne," vyhrkla jsem "Nadechni se, vzbuď se. Jamesi! To nemůžeš. No tak! Ty nemůžeš být mrtvý. To nejde. Jamesi. Prosím,"
Na moje prosby se však nedostavila žádná odpověď. Žádná přijít nemohla. Mrtví se k životu vrátit nemohou.

V tu chvíli jsem vytřeštila oči. Je mrtvý. Skutečně se to stalo.
"Ne!" vykřikla jsem.
Z kleku jsem spadla do sedu a záda si opřela o zeď. Dlouhé vlasy se mi lepily na slzami smáčenou tvář, ale já nemohla nic udělat. Obličej jsem si schovala do dlaní, jako kdybych od toho mohla utéct. Byl pryč. Už nikdy mi neřekne, jaká jsem nešika. Nikdy si nebude utahovat z mých přeměňovacích schopností. Nikdy ho neuslyším se smát.

Prsty jsem přejela po podlaze, abych našla svou hůlku. Mé oči si pomalu začaly přivykat tmě, proto pro ně byl takový šok, když jsem hůlku jednoslovnou formulí rozsvítila.
Možná bylo lepší, když byla tma. Takhle jsem byla nucena se Jamesovi dívat do hrůzou staženého obličeje.
Ty oči mě děsily nejvíce. Byly mrtvé. Stejně jako on.

Pomalu jsem vztáhla ruku k jeho hlavě. Něžně jsem mu prsty přejela od čela až po líce, čímž jsem mu zavřela oči. Teď vypadal, jako kdyby spal. Jako kdyby se měl ráno probudit a užít si následující den. To se ale stát nemohlo.

Vedle jeho hlavy byly spadlé brýle, které nosil. Opatrně jsem je uchopila, jako kdybych je snad svým dotykem mohla zničit. Z čisté nostalgie jsem mu je nasadila na nos. James, ten pohledný, chytrý a nezbedný chlapec, kterého jsem si zamilovala, byl pryč. Zbyla tu po něm jen schránka, která s námi už nepromluví. Nikdy nepolíbí svou ženu a neobejme syna.

V tom mi to došlo. Lily a Harry. Přestala jsem svírat jeho ruku, jako kdyby byl nemocný a já ho uklidňovala, že vše bude dobré, a zvedla se. Nemohla jsem se na něj déle dívat. Část mě spolu s ním umřela.

Přes slzy valící se mi z očí jsem téměř neviděla, přesto se mi povedlo jít dál. Pomalu jsem přendalavala nohy ze schodu na schod. Nechtěla jsem jít dál, ale neměla jsem dost síly odejít. Zadoufala jsem, že se třeba Lily a Harrymu povedlo utéct, ale za půl minuty jsem byla přesvědčena, že ne.

Jakmile jsem vešla do místnosti, která sloužila jako dětský pokoj, uviděla jsem Lily. Ležela vedle dětské postýlky. Opřela jsem se o futra dveří, abych nespadla a volnou ruku si přitiskla k obličeji. I ona byla pryč. Oba jsem je ztratila.

Stejně jako její manžel, měla rozevřené oči hrůzou. Ty krásné zelené čočky se bez výrazu dívaly kamsi pod dětskou postýlku. Vlastně, už se nedívaly.
Udělala jsem dva dlouhé kroky k postýlce, o kterou jsem se opřela a pak pomalu sjela na zem k Lily. Byla pořád tak krásná, s milým obličejem a tváří plnou zájmu.

Nevěřila jsem, že to nejsou ani dva roky, kdy jsem jí objímala na její svatbě. Štěstím jen zářila.
Prsty jsem jí odhrnula vlasy z obličeje. Před očima se mi vybavila ze dne, kdy se vdávala. Zrzavé vlasy měla v krásném účesu a tam kvítek lile. Teď ve vlasech dlouhých zhruba po lopatky měla jen zamotané odlomky nejrůznějších věcí.

Dříve jsem si myslela, že bych se mrtvého člověka dotknout nedokázala, nebyla to pravda. Seděla jsem u Lily možná minutu, možná půl hodiny a hladila ji po zacuchaných vlasech, jako kdybych se jí snažila uklidnit. Byla jsem to já, kdo potřeboval uklidnit. Potřebovala jsem, aby se probudila, usmála se a při objetí mi řekla, že všechno bude dobré.

Ne, nebude to dobré. Tohle má do dobrého pořádně daleko.
Slzy mi z očí padaly v nezastavitelných proudech. Bylo mi jedno, že vypadám jako slaboch. Potřebovala jsem brečet.
Nezasloužili si to, oni dva ne.

Dokud vás smrt nerozdělí. Tak zněla jedna z vět, kterou oddávající předčítal při jejich obřadu. Je nerozdělila ani ona. Chtěla jsem věřit, že mají alespoň tu možnost zůstat spolu.

S Lily jsem nejdříve nevycházela. Neměla mě ráda stejně jako Jamese nebo Siria. Přes rok se to ale všechno změnilo. Stala se z ní jedna z mých nejlepších kamarádek, byla pro mě důležitou osobou.

Náhle mi došla jedna odporná věc. James byl dole, ona tady. Tu chvíli, než jí on zabil, věděla, že James umřel. Nedokázala jsem si ani představit, jakou beznaděj cítila. Pravděpodobně se sem běžela schovat, aby mohla ochránit Harryho a on zatím zavraždil Jamese.

Najednou jsem si uvědomila, že tu nebyli jen oni dva.
"Harry!" vykřikla jsem. Nikde jsem ho tu ale neviděla. Kdyby ho zabil, byl přeci by tady. Kam by tak mohlo roční miminko zmizet?
Postavila jsem se, abych se po pokoji rozhlédla. Bylo tu všechno možné, ale dítě mých přátel ne. Přeci by nezabil i malé dítě. Zavrtěla jsem hlavou, ale ano, zabil.

To by ale přeci nevysvětlovalo jeho zmizení. Obešla jsem pokoj několikrát kolem dokola a doufala, že ho třeba najdu, jak je někde schovaný. Nikde nebyl. Místnost jsem prohledala možná čtyřikrát. Nakoukla pod dětskou postýlku, do skříně i za závěsy dlouhé až na zem. Jejich syn tu nebyl.

Pomalu jsem se začínala vzdávat a uvažovat nad tím, že odejdu. Už jsem tu k ničemu nebyla. Oba byli mrtví a já to věděla, už jsem nic nezmohla. Jenže, když jsem šla ke dveřím okolo okna, uslyšela jsem hlasy.
Přitiskla jsem své tělo ke zdi vedle okenní tabulky, zhasla hůlku a vyhlédla ven.

"Hagride, dej mi Harryho. Jsem jeho kmotr, já se o něj postarám." žadonil roztřeseným hlasem Sirius.
Projel mnou záchvěv naděje. Sirius. Byl v pořádku. A Harry naživu.
"To nejde." zavrtěl Hagrid obří hlavou "Brumbál trvá na tom, by Harryho dostali jeho teta a strýc."
"Ale já jsem jeho kmotr. Učinili mě jím, abych se o jejich syna mohl postarat, kdyby se jim něco-" hlas se mu zlomil.
"No tak," zahuhlal obr "To bude časem dobrý. Nebreč."
"Dej mi Harryho." naléhal Sirius.

Prvně v životě jsem ho viděla plakat. Se slzami v očích ano, ale nikdy ne takhle. Byl to strašný pohled, který mě donutil se taky opět rozberečet.
"Já nemohu." stál si za svým Hagrid.
"Dej mi ho. Když už nemám je, dej mi jeho." prosil dál a natáhl k Harrymu zabalenému v dece ruce.
"Siriusi, chlapče, já vopravdu nemůžu."
"Nemáte právo ho vzít!" rozkřikl se Sirius "Ty ani Brumbál ne! Já jsem jeho kmotr, protože to tak chtěli James a Lily. Hagride, tohle není prosba. Dej mi ho. Já se o něj postarám."
"Ne." zavrtěl hlavou Hagrid "Mám svoje rozkazy. Domluv si to pak s Petunií."

V Siriově tváři se mihl jakýsi pocit, vzdal to. Srdce mi vynechalo několik úderů. Nemůže se svého kmotřence přeci vzdát.
"Dobře. Odnes ho těm mudlům." přikývl "Ale mohu si ho ještě pochovat?"
Hagrid se zamračil a zavrtěl hlavou.
"Já s ním neuteču." řekl Sirius "Slibuji. Jen mě ho nech podržet."
"Ne." zaprotestoval a podíval se mu do tváře.
Siriův výraz ho zjevně přesvědčil, že opravdu nelže a po chvíli váhání mu mimiko položil do náručí "Ale jen na chviličku. Vopravdu budu muset vyrazit."

Sirius Harryho sevřel v náručí a mě z očí uteklo několik dalších slz. Ten malý spal, o ničem nevěděl. Tak moc jsem mu záviděla, že ho teď nic netrápí.
Hagrid Siria bystře pozoroval, zjevně proto, aby si všiml nějakého pokusu o útěk. To se ale nestalo. Sirius Harryho jen choval jako vlastní dítě a něco si mumlal. Na tu dálku jsem mu nerozuměla a vypadalo to, že ani Hagrid netuší, co si povídá pod vousy. Ten pohled mě dojímal.

Nechápala jsem, proč Brumbál chce, aby se o Jamesova syna postarala sestra jeho ženy, která je nikdy neměla ráda. Nerozuměla jsem ani tomu, proč to Sirius vzdal. Proč se spokojil jen s tím, že si Harryho pochová.

"Už mi ho dej." rozkázal obr "Vrať mi ho."
Sirius chvilku váhal, ale pak mu miminko podal.
"Já bych se o něj opravdu postaral." začal znovu smlouvat "Mohl by si říct, že jsem přišel dřív než ty."
Hagrid ale opět zavrtěl hlavou.
"Vezmi si tu motorku," vybídl ho najednou a ukázal na stroj, který stál opodál "Já už jí nebudu potřebovat."
Hagrid byl udivený Siriusovými slovy, ale nic nenamítl. Jen poděkoval a těžkými kroky se k motorce dobelhal.

Nemotorně na ni nasedl a ještě než nastartoval, upravil si Harryho v náručí, pak na Siriuse mávl a vzletěl. Věděla jsem, že nemám moc času, než se Sirius rozhodne zmizet, a tak jsem vytáhla hůlku a přemístila se za jeho záda.
Byla jsem potichu, dokud sledoval svou motorku. Za jasné noci by vypadala jako hvězda. Jakmile ale byla zdohledu, oslovila jsem ho "Siriusi."

Trhnul sebou a rychle se ke mně otočil. Nevěřícně se na mě díval. Ten pohled jsem mu opětovala. Oči a tváře měl rudé od pláče, pokožku téměř bílou a celý se klepal. Nebyla jsem na tom líp. Musela jsem být jeho odrazem v ženské podobě.

"Lucy," vydechl, jako kdyby mé jméno bylo něco, co už jakou dobu nevyslovil. Možná to tak bylo. "Co tu děláš?"
Udělala jsem několik kroků jeho směrem "Přišla jsem, jakmile jsem to zjistila." kývla jsem směrem k domu.
"Nemohu tomu uvěřit," zavrtěl hlavou, setřel si slzy z tváří a smutně se uchechtl "Musíš si teď myslet, že jsem slaboch."
"Ne," řekla jsem rychle a přistoupila k němu "Lidé nebrečí, protože jsou slabí. Jen byli silní příliš dlouho."

Podíval se mi do očí a pak hlavu sklonil k zemi. Opatrně jsem k němu vztáhla ruce a vzala jeho obličej do dlaní. Opět jsem cítila domov. Jen minimálně, ale cítila. Ten domov, kterého jsem se musela nedobrovolně vzdát.
Palci jsem mu setřela horké slzy z lící.
"Je to moje vina." zašeptal a já ustala v pohybu "Já je zabil."
"Co to povídáš?" zeptala jsem vyděšeně.
"Použili Fideilovo zaklínadlo a já měl být strážcem." povzdechl si "Přemluvil jsem je ale, aby strážcem udělali Petera."
"Nerozumím," zavrtěla jsem hlavou a zastrčila mu tmavé vlasy za ucho.
"Kdybych byl tím strážcem já, žili by. Radši bych sám zemřel, než abych zradil své přátele. Peter je prozdradil."
"To ne," odporovala jsem "to by neudělal."
Sirius se mi podíval do očí "Ale ano. Udělal. Kdyby mu to neřekl, nikdy by je nenašel. A já podezříval Remuse!"
"Tomu nevěřím." řekla jsem.
"Ale jo, zabil jsem je. Je to moje vina. Peter za tohle zaplatí," začal jím lomcovat vztek "Zabiju ho. Pomstím Jamese, Lily a jejich syna, který bude vyrůstat bez rodičů."
"To nemůžeš," zasýpala jsem.
Párkrát přikývl "Ano, mohu. A taky to udělám."
"Půjdu tedy s tebou." řekla jsem a začala zase brečet.
"Ne," odmítl "Nechci abys šla."

Opět se mě snažil chránit. Věděl, že to nemusí dopadnout dobře. Chránil mě tak, jako já jeho.
"Když si odešla, říkal jsem si, že bych dal život za alespoň jediný den s tebou. Nyní bych ho vyměnil za pár minut."
"Mohlo se to stát." zamumlala jsem, ale došlo mi pozdě, že mluvil o přítomnosti. Sděloval mi, že možná dnešek nepřežije.
"Cože?" zamračil se "Jak to myslíš?"
Jen jsem odvrátila zrak a spustila ruce dolu, aby se ho už nedotýkaly.
"Dlužíš mi vysvětlení. Nikdy si mi nic ani nenaznačila a já poslední rok přemýšlel jen o tom, jaký si mohla mít důvod opustit mě."

Měl pravdu. Zasloužil si vysvětlení. Teď už jsme stejně neměli moc co ztratit, mohla jsem mu to říct.
"Moji rodiče byli Smrtijedi." zašeptala jsem.
Sirius se na mě zkoumavě zahleděl. Chvíli mlčel a pak se zeptal "Myslela sis, že bych tě kvůli tomu nechal?"
"Samozřejmě, že ne." vyvrátila jsem mu jeho teorii. Zrovna on by nikdy neodsuzoval člověka, kvůli jeho původu.
"Ale já se jím měla stát taky, to jsem odmítla. Proto jsem tak střídala svá bydliště, nechtěla jsem, aby mě našli. Proto jsem od tebe odešla, nechtěla jsem, aby měli někoho, kým mě mohli vydírat."
"Mohli jsme se schovávat spolu," namítl, i když věděl, jaká hloupost to je.
Sklopila jsem oči, na znamení, že vím, že by to nebylo možné.

Sirius si zničeně povzdechl "Sobecky prohlašuju, že jsme si zasloužili něco lepšího. My všichni." dodal směrem k domu Potterových.
"Osud nám nepřál," posmutnila jsem.
"Potkat tě, to byl můj osud." řekl "Spřátelit se s tebou byla moje volba. A zamilovat se do tebe bylo selhání mé kontroly."

Překvapeně jsem zamrkala. Vrátila jsem se o pár let do Bradavic do společenské místnosti, kde jsme s Lunou řešily můj vztah se Siriusem. Tohle byla ta zrada, o které mluvila. Nebyla to žádná dýchající osoba, ale jeho část sebe samého.

"Siriusi," špitla jsem a nedlouho na to ho objala. Potřebovala jsem to. Byl poslední, kdo mi zbyl a ne nadlouho. Nechtěla jsem se s ním rozloučit.
Zlehka mě políbil na čelo a pak si bradu opřel o mou hlavu "Vyrostli jsme moc rychle. Celé dětství jsem čekal, až budu svobodný, pryč od té zpropadené rodiny. Pak přišel dopis z Bradavic, který v podstatě říkal, že jsem volný. Žil jsem tam s dušemi, které jsou jako já. Mohl jsem tam být sám sebou. Věděl jsem, že když nikdo jiný, vy se mnou vždy zůstanete. Nic víc jsem nepotřeboval."

Přitiskla jsem se k němu blíž. Co by se stalo, kdybych s ním přeci jen zůstala?
Jednou rukou mě přestal objímat a zašátral do kapsy svého kabátu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud mi něco nestrčil do ruky. Neviděla jsem na to, ale podle hmatu jsem poznala, že je to předmět kruhového tvaru zabalený v kapesníku.
Proboha.

"Proč-" chtěla jsem se zeptat, proč mi to dává, ale on mě přerušil.
"Pamatuji si, že tys mi taky něco koupila. Nestihla si mi to dát na narozeniny, tak si mi to dala jindy. Říkala si, žes to brala pro mě a tudíž bych to měl mít. Myslím si to samé. Nedostala si to při příležitosti, při jaké jsem chtěl, tak ti to dávám teď. Nosil jsem ho sebou pořád. Teď si by sis ho měla vzít ty."
Přikývla jsem neschopna slova a kroužek sevřela v dlani.

"Nikdy jsem odejít nechtěla. Tohle jsem si přála přijmout, ale nešlo to," zamumlala jsem.
"Už ti rozumím. A jsem ohromen, cos pro mé bezpečí byla ochotna udělat."
"Vždyť ty bys to pro mě udělal taky," řekla jsem přesvědčeně.
"Ale nesrovnal bych se s tím." odpověděl.
"Já se s tím nesrovnala." přiznala jsem "Mám poruchu metamorfóz. Nedokážu nic změnit. Ať už vědomě, nebo pocity."
Přitiskl si mě blíž k sobě.

Chystal se se rozloučit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chápala jsem, že se chce pomstít Peterovi, udělala bych to samé, ale nemohla jsem se srovnat s tím, že odejde. Jeho kabát se vlhčil mýma slzama.
"Siriusi," oslovila jsem ho spíš pro vlastní potřebu, jelikož jsem věděla, že mi věnuje plnou pozornost.
"Mozkomoři špatně rozpoznávají zvířecí emoce. Téměř je necítí. Pro všechny případy,"

Nebylo to tak, že bych nevěřila, že to dokáže, ale mohlo se stát cokoliv. Přikývl a pustil mě. Dlouho se mi vpíjel do očí a pak mě lehce pohladil po tváři "Strašně mi chybíš, je to pravda."
Jako kdybych snad o jeho slovech mohla pochybovat.
"Prosím nechoď," požádala jsem ho, i když jsem věděla, že mě neposlechne. Stejně by se mnou nemohl být.
"Nakonec, my dva nikdy nebudeme rozděleni. Vždycky mě můžeš najít tady," ukázal na můj rychle se zvedající hrudník, ve kterém bylo schované bijící srdce. Měl pravdu, vždycky tam byl. Vždycky patřilo jemu.

Naklonil se ke mně a na okamžik přitiskl své rty na mé. Zavřela jsem oči. Téměř se to polibkem nazývat nedalo, přesto pro mě znamenal víc, než jakýkoliv jiný.
Nemohla jsem se dívat jak odchází, proto jsem zaťala ruce v pěsti a oči ponechala zavřené.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a snažila se oči neotevřít, ale když jsem to udělala, už tu nebyl.
Byl pryč.
Po tom všem, čím jsme si prošli, nejen v Bradavicích, ale celkově, byl pryč.
Podlomila se mi kolena a já klesla na vlhkou zem.
I když jsem od něj odešla, doufala jsem, že se ještě potkáme. Že třeba jednou bude moc být spolu. Teď už jsem tomu nevěřila.
Byl pryč.
Mé oči opět propustily několik slz, které se mi hned kutálely dolů po tvářích. V šestém ročníku jsem si myslela, že přiznat si, že ho miluju, je ta nejtěžší věc na Světě. Mýlila jsem se. Přiznat si tohle bylo mnohem těžší.
Už ho nikdy neuvidím.