4. kapitola - Eyes As Red As Blood

"Jeongguku, prosím, nedělej to!" naléhavý ženský hlas proložený srdceryvnými vzlyky trhal černovlasého mladíka na kusy, pocit viny v něm rostl s každou další prosbou, kterou jeho směrem matka pronesla, zatímco si do malého kufru balil své věci. Přestože prozatím nenavštívil Institut pro Podporu Integrace Ghúlů a Lidí, bylo mu při telefonátu právě tam oznámeno, že mají nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Bylo to totéž, jako kdyby mu oznámili, že během zítřka nastupuje do služeb ghúla a neexistuje žádná cesta zpět.

"Dělám to kvůli nám, mami," přistoupil k třesoucí se ženě, kterou hned nato zabalil do objetí, ve kterém ho Sunhi pevně stiskla, snad aby zabránila odchodu jediného syna, který s ní nadále zůstával pod jednou střechou a ona se alespoň nemusela cítit tak sama.

"Ztratila jsem manžela, Junghyun o sobě skoro nedává vědět a teď mám přijít i o tebe? To mi nemůžeš udělat," štkala mu na rameni, hladila chlapce ve vlasech a dalšími a dalšími slzami zmáčela jeho černé tričko. Mladík si povzdychl a i přes protest se od matky odtáhl a zadíval se jí do očí, snaže se ignorovat bolest a ublížení, které v nich zahlédl a jež se mu zabodlo hluboko do duše jako nůž. Nadechl se, připraven zavalit ji dalšími chlácholivými slovy, avšak v tom momentě do pokoje skrze otevřené okno vniklo hlasité zatroubení, které bylo znamením toho, že byl čas odejít. Netušil, kdy a jestli vůbec se vrátí. Žaludek měl jako na vodě, srdce mu nepravidelně bušilo a v žilách proudil adrenalin. Jazykem navlhčil vyprahlé rty a se skelnýma očima uchopil Sunhi za ruku.

"Budu v pořádku. A ty budeš taky, tohle nám zlepší život," přislíbil, leč třas v jeho hlase byl proti němu. Sám těm slovům nevěřil. Klakson znovu pročísl ticho a tak spěšně popadl madlo narychlo zabaleného zavazadla, obešel svoji matku a než překročil práh svého pokoje, rozloučil se nejen se svým malým útočištěm, ale především s ní. Jeho hlas byl však příliš slabý, než aby šlo zaslechnout jeho slova omluv a loučení. Jakmile se za ním zabouchly dveře bytu, konečně dovolil sám sobě povolit uzdu a v tom okamžení se mu z očí vyřinuly hořké slzy.

Jízda byla tichá, přerušovaná pouze vrněním motoru pod kapotou malého vozidla, které se skrze Soulské ulice pomalu ale jistě blížilo k budově, do které Jeongguk nevěřil, že kdy vstoupí. Tmavýma očima skenoval okolí míhající se za okénkem, a při pohledu na ženy a muže, nad nimiž ještě před několika dny krčil nosem a považoval je za odpad společnosti, posmutněl, když si uvědomil, že ani jemu se stejný osud nevyhne.

"Neboj, technicky vzato budeš ve větším bezpečí, než je většina z nás," pronesl Daeun, když zrovna stáli na červené. Reakce se však nedočkal. Tmavovlásek se pouze nadále díval na ulice přeplněné lidmi, zatínaje čelist pokaždé, když v očích některého z chodců zahlédl rudé moře. Byli nepřehlédnutelní, a to nejen díky očím, nýbrž kvůli celému jejich vzhledu - vysocí a štíhlí, do puntíku upravení, bez jediné nedokonalosti na porcelánově čistých tvářích. Vypadali jako pohybující se sochy, do nichž jejich autor vdechl život podobně, jako když byl Golemovi do úst vhozen šém a on ožil. 

Zrůdy, zasyčel v duchu mladík, jakmile na zádech ucítil povědomé pálení. Ty věci lidem nepomáhali; ubližovali jim, požírali je, a aby se tak stalo, neváhali se kvůli tomu chovat jako nemyslící zvířata, jen aby si naplnili břicha masem. Vůz se cuknutím opětovně rozjel a několik dalších minut mladíci kličkovali ulicemi a různými čtvrtěmi, z nichž většinu Jeongguk poznával z dob, kdy se ještě mohl po těch místech beze strachu procházet. Ale nyní věděl, že ani v lidských čtvrtích není bezpečno. Odmítal si však přiznat, že by jej mohl sžírat strach. Nenechal se jím pohltit, zaháněl jeho temnotu do koutů své mysli v naději, že ji tak vyžene docela.

"Říkala ti po tom telefonu ještě něco, nebo jen místo a čas?" položením dotazu vytrhl kudrnatý mladík Jeongguka z hlubokého zamyšlení a trvalo několik vteřin, než zavrtěl hlavou a hlasitě polkl. Budovy se změnily; nyní byly chodníky zahaleny stínem vysokých ocelových mrakodrapů, od jejichž vysokých skleněných oken se odrážely paprsky světla, přestože smog oblohu z velké části zahaloval. Stánky s rychlým občerstvením byly ty tam, levné obchody byly nahrazeny celými obchodními domy či butiky, nesoucí název těch největších módních značek, sem tam bylo možno zahlédnout luxusní hotel či restauraci, kam skrze otevřené dveře proudily doslova davy zákazníků. Bylo to jako jiný svět, než na jaký byl chlapec doteď zvyklý. S knedlíkem v krku se zabořil hlouběji do sedadla, mezi prsty křečovitě uchopil pás, aby se mu nezařezával do krku.

"Tohle je ono?" Daeun zastavil na parkovišti a nahnul se přes volant a skrze čelní sklo tak lépe viděl na vysokou budovu s obrovitými čtvercovými okny, mezi nimiž byly široké mezery tvořené betonem s tmavošedou fasádou. Ani teď nedostal žádnou odpověď, ale když se otočil, bylo mu jasné, proč vládlo ve voze tak hrobové ticho. Jeongguk se svezl téměř na podlahu auta, jako kdyby se chystal stát součástí interiéru, či snad jako by si ze všeho nejvíc přál sublimovat a nadobro se vytratit ze světa. Starší muž se odpoutal a cvaknutím uvolnil i pás kolem chlapce, jemuž následně položil dlaň na rameno. Nemohl ani popsat, jak intenzivní úzkost se mu zařezávala pod kůži, jakmile pohlédl do dvou vyděšených, čokoládově hnědých očí, jejichž bělmo bylo zarudlé z nevyspání, stejně jako o tom svědčily tmavé kruhy pod očima. Bez váhání se nahnul přes řadicí páku a pevně to třesoucí se klubíčko objal. 

Černovlásek se k němu zoufale tiskl, vdechoval příjemnou vůni kořeněného parfému a aviváže a v tu chvíli byl odhodlán celý ten šílený plán prostě odvolat. Věděl, že by tím udělal radost nejen své matce, ale i Daeunovi a Taekwunovi, který mu to dlouho rozmlouval a prosil ho, aby zůstal. Nemohl ovšem riskovat další útok, při kterém už by u něj nemusel být jeho anděl strážný či hrdinný policista, kterému neměl tu šanci poděkovat, jelikož neznal jeho tvář ani jméno.

"Tak pojď, je to teď nebo nikdy."

Jeongguk s popotáhnutím kývl hlavou a roztřesenými prsty nahmatal kovovou kliku, kterou otevřel dveře a vystoupil, jen taktak se drže na nohou. Přidržoval se střechy a s prázdným pohledem hleděl na budovu Institutu, zatímco světlovlásek vytahoval kufr a brzy mu jeho madlo vtiskl do dlaně.

Udělal první krok. Druhý krok. Pak třetí. Stisk jeho prstů povolil a než se Daeun stihl vzpamatovat, tmavovlásek na něm visel a horlivě se s ním loučil, nechal se kolébat ze strany na stranu a silnými pažemi si k sobě tiskl drobného kudrnatého muže, div mu nevyrazil dech nebo nerozdrtil všechny kosti v těle na prach.

"No tak, jdi už. Jinak si to rozmyslím a odvezu tě zpátky," zahuhlal do látky tmavé mikiny světlovlásek, leč sám své ruce z mladíka nespouštěl. Nikdy nebyl moc družný, při hledání nových známých a přátel byl nanejvýš opatrný. Ale k Jeonggukovi si snadno dokázal vytvořit pevné bratrské pouto, které nyní jen velice nerad přetrhával.

Černovlásek roztřeseně vydechl vzduch z plic, neochotně se odtáhl a třemi kroky ucouvl, uchopil kufr a se slzami v koutcích očí pozoroval, jak Daeun nastupuje do vozu a jediným mávnutím se s ním naposledy rozloučil, než jeho maličké auto zmizelo mezi všemi ostatními. Hluboce se nadechl a zprudka skrze nos zas vydechl, otáčeje se čelem k budově, k níž vzápětí vykročil a neohlížel se zpět. Netušil, co ho uvnitř čeká, neměl nejmenší ponětí, co bude muset udělat, aby se dostal do evidence a všechna ta nevědomost se mísila v jednu obrovskou haldu stresu, kterou za sebou vláčel jako vězeň připoutaný k několikakilové železné kouli.

Prošel prosklenými dveřmi, jež jej zavedly do obrovské haly. Bylo to totéž, jako kdyby vešel na recepci obrovského luxusního hotelu. Uprostřed haly stála ohromující socha mořské panny, jejíž dlouhé lokny splývaly s ladným krkem a útlými rameny. V drobných ručkách svírala hřeben vyrobený z mušle a její majestátní ocas se nacházel jen těsně nad hladinou vody, v níž bylo celé dílo zasazeno. Od podstavce navíc do vody spadaly maličké proudy vody, které tiše zurčely a vyplňovaly tak místnost příjemným zvukem.

"Dobrý den, vítejte v Institutu pro Podporu Integrace Ghúlů a Lidí. Jak vám mohu pomoci?" hlas mladé recepční vrhl chlapce zpět do reality. Překvapeně sebou trhl a přistoupil k dlouhému pultu, za nímž seděla na židli dívka s tmavými vlasy svázanými do přísného drdolu. Na nose měla posazené brýle se silnými černými obroučkami, za jejichž sklíčky se nacházely přívětivé, hnědě zbarvené oči. Jeongguk nedokázal potlačit úlevný výdech, jenž se mu vydral skrze rty.

"Měl bych zájem o zařazení do evidence žadatelů o práci s ghúly," to slovo mu nešlo přes pysky a znechucení v jeho hlase si všimla i recepční, která vykulila oči a rozhlédla se kolem, jako by je snad mohl někdo zaslechnout. Poté si nasadila svou masku profesionálky a mile se usmála.

"O práci pro ghúly," opravila černovláska, který neochotně přikývl hlavou, omluvu však spolkl a neobtěžoval se ji byť jen zašeptat. Copak lidé nebyli už tak dost podřazení? To by bylo, abych se omlouval za něco takového!, durdil se v duchu opovržlivě. Zvědavě natáhl krk, když se recepční natáhla a mezi prsty uchopila několik sešitých listů papíru, na nichž bylo tolik textu, že Jeongguk jen stěží stihl přečíst tučný nadpis. Spěšně oběhla stůl a postavila se po chlapcově boku, pokládaje papíry na pult. Překonávaje svou nervozitu, nahnul se mladík níž a pokoušel se nekýchnout, když jej v nosu zašimrala ostrá kombinace cedru a limetky, kterou se snažilo tlumit množství květinových podtónu, avšak tento pokus byl spíše na škodu.

"Do kolonek vyplňte základní informace," řekla, načež se jala odpočítávat na prstech: "Jméno, adresu, vzdělání a vše, co můžete opsat z občanského průkazu. Zbytkem vás provede mentor. První školení vám začíná za půl hodiny ve velkém sále, který je tímto směrem," vychrlila naučeně, ukazujíc na chodbu a Jeongguk se s ní snažil držet krok. Když recepční skončila s vysvětlováním, poklonila se, popřála černovláskovi štěstí a vrátila se na místo.

Chvíli stál na místě jako opařený, v rukách papíry a v hlavě naprostý chaos.

"Máte ještě nějaké přání?" optala se tmavovláska, hledíc na zaraženého mladíka se stopou pobavení na leskem potřených rtech.

"N-ne, omlouvám se," vykoktal Jeongguk, spěšně se uklonil a vydal se na místo, na které byl nasměrován. Prošel honosnou místností skrze lobby, v němž seděli hosté. A ti, jakmile si všimli nového příchozího, ihned zaujal jejich pozornost. A v tu ránu se na Jeongguka zadívalo několik párů rudých očí, mužských i ženských, mladých i starých. Muž se světlými vlasy, jenž nevypadal o mnoho starší než Jeongguk, si prohlédl mladíka od hlavy až k patě a povytáhl obočí. Na jazyku černovláska pálily ty nejhorší nadávky, které se během školních let naučil a mnohokrát zužitkoval, avšak jelikož jizva táhnoucí se přes polovinu jeho zad o sobě dala opět varovně vědět, dovolil si rudookou zrůdu pouze počastovat zamračeným, opovržlivým pohledem. Tělem se prohnalo nepříjemné mrazení, když mu byl tentýž pohled oplacen; avšak nepopsatelně intenzivnější, propalující mu díru do temene hlavy, když se raději rozhodl rychle prchnout do bezpečí velkého sálu.

Překvapeně se zarazil mezi dveřmi, jakmile zahlédl prostornou místnost zalitou slunečním světlem. Zdi byly natřeny na přívětivou zelenou a střídmou bílou, stejně jako byl bílý nábytek a zelené doplňky. Designérsky poněkud nešťastně řešené židle byly seřazeny do pěti řad vedle sebe, některé z nich byly obsazené, většina z nich ale zela prázdnotou. A jelikož bylo fuk, kam se posadí, zvolil hned první židli zkraje. Avšak sotva dosedl, sletělo se kolem něj několik mladých lidí, kteří si nového příchozího zvědavě prohlíželi.

"Ahoj, jsem Seungcheol," zazubil se hnědovlasý mladík, jehož veliké tmavé oči doslova zářily nadšením. "Ty jsi?"

Jeongguk si zprvu nedůvěřivě přeměřil jeho nataženou rukou, než ji stiskl a prozradil své jméno. Nepobíral, jak bylo možné, že se téměř každý v místnosti tváří nadšeně a chvíli si dokonce myslel, že si musel nejspíše poplést místnost. Ti lidé snad nevěděli, že si tímto rozhodnutím zničili život?

Kolem něj začaly padat všechny typické otázky, které z něj postupně tahaly informace, s nimiž by se normálně takto otevřeně nesvěřoval, ale jelikož prozatím nezahlédl jediné krvavě červené oči, brzy se jeho ztuhlé svaly uvolnily a na rtech se mu dokonce objevil drobný úsměv. Jakmile se však Seungcheol dotázal, proč vlastně tmavovlasý mladík přišel, sklopil Jeongguk hlavu a prostě zavrtěl hlavou, čímž tak donutil hnědovláska umlknout a špitnutím se omluvit za přílišný zájem.

"Víte, co jsem slyšel?" pronesl chlapec s odbarvenými vlasy, jejichž sestřih připomínal jakousi moderní verzi muletu. Ze všech přítomných byl nejstarší a tvářil se skoro tak, jako kdyby toto rozhodně nebylo jeho první sezení. Všichni unisono zavrtěli hlavami a napjatě čekali, co ze sebe Hongjung nakonec vypustí.

"Že když ty papíry podepíšete, už se z té smlouvy nemůžete vykroutit. Leda byste natáhli bačkory," zašepotal zastřeně a donutil tak celou místnost sborově zalapat po dechu. Pouze Jeongguk protočil očima a uchoval si svůj skepticismus. Do chvíle, než se dveře místnosti s prásknutím zavřely a šum v sále rázem utichl.

"Dobrý den, kadeti," mrkl hravě muž s dokonale hladkou pletí, širokým úsměvem na rtech a očima rudýma jako zapadající slunce, nad kterýmiž se jako klenba skvělo tmavé obočí s vyholeným proužkem. V uších mu zacinkaly těžké náušnice a ghúl přešel přes místnost až k improvizované katedře, za niž se postavil a dlouhými, štíhlými prsty zakončenými černými nehty si prohrábl vlasy barvy červeného vína.

"A abych vás tak nějak vyvedl z omylu, do kterého vás váš kolega uvrhl," natáhl paži a málem se pobaveně zasmál, když se všichni přítomní vylekaně nahnuli dozadu, jako by snad jeho ruka mohla vystřelit a omotat se kolem jejich krků. "Tak smrt není jedinou možností, jak se ze smlouvy vyvléknout. Je pouze tou nejsnazší," dokončil svou myšlenku a silně se kousl do rtu, když některé slečny neměly daleko od propuknutí v hysterický pláč. 

"Ale dost bylo srandiček," odkašlal si ghúl a otevřel desky s vlastními podklady a dokumenty. "Začneme s vaším školením," uculil se a rozhlédl se po sále. Když se však jeho rudé oči střetly s párem hnědých, z nichž doslova sálal odpor a znechucení, byl to právě rudovlásek, kdo se zarazil a povytáhl obočí do tázavého oblouku.
"Máme dost málo času," dodal polohlasně, nespouštěje zrak z tmavovlasého mladíka. Již teď se nemohl dočkat, až s ním bude spolupracovat individuálně. 

***

Pravidelný sobotní díl je opět zpět a já se velice omlouvám, že během týdne nepřibyl žádný dílek navíc. Byl pro to ovšem velice, převelice dobrý důvod, který se ovšem dozvíte až během příštího týdne, počínaje pondělím. Víc neprozradím, nerada bych se prořekla ^^

A v této části jsme byli svědky toho, jak se pomalu ale jistě obrací Jeonggukův život naruby. Doufám, že se vám prozatím ještě klidný průběh líbil, jelikož od toho příštího se více projeví Jeongguka povaha, časem z něj bude pořádný rebel a pravidla mu také mnohé říkat nebudou. Držte mu palce, aby se mu nic, co jsem si na něj přichystala, nevymstilo ^^

Mockrát vám všem také musím poděkovat za tak velikou podporu, která mi jako vždycky vzala dech! Pokaždé mě překvapí, že se sejde u každého dílu tolik lidí a každému z vás jsem za to velice vděčná ❤️

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top