"Každý den je přesně strukturovaný," začal Jin s výcvikem. "To ti do začátku hodně pomůže. Líp si zvykneš na ten shon, protože jen málokdy se stane něco mimořádného," pokračoval energicky, zatímco pobíhal po spodním patře bytu, Jeonggukovi do náručí pokládal špinavé prádlo, za kterým už skoro nebyl ani vidět.

"A teď děláme co?" zaskuhral s námahou černovlásek, který jakmile mohl, vhodil veškeré oblečení do koše na prádlo a unaveně se opřel o stěnu koupelny. Od jeho příjezdu uběhlo sotva pár hodin. Minulou noc se vůbec nevyspal, jelikož postel musel z hlediska nedostatku pokojů pro služebnictvo sdílet s Jinem. Nebylo to ale ani tak nedostatkem prostoru pro spaní, jako spíše vědomím, že se kdesi nad jeho hlavou nachází také ložnice predátora, jehož druh jej před několika měsíci napadl v zapadlé uličce a téměř ho ten střet stál život. A nyní s tou samou stvůrou, ačkoli s jinou tváří a jiného pohlaví, bydlel pod jednou střechou.

"Je středa," odpověděl prostě tmavovlasý muž, zatímco se s úsměvem na mladšího chlapce díval a nechával ho se vydýchat. "A každou středu musíš nasbírat veškeré prádlo, které v domě najdeš. My se o něj nestaráme, dělá to externí firma. Vyperou a vrátí v perfektním stavu druhý den. Ty pak prádlo zas jen uklidíš."

Mladík pokýval hlavou, z kapsy kalhot vytáhl mobil a všechny informace si pečlivě zapsal mezi další poznámky, které mu Jin od rána stačil říct. A už teď mu z toho šla hlava kolem, ačkoli ještě ani pořádně nezačal. Děsila ho skutečnost, že již nyní měl pocit, že toho má nad hlavu. Krom toho se obával okamžiků, kdy se dozajista bude v mysli vracet do baru za Taekwunem a Daeunem, kde se mu každý úkon zdál nesrovnatelně jednodušší a pohodlněji proveditelný. Jenomže když předchozí večer podepisoval definitivně poslední smlouvu a na ní uviděl tu bláznivou cifru značící jeho výplatu, byl ochoten překousnout mnohé. Ne však to, když ho celou dobu pozorovaly dvě krvavě rudé oči, kdykoli byl ghúl poblíž.

"Neměl by už vstávat?" šeptl směrem k Jinovi, když se vraceli do kuchyně a on si všiml nástěnných hodin, na nichž vzápětí odbilo osm hodin ráno. Tmavovlásek se pobaveně zakřenil, natáhl se do dřevěné poličky a na pult položil pytel s kávovými zrny, které zručně odměřil a zvážil a před Jeonggukovýma  očima se opět odehrával tentýž chaos, jehož byl svědkem předchozí den.

"S největší pravděpodobností už vzhůru je," pokrčil rameny, zadržuje koutky úst, které nekontrolovatelně vystřelovaly vzhůru, sotva koutkem oka zahlédl mladíkův zděšený výraz v popelavé tváři. Nemohl ovšem popřít, jak líto mu ho bylo. Sám si musel projít podobným výcvikem, avšak ten ani zdaleka netrval měsíc, nýbrž týden a půl. Bylo přirozené, že ze začátku udělal spoustu chyb a přešlapů, avšak brzy se naučil se jim vyvarovat a vypracovat se až do podoby jednoho z nejlepších komorníků v tomto městě.

"A slyší každé tvé slovo."

Černovláskem projela vlna třasu, prsty pevně obemknul nerezovou linku a zaťal zuby. Kdykoli ghúl promluvil, cítil se naprosto příšerně a srdce mu sevřel led, kterým bylo obalené. Přesto byl nucen se spolu s Jinem otočit, hluboce se poklonit a popřát světlovlasému muži dobré ráno.

"Už se ozval?" optal se směrem k Jinovi ghúl, jemuž pod rukama obratem přistál šálek silně vonící kávy, k níž si přivoněl a s přivřenýma očima v ní labužnicky svlažil rty.

"Chce se s vámi sejít ještě během dnešního dopoledne," vyčetl tmavovlásek ze svého mobilního telefonu. Jeongguk se stavěl na špičky a natahoval krk, aby lépe viděl na zprávy, z nichž Jin četl, a tiše obdivoval i to, jak blízko tomu stvoření je. Netvářil se nijak znechuceně, postoj byl uvolněný a dokonce se i jemně usmíval.

"Ať dorazí odpoledne, musím si vyřizovat i vlastní věci," mávl rukou ghúl zcela ledabyle a znovu upil lahodného horkého nápoje, který mu jako jediný, krom základního zdroje živin, nezanechával v ústech nesnesitelnou pachuť uhlí či zvratků. Jeho rudé oči náhle padly na náprsní kapsu košile mladinkého hocha, jenž se bravurně vyhýbal jakémukoli kontaktu s ním.

"Kde máš brož?" vypálil jeho směrem, skrývaje podlý úšklebek za šálkem kávy, avšak v jeho očích byl jasně znát posměšek, který mu Jeongguk oplatil agresí. Tou samou, kterou jej počastoval v hotelovém lobby, avšak tentokráte měl Namjun možnost pocítit ji v plné síle.

"Ještě nedorazila. Vezmu ho do města na nákupy, než se vrátíme, měla by tady už být," odpověděl za něj Jin spěšně, sotva ucítil houstnoucí atmosféru, kterou nezlehčilo ani vstávající slunce a jeho paprsky, odvážně se probojovávající skrze okenní tabuli.

"Řidič?" povytáhl obočí ghúl, odkládaje prázdný šálek a upravuje si bílou košili, přes kterouž měl upnuté kožené popruhy, které se nacházely i kolem stehen na kožených kalhotách.

"Zařídil jsem vám odvoz," ukročil Jin, sotva jeho pán vstal a chystal se opustit apartmán. Těsně předtím, než tak učinil, se prudce otočil na patě a propálil černovlasého hocha pohledem tak přímým, až se z toho Jeonggukovi zhoupl žaludek odporem. Jen silou vůle bránil sobě samému nevyrazit kupředu a nepokusit se vysokého muže napadnout a vlastníma rukama mu oddělit hlavu od těla, což se zdálo být jako jediný možný způsob, jak jej zbavit toho úlisného úšklebku.

"Očekávám od tebe stoprocentní výkon," jeho hlas, hluboký a hustý jako med, držel hluboko posazený, avšak každé jeho slovo se vypálilo do Jeonggukovy paměti hlubokou díru. "Jin na to měl týden, ty na to budeš mít měsíc. U tebe nenechám projít žádnou chybu," pohrozil mu, načež zmizel a bytem se o několik chvil později prohnalo prásknutí dveří. Teprve tehdy se černovlásek uvolnil a poprvé cítil, jak jej pálí svaly, které až doteď byly napjaté doslova jako struna.

"Jsi v pořádku?" zazněl mu u ucha hlas staršího muže a na rameni vzápětí ucítil hřejivý dotek, který ovšem ihned setřásl a zavrtěl hlavou. Čelist měl pevně zaťatou, prsty držel sbalené do pěsti s takovou silou, až mu obloučky nehtů vyrývaly do měkké kůže na dlani zarudlé půlměsíčky.

"Ne, nejsem v pořádku," zavrčel a tmavýma očima probodl soucitně se tvářícího komorníka, jenž si od něj držel odstup. "Protože žiju pod jednou střechou se zrůdou, která žere lidi. Žere nás. Copak to nikdo kromě mě nechápe?!" zahřměl, roztaženými dlaněmi udeřil do linky a jen silou vlastní vůle zadržoval hořké slzy tlačící se mu do očí. Hruď mu svírala úzkost a strach, ledem obalené srdce usedavě plakalo zoufalstvím a do hlavy mu proudily samé temné myšlenky, každá další černější než ta předchozí.

"Nebyl bych tady, kdyby nebyla jiná možnost," zašepotal mužovým směrem tak tiše, až Jin musel skutečně napínat uši, aby jeho slova mohl zachytit.

"Zoufalé situace si žádají ty nejzoufalejší činy," přitakal tmavovlásek tiše a na rtech nadýchaných jako mráčky za letního dne vykouzlil nepatrný úsměv, zatímco jeho oči se zablyštily čímsi jako nadějí. "Podepsal jsi smlouvu s Ďáblem," pronesl opatrně. "A z toho se nevymotáš dřív, než za rok a půl poctivé služby jednomu pánovi."

Jeongguk překvapeně zvedl zrak a nechápavě nakrčil obočí, jelikož tato informace mu nikdy nebyla sdělena, tím si byl zcela jistý. Taeyong jim řekl na školení opravdu mnohé, a i když bylo těch informací za pouhý týden hodně, o zrušení smlouvy nepadlo jediné slovíčko.

"Takže jde s tímhle vším skončit? Musím jen rok a půl vydržet tady a pak budu... zase volný?"

Jinovi trhalo srdce, že musel chlapcovy vyhlídky na svobodu sfouknout jako plamének svíčky, ale nebyla jiná možnost. Mezi zuby si pevně drtil spodní ret, než opět promluvil:

"Je to trochu složitější," mlžil s urputným kousáním rtu, načež mladíka popadl za předloktí a začal ho vyvádět na chodbu, kde se oba spěšně obuli a opustili byt, který Jin pečlivě zamkl na oba dva zámky a pro jistotu ještě zatáhl za madlo. Teprve když si byl jist, že se mohutné dveře nepohnou z místa, vložil si svazek klíčů do kardiganu, který těsně přiléhal k černé košili, tvořící základní část oděvu.

Jeongguk pak staršího muže následoval poslušně jako ocásek napříč ulicí, snažil se zapamatovat každou odbočku, kterou učinili a dostávali se tak hlouběji do čtvrti města, do níž by mladík neměl šanci vstoupit snad ani tehdy, pokud by se ztratil. Na otázku ohledně zrušení smlouvy se bude muset zeptat později.

"Taky jsem se tu nejdřív moc nevyznal," pousmál se nad černovláskovým zmatením Jin. "Ale časem si najdeš záchytné body, kterých se držíš a pak nemůžeš nikdy zabloudit," dodal a prstem ukázal na rohovou budovu. Její fasáda měla křiklavé barvy a za jejím rohem, za nějž zašli, svítilo po stranách ulice množství neonových nápisů.

"Tys tohle všechno musel zvládnout úplně sám?" zeptal se ohromeně mladík, zatímco očima pozoroval okolí a pomalu si vytvářel jistý obrázek o tom, kde se zhruba nachází, a jaké části ulic mu pomohou se zorientovat předtím, než špatně odbočí.

Namísto odpovědi Jin pouze pokýval hlavou, načež hmátl do kapsy a se zachrastěním vytáhl klíče. Než však modře nalakovaný předmět strčil do zámku, otočil se čelem na Jeongguka.

"Tenhle klíč je od specializovaného obchodu," promluvil vážným hlasem. "Bez brože dovnitř nemůžeš ani s doprovodem, leda by to byl tvůj pán."
Varování si mladík ihned vzal k srdci, avšak při oslovení, které starší muž použil, sebou viditelně škubl a sklopil zrak, skrývaje tak temný stín, jenž mu přelétl přes tvář. Jin na několik minut zmizel v obchodě, do něhož nebylo možno vidět, jelikož veliká okna byla pokryta tmavým filtrem. Netuše proč, rozlézal se po mladíkově těle nepříjemný pocit, že v této budově je něco, o čem by nejraději zhola nic nevěděl. Nevěděl, zdali se jedná o intuici či nějaký šestý smysl, ale srdce mu divoce tlouklo, když tmavovlásek z obchodu vyšel a v ruce držel sáček, který se pod váhou nákladu uvnitř znatelně napínal.

"Jdeme dál, skočíme si do nejbližšího obchodu a nakoupíme si i něco pro sebe," usmál se a znovu se vydali na cestu. I tentokrát se Jeongguk rozhlížel po záchytných bodech, avšak již nyní mu bylo jasné, že až sem bude muset zajít poprvé sám, dozajista mu cesta bude trvat o poznání déle a rozhodně nebude ulicemi pochodovat tak sebevědomě, jako to dělal Jin.

"Vždycky kupuj zrnkovou Arabiku, nikdy ne mletou," poučil mladíka Jin a do košíku obratem vložil kilový sáček zmiňované kávy. "Pořizuj hodně druhů zeleniny, ale ber jí pomálu, aby se ti nezkazila," pokračoval, do průhledných sáčků vkládal jeden druh zeleniny za druhou, avšak nikdy nevzal více než dva nebo tři kusy.
"Myslel jsem, že ghúlové nic takového nepozřou," zamyslel se černovlásek, natáhl se po okurce a potěžkal si ji v ruce. Celou dobu pouze mlčky přitakával a do paměti si zapisoval vše, co mu Jin radil. Nejistě se na komorníka zadíval, když k němu obezřetně přistoupil a rozhlédl se kolem, jako by je snad mohl někdo odposlouchávat. Až když si byl naprosto jist, že kolem není jediný ghúl, promluvil:

"Z lidského jídla je ghúlům zle. Zvedá se jim z něj žaludek, ale Namjun si potrpí na dokonalý servis. Chce, aby krom lidského masa byla na talíři i zeleninová obloha, aby nebylo prostírání tak fádní."
Při zmínce o hlavní potravě rudookých monster se mladíkovi zvedl žaludek, v ústech ucítil hořkou pachuť a v krku jej tlačil knedlík, jenž mu hrnul slzy do očí.
Mužova dlaň chlácholivě hladící jeho záda ho dokázala do několika desítek vteřin uklidnit, stažený žaludek však měl i po zbytek nákupu, mezi nímž bylo i jídlo pro ně samé - instantní polévky, údajně pro "stav nouze" -, ovoce, cereálie a maso, tentokráte však pouze zvířecí a nikoli to, které kolem nich chodilo po dvou nohách a mělo lidské tváře.

"Ah, tak už to přišlo!" zvolal radostně tmavovlásek, jakmile dorazili zpět k bytu, ověšeni nákupními taškami a připraveni na chvíli odpočinku, než se vrátí majitel apartmánu. A i přestože měl plné ruce igelitových sáčků, dokázal ze schránky uvnitř chodby v přízemí vytáhnout hnědou obálku. Jeho nadšení ovšem nesdílel mladší chlapec, který se za ním do výtahu a pak i ke dveřím bytu plížil jako oživlá mrtvola.

"Dobře, odteď se můžeš považovat za plnohodnotného komorníka Kima Namjuna," zazubil se Jin, jakmile se dostal do obálky a předal Jeonggukovi malý stříbrný předmět, jenž jej zastudil na dlani.

"Nos ji na viditelném místě, abys ji mohl snadno ukázat každému, kdo se tě zeptá, ke komu patříš," dodal tmavovlásek a jal se vybalovat nákup, zatímco nechal Jeongguka stát zaraženého uprostřed místnosti s malou broží v ruce. Ačkoli byl kousek stříbra lehoučký, měl Jeongguk pocit, jako by si spolu s broží nasazoval na ruce pouta, jako kdyby se dobrovolně nechával spoutat k těžké kovové kouli, kterou za sebou bude vláčet, dokud nenajde způsob, jak se vyprostit a opět se svobodně nadechnout.

Předmět připnul na pravou stranu košile; divadelní maska, velká jako nehet jeho palce, byla z jedné poloviny zdobená a posázená maličkými kamínky a zářivě se třpytila, zatímco druhá byla dokonale hladká. Maska také měla dvě tváře - ta zdobená měla povytažené obočí a široce se usmívala, avšak ta hladká a umírněnější polovina se ošklivě mračila a koutek úst klesal směrem dolů. Dvěma drobounkými řetízky se maska pojila i s malou dodatečnou ozdobou, kterou tvořil kovový kroužek, uvnitř nějž se skvěly iniciály "K. N.", taktéž posazené drahými kameny. Ani na okamžik nepochyboval, že se jednalo o velice drahý kousek bižuterie vyráběný ručně.

Prsty pak zalovil v obálce a vytáhl z ní i tvrdý papír, na němž bylo vyražené elegantní zdobení po jeho okrajích. Krasopisným, kudrnatým písmem si pak polohlasně přečetl gratulaci a oficiální uvítání do "rodiny" komorníků. Se slzami v koutcích očí papír roztrhal na kusy a nemilosrdně vyhodil do koše, ačkoli by mnohem raději popadl zapalovač a spálil by jej na prach. Jin černovláska celou dobu pozoroval se smutkem zrcadlícím se v oceánu hořké čokolády. Na zármutek ovšem nebyl čas, jelikož v zámku u hlavních dveří zachrastil klíč. Prstem chlapci naznačil, aby k němu přistoupil a do ruky vzal malý papírový kalíšek.

"Pojď, ještě jednou ti ukážu, jak uděláš správnou ghúlí kávu."

*

Prudké zalapání po dechu. Tělo zbrocené potem. Slzy v očích a na jazyku srdceryvný výkřik, který na poslední chvíli zadržel. S vytřeštěnýma očima se rozhlédl po temném pokoji a zhluboka vydechl, když zjistil, že se mu staršího muže, ležícího na druhé polovině postele, nepodařilo probudit. Byla to již druhá noc, uprostřed níž se zničehonic probudil z další noční můry, v níž mu šlo o život.

Zničehonic se mu zvedl žaludek, do krku se nahrnula hořká, štiplavá tekutina a na jazyku pocítil kovovou pachuť. Jen co se k němu dostavil pocit, že mezi zuby drží cosi masitého, vypouštějícího mu do úst vodovou šťávu, odhrnul ze sebe přikrývku a jako kulový blesk vyběhl z pokoje.
Poslepu došel do koupelny, kde měl jen zlomek vteřiny na nalezení toalety, nad kterouž se vzápětí nahnul a začal ze sebe dávit vše, co předchozího dne pozřel. Několikrát si musel během zvracení odkašlat, po tvářích mu tekly slzy, a i když už musel být jeho žaludek zcela prázdný, stále cítil chuť krve a masa v ústech, což ho nutilo jen k dalšímu a dalšímu dávení. Před očima měl mžitky a mysl mu přehrávala děsivé obrazy, kdy viděl sebe samého, prchajícího před hladovou zrůdou. Viděl, jak před sebe natahuje ruku, která však nepatřila jemu; ta paže byla štíhlá, zakončená tenkými prsty, na nichž vyrůstaly dlouhé černé nehty. Porcelánově bílá pleť byla potřísněna krví. A byla to jeho vlastní krev. Zdálo se mu o tom, že vidí Chaerinýma očima a loví sebe samého. Zdálo se mu, že cítí ten samý trýznivý hlad, z nějž ho bolelo celé tělo, a jeho myšlenky měly jen jediný směr: Najíst se. Nakrmit se na mladém chlapci, jenž se octl ve špatný čas na špatném místě.

"Hlad... hlad... hlad..."

Hlas vzadu v hlavě ho k smrti vyděsil a on se rozhlížel všude kolem sebe. Jeho zrak však neměl šanci prohlédnout skrze nekonečnou tmu a tak bylo jen na něm, aby se přesvědčil o tom, že žádné nebezpečí mu nehrozí.

Jakmile se jeho žaludek alespoň trochu uklidnil, natáhl ruku a spláchl. Malátně vstal na vratké nohy, u umyvadla si pořádně vypláchl a umyl ústa, načež zamířil skrz byt do obývacího pokoje, do nějž pronikalo z ulice množství světla, jež jej dovedlo až k francouzskému oknu. To vzápětí otevřel a úlevně vydechl, když se nadechl chladného nočního vzduchu. Bosými chodidly vystoupil ven a lokty se opřel o skleněnou stěnu, tvořící zábranu, aby nepřepadl a neskončil na chodníku jako masová placka. Popotáhl, hranou ruky si setřel schnoucí slzy i nos, avšak pláč se nehodlal tak snadno vzdát. A jak tak hleděl na noční oblohu, na které se kvůli světelnému smogu objevilo jen několik málo hvězd spolu s měsíčním srpkem, pomalu mizícím za vysokými budovami, nevšiml si páru krvavě rudých očích, svítících ve tmě z útrob bytu, jak ho ostražitě pozorují a dívají se na podivnou táhlou čáru na jeho zádech, na kterou však nedokázaly zaostřit ani dokonale vyvinuté ghúlí smysly.

***

A je tu další sobota, spolu s níž sem přidávám pokračování našeho ghúlího příběhu! A jak jsem slíbila, tento díl byl maličko akčnější, alespoň pro Jeongguka, jemuž bude na ramena padat stále další a další zodpovědnost. Čas se mu krátí, Jinův odchod se zas blíží... 

Co myslíte, jak se mu povede, až bude na všechny povinnosti zcela sám a s Namjunem se bude dostávat do kontaktu každičký den? 

Jinak chci vám všem opravdu moc a moc poděkovat za podporu u tohoto příběhu, za kterou vám jsem nekonečně moc vděčná ^^ Slibuji vám, že brzy se dočkáte častějších interakcí mezi hlavními postavami, tudíž se máte na co těšit ^^

[↑↑↑ Zde máte brož, u které jsem se při tvorbě té Jeonggukovy nechala inspirovat, abyste si ji dokázali lépe představit ^-^]