Se zaťatými zuby zapnul zip malého zavazadla, v němž se od nynějška nacházel jeho dosavadní i nadcházející život. Netušil, na jak dlouho, neměl ponětí, co na něj bude čekat, jakmile se za ním zavřou dveře hotelového pokoje a on nasedne do černého sedanu s tónovanými skly, které zahlédl z okna hotelového pokoje. Za zády se mu ozval frustrovaný povzdych, a přestože nikdy nebyl ten typ, který by nabízel příteli rameno k vyplakání, posadil se na postel a dovolil Hongjungovi složit na něm svou hlavu a zanedlouho již několik osamocených slz smáčelo jeho černou košili.

"Tak přece to na tebe dolehlo," špitl do hrobového ticha přerušovaného tikáním hodin a tlumeným popotahováním. Odpovědi se mu nedostalo, proto tedy nadále seděl a doufal, že alespoň ta nepatrná špetka komfortu, kterou chlapci mohl nabídnout, postačí do doby, než se jejich cesty rozdělí. A to nejspíše nadobro.

Zaklepání na dveře oba chlapce vytrhlo z myšlenek. Pokojem se prohnalo zavrzání kovových pantů a dopady chodidel potom doprovázely rudovlasého ghúla vstupujícího dovnitř. Jediným přísným pohledem naznačil, že je načase odejít a tak Jeongguk jako první vstal, do ruky popadl madlo svého kufru a jediným stiskem ramene staršího chlapce se rozloučil.
Taeyong jej doprovázel celou cestu z pokoje a ve výtahu, do nějž si museli nastoupit oba, se černovlásek tlačil k zrcadlové stěně tak moc, že kdyby mohl, nejspíše by s ní splynul a stal se její součástí. Jakmile se octli v hotelové hale, zhoupl se Jeonggukovi žaludek. Řidič, jenž jej přišel vyzvednout, měl krvavě rudé oči a bylo snadné dát si dvě a dvě dohromady. Pojede s ghúlem v jednom voze. A ještě hůře se cítil, když mu došlo, že toto je jen jedna z mnoha věcí, na kterou si bude muset zvyknout. Od doby, kdy hrozilo lidem nebezpečí, vyhýbal se krvelačným monstrům natolik, nakolik to bylo v jeho silách vůbec možné. Ale teď už neměl kam utíkat, kam se schovat a koho požádat o pomoc.

"Jeongguku?"

Několikrát za sebou rychle zamrkal a okamžik zaostřoval na Taeyonga, který na něj povytahoval obočí, a vypadalo to, že mu brzy dojde trpělivost. Jak moc jsem se musel zamyslet?, podivil se mladík v duchu.

"Tvůj telefon, prosím," zopakoval svou žádost rudovlasý muž, netrpělivě kmitaje prsty. Mladík hmátl do zadní kapsy kalhot a vložil mu do dlaně černou krabičku, kterou ghúl v mžiku otevřel, vyjmul z ní SIM kartu a vložil tam zcela jinou, jasně červenou.

"Co to-" než stačil otázku dokončit, zlomil Taeyong původní kartu mezi prsty stejně snadno, jako by to bylo obyčejné párátko. "Co to sakra děláte?!" křikl rozhořčeně mladík, do jehož dlaně mu byl navrácen jak telefon, tak i původní karta, nyní ovšem zcela nepoužitelná.

"Tvůj zaměstnavatel nepřipouští žádné jiné hovory než ty pracovní. Soukromé hovory, emaily nebo případně dopisy, jsou přísně zakázány," odpověděl monotónně Taeyong, jako by se vůbec nic nestalo. Poté po chlapci loupl pohledem a ušklíbl se. "Četl jsi vůbec tu složku, kterou jsi dostal? Anebo jsi jen civěl na kategorii, do níž tvůj zaměstnavatel spadá?"

Žilami mu projela vlna vzteku, svaly ztuhly a jediné, na co byl schopen myslet, byla touha zakroutit zrůdnému muži krkem, hodit všechno tohle za hlavu a vrátit se domů. Nemohl nic z toho. Po zádech mu přejel mráz, když do nich ghúl strčil a popohnal jej směrem k východu.

"Tvoje chyba," řekl jen, načež se vrátil zpět do hotelu a Jeonggukovi tak nezbývalo nic jiného, než slepě následovat šoféra v černém obleku a směšnou čepicí na hlavě, která mu měla nejspíše původně přidat na profesionalitě. Když mladík nasedal, očekával, že na něj ze zadního sedadla vybafne onen muž, jenž si jej ze všech zájemců vybral. Myslel, že uvidí starého, vrásčitého muže se sklenkou brandy v ruce a v předraženém obleku s rudou růží na klopě. Ve voze ovšem seděl zcela sám, pokud nepočítal mlčenlivého muže za volantem, který působil, že je němý a jeho jedinou funkcí je dýchat a řídit drahé vozidlo skrz město.

Opřený o okénko mlčky sledoval míhající se scenérie; vysoké kancelářské budovy, luxusní restaurace, lidi na ulicích. A mezi nimi i rudooké bestie, tvářící se jako součást davu. Nechápal, jak si na to někteří mohli tak snadno zvyknout? Kráčet po chodnících vedle monster, požírajících lidské maso. Požírajících je samé.

"Copak jsem jediný, kdo se ještě nezbláznil?" pošeptal si k sobě tak tiše, že i on sám měl problém zachytit hlásek vycházející z jeho úst. Doprava brzy zhoustla, čím hlouběji do centra se dostávali. Osmi-proudové silnice se hemžily auty, čas od času kolona zastavila na semaforu, aby se přes přechod mohl přehnat dav lidí, načež se plynulost provozu opět rozjela. Zanedlouho již Jeongguk poznával budovy, kolem nichž projížděli - Čínská ambasáda, po ostré odbočce pak národní banka a nakonec míjeli budovu státní správy. Byly to architektonické monumenty, a černovlásek každou vteřinou cítil, že je stále vzdálenější od domova, který se nacházel daleko blíže k okraji města. Vozidlo se zničehonic odpojilo od hlavní silnice a vjelo na o poznání užší, avšak velice udržovanou ulici.

V mladíkovi hrklo, když jeho tmavé oči spočinuly na vysokých budovách luxusních apartmánů, jejichž interiéry si mohl prohlédnout leda tak na internetových stránkách či pokud by listoval v katalozích. Poslepu začal šátrat po svém batohu, který pohodil na sedačku vedle sebe, náhlá potřeba pečlivě si prohlédnout a pročíst veškeré informace ve složce jej popadla a odmítala pustit, když vtom auto zastavilo.

Budova tvořena černými i klasickými oranžovými cihlami a částečně bílou fasádou vrhala stín do úzké ulice, v níž se právě nacházeli. Balkony byly ohraničené pouhou tabulí skla, od jehož modrého povrchu se odrážely sluneční paprsky. Na některých z nich mladík zahlédl lenošky a široké květináče, na úplně nejvyšším patře si všiml dokonce malé palmičky, jejíž zelené listy čněly až za hranu a jemně se pohupovaly ze strany na stranu, kdykoli se do nich opřel i sebemenší závan větru. 

Ke vchodu se bylo možno dostat po třech nevysokých, širokých schodech. Dveře dovnitř se nacházely pod vystupující částí apartmánu, ve stínu, avšak i z dálky bylo možno vidět, že skrze prosklené stěny dovnitř stále dopadalo množství světla. Kdyby měl dost odvahy a byl dostatečně velký šílenec, požádal by řidiče, aby vůz okamžitě otočil a odvezl ho odtud, ale než se mu ten nápad vůbec mohl zakořenit v hlavě, už hmatal po stříbrné kličce a otevíral dveře. Ihned jej ofoukl horký vzduch prosycený smogem a výpary z aut, ale kdykoli mu do tváře narazil nepatrný vánek, nesl s sebou i vůni květin před množstvím bytů, které obytnou zónu z obou stran obklopovaly.

"Jděte do nejvyššího patra," informoval mladíka stručně šofér, když mu z kufru vytáhl zavazadlo. Nestačil se ani zeptat, zdali na něj někdo čeká, nebo jestli má zazvonit a vejít. Auto odjelo a nechalo ho stát na ulici se zavazadly v ruce, zmateného a vystrašeného. Všiml si několika lidí, jdoucích po druhé straně chodníku, skrytých ve stínu, jak natahují krky, aby lépe viděli na nově příchozího, který již na první pohled vypadal docela ztraceně.

"Můžu ti nějak pomoct?"

S vyjeknutím polekaně nadskočil a s vytřeštěnýma očima pohlédl na ženu ve středním věku, jejíž vlasy volně splývaly přes ramena až na záda. Když v jejích očích nezahlédl jedinou stopu po rudé barvě, jeho tep se rázem zklidnil a na rtech vyčaroval i slabý úsměv.

"J-jen jsem se zamyslel, děkuju vám," vyhrkl polohlasně, načež se s třesoucími se koleny vydal ke vchodu. Nevěnoval tak již žádnou pozornost ženě, které se v jediném paprsku slunce zaleskly oči, skrývající krvavě rudé moře namísto oceánu hořké čokolády.

Jeongguk si zatím přivolal výtah a hranou dlaně si stíral pot z čela, prsty si prohrábl tmavé vlasy a špičkou jazyka neustále zvlhčoval rty. Uvnitř kovové krabice, ve které se cítil jako sardinka v konzervě, se nebyl ani schopen zadívat do vlastního odrazu ze strachu, že namísto člověka, kterým býval, uvidí jen prachobyčejnou trosku, která se vzdala i toho posledního ždibce svobody. Nemůže utéct, nemá jak uniknout. A temný hlas kdesi vzadu v jeho hlavě mu našeptával, že i kdyby se mu přeci jen podařilo nějakým způsobem uniknout, nikdo mu nezaručí, že to nebude v černém pytli a za doprovodu koronerů, kteří budou mastné zbytky jeho existence seškrabávat ze zdí ještě týden poté.

Ozvěny kroků odrážející se o bílé stěny chodby, na jejímž konci byly dveře, mu způsobovaly husí kůži. Temně tmavohnědé dřevo jen s malým kouskem mléčného skla, skrze které nebylo možno nahlédnout dovnitř. Namísto kliky kovovo-dřevěné madlo a ne jeden, ale hned dva zámky, jako kdyby se nejednalo o vstup do bytu, nýbrž do bankovního trezoru. Černovláska polil studený pot při představě, co tak strašného se musí skrývat za nimi. Jakmile zaslechl tiché cvaknutí, které ovšem tichem chodby prosvištělo jako výstřel, ztuhl na místě a se srdcem až v krku sledoval, jak se těžké dveře pomalu otevírají. Netuše proč, avšak když zpoza nich vykoukl mladý, usmívající se muž, jehož černé vlasy se neposlušně vlnily a zvyšovaly tak svůj vlastní objem, uvolněně vydechl a snad každý myslitelný sval náhle ochabl. Vrávoravě přistoupil blíž a uklonil se.

"Zdravím," broukl stydlivě, nechávaje tak mužův úsměv rozšířit se ještě o něco víc. "Jsem Jeon Jeongguk. A... budu tu teď sloužit. Nejspíš s vámi, hádám?" měl chuť si za koktání a zadrhávání se pořádně nafackovat, ale šlapání na jazyk by to s největší pravděpodobností nezastavilo. Tmavovlasý muž zdvihl ukazovák a zavrtěl hlavou.

"Namísto mě," opravil mladíka a vstupní dveře pootevřel ještě o něco víc. "A teď pojď dál. Nemáme času nazbyt."

Byl to jen krátký okamžik, avšak ze staršího muže, jehož věk Jeongguk odhadoval jen o několik číslic vyšší, než byl jeho vlastní, sršela až podivně pohodová aura, v níž si mladík připadal podivně klidný. A co víc, cítil se v ní zcela v bezpečí. Dokonce dost na co, aby v tom okamžení vypustil z hlavy jeden podstatný detail; a to ten, že se v tomto bytě v tu samou chvíli nacházel i jeho zaměstnavatel. Zrůda s rudýma očima a chutí po mase tak neukojitelnou, že nechápal, jak pro něj vůbec může někdo pracovat a nepřijít při tom o život.

V prostorné chodbě, kterou osvětlovala stropní světla, si Jeongguk zul boty a vložil je do botníku zabudovaného ve zdi, kde byly naprosto všechny ostatní páry puntičkářsky poskládány vedle sebe. Z ní byl odveden skrze chodbu, podél jejíchž stěn se nacházely dřevěné květináče, v nichž byly zasazené křehké, vysoko rostoucí rostlinky, u kterých bylo s podivem, že se stále držely vzpřímeně.

"Tady budeš trávit spoustu času," vyřkl náhle tmavovlásek, dlaní přecházeje přes nerezovou kuchyňskou linku. "Jak ti jde vaření?" zeptal se, hnědýma očima propaluje ty Jeonggukovy, vylekané, naivní a nicnetušící. Mladík pokrčil rameny a cosi zahuhlal, zatímco se rozhlížel po dokonale uklizené místnosti, ve které se nejspíše nenacházelo jediné smítko prachu. Naproti kuchyni, u protější zdi, stál mohutný stůl a u něj pouze dvě židle, každá postavena v jeho čele.

"Provedu tě po zbytku bytu a pak ti ukážu tvůj pokoj, dobře?" pronesl bratrským hlasem starší muž a jednoduchým gestem chlapci pokynul, aby jej následoval. Nejdříve jej zavedl do koupelny, která byla prostá, avšak svému účelu posloužila - sprchový kout, toaleta a umyvadlo se zrcadlem nad ním. Přírodní barvy pak dodaly trochu tepla a hned byl na místnost příjemnější pohled. V obývacím pokoji poté chlapci klesla čelist - místnost byla skoro větší než byt, ve kterém s matkou žil. Na obrovitou sedačku ve tvaru písmene "L" by se pohodlně vešlo více než deset osob, nemluvě o jakési napodobenině lenošky, která byla postavená z druhé strany stolu, jenž se dělil na dvě oddělené bílé kostky. Natáhl krk, aby lépe viděl, co se skrývá za třemi květináči s kaktusy, avšak názvy časopisů, elegantně naaranžovaných tak, aby se překrývaly, mu nic neříkaly. U nejvzdálenější stěny, kterou z drtivé většiny zabírala obrovitá okna, stálo černé křídlo a jen kousek od něj pak francouzské dveře vedoucí na balkon, který viděl i zvenčí.

"Aby ti nevypadly oči," zakřenil se černovlásek a chlapce opět odvedl o kus dál. Před schodištěm, vedoucího do podkroví, odbočil doleva a stisknutím kliky otevřel tmavohnědé mahagonové dveře. Pokoj za nimi nebyl ničím výjimečný, ovšem byl o mnoho lepší, než na co byl Jeongguk zvyklý. S vydechnutím se usadil na postel a prohrábl si vlasy. Nechávaje zavazadlo zavazadlem, zaklonil se a bezmocně padl na měkkou matraci, vonící čistotou a květinovou aviváží.

"Jsem Seokjin," zaslechl zničehonic. Opřel se o lokty a usmál se, když uviděl úsměv i na mužově tváři.

"Naučím tě všechno, co budeš potřebovat vědět," přislíbil, zatímco se oba vrátili do kuchyně a Jin se pustil do přípravy kávy. Avšak když Jeongguk viděl, jak precizně odměřuje namletá zrna, vkládá je do připraveného papírového filtru a trpělivě přelévá vřící vodou, klesalo tím jeho sebevědomí do dosud nepoznaných hlubin. Na pohled to však vypadalo snadno a na jedinou vteřinu nepochyboval o Jinově zručnosti. Ukročil, aby se mohl tmavovlásek natáhnout pro elegantní černý hrníček, do něhož kávu přelil a na podšálku ji položil na jídelní stůl, přikládaje k ní lžičku.

"Nikdy lžičky nepoužívá," pozvedl ji, než ji položil na své místo. "Ale vždycky je tam dávej."

Mladík pokýval hlavou, zapisuje si do paměti veškeré detaily, které mu Jin prozatím sdělil. Pak jej však napadla otázka. A ta ho pálila na špičce jazyka, dokud ji nevyslovil nahlas:

"Proč potřebuje dva sluhy?" založil ruce na hrudi a nakrčil obočí, snaže se na odpověď přijít sám. Než Jin stačil odpovědět, ozval se za oběma muži hluboký, hypnotický hlas, který se však zabodl do Jeonggukovy hlavy jako břitva nože:

"Komorníky,"

Černovlásek se prudce otočil, čelist stisknutou tak pevně, div se mu zuby nerozpadly přímo v ústech na prach.

"A dva nepotřebuju. Jin tě bude jen měsíc zaučovat a pak už to bude na tobě," kývl o půl hlavy vyšší ghúl, jehož oči se zdály být daleko zlověstnější, nebezpečnější a animálnější, než jakékoli, do nichž měl černovlásek tu smůlu pohlédnout.

"Takže by ses měl nejspíš pořádně snažit," dořekl s úlisným úšklebkem na rtech. Tělem se chlapci prohnal stejný mráz a chlad zalézající pod kůži, cloumal jím ten samý vztek a znechucení, jizva jej pálila, jako by mu záda drásaly ještě ostřejší pařáty, tentokráte však napuštěné jedem. Tu tvář poznával; byl to tentýž muž, na něhož narazil v hotelovém lobby v den, kdy poprvé dorazil.

"Zatraceně."

***

Je to tady. Druhá hlavní postava přichází na scénu. A doufám, že z něj máte ten samý nepříjemný pocit, jako ho z něj má i Jeongguk 😁

Jak na vás prozatím Namjun působí? Vím, že se objevil skutečně jen na zlomek vteřiny, avšak první dojem dělá mnohé ^^

Všem vám také chci opravdu moc a moc poděkovat z podporu u povídky. Jste naprosto úžasní ❤️ 

A příští díl by měl být poněkud akčnější, tudíž se nebudeme nudit! Nějak se Jeongguk přeci musí naučit starat o svého pána >:)