Hotelový pokoj se pro něj stal dočasným domovem na více než týden. A přestože nikomu z nich nikdo neřekl, že nesmí opustit hotel, nikdo se neodvážil bezpečí čtyř stěn skutečně opustit.

"Pořád ještě jsi to nevyplnil?" ozval se nad černovláskem překvapený Hongjungův hlas, když se mu hnědovlásek nahýbal přes rameno a tmavýma očima zpozoroval prázdné kolonky v několikastránkovém formuláři. Mladík se svezl na pohodlné lenošce níž a zachmuřil se, růžové rty soustředěně našpulené, avšak propiskou, jež svíral v pravé ruce, neudělal ni čárku.

"Nemůžu se k tomu dokopat," povzdychl si, odkládaje papíry na skleněný konferenční stolek po své levici a tvář si následně skryl do dlaní, jako by tímto způsobem mohl jen tak zmizet z povrchu Země a zbavit se tak překážek, které se mu zdály být příliš vysoké, než aby je dokázal překonat.

"Přece bys sem nechodil, kdybys k tomu neměl důvod," pronesl starší mladík a v přátelském gestu položil na Jeonggukovo rameno dlaň. "Dneska si pro ty papíry Taeyong přijde. Jestli je nebudeš mít, vyhodí tě z hotelu. A já nevím jak ty, ale bez pána bych se nechtěl venku v noci jen tak potulovat."

Při oslovení, jaké hnědovlásek použil, zatnul Jeongguk čelist a propálil svého spolubydlícího přísným pohledem, přestože si až bolestně uvědomoval, že má vlastně pravdu. Zbylo v něm však příliš mnoho hrdosti, než aby si připustil, že pokud se dostane do služeb jedné z těch oblud, stane se pouhým majetkem. Věcí. Sluhou, plnícím veškerá přání jeho majitele a bude se o něj starat, aby si ti otrokáři mohli žít jako v bavlnce. Očima dlouhé vteřiny putoval po zdech hotelu; světlý odstín khaki kralující každé ze čtyř stěn a laciné obrazy s květinami však jeho pozornost nezaujaly na dost dlouho. O zbytku interiéru pak už nemohla být ani řeč. A tak tedy jeho zraky nakonec stejně skončily na papírech a propisce položené na nich. Vyplatilo by se mu, kdyby teď udělal krok zpět?

*

Na dveře se ozvala tři rázná zaklepání, která vytrhla chlapce z jejich bezduchého sledování televize, v níž právě běžely zprávy. Hongjung se spěšně natáhl po ovladači a nechal obrazovku zhasnout, zatímco Jeongguk šel otevřít v očekávání, že jde o jednoho z uchazečů. Jeho srdce úlekem vynechalo úder, načež se opětovně divoce roztlouklo, vhánělo mu do žil adrenalin a každého svalu v jeho těle se zmocnila křeč.

"Dobrý večer, pánové," pousmál se rudooký démon, jenž bez pozvání vstoupil do pokoje. V ruce držel tmavomodré desky, nad jejichž obsahem nebylo třeba dlouho dumat. Na ghúlovo vyzvání předal hnědovlasý mladík své papíry a dokonce na tváři vyloudil další z mnoha svých úsměvů, nad čímž zůstával Jeonggukův rozum stát do doby, než zaslechl vyslovení vlastního jména. Pohledem střelil po červenovlasém muži, jehož zevnějšek se zdál být stále puntičkářsky upravený, jako by každou chvíli očekával nějakou významnou návštěvu.

Chlapci se zvedal žaludek odporem, když své vyplněné papíry předával a musel se tak k onomu stvoření přiblížit na méně než na délku paže. Jakmile jím vyplněný formulář zmizel mezi ostatními, věděl, že teď jeho osud padl do rukou někoho, koho nikdy v životě neviděl. Někomu, koho již teď z hloubi duše nenáviděl. U srdce jej bodl osten, jímž se mu znovu připomněl Yugyeomův uplakaný obličej a v hlavě se mu ozývala jeho slova tak hlasitě, jako kdyby mu je křičel přímo do tváře: "Když proti nim nemůžeš bojovat, přidej se k nim."

Ta slova si pro sebe několikrát zopakoval jako svou mantru, se kterou bude muset zdolávat všechny strasti, o jejichž rozsahu neměl ani to nejmenší ponětí. Byl jako ryba, kterou někdo z klidného rybníčku vhodil přímo do oceánu, kde se o sebe musí naučit postarat sama. Všechny ostatní ryby jsou až příliš vystrašené, než aby pomohly. A predátoři jsou na každém rohu, skrytí ve stínech a trpělivě čekající na vhodnou příležitost, kdy zaútočit.

"Potřeboval bych si s Jeonggukem promluvit o samotě," řekl zničehonic ghúl, rudýma očima pohlédnuv na Hongjunga. "Mohl bys jít na několik minut do lobby? Jsou tam i někteří další uchazeči," většina za úsměvem vždy vidí pouze milou tvář a přátelské gesto. Jediné, co viděl černovlásek, byly ohrnuté pysky, za nimiž se skvěly tesáky, jež mohly protnout tenkou lidskou kůži snáz než nůžky papír.

Jakmile mladík zmizel na chodbu hotelu, posadil se Taeyong na jednu z lenošek a rukou pokynul, aby Jeongguk učinil totéž. Na okamžik zatížilo malou místnost dusivé ticho. Oba muži se navzájem přeměřovali pohledy - rudovlasý ghúl z pohodlí křesla, mladík ve stoje uprostřed miniaturního obývacího pokoje s rukama složenýma na hrudi. Nakonec to byl však on, kdo se vzdal a posadil se z druhé strany stolu, avšak neodpustil si otrávené zavrčení procezené skrze zaťaté zuby, a taktéž našel i dostatek drzosti k tomu, aby si křeslo odtáhl o kus dál.

"Takže, Jeongguku," odkašlal si ghúl, vytahuje hustě popsané listy, na jejichž hlavičce se modrým inkoustem skvělo chlapcovo jméno. "Je ti devatenáct, za chvíli dvacet," žádné reakce se rudovlasý muž ovšem nedočkal. Spolkl tedy všechna ostrá slova a poposedl si. "Dokončil jsi střední školu, chvíli jsi pracoval v baru a teď žádáš o zaregistrování u nás," četl a u toho odpočítával na prstech. Nehledě na to, jak uvolněný se ghúl zdál být, Jeongguk z něj ani na okamžik nespouštěl zrak. Srdce cítil až v krku, žaludek měl stažený a byl připraven kdykoli prchnout, pokud uvidí, že se zrůda vedle něj pohne až podezřele rychle jeho směrem.

"Nehodláte mi to tady číst, že ne?" prskl útočně, neuvědomuje si míru opovržení, jež z každého jednoho písmene odkapávalo. Mužovo obočí se vytáhlo do tázavého oblouku, rudýma spalujícíma očima si prohlédl mladíka od hlavy k patě. Poté se opět začetl do řádků, a zatímco je hlasitě předčítal, nemohl zabránit pobavenému ušklíbnutí na rtech, jen co mu k uším dolehl těžký povzdech.

"Máš řidičák, to je skvělá zpráva," pokýval spokojeně hlavou ghúl. "A baví tě sport a umíš vařit. Nevidím jediný důvod, proč by ses neměl dostat do služeb ve velice příjemné rodině," další úsměv ze strany rudookého muže, další zhnusení plazící se jako jedovatý opar přes mladíkovo tělo.

"Četl jsem tvou lékařskou zprávu."

Jako rána kladivem udeřilo toto oznámení Jeongguka přímo do hlavy, která se mu rázem zatočila, před očima se mu udělaly mžitky a plíce několikrát zoufale zalapaly po dechu, kterého se jim nedostávalo.

"K... k té se nemáte jak dostat, zatraceně," vyhrkl přes knedlík v krku, zatímco jím cloumal při pohledu na zubícího se zabijáka vztek. Chuť obrátit celý pokoj vzhůru nohama, převrhnout skleněný stolek a nechat ho se roztříštit na trilion kousíčků, servat ze stěn ohyzdné obrazy a prostě je prohodit oknem - to byl jen malý výčet toho, co měl v danou chvíli touhu provést. Ve skutečnosti však mohl pouze sedět na zadku a čekat na další pošklebování, zařezávající se mu do uší.

"Mám a dostal," pokrčil rameny Taeyong. "Napadla tě jistá Park Chaerin," dodal a prudce zvedl hlavu, když ticho pročísl Jeonggukův zděšený výkřik.

Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu věřit. Jeho mysl s ním však neměla slitování a vrhala jej zpět v čase do chvíle, kdy oblohu osvěcovalo jen několik málo hvězd, do temné uličky, kde se nesl odporný pach odpadků a hnijícího masa. Znovu slyšel ten skřek, vrčení a dávivé zvuky a ghúlí pařáty, sápající se po jeho lidském mase v naději, že posílí hladovějící zrůdu. Čím více se soustředil na zohavenou tvář skrytou za dlouhými černými vlasy, tím více rozpoznával rysy dívky, kterou léta považoval on a mnozí jiní za mrtvou.

"Ne, Chaerin se ztratila. Zabil ji ghúl," oponoval, přestože začínal chápat krutou pravdu. Schoulil se na křesle, z očí mu tekly slzy, brada se mu třásla, avšak z úst nevyšel jediný vzlyk

"Chaerin byla jediná ghúlka ve své rodině. Občas se to stává. Jde o výjimečné případy genetické mutace, které se přenášejí napříč generacemi a-"

"Nechci to vědět," zavrtěl hlavou dřív, než stačil starší muž dokončit svůj monolog. Děsil se toho, že čím víc bude vědět, tím více bude považovat už tak špatný svět za docela prohnilý a zkažený. Dostal se do bodu, z něhož už nebylo návratu a jemu najednou přišlo skončit ve spárech mladičké dívky, kterou kdysi znal jako usměvavou milou slečnu, daleko lepší, než se snažit přežít a pak se jako naprostý blázen dobrovolně vydat na milost a nemilost ghúlovi, který začne řídit jeho život.

"Pověz mi, proč tohle chceš?" roztáhl paže rudovlásek, naznačuje tím vše, pro co se mladík odevzdáním několika obyčejných listů papírů rozhodl. "Už od první chvíle jsem věděl, jak mě nenávidíš. Nenávidíš ghúly. Řekneš mi alespoň jeden dobrý důvod, proč tohle děláš?"

Na zlomek vteřiny měl Jeongguk pocit, že se baví se starým známým, avšak nedokázal z hlavy vytěsnit, že pořád mluví se stejnou stvůrou, která jej napadla. A kterou údajně znal od mateřské školky až do chvíle, než záhadně zmizela. Byla skutečně i jen mizivá šance, že jeho jizva není poslední vzpomínkou, kterou bude mít na Chaerin? Přesvědčovat sebe samého však nemělo cenu, jelikož Taeyong znal její jméno a věděl také, že Jeongguk sám bude to jméno znát. Neexistoval jediný důvod, proč by si to vymýšlel.

"Dělám to pro rodinu," odpověděl stručně a rozhodl se vypustit z úst jen polovinu pravdy. Zdálo se však, že staršímu muži taková odpověď postačila, vzhledem k pokývání hlavou a toho, že se postavil a připravil k odchodu. Po jednom kroku se ovšem zarazil a ještě jednou se na mladíka, pořád schouleného v křesle a zírajícího na prázdné místo na stěně, bezvýrazně a v tichosti, detailně zadíval. I když nedal najevo žádný další stesk, bylo nad slunce jasné, že za kamennou maskou pláče, modlí se a doufá, že nic z toho, co zažil a co se na něj chystá, není skutečné.

"Ještě se tě musím zeptat, zdali ses naučil naše dělení. Chci, abys věděl, jak se máš chovat, protože můžeš být přiřazen k zaměstnavateli ze zcela unikátní-"

"Sedm skupin, dolní tři jsou ochotny přehlédnout nedostatky. Skupina S a S+ pak vyžaduje kázeň. Zbylé dvě horní skupiny vyžadují extrémní opatrnost, od zaměstnanců se očekává kázeň, morálka a vůle se zlepšovat. Chyby nebývají při jejich opakování promíjeny," odříkal jako pouhopouhý robot černovlásek, ale přesto zaslechl pobavené uchechtnutí, které ho donutilo zvednout hlavu a zadívat se do krvavých očí ghúla, jehož tvář zdobil široký, zuby odhalující úsměv.

"Velmi dobře," pokýval hlavou, poté povystrčil bradu a prstem ukázal na konferenční stůl. "Ale příště mi to řekni z hlavy a nečti si to z papírů."

Jakmile cvakly dveře, dovolil si Jeongguk pustit ze smutkem protkaných očí další slzy. Na mdlém světle ze stolní lampy se mokré cestičky třpytily jako desítky drobounkých diamantů, ale stačilo jediné hrubé setření a rázem byly fuč. Co jen by teď dal za to, aby se mohl vrátit v čase, utéct všemu, co mu ničilo život a zadupávalo ho do země.

*

"Nikdy nejděte proti jejich vůli. Podřiďte se jim a splňte každý jejich požadavek. Je to klíč k tomu vést do jisté míry spokojený život v bezpečí."

Nastal poslední den a s ním se Jeongguk a zbytek odvážlivců, který se nevzdal, dozví, komu bude od zítřejšího dne sloužit. Všichni poslušně seděli na židlích, na sobě černé košile, kravaty a kalhoty. Krom tohoto stejnokroje musel mladík přijmout i fakt, že tenisky na dobu neurčitou odloží a jediné, co si bude šněrovat, budou společenské boty zakončené hloupou špičkou, s níž přirovnával své nohy spíše ke dvěma parníkům.

Tmavýma očima skenoval třídu a v hlavě spočítal, kolik jich z původního počtu zbylo. A jakmile se dopočítal pouhých osmi osob - a to včetně sebe - došlo mu, proč bylo tak snadné se o toto místo ucházet. Dokonce i Seungcheol se dva dny po začátku sbalil a bez ohlášení zmizel, nenechávaje za sebou jedinou zprávu, kam nebo proč odchází. Z několika dívek zbyla pouze jediná, tichá a stydlivá slečna, jejíž jméno si Jeongguk nepamatoval a ani ho to upřímně nezajímalo. Pozornost věnoval pouze Taeyongovi a jeho otřesné povzbuzující řeči, kterou zatloukl poslední hřebíčky do hrobu mladých lidí, jejichž svoboda skončí okamžikem, kdy si je noví zaměstnavatelné, páni či paní, odvezou a označí si je svou broží. Ať už to znamenalo cokoli.

"Chtěl bych vám poděkovat, že jste školení zvládli a nyní mohu s radostí prohlásit, že jste kvalifikovaní pro službu pro vaše nové zaměstnavatele," usmál se Taeyong, opouštěje své místo za stolem, o který se vzápětí opřel bokem a štíhlými prsty se opřel o komínek složek, které ihned zaujaly pozornost všech osmi lidí.

"Teď vám předám tyto dokumenty, ve kterých najdete základní informace o těch, pro které budete pracovat. Během zítřejšího rána si pro vás přijedou a vy začnete žít zcela nový život," pousmál se ghúl, ale každou takovou větou jen cítil sílící nenávist černovlasého chlapce, který jej zpražil pohledem a růžové rty stahoval do úzké linky. "Než tak ale učiním, provedu poslední zkoušku."

Jeongguk málem pohoršeně vyskočil ze židle, když se k němu ghúl rozešel a zastavil se přímo před ním, v očích totéž opovržení, jakým ho sám častoval.

"Vyjmenuj mi všechny naše skupiny vzestupně a nezapomeň na krátkou definici, byl bys tak laskav?"

Přes páteř se mu přehnal chlad a znechucení, husí kůže na sebe nenechala dlouho čekat.

"Skupina C, B a A tvoří dolní polovinu. Skupina S tvoří její střed, do kterého se řadí dvě třetiny ghúlů. Skupina S+ a výš, tedy SS a SSS, jsou horní polovina, ve které je třeba splňovat zvláštní požadavky," zasyčel, nepřerušuje s rudookým mužem kontakt.

"Vyjmenuješ mi některé?" provokoval Taeyong nadále, v ruce svíraje složku, na níž stálo úhledným písmem Jeonggukovo jméno. Při pohledu na hnědé, papírové desky se chlapci zvedl žaludek, ale přesto odpověděl:

"Poslušnost, vůle se učit, přizpůsobivost, psychická odolnost a loajalita," zachroptěl vzpurně. Papíry dopadly na stůl s typickým plesknutím, které často poslouchají studenti ve školách či pracovníci na úřadech. Roztřesenými prsty po ní hmátl a dobýval se dovnitř. Otevřel ji teprve napočtvrté, jelikož mu tenký papír prokluzoval mezi zpocenými bříšky ukazováku a palce. V tom okamžení jako by do něj narazila přívalová vlna, jež ho smetla do vod rozbouřeného oceánu. Nemohl se nadechnout, nemohl myslet čistě, celá jeho existence se otřásla v základech.

"Kim Namjun," špitl, kapička potu se mu valila po spánku, když zahlédl tu jedinou informaci, která pro něj měla skutečně nějakou cenu:

"Třída SS." 

***

Oficiálně vám oznamuji, že úvod do povídky máme s tímto dílem za sebou a od příště můžeme zvesela přidat další postavy, u nichž věřím, že nás spolu s Jeonggukem budou doprovázet až do konce příběhu ^^

Velice se omlouvám, že jste opět museli čekat celý týden, ale jak mnozí z vás již vědí, pracovala jsem - a stále pracuji - na pokračování povídky Contract with the Devil: Deadly Love. Pokud jste první díl ještě nepřečetli, odkaz na něj naleznete v komentářích ^^

Všem vám také musím poděkovat za úžasnou podporu u této povídky, přestože jsme se v ní ještě stále nedostali tam, kam bych chtěla. Ale to se brzy změní!