S ohromeným výrazem se naklonil přes volant a skrze sklo se zadíval na vysokou budovu, k níž se skrze přecpané město dostávali téměř půl hodiny, přestože cíl od nich nebyl nikterak vzdálený.

"Sluneční brýle," příkrý příkaz se prohnal interiérem vozu jako prásknutí bičem, při kterémž sebou mladík polekaně škubl a do hrudi narazil nepříjemný pocit nervozity, jelikož netušil o slunečních brýlích zhola nic. Navíc, pokud se skutečně dobře nahnul, mohl nad vrcholy mrakodrapů zahlédnout šedavé nebe, přes které se prozatím neprobojoval jediný sluneční paprsek.

"V přihrádce spolujezdce," špitl Jin, jenž nehnul ani brvou a nechal černovláska udělat práci za něj. Na jednu stranu tím chlapce znervóznil, ač nechtěně, na tu druhou mu byl mladík ve skrytu duše vděčný. Z přihrádky vytáhl plastový obal černé barvy, který předal muži na zadním sedadle, aniž se na něj ohlédl, či s ním spojil pohled v odrazu zpětného zrcátka. Prázdný obal poté vrátil na místo, a přestože se celý klepal a špičky prstů měl namodralé a zcela odkrvené, vysloužil si od Jina letmý úsměv a nepatrné přikývnutí, při kterémž cítil jistou hrdost na sebe samého.

Než si stačil uvědomit, co že se to vlastně děje, byli na chodníku, přímo před vysokou budovou, nad jejímž vchodem se skvělo obrovitým písmem Big Hit Entertainment, a trojici obklopil hlouček lidí, konkrétněji mladých slečen, z nichž některé držely v rukách telefony, jiné malé bločky a k Jeonggukově hrůze prosily vysokého ghúla o autogram a některé z nich rovnou o fotografii. Úzkost, která se v tom okamžiku do mladíkova těla zakousla, byla pro něj něco dosud nepoznaného. Zatímco Jin se tvářil zcela profesionálně a pomalu pro ghúla dělal cestičku ke vchodu, Namjun rozdával na všechny strany široké úsměvy.
A Jeongguk? Ten se cítil být jako na pokraji zhroucení, hlavu držel sklopenou a očima pozoroval šedivý chodník pod nohama a teprve až když uslyšel Jinův hlas, volající ho k sobě, přidal na tempu a prosklenými dveřmi doslova proskočil, jen aby se dostal z oblaku parfémů a z ohlušujícího křiku vysoko posazených ženských hlasů. Nezajímalo ho, co jeho nadřízený vykonává za práci, že je mezi lidmi tak oblíbený, ale pokud toto bude muset den co den zažívat; tedy probojovávat se skrze davy vřeštících slečen, není si tak docela jist, zdali z něčeho takového vyvázne bez dlouhodobějších následků. 

"Kriste bože, cítil jsi ten zápach?" odfrkl si vysoký hnědovlásek, z očí sňal brýle a zavěsil si je za lem tenkého trička, dokonale obepínajícího jeho atletickou postavu. "Kdyby jich tam bylo víc, nejspíš bych se na místě pozvracel," pokračoval napruženě, stisk kolem ucha černé tašky v jeho pravé ruce zesílil. Dva komorníci jej poslušně následovali k výtahu, jeden s nosem zabořeným v mobilním telefonu a odříkávající veškeré informace týkající se dnešního programu, ten druhý se rozhlížel po rozlehlé hale, jejíž tmavé stěny vytesané z mramoru dodávaly místu nepříjemnou, temnou a dusivou auru.
Atmosféra pak povážlivě zhoustla, když se trojice naskládala do výtahu a Jeongguk, stojící po boku Jina u zavřených dveří, zatímco stoupali do jednoho z nejvyšších pater budovy, cítil na svých zádech upřený pohled. Nemělo cenu si říkat, že lze něco takového ignorovat, jelikož jizva táhnoucí se přes jeho záda o sobě dávala vědět. Pálila a štípala, snad jako by svého nositele ještě schválně provokovala a prozrazovala mu, že na ni dopadá pohled páru rudých očí.

Roztřeseně vydechl, když se dveře konečně otevřely a on z nich mohl jako první vyjít ještě dřív, než se otevřely docela. Teprve na dlouhé, liduprázdné chodbě se mohl svobodně nadechnout a vypustit z hlavy ubíjející myšlenky, jež na něj křičely, aby se nebál bránit a vmetl ghúlovi do tváře všechny křivdy, kterých se jeho druh dopustil nejen na jeho rodině, ale i na jeho nejbližších. Yugyeom, problesklo mu hlavou náhle, jeho tvář získala popelavý odstín a srdce sevřel žal a pocit viny, sežehující jeho nitro jako ničivý požár a zanechával po sobě pouze zkázu.

Do uší jej udeřilo hlasité lusknutí a pak vzdáleně slyšel Jinův hlas, navracející jej zpět do reality, od které se na několik dlouhých vteřin nevědomky oprostil.

"Jsi v pořádku?" starostí prosáklý dotaz Jeonggukovi pomohl probudit se a rozehnat mlhu hromadící se mu před očima. Jediné, na co se zmohl, bylo pokývání hlavou a pak už - značně malátný - následoval staršího muže ke dvoukřídlým dveřím, jejichž středem se táhl pozlacený kus kovu, který ve středu, na obou polovinách dveří, tvořil složitý kruhový obrazec připomínající labyrint. Jin uchopil kovová madla a ve chvíli, kdy se černovláskovy oči směly zahledět na kancelář jeho zaměstnavatele, ihned mu klesla čelist. Kancelář byla rozdělená na dvě poloviny. V části, do níž právě vstupovali, stála tři nízká, ale zato velice široká křesla tmavomodré barvy, před nimiž stál elegantní konferenční stolek ze skla, na němž stála štíhlá váza s orchidejemi. Co si však ukradlo chlapcovu pozornost především, byla obrovská skleněná stěna na druhé straně kanceláře, skrze niž měl Soul jako na dlani. Vysoké budovy, bytové domy a v dálce mohl vidět park Namsan, do kterého za celý život neměl příležitost vstoupit, ačkoli kolem nedaleko něj již několikrát procházel.

"Jestli to okno nechceš leštit, dej ty pracky dolů," zamumlal ghúl polohlasně, nezvedaje hlavu od papírů, které si rychle procházel a sem tam do nich něco propiskou doplnil. Jeongguk tedy o krok ustoupil, ač neochotně, a rozhlédl se po zbytku obrovité místnosti. Naproti pracovnímu stolu, na který neměl odvahu se podívat, stály dvě pohodlně vypadající židle, jejichž opěradlo bylo výrazně zakloněno dozadu. I mezi nimi se nacházel malý stolek, avšak namísto květin na něm byly naaranžovány módní a hudební magazíny, avšak když si mladík všiml i časopisu o vaření, zhoupl se mu při představě jeho obsahu žaludek.

"Můžu vám udělat kávu?" ozval se Jin zničehonic, když si všiml, že je černovlásek až příliš zahleděný na výzdobu kanceláře, kterou byla maska dvou tváří. Zhotovená byla z kovu a až děsivě se podobala té, kterou měli oba komorníci v podobě brože připnuté na košilích.

"Buď tak laskav," přitakal hnědovlásek. Ještě než Jin stačil přivolat mladého hocha, bezvýrazně sledujícího podsvícenou masku na stěně, zdvihl ghúl ukazovák a zakmital jím zleva doprava. "Jeho mi tady nech, ať se něčemu přiučí."

Jin si olízl rty a nejistě na chlapce zašilhal. Následně mu byl oplacen zoufalý, nicnetušící pohled, s nímž však nemohl zhola nic udělat. Sotva za ním zaklaply dveře, prohnal se kanceláří jako med hustý, hluboký hlas, který však i přes svůj vřelý tón vyvolal v chlapci lezavý chlad putující přes jeho páteř.

"Jsi nervózní," konstatoval Namjun, odkládaje tužku stranou a lokty se opíraje o desku stolu z černě lakovaného dřeva. Dlouhé, štíhlé prsty potažené bronzovou pokožkou spojil v jeden pletenec a následně si jimi podložil bradu. "Páchneš jako vyděšená krysa, kterou kočka zahnala do kouta," ušklíbl se, přičemž znechuceně nakrčil nos, avšak za fasádou z kamene se smál na celé kolo. Zlomyslně a bez výčitek do chlapce rýpal a užíval si přitom vztek, bublající v jeho žilách. Chlapec udělal krok dozadu, když zrůda vstala od stolu a pomalu jej obcházela, jako šelma vyčkávající na správný okamžik, kdy vyrazit kupředu a lapit kořist do stisku ostrých zubů.

"Lidé jsou ze mě nervózní dnes a denně. Jejich tep začne být nepravidelný a rychlý," pronášel zcela klidně, krok za krokem zkracuje vzdálenosti mezi nimi. Když zničehonic pozvedl ruce, koutky úst mu vyskočily směrem vzhůru v úlisném úsměvu, když chlapec uskočil dozadu a narazil do jedné z lenošek, na kterou se nedobrovolně svalil a s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se k němu predátor pomalu přibližuje. "Srdce jim tlučou tak rychle, že bych na ten kvapík mohl skoro tančit," pokračoval ve svém monologu, během kterého tleskáním napodoboval zběsile bušící orgán. Stačilo však jen několik chvil, než své pohyby zpomalil a v zuřivém tleskání mohl černovlásek brzy zaslechnout zvuk pokojně tlukoucího srdce.

Nyní se ghúl skláněl přímo nad ním, oceán hořké čokolády tiše, leč odvážně a nebojácně, zápasil proti rozbouřenému moři krve, které od kraje ke středu duhovek až k té veliké, černé, doširoka roztažené zorničce, viditelně nabíralo na pigmentu.

"Ale to tvoje přesto bije klidně," zavrněl blízko u chlapcovy tváře. Liboval si- ne, doslova se koupal v jeho strachu, jenž byl smísen s nepředstavitelným množstvím znechucení. Užíval si jeho podmračený výraz, neústupné, tvrdošíjné oplácení pohledu a čelisti zatnuté tak silně, div mu o sebe neskřípaly zuby.

"Však ona tě ta statečnost přejde, skrčku."

Jeonggukovi se do očí vyvalily slzy a žaludek mu udělal několik kotrmelců. Kovový zápach krve vycházející z mužových úst mohl mít pouze jeden jediný původ. Prsty pevně obemknul kolem opěradla křesla, držel sebe samého na místě a bránil si vystartovat kupředu a pokusit se ohavnou obludu napadnout, omotat mu prsty kolem krku a zbavit ji života. Frustrace, vztek i nekonečná lítost vůči muži, ženě či nedej bože dítěti, jehož maso se rozkládalo v břiše nestvůry, vysmívající se černovláskovi přímo do tváře; všechny ty pocity se v jednom okamžiku rozlily celým jeho tělem, od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou.

Dveře se do několika sekund otevřely a Jin, držící v ruce šálek kávy, vyděšeně vytřeštil oči. Namjun se narovnal v zádech, lusknul prsty a ukazovákem namířil na stůl, kam Jin kávu odložil a kvapně přešel k třesoucímu se chlapci, jenž hleděl na svůj vlastní odraz ve skleněné podlaze. Pobledlá tvář, oči zaplněné slzami a pod nimi tmavé kruhy, suché, popraskané rty sevřené, zadržující vzlyk kdesi v hrdle. Nepoznával se. 

Jako loutka se nechal starším mužem odvést z kanceláře až do malé kuchyňky, nacházející se na druhém konci dlouhé chodby, kde nebylo ani živáčka. V tom okamžiku, sotva zaklaply dveře, vrhl se mladík kolem Jinova krku, štkal mu na rameni a černou košili vzápětí smáčely krokodýlí slzy.

"Nenávidím ho," špitl zlomeně, zbídačeně a unaveně. Jin si smutně povzdychl, vzpomínaje na vlastní začátky, během nichž si připadal stejně, avšak nikdy ke svému pánu necítil zášť ani zlobu, nýbrž vděčnost, jelikož věděl, že ve službách ghúla je mu zaručeno bezpečí a plat dostatečně vysoký, aby zaopatřil rodinu. Doufal tedy, že rodina bude i pro Jeongguka dostatečným motivem k tomu zatnout zuby a vydržet.

*

Tiše vydechl vzduch skrze pootevřené rty. Zabalený v mikině a šortkách na spaní seděl na balkonu a hleděl na noční oblohu, tentokráte však nevstával z postele a nelapal po dechu, v krku necítil nahořklou pachuť žaludečních šťáv a na čele se mu nerosil pot. Zato jeho mysl byla přehlcena vzpomínkami, které mu nedovolily zamhouřit oka, nehledě na to, jak moc unavený byl.

Tvář mu osvěcovalo světlo z mobilního telefonu, na jehož ploše byl na staré fotografii zachycen on, Taehyung a Yugyeom. Drželi se okolo ramen a široce se zubili do objektivu mobilu, který držel Jeongguk v ruce a natahoval paži co nejdále od sebe, aby se na fotku vmáčkli všichni.

"Tvoji přátelé?" ozval se za ním rozespalý hlas, při jehož zaslechnutí sebou chlapec cukl a málem přístroj upustil do klína. Nejdříve chtěl mlčky přitakat, avšak poté si vzpomněl na nedávný incident, kterým nejspíše pohřbil přátelství mezi sebou a dvěma hochy na fotografii hluboko do země.

"Bývalí, nejspíš," povzdychl si, zamykaje displej stiskem tlačítka na boku a mobil skryl do klokaní kapsy teplé mikiny. Jin vzal jednu ze dvou lenošek na balkoně a nadzvedl ji, aby její nožičky nemusel táhnout po zemi a vzbudit tak nejen Namjuna, ale rovnou celou ulici. Když místo nabídl černovláskovi, zdvořile odmítl a tak se posadil sám a trpělivě vyčkával, s čím se mu chlapec svěří.

"Jeden z nich začal pracovat pro ghúla. Pár měsíců přede mnou," začal nejistě, pohrávaje si s prsty u rukou. "Věděl, jak moc ty zmetky nesnáším a tak mi nic neřekl. Jednou večer za mnou přišel on a Taehyung do práce. Když se mi svěřil, měl jsem v tu ránu rudo před očima," přiznal se, spodní ret roztřesený a zrak zamlžený. "Odehnal jsem ho od sebe z toho nejsobečtějšího důvodu a teď... podívej se na mě," rozhodil rukama, poukazuje na místo a situaci, do které se dostal. Na rameni mu přistála hřejivá dlaň staršího muže, na což zareagoval vděčným pokýváním hlavy a poslušně se opřel do pohlazení ve vlasech, kterým byl o pár chvil nato obdarován.

"Budeš mít šanci se mu omluvit. Pokud tedy pracuje v Soulu," usmál se Jin povzbudivě a odtáhl se, pohodlně se uvelebil a zahleděl se na nebe.

Mladík se nechápavě zamračil a zvedl k němu pohled: "Jak to myslíš?" podivil se, načež se Jin uchechtl a natočil hlavu jeho směrem, na rtech široký úsměv zvýrazňující baculaté tváře a v tmavých očích jiskry, jejichž původ zůstával pro mladého chlapce nadále záhadou.

"Taeyong se nezmiňoval, anebo jsi nedával pozor? Každý půlrok jsou povinné schůzky v tom samém hotelu, ve kterém jsi žádal o evidenci. Jedná se o možnost, kdy si buď můžeš na něco postěžovat - což bych ti neradil -," varoval Jeongguka se zazubením. "Nebo si můžeš zažádat o přeložení. Taky jde o školení, kde se můžeš zdokonalit třeba v dělání kávy, anebo v přípravě jídla. Je to ale jen na tři dny, od pátku do neděle. V pondělí zase funguješ, jako normálně," vysvětlil Jin co nejstručněji, koutkem oka pozoruje chlapce, jak si všechny informace zapisuje do mobilu.

"Můžu se tě na něco zeptat?" broukl Jeongguk, jenž vzdal své snahy a zvolil pohodlnější místo na sezení, než jaké nabízela chladná, leč dokonale čistá zem na balkonu. Muž po jeho pravici tiše zamumlal a dal tím chlapci povolení se ptát.

"Proč odcházíš?"

Jinovy oči se jako lusknutím prstů doširoka otevřely a chvíli pouze naprázdno otevíral pusu jako ryba na suchu, než si odkašlal a v hlavě si sesumíroval odpověď tak, aby dávala smysl:
"Pro Namjuna pracuju od doby, kdy se ghúlové dostali do postavení, v jakém jsou," uvedl orientačně. "Což jsou už nějaké dva roky. Tady jsem pracoval, protože ten plat zaručil, že moje rodina se dostane z nejhoršího. A teď, když se rodiče postavili po té vlně přeosídlení obyvatelstva na nohy, požádal jsem o přeložení. Za pár dní se přestěhuju do Gwacheonu, abych mohl být u rodiny," dokončil se zasněným pohledem starší z dvojice a málem se roztekl nad roztomilostí dotazu, který po jeho slovech následoval:

"Uvidím tě ještě někdy?" pípl slabě černovlásek, jenž ke staršímu muži vzhlížel téměř jako k bratrovi, který mu pomáhal protloukat se nejtěžší fází přizpůsobení se novému stylu života.

"Myslím, že minimálně jedna příležitost k tomu bude," mrkl spiklenecky, nedodávaje nic jiného. I takový slib však Jeonggukovi stačil.

***

Tak, a sobotní díl zde taktéž úspěšně přistává a já upřímně doufám, že jste při čtení měli alespoň na okamžik husí kůži stejně jako já, když jsem tento díl psala. Snad jen to nezní příliš samolibě, že jsem tak nadšená z tohoto dílu ':D 

A co vy? Co by se vám honilo hlavou, kdyby se k vám nahnul ghúl, z jehož úst byste cítili onen nepříjemný kovový zápach krve? Osobně bych se nejspíše zhroutila do hranaté kuličky a čekala na smrt... 

Mimochodem, ke komu si tipujete, že byl Jin nově přiřazen? Čekali jste něco takového, anebo byly vaše teorie zcela jiné?

Držte těm dvěma palce. Nebude totiž trvat dlouho a Jin už nebude moci Jeongguka nijak uchránit před nebezpečnou šelmou s rudýma očima! 

Všem vám chci také velice, převelice poděkovat za úžasnou podporu, které se této povídce dostává. Vaše nadšení mi dodává spousty a spousty energie! Jste naprosto úžasní a já jsem vám nekonečně vděčná ❤️