3. kapitola - Dark Streets of Seoul

"A víš to jistě?" povytáhl skořicové obočí Daeun, uvolněně opřený o bar ze světlého dřeva, tvořícího kontrast s lesklou pracovní plochou inkoustově černé barvy, od jehož puntičkářsky vyleštěného povrchu se odrážela stropní světla zasazená přímo nad ním. Jeongguk pokýval hlavou a promasíroval si zadní stranu krku ztuhlou z nevyspání, jelikož jej ve snech pronásledovaly odporné, znechucující zvuky, z nichž se mu ještě po probuzení a při cestě do práce zvedal žaludek. A krom toho nemohl z oné snové, děsivé a temné uličky utéct - zdála se být nekonečně dlouhá a ať už běžel jakkoli rychle, měl pocit, že je stále na tom samém místě.

"Naprosto jistě," odpověděl ztrápeně a raději se pustil do skleniček, které bylo třeba vyleštit. "Ale není to tak, že bych měl strach. Jen takový ten nepříjemný pocit."

Světlovlásek pokýval chápavě hlavou a ještě několik vteřin si mladšího chlapce přeměřoval pohledem, ve kterém se zrcadlila starost a obavy. Přestože věděl, jak Jeongguk obojí z toho nesnáší, nedokázal tomu zabránit.

"Opravdu jsi v pořádku?" ujistil se ještě jednou, naposledy, načež zvedl ruce v obranném gestu, když jej tmavovlásek zpražil rozladěným pohledem, ke kterému měl ovšem důvod. Rozhádal se se svými dvěma nejlepšími přáteli, kterým by ještě donedávna svěřil svůj vlastní život, a nyní ještě incident v zapadlé uličce, velice blízko lidské čtvrti, kde by neměla rudooká monstra co pohledávat. A přesto se zdálo, že minulou noc tam přeci jen jedno z nich zabloudilo.

V baru se nacházelo jen několik málo lidí, kteří po skončení směny v práci ještě dokázali najít dostatek energie a nervů na to, překonat velkou část města a dojít si na drink nebo dva, které jim jeden ze tří barmanů zkušeně připravil.

"Dneska je tu mrtvo," postěžoval si Daeun, který ač neměl rád lidi, vždy raději viděl svůj podnik spíše plný než prázdný. Taekwun byl na druhé straně nadšený, protože nemusel mluvit s podnapilými zákazníky, kteří cítili jakousi neodbytnou potřebu svěřovat se mu se svými životními příběhy. Díky této práci se naučil, že přikyvovat a sem tam něco brouknout v souhlas, naprosto stačí, aby se lidská bytost cítila vnímána a vyslyšena.

"Co bys chtěl? Je pondělí," trhl rameny mladík. Jeho směna sice byla už za půlkou, ale on se přesto cítil ospale a naprosto vyčerpaně. Jediným štěstím pro něj bylo, že měl mít následující dva dny volno, tudíž se chystal dospat všechny ty hodiny spánku, které mu práce sebrala.

Sebral tedy zbytky sil i vůle, na rty nasadil falešný, leč přesvědčivý úsměv, a po zbytek noci míchal drinky, doléval víno a sklízel použité nádobí, to vše protkané několika krátkými rozhovory, do kterých jej hosti vtáhli, aniž se o to prosil. Taekwun jej celou dobu sledoval ostřížím zrakem a sem tam se zlomyslně ušklíbl, když se černovlásek vracel za bar po dalším nudném, opileckém rozhovoru, ze kterého vyrozuměl každé desáté slovo a ještě k tomu špatně.

"Nechceš nějaké povzbuzení?" prohodil jeho směrem starší barman a zpod černé ofiny se zablyštily tmavé oči jako dva žhnoucí uhlíky.

"Ne, žádný drogy," odmítl bez uvažování nad vlastními slovy a pro jistotu ještě zavrtěl hlavou a pozvedl ruku v odmítavém gestu. Barman se od srdce zasmál, což u něj Jeongguk jen málokdy viděl, a do maličké skleničky mu nalil panáka melounové vodky. Mladík se dlouhé vteřiny díval do sladce vonící, křišťálově čisté tekutiny, třpytící se v ostrém světle nad nimi, načež si ji s povzdychem přiložil k ústům a se zakloněním hlavy nechal alkohol stéct hrdlem až dolů. Očekával, že v krku ucítí lávovou řeku a že do žaludku mu vodka dopadne jako těžké cihly. Nestalo se ovšem ani jedno a jemu na jazyku zůstala jen sladká melounová chuť s nenápadnými podtóny cukrové vaty. Zavrtěl hlavou, aby vyhnal vzpomínku na plačícího Yugyeoma, jehož slova jej pálila na srdci ještě teď, a věnoval staršímu muži děkovný pohled.

"Tak ve čtvrtek!" mávl na něj Taekwun spolu s Daeunem, který právě zamykal dveře baru a stiskem kliky si ověřil, zdali jsou skutečně zabezpečené. Mladík jim rozloučení oplatil, přes hlavu si přetáhl kapuci a do uší si vložil sluchátka, díky nimž se separoval od světa a nechal se omámit prvními tóny oblíbené skladby. Jak mu tak do uší pronikala líbezná hudba doprovázená dívčím hlasem, odbočil do první postranní uličky.

Kdyby ovšem zavčasu zvedl hlavu, možná by měl šanci včas prchnout. Třeba by dokázal dostatečně rychle utéci a zachránit si tak vlastní holý život. Když se však před ním zničehonic tyčilo ohyzdné stvoření s očima rudýma jako rubíny, bylo už příliš pozdě. Do masa na předloktí se zaťaly ostré drápy. Z ran se mu okamžitě vyřinula krev, a jak byl bezcitně odhozen na cihlovou zeď, cítil, jak drápy na jeho pokožce zanechaly dlouhé šrámy. S bolestným výkřikem dopadl na stěnu, po níž se svezl na chladnou zem a snažil se popadnout dech, jenž mu byl násilně vyražen přímo z plic.

"Do hajzlu," ulevil si, když uviděl ohavně vypadající příšeru. Ghúl byl jen kost a kůže, jeho popelavě bledé tváře byly propadlé kvůli hladovění. Potrhané, špinavé, potem a kovovým zápachem nasáklé oblečení na něm plandalo a mastné, černé vlasy zrůdě překrývaly hladem zarudlé oči, jejichž bělmo bylo nahrazeno nekonečnou černotou, protkanou červenými tepajícími žilkami. K Jeonggukově hrůze právě hleděl na dívku, hladovějící a jejíž mysl zatemnil jediný pud - a to pud sebezáchovy.

"Hlad... hlad... hlad... HLAD!" skřípavý hlas se zabodával do chlapcových uší jako nože. Ghúl se vrhl přímo na něj. Byl rychlý jako blesk, avšak ani Jeongguk se nehodlal jen tak vzdát a natáhl se po první věci, kterou za sebou naslepo nahmatal. Pevně sevřel prsty kolem kusu dlažební kostky, kterou vší silou hodil ghúlovi do tváře. Dívčí křik byl natolik ohlušující, že pokud by si nezacpal uši, nejspíše by to bylo to poslední, co kdy v životě uslyší.

Pokusil se postavit na nohy, avšak sotva se mu to podařilo, uchopil jej kolem kotníku ocelově pevný stisk. Z hrdla mu unikl bolestný výkřik, když dopadl na zraněnou paži, a do očí mu vyhrkly slzy.

"Hlad... hlad!" odporný skřehot mu zalézal pod kůži jako krystalky ledu, kde bodaly a pálily. V zoufalství hmátl po dalších věcech, které se mu připletly pod ruku; vrhal jimi po monstru, sápajícím se po jeho nohách a vystavujícím na odiv zuby ostré jako břitva. Kopal nohama a několikrát se mu povedlo zasáhnout ghúla přímo do brady. Ze všech sil se škrábal na nohy. Levá paže mu pulsovala bolestí, poškrábané kotníky pálily a on cítil, jak mu do bot stéká jeho vlastní krev, kterou když zahlédl i na pařátech řvoucí obludy, zatočila se mu hlava. Zoufale lapal po dechu, oči rozšířené hrůzou a v uších stále ten samý křik a to jediné slovo, které ghúl opakoval snad jako nekonečnou mantru:

"Hlad! Hlad! Hlad!"

Jakmile byl Jeongguk na nohách, popadl víko popelnice, kterým ghúla několikrát udeřil po hlavě, ale zdálo se, že sžírající hlad ji poháněl stále dál. Její tvář byla zbrocená krví, rudé rty měla roztrhané od ran a kopanců, které jí zasadil, a kdykoli ohrnula pysky, odhalila polámané zuby, kterými si Jeongguk nesměl za žádnou cenu nechat protnout kůži.

"Tak už zůstaň ležet, svině!" beznadějí prosycený hlas doprovázel každou další ránu, kterou ghúlovi uštědřil. Dívčino tělo se náhle přestalo hýbat. Hruď se jí už nadále nezvedala a zakrvácená, špinavá tvář ležela na dlážděné zemi s vytřeštěnýma rudočernýma očima. Mladík hlasitě oddechoval, stříbrné víko s rudými skvrnami upustil na zem a očima se rozhlédl po uličce. Jeho batoh ležel na jejím začátku, avšak odvahu překročit nehybnou ghúlí mrtvolu neměl. Otočil se a chystal se odejít.

Jeden krok.

Dva kroky.

Blížil se k východu z uličky, krvácející ruku si přidržoval u hrudníku a snažil se nedívat na rukáv, do nějž se karmínově rudá tekutina vsakovala. Už jen z toho pohledu jej bolela hlava a do očí se mu tlačily otravné slzy. Jeho srdce se zastavilo - jeho záda byla zničehonic jako v jednom ohni, z dlouhé rány táhnoucí se od středu zad až k lemu kalhot se řinula krev a před očima se mu dělaly mžitky.
Naposledy zakřičel, pokusil se volat o pomoc. Nebo ne? Vyšel z jeho úst vůbec nějaký zoufalý skřek? Sám nevěděl. Jeho pohled se zatemnil, nevnímal už zhola nic, jen ukrutnou, nekonečnou bolest, která se sevřela kolem těla jako ocelové vězení. Znovu cítil ty pařáty. Cítil, jak mu z nich na odhalenou kůži dopadají chladnoucí kapky vlastní krve. Podlý smích mu oznamoval, že jeho život se blíží ke konci.

"Sežeru tě! Už nikam neutečeš, protože tě sežeru!"

Sípavý hlas přehlušil výstřel. A pak další. A pak ještě jeden. Kus od něj se ozvalo žuchnutí ochablého těla, chrčivé zvuky a falešné prosby o smilování. Poslední rána.

"Zavolejte sanitku, máme tu raněného civilistu."

"A ghúl?" zapraskal hrubý hlas z vysílačky. Policista obešel tělo chlapce a zkusmo špičkou boty strčil do ghúla, načež se naklonil k vysílačce připevněné na rameni a oznámil:

"Mrtvý."

Chlapcovým tělem se v poslední vteřině před usnutím prohnala úleva. Ta věc byla mrtvá.

*

"Kooku, pane bože! Jsi celý!" Taekwun, jenž se vždy vyhýbal jakýmkoli projevům emocí, doslova oběhl pult a přiřítil se k černovlasému chlapci jako velká voda. Pevně jej objal a několikráte se s ním zhoupl ze strany na stranu, prsty se mu probíral ve střapatých vlasech a ještě několik dlouhých vteřin mladíka svíral mezi svými pažemi.

Daeun, právě vycházející ze dveří vedoucích do jeho kanceláře, se ve tváři doslova rozzářil, když po skoro dvou měsících konečně viděl mladíka živého a zdravého. Stejně jako Taekwun, i on obešel pult a Jeongguk tak ihned skončil v dalším bratrském objetí, v němž jej doprovázela květinová vůně jasmínu a ostré zázvorové prvky, které možná byly důvodem, proč se mu oči zaleskly slzami.

"Vůbec nás za tebou nechtěli pustit," zabručel nespokojeně světlovlásek, když všichni tři seděli pohodlně usazení u jednoho ze stolů. Za celou dobu nepouštěl Jeonggukovy ruce ze svých dlaní, palci přejížděl přes vystouplé kloubky a černovlásek se tak v ten moment nemohl cítit pohodlněji.

"Možná bych vás ani nevnímal. Skoro celou dobu jsem prospal nebo byl na práškách a doma pak to samé," zavrtěl hlavou a jemně se pousmál. "Ale všechno se mi už zahojilo," ujistil oba dva barmany pohotově a věnoval jim krátký pohled. Skoro, dodal si v duchu při pomyšlení na jizvu, která mu zůstala po zákroku. Nebýt veliké snahy doktorů, byla by o dost větší a ošklivější.

"Předpokládám, že tu s námi už pracovat nebudeš?" posmutněl Daeun a nejistě si skousl ret. Jeongguk pouze beze slov kývl a tím tak bylo jasné, že se spolu již nebudou vídat.

"Asi si dovedete představit, jak máma vyváděla. Budu si hledat práci jinde, ale těch pár dní, než si něco najdu, tu s vámi budu aspoň do doby, než se setmí. Potom už se nemůžu nikde poflakovat," připadal si jako dítě, které má od rodičů nakázané, kdy se musí vrátit domů, jinak bude mít zaracha.

"Bude problém si najít zaměstnání, kde ti nebude hrozit střet s ghúly," prohodil Taekwun, načež vstal a vrátil se za bar, aby se věnoval náplni své práce, zatímco Daeun a Jeongguk zůstali nadále sedět, každý mlčky bloudil v sítích vlastních myšlenek.

"Má pravdu. Ghúlové jsou absolutně všude a ani v těchhle čtvrtích si nemůžeme být ničím jistí."

Mladík pokýval hlavou a sklopil pohled k zemi, což bylo dostatečným vybídnutím pro staršího muže, aby se zeptal:

"Ty máš něco v plánu, že?" odhadl a shrbil se, aby lépe viděl do provinilých očí mladšího chlapce, který se styděl za každé slovo, které se právě chystal vyslovit.

"Samotnému se mi to hnusí, ale asi nebude jiná cesta," broukl, skládaje si hlavu do dlaní a tváře se jako hromádka neštěstí. "Budu se muset dát do služeb ghúla," pošeptal tak, že jen stěží šlo zachytit jeho slova, avšak ani to nedokázalo zmenšit šok, který tím Daeunovi způsobil. Chvíli se na černovláska nechápavě díval, zkoumal každou změnu ve tváři, která by mu dokázala, že se jedná o pouhý žert.
Nic takového se ovšem nestalo a tak mu nezbývalo, než uvěřit, že Jeongguk, zarytý odpůrce zrůd, které po více než dva roky zcela ovládaly téměř polovinu světa - od Eurasie až po Afriku a pak i dál, za velkou louží, v některých částech Ameriky; přičemž se nezdálo, že by se chystal jakýkoli převrat -, se podřídí systému a vydá se do služeb ghúla.

Daeun se zamyslel a nakonec si musel přiznat, že jedině to Jeonggukovi zaručí bezpečí od napadení hladovým ghúlem a zajistí tak vlastní rodinu, na které mu záleželo ze všeho nejvíc. Štíhlými prsty se poškrábal ve vlasech a odkašlal si, snaže se získat čas pro splašeně poletující myšlenky, kterým zabralo mnoho času, než se utřídily a poskládaly tak, aby dávaly smysl.

"Znám nějaké lidi. Mohl bych ti pomoct dostat se do evidence žadatelů," kuňkl neochotně, nechtěje jen tak chlapce vydat. Co ovšem skutečně nemohl, a ať už se mu to líbilo nebo ne, bylo mluvit Jeonggukovi do jeho rozhodnutí. Nebyl to koneckonců jeho bratr, opatrovník či cokoli podobného. Byl pouze zaměstnavatelem, kterému záleželo na jeho pracovnících.

"To bys pro mě udělal?" vydechl udiveně mladík, v očích děkovný pohled a na tváří náznak stydlivé červeně. Světlovlásek s úsměvem přikývl hlavou a vstal.

"Přežil jsi střet s ghúlem a vysmál ses Smrtce přímo do ksichtu," pokusil se zavtipkovat a hrudí se mu rozlila spokojenost, když chlapcovy koutky rtů zacukaly směrem vzhůru. "Tohle je to nejmenší," dodal se spikleneckým mrknutím a odebral se do kanceláře. Jediný pohled na Taekwuna a černovlasý barman jako zázrakem věděl, o co kráčí. Zadíval se přes místnost na mladíka a věnoval mu chlácholivý úsměv. Poté se podíval na své ruce, ve kterých svíral bílou látku a skleničku.

"Chtěl bys mi pomoct?" vzhlédl opětovně a překvapeně sebou škubl, když viděl, jak k němu Jeongguk doslova vystřelil a ihned se chopil prvního nádobí, které bylo třeba vyleštit.

"Moc rád!" zazubil se a hned se cítil zpět ve své kůži. Cokoli mu dokázalo zlepšit náladu, pokud nemusel zrovna myslet na to, do čeho se to dobrovolně, ale ze zoufalství, pustil. V srdci jej bodl osten pokrytectví, když mu před očima problikl obraz Yugyeoma, který udělal totéž a z toho samého důvodu, z jakého nyní i Jeongguk.

***

Třetí kapitolka zde úspěšně přistává a my se pomaličku dostáváme do části, kdy se Jeonggukovi začne od základů měnit život. 

Měli jste o Kookieho strach? Doufám, že alespoň trošku ano, jelikož jsem se opravdu snažila, aby jeho střet s ghúlem vyzněl co nejautentičtěji ^^

A co myslíte? Jak Jeongguk , skutečný odpůrce ghúlů, ponese, že teď pro jednoho bude muset pracovat? A bude se mu podle vás dařit, anebo to bude totální propadák? 

Moc se těším na vaše teorie :33 

Velice vám také musím poděkovat za úžasnou podporu u této nové povídky! Jsem neskutečně ráda, že se vám příběh líbí  ❤️

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top