Spokojeně se protáhl v zahřátých peřinách, dlaní pravé ruky se opřel o hranu stolu, na kterou dosáhl i z postele, tou druhou si protřel oči a z koutků vyhnal tvrdé ospalky. Na rtech mu pohrával úsměv, rozespalý, přesto spokojený jako už dlouho neměl. Slunce prosvítalo skrze zatažené žaluzie a na dřevěné podlaze se tak ukazovaly bílé pruhy světla, vítající chlapce do nového dne. Přestože by si přes hlavu nejraději přetáhl deku a spal dál, hmátl po telefonu, odpojil jej od nabíječky a s vyfouknutím vzduchu z úst se přetočil na břicho, zatřepal hlavou a několik pramenů tmavých vlasů jej pošimraly na tváři. Kliknutím rozsvítil displej a v ten moment se v něm vzedmula vlna děsu i energie, která ho donutila vyskočit z postele jako čertíka z krabičky. Div se nepřerazil přes na zem shozenou deku, vykodrcal se z pokoje, zadýchaně doběhl do kuchyně a chystal se okamžitě připravit ranní kávu pro ghúla, který už dozajista musel šílet vzteky.

Namísto toho zůstal zaraženě stát uprostřed místnosti, veliké oči doširoka otevřené a čelist svěšená. Namjun poklidně seděl u stolu s šálkem horké kávy v ruce a v klidu si pročítal ranní zprávy. Tedy alespoň do doby, než mladý komorník vtrhl do kuchyně a on tak prudce zvedl hlavu, skrývaje pobavený úšklebek za keramický inventář, avšak jeho krvavě rudé oči se doslova blyštily pod náporem jiskérek, které mu v nich divoce tančily.

"Přispal sis?" broukl po polknutí lahodného nápoje, ukazovákem posouvaje text na telefonu o kus níž, načež prstem poklepal na desku stolu, kde stál i druhý hrnek, v němž se nacházel ovocný čaj, z něhož se stále ještě kouřilo.

"N-nezvonil mi budík," odkašlal si omluvně černovlásek a usadil se na židli. Na jazyku ho pálila otázka, kterou se zprvu obával vyslovit, netuše, jak by na ni mohl jeho zaměstnavatel reagovat, přesto však nakonec sebral dost odvahy a stále ještě spánkem zhrublým hlasem pronesl:

"Vy se nezlobíte, že jsem zaspal?" pro jistotu očima ještě loupl po mikrovlnné troubě, která na svých digitálních hodinách ukazovala několik minut po desáté hodině dopoledne. Nechápal, jak se mu povedlo spát tak dlouho, ani jak bylo možné, že ho budík na mobilu nevzbudil. Přísahal by totiž, že si jej nastavoval a rozhodně ho nevypínal.

"Dneska stejně žádný program nemáš, jen odpoledne to školení, ne?" pokrčil ledabyle ghúl svými širokými rameny a teprve nyní, z větší blízkosti, si mohl Jeongguk všimnout, jak se mu třese ruka, když si k ústům zvedal šálek s kávou. Nemyslel si, že by byl ghúl nemocen, jelikož něco takového u nich nehrozilo. Stejně tak pochyboval, že by byl hnědovlásek zesláblý z hladu, protože jeho apetit byl vskutku vynikající, obzvláště v posledních týdnech. Ale myšlenka toho, že by byl vždy tak sebevědomý ghúl, jenž byl za každých okolností nad věcí, nervózní, připadala chlapci směšná. Neexistoval jediný důvod, proč by měl být Namjun nesvůj, leda by se bál, že přijde o dalšího komorníka, jehož zácvik byl pro oba náročný jak po fyzické, tak především po psychické stránce.

"Ne, to nemám," přitakal tichounce nakonec, smáčeje ústa v kyselo-sladké tekutině, kterou mu ghúl neosladil lžičkou medu, tak jak to Jeongguk vždy dělával. Nestěžoval si však, pouze si odskočil, aby ze spíše uzmul ze svých železných zásob sladkého a zpět u stolu se s chutí zakousl do croissantu s čokoládovou náplní. Byla to jediná možnost, jak směl po boku ghúla jíst - s potravinami a pokrmy, které nevydávají žádný, nebo velice slabý zápach. Občas bylo složité skloubit přípravu pokrmu pro ghúla a poté i pro sebe samého, když byl v neustálém časovém presu kvůli nabitému programu. Čas se však ukázal být nejlepším učitelem spolu s trpělivostí a trochou touhy zvládnout situaci, kterou mu život postavil do cesty.

"A děkuju vám," podotkl dodatečně, než dopil, dojedl a vstal, aby si mohl dopřát rychlou sprchu, po níž bylo třeba se sbalit, jelikož první kurz mu začínal již ve dvě odpoledne. Krom toho se před pár dny dověděl, že se bude moci vrátit již v sobotu večer, protože se program musel uspíšit.

Myslet si, že sbalit se a přichystat tak, aby vyrazil z bytu včas bude hračka, byla ta nejhloupější myšlenka, kterou vůbec kdy měl. S lajdácky zapnutou černou košilí a rozepnutým páskem kalhot, jehož kovová spona hlasitě řinčela při každém kroku, pobíhal po bytě, sbíral všechny věci, které náhodně vhazoval do svého malého zavazadla a při tom všem musel ještě ignorovat Namjunův pobavený pohled přicházející od schodiště, odkud jej ghúl pozoroval a doprovázel rudýma očima kdykoli se mihnul po chodbě.

Uřícený, zadýchaný a s rudými tvářemi měl pocit, že by bylo moudřejší, kdyby si dal sprchu až jako poslední, kdy si bude jist, že si do batohu přidá jen sprchový gel a několik přípravků, jimiž běžně krotil neposlušné vlasy a narovnával je. Nyní na to ovšem neměl čas a tmavé kadeře se mu tak hravě vlnily jako rychle proudící řeka narážející o ostré kameny vyčnívající nad hladinu.

"Dal bych si smoothie," houkl do všeho toho nastalého chaosu hnědovlásek, ramenem opřený o mléčně bílou stěnu, nohy překřížené v kotnících a ruce složené na hrudi. Ušklíbl se, když po něm komorník vrhl nevěřícným pohledem a přísahal by, že slyší, jak Jeongguk kouše do vnitřní strany své tváře, jen aby zamezil ostré nadávce vyplout na povrch.

"Nemám teď moc času, Namjune," vydechl mladík ze svého pokoje, vší silou cpal do batohu posledních pár věcí a zip stahoval k sobě, aby jezdcem zavazadlo zajistil a věci z něj tak nepopadaly zpět na podlahu. "Stačí, když dáte do mixéru trochu vody a rozkrájíte si maso na malé kousíčky!" zahalekal, vyběhl z pokoje a pospíchal na chodbu, kde batoh hodil ke dveřím a upaloval zpět pro bundu, jelikož venku se stahovala mračna a přestože jel autem a ani parkoviště se nenacházelo od hotelu bůhvíjak daleko, nerad by šel na první školení dne s navlhlými svršky a mokrými vlasy.

"Vždyť s tím mixérem neumím," namítl ghúl, nyní stojící přímo mezi dveřmi komorníkova pokoje, kde se zapíral o jejich rám a zpod volného trička mu vykoukl nazlátlý pruh pokožky.

Ať už komorník chtěl či nikoli, jeho ústa opustil zoufalý povzdech, hranou dlaně si otřel čelo a vrhl po zaměstnavateli všeříkajícím pohledem plným neochoty. Zběžně koukl na hodinky na zápěstí a ihned zavrhl možnost, že by obětoval posledních pár minut k dobru pro přípravu nechutného, po kovu zapáchajícího nápoje.

"Máte u něj napsané instrukce," odsekl nakonec nekompromisně, zůstal však stát u své postele i s dlouhým kardiganem přehozeným přes předloktí.

"Neumím číst," zazubil se ghúl, vítězně se usmívající, když kolem něj Jeongguk doslova prosvištěl a zmizel v kuchyni, zanechávaje po sobě stopu po legrační vůni, sladko-kyselé a jiskřivé, kterou by lidé nejspíše přirovnali k vůni a chuti kyselých žížalek. Pro hnědovlasého ghúla zcela nová a nepoznaná, exotická a podněcující zvědavost, které se nijak nebránil a zhluboka se nadechl, proháněje vzduch skrze chřípí až do plic. Přes tvář se mu mihlo překvapení. Přeci jen mu ta kombinace citrusů a čehosi sladkého nebyla tak docela cizí, leč jeho mysl nesahala dostatečně hluboko na to, aby si vybavil, kde a při jaké příležitosti ji ucítil poprvé. Nechal to prozatím tedy plavat a zvědavě nakoukl do kuchyně. Tiše, jako kočkovitá šelma, kladl jednu nohu před druhou, připlížil se až za komorníka a dlaní se opřel o nerezový povrch linky. K jeho smůle už však původní vůně zmizela, vytratila se do ztracena a na místo se vrátil letní vánek a moře spolu s lehoučkými květinovými podtóny.

"Nalijete dovnitř vodu," ukázal komorník prstem na hrnek s odměřeným množstvím tekutiny. "Počkáte, až se rozmrazí maso, naporcujete ho na malé kousky, hodíte dovnitř a pak už jen přikryjete, stisknete tohle tlačítko a za chvíli program udělá svoji práci," zvedl zrak a zarazil se, sotva si všiml mužova zastřeného, pátravého pohledu, jako kdyby na chlapci bylo něco zvláštního a neobvyklého, o čemž však Jeongguk neměl nejmenší tušení.
S rychlou omluvou opustil byt, celou budovu a následně dorazil ke garáži, kterou stisknutím tlačítka otevřel a ještě než byla vrata zcela nahoře, proklouzl pod nimi a nasedl do vysokého SUV, strčil klíče do zapalování a jakmile mohl, vyjel na vozovku a senzory pak už samy poznaly, kdy vrata opětovně zavřít.

Aniž by znal důvod, měl celou jízdu žaludek jako na vodě, hlava ho pobolívala a srdce měl až v krku. Ano, dnes má šanci se rozhodnout, zdali zůstane ve službách Namjuna, anebo se rozhodne odejít pod křídla jiného ghúla, který si jej vybere mezi dalšími zájemci o přeřazení, jako kdyby byl pouze zvířetem na jarmarku. Bylo v tom ale i něco jiného, co tížilo jeho mysl a tělo a on si připadal, jako by jej drtila samotná tíha oceánu, do kteréhož byl nemilosrdně svržen a kolem kotníku měl přitom těžký kámen, táhnoucí jej ke dnu.

Zručně zaparkoval na parkovišti, z místa spolujezdce sebral batoh a vykročil směrem k hotelu, nezapomínaje vůz zamknout. Ihned po vstupu na majestátní chodbu se doširoka usmál. Ani nestačil Yugyeoma pozdravit a už byl zabalen v jeho objetí, vnímal teplo jeho těla a vyměňoval si s ním nadšená slova na oslavu jejich znovushledání.

"Hrozně rád tě zas vidím," poplácal černovlásek vysokého komorníka po rameni a široce se usmíval, dočista zapomínaje na nevolnost, která mu až do posledního okamžiku způsobovala téměř závratě.

"Já tebe taky, hrozně jsi mi ten půlrok chyběl," přitakal Yugyeom, upravil si ofinu padající mu do očí, avšak jeho nervózní úsměv se ihned setkal s nechápavým pohledem mladšího komorníka.

"Někoho jsem přivezl," prozradil nakonec bez mučení, popadl Jeongguka za zápěstí a rychlými kroky mířili do lobby. Některá z křesel byla obsazena, ale nikdo nepřilákal komorníkovu pozornost tolik jako hnědovlasý mladík, jehož veliké, mandlové oči barvy černé čokolády byly skryty za skly žlutých slunečních brýlí.

Taehyung si stáhl roušku z tváře, na unikátně vykrojených rtech nejistý úsměv, prsty si žmoulal cípy džínové bundy, pod kterou měl oblečené obyčejné bílé tričko zakasané do perfektně padnoucích černých kalhot. Černovlásek neplýtval časem na slzy, nezabýval se žádnými srdceryvnými projevy žalu, pouze ze zad shodil těžký batoh a vrhl se staršímu chlapci kolem krku. Nos bořil do ohbí jeho ramene, zhluboka vdechoval dokonalou symfonii vůní sestávající z levandule, heřmánku a sladkého ylang-ylangu. Hnědovlásek se s ním kolébal za strany na stranu, na ucho mu věnoval nejeden motýlí polibek a ani jeden z nich v ten moment nemyslel na to, jak ostře se jejich cesty před lety rozdělily.

"Jak dlouho už to je, co jsme se neviděli?" poslední hodinu před první schůzkou se chlapci rozhodli vyplnit kávou a rozhovorem, zatímco se jeden na druhého široce usmívali, neustále se snažili navázat jakýkoli fyzický kontakt, radovali se z toho, že se společně opět mohli střetnout v dobrém a bylo jim fuk, že chvílemi byli možná až trochu moc hluční.

"Skoro dva a půl roku," broukl polohlasně Jeongguk. Teď, když to vyslovil, mu to přišlo, jako kdyby to byla jen chvíle, lusknutí prstu nebo mrknutí oka a on si uvědomil, jak rychle čas běžel a doslova mu protékal mezi prsty. "Kde vlastně teď pracuješ, Taehyungu?" pozvedl zničehonic hlavu a usmál se, dychtě po informacích, a dopil poslední doušek kávy.

"Jsem fotograf," ožil náhle hnědovlásek a začal chlapcům vyprávět o místech, která během své nedlouhé kariéry již stačil navštívit a nezapomněl se pochlubit i fotografiemi, které na svých cestách pořídil. Některé fotografie pocházeli z Ameriky, další z Aljašky, ale většinu z nich Taehyung pořídil v Koreji, Japonsku anebo Číně či jiných částech Asie, kam měl tu možnost cestovat.

Zaklepání kloubků prstů o skleněný stůl všechny vytrhlo z jejich živé debaty a celkem troje oči se tak zadívaly na rudovlasého ghúla, který si v podpaží přidržoval tlusté modré složky.

"Začínáme, takže šup šup, ať vás nemusím nahánět všechny," pronesl jen a už si to mířil do dobře známé místnosti, ve které by Jeongguk nezabloudil už ani poslepu.

"Uvidíme se na pokoji," mrkl Taehyung, sbalil si své věci a s mávnutím nastoupil do výtahu, zatímco zbylí dva chlapci spěchali na zahájení dalšího školení. A Jeonggukovi se opět dělalo nevolno.

"Dobré odpoledne, vážení," tleskl Taeyong, strhávaje na sebe tak veškerou pozornost komorníků, kteří se mezi s sebou ještě spěšně vítali, někteří se objímali, jiní si jen podali ruce. Po zaznění ghúlova hlasu ovšem zmlkli a narovnali se v židlích jako poslušní žáci na hodině nejpřísnějšího učitele na škole.

"Začneme rovnou s novou událostí, kterou si zažijete poprvé v životě. Nebo alespoň valná část z vás," pronášel mocným hlasem pronikajícím až do morku kostí během toho, co z folií vytahoval papíry s formuláři, které začal během další části svého proslovu rozdávat. "První měsíce ve vaší nové práci byli něco jako zkušební doba. Po uplynutí roku a půl teď dostáváte možnost svou smlouvu se současným zaměstnavatelem buď prodloužit na dobu neurčitou, anebo ji přerušit a vstoupit do služeb jiného. Volba je čistě na vás. Doufám tedy, že jste vše pečlivě zvážili," poslední papír přistál na Jeonggukově stole a k jeho překvapení byl rudovlasým ghúlem obdarován širokým úsměvem. Nebyl však s to vnímat okolí, pouze černé písmo na papíře a tužku, kteroužto křečovitě svíral v ruce. Věty mu před očima plavaly, znaky přeskakovaly jeden přes druhý, kvůli čemuž si na pár okamžiků připadal jako dyslektik.

"Pokud zaškrtnete políčko "Ne, nechci smlouvu prodloužit", vyplníte mi i zbytek dotazníku. Prodloužíte-li smlouvu, stačí se podepsat, udat důvod, proč jste se ji rozhodli prodloužit a papír mi odevzdáte. Toť vše, pusťte se do toho," mávl rukou v prostém gestu a komorníci se jali vyplňovat. Někteří rovnou vyplňovali celý dotazník, jiní napsali jen pár vět do prázdného okénka, načež papíry odložili bokem a znuděně čekali na ostatní, či si zašli do hotelové restaurace.

Taeyongovy oči zatím pozorovaly pouze jediného mladého muže, jenž hleděl do papíru, aniž pohnul jediným svalem v těle. A i přes všechny ostatní přítomné, byl to právě Jeonggukův tlukot srdce, který byl ze všech zdaleka nejhlasitější.

*

Pozdě večer, kdy se dozvěděl radostnou novinu, že on, Yugyeom a dokonce i Taehyung zůstávají ve stejném hotelovém pokoji, i přes únavu postával na balkonu, hleděl na překrásnou vyhlídku, kterou měl před očima a nechal příjemný teplý vánek čechrat jeho stále zvlněné vlasy. V černých duhovkách se odrážela světla velkoměsta, do uší vnikal soulský ruch a jeho typická vůně spolu s květinovou, těžkou vůní léta.

"Jeongguku," zaslechl tiché oslovení a rychle se otočil, jen aby k němu vzápětí dolehlo cvaknutí fotoaparátu a smích staršího muže, jehož tvář byla ještě na okamžik skryta za objektivem, načež přístroj odložil na stolek nacházející se na balkoně a zazubil se. Černovlásek jen zavrtěl hlavou, lokty se opřel o kovové zábradlí a vrátil se k pozorování města. Pohled na majestátní panorama ho nikdy nemohl omrzet, ani kdyby se na něj díval tisíckrát.

Kolem pasu v dalším okamžiku přistály pevné paže hnědovlasého hocha, ve vlasech pak ucítil něžné políbení a on se se spokojeným výdechem opřel o mužnou hruď, vnímaje onu sladkou kombinaci vůní, která mu nepředstavitelně moc scházela, a on se jí teď nemohl nabažit. Bez dlouhého váhání se otočil ke staršímu příteli čelem.

"Slib mi, že až budeš mít čas, přijedeš za mnou," zamumlal mu do ucha Taehyung hlubokým, jako samet hebkým a líbezným hlasem. "Povyprávíš mi úplně o všem, co se ti přihodilo," horký dech se opřel o Jeonggukovu tvář, mladíkův stisk zesílil a pouhým natočením hlavy si mohli hledět do očí, v jejichž pohledu byla obsažena všechna nevyřčená slova, nevyjádřené city - od frustrace, ublížení až po nekonečnou radost z toho, že se znovu mohou vidět - a především bratrské pouto, které se nyní pomalu, ale zato jistě obnovovalo.

"Slibuju," kývl hlavou mladičký komorník, nechávaje se zabalit do medvědího objetí, vřelého a tolik potřebného. "Hrozně moc jsi mi chyběl, hyung," zašepotal na pokraji sil. Únava o sobě dávala vědět a tak netrvalo dlouho, než se oba chlapci svalili do postele a usínali v pevném objetí.

Jen o několik ulic dál zatím ve své pracovně posedával ospalý ghúl, vyřizoval poslední záležitosti týkající se vydání alba a v momentě, kdy se chystal zaklapnout notebook a dopřát si několik hodin spánku, jej cinknutí upozornilo na nově příchozí e-mail, který nedočkavě otevřel v momentě, kdy si přečetl, od koho vlastně přišel. Se zatajeným dechem začal polohlasně číst:

"Vážený pane Kim Namjune, Váš komorník dnes potvrdil, že si přeje smlouvu, kterou s vámi dne 12. dubna 2016 uzavřel, prodloužit na dobu neurčitou.

Prosím, vytiskněte si připojený dokument zaslaný spolu s tímto e-mailem, a co nejdříve nám dejte vědět, jak jste se rozhodl.

S přáním krásného zbytku večera, Lee Taeyong."

Nevěřícně se opřel do opěradla židle, jež proti pohybu protestně zavrzala, a prsty si prohrábl husté prameny hnědých vlasů, za něž následně zatahal a e-mail si přečetl ještě několikrát, než přístroj konečně vypnul a s širokým úsměvem na rtech vklouzl pod přikrývku. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, zatímco se nechal odnášet vlákny snů, v nichž mu bylo dovoleno vrátit se zpět domů, do dob, kdy se zdálo, že naděje skutečně umírá poslední.

***

Napínala jsem vás ale solidně, že ano? Ale ruku na srdce, kde by byla zábava, kdyby Jeongguk smlouvu ukončil a šel by o dům dál? ^^ Navíc pochybuji, že by jeho psychika zvládla další tvrdé zaučování, teď, když si zvykl na režim, který u Namjuna vládne ^^

Doufám, že jste si všichni dnešní díl užili a těm dvěma držíte palce! Moc a moc si vážím veškeré vaší podpory, za kterou jsem nekonečně vděčná a popohání mě v tom, abych psala dál ❤️