Blesky fotoaparátů, ostrá světla, sněhově bílé pozadí a naprosto úžasné módní kousky od těch nejlepších návrhářů z celého světa. Kdyby Jeongguk neznal dnešní program, myslel by si, že zabloudil a nechtě se octl na módní přehlídce u příležitosti Seoul Fashion Week. Na nic si ovšem nemohl stěžovat, jelikož nejenže se mu zamlouvalo prostředí, v němž se nacházel, nýbrž i krátký oddech, jenž mu byl umožněn, zatímco byl jeho zaměstnavatel zaneprázdněn.

"Dobře, uděláme si pauzu!" houkl mladý fotograf, jehož černé vlasy byly za pomocí gelu ulíznuté dozadu. Jeho mladický vzhled dokonale doplňovala jeho úsměvem rozzářená tvář a jiskry v černých očích. Odstoupil od fotoaparátu, který byl připojen k notebooku, a kritickým okem kontroloval snímky, se kterými byl nadmíru spokojen, soudě dle jeho široce roztažených koutků rtů.

Aniž Namjun musel cokoli říkat, komorník k němu přistoupil a předal mu kelímek kávy. Nebyla ani z poloviny tak dobrá, jak byl zvyklý, žízeň však zahnala a tak byl ochoten přehlédnout přepražená zrna, která navíc byla ve špatném poměru s vodou. Chápal ovšem omezené možnosti a předtím, než vypustil z úst nějakou nespokojenou poznámku, kousl se do jazyka a každé slovo s hořkým sebezapřením spolkl.

"Jak vypadají fotky?" zeptal se v mezičase, nevěnuje černovláskovi byť jediný pohled. Rudé oči netrpělivě směřovaly ke vstupu do ateliéru, jelikož jeho ctěný kolega se stále neuráčil přijít na oficiální focení k upoutávce na album, na němž poslední rok a půl usilovně pracovali.

"Prozatím vypadají dobře," odpověděl s nacvičenou formálností mladík. "Ale jakmile dorazí Yunki-ssi, budeme se hned muset pustit do společného focení," dodal s nepříliš nadšeným výrazem, z kapsy vylovil mobilní telefon a zkontroloval si dnešní program. Následně už předem vyfoukl vzduch z úst a zaškaredil se. Ještě mu zbývalo odvézt svého zaměstnavatele do nahrávací společnosti a během necelých tří hodin musí stačit uklidit horní patro. Nechtěl se vidět na konci dne, kdy nejspíše padne vysílením do postele a okamžitě usne.

Otevření prosklených dveří donutilo všechny tři muže a několik kolem pobíhajících asistentů, kostymérek a stylistů zvednout hlavy. Yunki, již navlečený v tmavomodré bundě, tříčtvrtečních kalhotách a síťovaných punčochách, dorazil na místo zadýchaný a už od pohledu nabručený. Kolem krku se na černém chokeru houpal kovový přívěšek ve tvaru kruhu a vlasy měl sčesané do čela.

"Máš jen hodinu zpoždění," utrousil s falešným úsměvem ghúl, nazpět vrazil Jeonggukovi do ruky kávu a postavil se na nohy. Z širokých černých kalhot, které vsedě vyvolávaly iluzi neuvěřitelně obrovské sukně, oprášil neviditelná smítka prachu, upravil si nepříliš těsně uvázaný korzet a usadil se na židli. V tu chvíli se z producenta hudby a talentovaného rappera opět stal model a fotograf, jehož umělecké jméno "Ten" si na rozdíl od jeho rodného dokázal komorník zapamatovat, zaujal svou pozici za velice drahým přístrojem, jehož objektiv mířil na profesionálně se tvářícího ghúla.

"Koukám, že vás ty zácpy minuly," broukl Nichkhun za chlapcovými zády a široce se usmíval, v rukách přidržoval množství oblečení, které mu ve spěchu vtiskla kostymérka, než opět odběhla kamsi do vedlejší místnosti.

"Vyrazili jsme hodně brzo ráno," odpověděl šeptem černovlásek, ukazuje na pět kelímků kávy, z nichž dva už byly prázdné. "Museli jsme ještě nakoupit zásobu kofeinu a vyzvednout občerstvení," vysvětlil, avšak výraz v jeho tváři byl podivně nesoustředěný. Zato jeho oči se soustředily ažaž, hledíce na světlovlasého ghúla, o jehož medově zlatou pokožku se opíraly bílé záblesky, stejně jako světla všude kolem, aby se zajistila co nejlepší kvalita fotek. Svým podivným způsobem byl pohled na Namjuna téměř hypnotizující, jelikož kombinace extravagantního oblečení a netradičních rysů ve tváři spolu s rudýma očima byla zkrátka něčím, od čehož nešlo jen tak odlepit pohled.

Hnědovlásek jej nenápadně pozoroval a pro sebe se usmíval, ačkoli věděl, že Jeongguk byl zkrátka zvědavý a toto byla vůbec první účast na podobné akci. Uvědomoval si taktéž fakt, že chlapec už po boku temperamentního ghúla sloužil déle než Jin. Během roku a půl sledoval všechna zlepšení v jeho práci jdoucí ruku v ruce spolu se změnou chování, která sice nebyla nijak drastická, přesto patrná. Pryč byly nevábné pohledy, znechucené šklebení a odmlouvání, to bylo nahrazeno respektem a tolerancí jeden k druhému, jež zdá se každým dnem maličko sílila. Co už však zkušený komorník vidět nemohl, byl ledový obal chlapcova srdce, blyštící se jako rubín a stále stejně pevný, chránící jemnou duši v jeho nitru.

"Uvažoval jsem, že bychom mohli zkusit nafotit i něco s třetí osobou, pro zpestření. Fanoušci by to jistě ocenili," navrhl zničehonic fotograf zahleděný do notebooku. Každý snímek se od sebe lišil a byl v něčem unikátní, avšak uměleckému duchu se nezamlouval nedostatek modelů, kteří by před objektivem mohli stát a tvářit se, že jim je všechno fuk a podobné věci dělají dnes a denně.

"Nad tím jsme uvažovali," zamumlal Yunki a znuděně si podepřel hlavu do dlaně, nevšímaje si zděšeného pohledu stylistky, která k němu okamžitě přiběhla a jala se jeho líčení ihned upravit. "Navíc je těch hadrů tolik, že než to všechno odfotíme, bude půlnoc."

Namjun sklonil zrak a kousl se do vnitřní strany tváře, čímž neobvykle plné rty získaly okrouhlejší tvar a našpulily se maličko dopředu spolu s výraznou čelistí, kterou zjemňovala kulatá brada. Poté jako kdyby do něj udeřil blesk, prudce zvedl hlavu, zavětřil vůni moře a letního vánku spolu s ranní rosou, načež mu pohled padl na komorníka, který když mu jej oplatil, rázně zavrtěl hlavou. Nemělo však smysl se vzpírat a opakovaně upozorňovat na to, že rozhodně nebude "stát před zatraceným foťákem jen proto, aby ghúlům ubylo práce".
Nikdo jeho protesty ani námitky nevyslyšel a tak, než se nadál, seděl před obrovským zrcadlem, kolem něj se ochomýtali lidé s kosmetickými pomůckami - jejichž účel pro něj zůstával záhadou - a v odrazu zrcadla se na něj pobaveně šklebil Nichkhun, jenž se tomuto krutému osudu jako zázrakem vyhnul, přestože i jemu Yunki navrhoval, aby se přidal. Po krátkém přezkoumání bylo rozhodnuto, že modely, v nichž jsou ghúlové navlečení, jsou příliš těsné a na komorníkovu mohutnou postavu by se nedostaly. A pokud ano, jakýkoli prudší pohyb by s největší pravděpodobností zapříčinil nenávratné zničení, které se nikomu nechtělo platit.

V košili barvy tmavých cihel s četnými bílými vzory a kožených kalhotách, které na sobě dodneška nikdy neměl, vyšel do ateliéru, srdce mu nepravidelně bušilo, dlaně se potily, a kdyby mu chtěl teď někdo změřit teplotu, poslal by ho přinejmenším do nemocnice. V horším případě rovnou k patologovi. Hlava mu pulsovala a tváře červeně hořely, mezi zuby si drtil spodní ret a nervózně se zastavil přímo uprostřed setu, kde se rozhlížel kolem sebe, snad jako kdyby toto místo viděl prvně v životě. Shlédl na sebe dolů, prsty si pohrál s kruhem zavěšeným na poutku kalhot a zkusmo za něj zatahal, načež se snažil obě poloviny košile přitáhnout blíž k sobě. Na jeho vkus musel odhalovat až příliš mnoho kůže, jež nebyla ničím chráněná.

V krku se mu utvořil knedlík, který se pokusil polknout, aby tak mohl volně dýchat. Ghúl k němu přistupoval s pohledem dravé šelmy, dlouhý černý kabát zdůrazňoval jeho výšku, kalhoty - na první pohled působící jako motorkářské - lichotily svalnatým nohám.

"Už jsi tohle někdy zkoušel?" kývl bradou směrem k chlapci, jehož nervozita byla cítit na sto honů. Legračně kyselá a slaná zároveň, za což mohl pot i rychle proudící krev v jeho žilách. Komorník povytáhl obočí, třel o sebe dlaněmi a dvakrát za sebou prudce popotáhl vzduch skrze zuby.

"Fotil jsem se leda tak do školní ročenky," odsekl nabroušeně, načež zůstal v šoku stát na místě, ztuhlý jako kus ledu. Namjun se smál. Nesmál se však jemu, nýbrž jeho odpovědi. A byl to ten nejupřímnější smích, jakého byl kdy svědkem. S hlavou nakloněnou na jednu stranu, hleděl na řady bělostných zubů, plné rty se proměnily ve dvě tenké linky a na tvářích se ukázaly téměř dětské dolíčky, výrazné a hluboké, tolik odporující samotné podstatě muže, který před Jeonggukem normálně stával.

"Nic to není, jen se drž instrukcí a za chvíli to budeš mít z krku," pokrčil rameny. Kabát se při tom pohybu mocně zavlnil a poté už nebylo cesty zpět.

Zprvu bylo snadné pózovat tak, jak si Ten přál, neustále zvolával pochvalná slova, nadšeně poskakoval všude kolem a Jeongguk si po dlouhých desítkách minut myslel, že mu ostré světlo a neustálé blikání vypálí sítnice. Skutečně nepobíral, proč a jak se něčím takovým může někdo živit, aniž by při neustálém postávání v krkolomných, nepřirozených a ztuhlých pozicích nepřišel o rozum.

"Namjune, postav se prosím za něj a dej mu ruku přes rameno," houkl náhle a komorníkovi zmizel z plic všechen vzduch. Vytřeštil oči, volaje o pomoc hnědovlasého kolegu, který byl těmito slovy taktéž zaražen a neschopen jediného slova. Když už však vykročil vpřed, aby mladému fotografovi v černém saku s potisky růží domluvil a přesvědčil ho, že toto není dobrý nápad, ucítil Jeongguk kolem svého ramene váhu navíc. Nalevo od něj se vynořila ghúlova hlava, na zádech ucítil vlnu tepla, která mu paradoxně prohnala mráz podél páteře a husí kůži na rukou.

"Uklidni se," horký dech ovanul chlapcovo hrdlo, ke ghúlovým uším zatím doléhal zběsilý tlukot jeho srdce, krev tlačící se žilami a i to hlasité polknutí, které černovlásek učinil, snad aby zahnal další knedlík v krku, jenž mu zamezoval dýchat. Dusil se vlastními slinami, každičký sval v jeho těle se proměnil na tvrdý kámen. "Zhluboka se nadechni," špitl Namjun, bradu pokládaje na druhé chlapcovo rameno, než kde byla opřena jeho paže v ohbí lokte.

Nedokázal to. Nezvládl dýchat ani se uvolnit, připadal si jako člověk nedobrovolně uvězněný v soše s jeho tváří. Jeho strach voněl překrásně, jiskřivý a provokativní pronikal ke ghúlovu chřípí a on věděl, že časomíra se právě spustila. Sám nad sebou ztrácel kontrolu, cítil to v kostech, a přesto se tomu ze všech sil snažil bránit. Nyní se komorník skutečně cítil jako v kleci s divokou šelmou, s hladovým tygrem lačnícím po jeho mase a krvi.

"Polož mu ruce kolem pasu," pokračoval Ten a málem se octl na vrcholku světa. Přísahal si, že z tohoto udělá nejlepší photoshoot celičkého jeho života, zatímco před nimi se oba modelové jen taktak drželi. Jeden si bránil utéci, další držel na uzdě sílící potřebu nasytit se, naplnit prázdný žaludek, stejně jako si zakazoval zhluboka se nadechnout stále líbivějšího pachu. Jenomže jak by se tomu mohl vyhnout, když měl dle dalších instrukcí zabořit nos do Jeonggukových vlasů?

Stisk kolem chlapcova pasu povážlivě zesílil, ghúlovy ruce se spojily na jeho břiše v jednom pletenci, zatímco jeho ústa byla jen nepatrný kousek od jeho krku. Kolik námahy by pro ghúla bylo prokousnout mu hrdlo a nechat z něj vyvřít horkou, karmínově rudou krev? Kolik úsilí by ho stálo rozdrásat mu černými pařáty břich tak, že se na podlahu vyvrhnou komorníkovy vnitřnosti, do nichž by se vzápětí s chutí pustil?

"Podívejte se na sebe!" zazněla další věta, kterou černovlásek odmítal splnit. Ulevilo se mu, jakmile stisk zmizel, avšak žaludek mu udělal několik kotrmelců. Bělmo černé jako hustý inkoust, blyštivě červené duhovky a žilky kolem očí prostupující až do okolní kůže. Pohled do očí bestie, lidožravého stvoření s neuvěřitelnou silou a neukojitelným hladem. Poslední fotografie prožil ve strachu o vlastní život, třásl se tak moc, že by se ani nedivil, kdyby byl na snímcích rozmazaný. Jakmile jim bylo řečeno, že jejich trápení skončilo, odskočili od sebe jako magnety se stejnými póly a každý se vydal na druhou stranu místnosti; Jeongguk zaplul do kostymérny, svalil se na židli a se skelnýma očima netrpělivě vyčkával, až se zbaví líčení, které se na jeho tváři zdálo být těžké jako kamení.

"Jsi v pořádku?"

Nichkhunově otázce se pouze trpce zasmál, popotáhl a zavrtěl hlavou. Nyní již seděl na židli čelem k němu, lokty se opíral o stehna, hlavu skloněnou a ramena napjatá.

"Zas se mi to vybavilo," pípl slabounce, v koutcích očí třpytivé slzičky, jež nešetrně setřel ve chvíli, kdy mu skanuly po tvářích. "Ale to přejde, nemusíš mít starost," pozvedl hlavu v příštím okamžiku a marně se pokusil o úsměv, který mu starší komorník neuvěřil a nadále propaloval chlapce ustaraným pohledem. Yunkiho hlas volající ho zpět do ateliéru ovšem ignorovat nemohl. Pomalu vstal, jeho typicky kořeněná, leč jemná vůně se rozvířila všude kolem a jemným stiskem na Jeonggukově rameni se rozloučil, načež se musel věnovat svému pánu. Černovlásek po chvíli udělal totéž a už se těšil na tříhodinový úklid, který jej v bytě čekal.

*

Naprosto čistá obloha, stovky zářících hvězd a měsíc, jenž je svými slaboučkými stříbrnými paprsky doprovázel na jejich noční pouti. Chladivý vánek byl příjemným společníkem zahánějícím jinak typické srpnové dusno, které ovšem zároveň chlapci dovolovalo stát na balkoně pouze v tričku a černých kraťasech. Šoupnutí dveří prozrazovalo druhého obyvatele bytu, který se taktéž vkradl na balkon, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

"Tuhle noc nejspíš nebude spát nikdo z nás," vůně kávy na okamžik pohladila Jeonggukovo chřípí, načež ji vánek rozfoukal do všech stran a Namjun se hltavě napil. Černé tílko odhalovalo pevné paže spolu se zlatavou pokožkou, krátké kalhoty zase svalnaté nohy, uvolněné a překřížené v kotnících, zatímco se ghúl ležérně opíral o zábradlí a hleděl na spící ulici. Všechna světla byla zhasnutá, ale jen o uličku dál bylo možno slyšet projíždějící auta, občasné zatroubení a ruch města, který se však od toho denního značně lišil svou atmosférou. Hnědovlásek jazykem s mlasknutím oddělil rty a zakroužil šálkem s kávou tak, že se tmavohnědá hladina jen taktak nerozlila.

"Chtěl jsem se ti za dnešek omluvit," vytlačil ze sebe poněkud kostrbatě a strojeně. Jeongguk jeho směrem natočil hlavu, výraz v jeho obličeji nic neprozrazoval, ačkoli v jeho nitru se již po několikáté za tento den rozléval chaos a zmatení.

"Zpanikařil jsem, nebyla to vaše vina," oponoval obratem, prsty si prohrábl vlasy a následně vrátil ruku zpět na silné, modře tónované sklo. "Někdy se vás nejspíš budu muset zeptat, jak se můžu hlídat. Nechci vás vystavovat přílišnému stresu," ani netušil, jak se mu vůbec podařilo tu větu sestavit a vyslovit bez toho, aby se zakoktal či pozastavil nad jejím významem, který mu došel až teď.

"Tohle není něco, s čím bych ti mohl pomoct. Navíc to bylo jen kvůli tomu zatracenému focení, takže to můžeme vypustit z hlavy," zachroptěl ghúl, ústa smočil ve vynikající kávě a spokojeně polkl. "Zítra zas odjíždíš na školení," zamručel přemýšlivě, oči držel sklopené a sledoval jimi ulici pod nimi, kde však nebylo ani živáčka. Pouze vítr unášel podél patníků opadané okvětní lístky z okrasných květin, což byl také jediný pohyb, který jeho ostříží oči mohly zachytit.

"Ano, tentokrát si budu muset vaše auto půjčit," přitakal komorník, snaže se tak zahnat tíživé ticho, které nad nimi varovně viselo a činilo celou tuto situaci ještě trapnější, než už byla.

"Počítám s tím. A..." další větu nechal vyznít do prázdna, neschopen ji vyslovit. Nebo spíše nebyl ochoten něco takového udělat, jelikož byl se službami svého komorníka spokojen. Zpočátku, když poprvé chlapce ve svém bytě uviděl, jím cloumaly obavy, že si navzájem hodně ublíží a nevraživost, která mezi nimi vládla, byla téměř hmatatelná. O to víc jím otřásl dnešní incident, na který se nemohl ani jeden z nich dostatečně psychicky připravit.

"Můžeš si podat žádost o přeložení. Svou službu sis tady splnil, takže pokud chceš jít dál, budu to respektovat," odkašlal si a než stihl komorník vyřknout půl slova, zmizel zpět v bytě a poslední, čím dal o sobě vědět, bylo dupání po schodech a následné zavření dveří.

Černovlásek se zadíval na oblohu, vítr zesílil a polaskal jej po tváři jako hřejivé pohlazení. Mohl odejít? Úplně na tuto možnost zapomněl. Jedna jeho polovina začala v tom okamžení skákat nadšením až ke stropu, ta druhá, rozumnější, si nebyla tak docela jistá, zdali by to byl moudrý krok. Stačilo si vzpomenout na to, jak těžce si zvykal na nové prostředí, nového zaměstnavatele a povinnosti, v nichž se nyní zlepšil natolik, že se dle svého vlastního názoru dokázal vyrovnat svému učiteli. Alespoň jednomu z nich. Otázkou tedy bylo, zdali bude natolik sobecký a pokusí se prchnout k někomu, u koho by mu nehrozilo nebezpečí při každém křivém slově, které by nechtě vypustil z úst, nebo zdali zůstane v prostředí, které již zná a ve kterém se cítí skoro jako ryba ve vodě.

Sobě samému se ušklíbl, hlavu si podložil dlaní a odfoukl si ofinu z očí. Tuto noc si skutečně žádný spánek nebude moci dopřát.  

***

Nějakým zázrakem se mi povedlo předepsat si další kapitolu, takže sobotní díl zůstává prozatím zachován! 

Jak jste mohli vidět, posunuli jsme se opět v čase. Tentokráte naposledy. A momentálně se nacházíme v srpnu roku 2018, odkud už naši chlapci poputují až ke konci příběhu, ke kterému však zatím máme relativně daleko ^^

Pevně věřím, že jste si dnešní díl užili, jelikož... krucipísek, když jsem ho psala, běhal mi mráz po zádech a vlasy se mi ježily na hlavě :D Budu tedy doufat, že i na vás mělo čtení podobný efekt ;))

Mockrát vám všem chci také poděkovat nejen za vaši úžasnou podporu, ale také za trpělivost, kterou s příběhem máte, jelikož tento cyklus plyne daleko pomaleji, než jak bylo v plánu. A já jsem za to upřímně ráda, dokonce cítím i určitou hrdost. Vždyť přeci není kam spěchat ^^