Jen taktak stačil dorazit zpět k bytu dřív, než se z oblohy začalo snášet víc a víc kapek, které s hlasitým pleskáním dopadaly na betonový povrch ulic. Komorník mezi nimi kličkoval a nasadil málem zběsilé tempo, aby nezmokl až příliš. Pod nohama mu čvachtaly tvořící se kaluže a oblečení stačilo nasáknout spousty vody do sebe, tudíž ztěžklo a černovlásek se otřásal zimou až do to doby, než strčil klíč do zámku a vpadl do chodby jako velká voda. Zhluboka vydechoval, zatímco mířil k výtahu a kontroloval si všechny kapsy, zdali se mu cestou nepodařilo něco vytrousit na ulici. Nerad by se vracel ven, jelikož déšť nabíral na síle a skoro to vypadalo na hotovou průtrž mračen, přestože se blížil přelom ledna a února. Nezbývalo tedy než doufat, že se k dešti nepřidají i sněhové vločky, které by vytvořily po stranách chodníků nechutnou šedivou břečku, která by obyvatelům města kazila ranní vstávání do práce a následný návrat domů.

Prsty volné ruky si prohrábl zvlhlé vlasy a v dlani mu přitom hlasitě zachrastil svazek klíčů, jenž mu následně umožnil vstup skrze obrovské dveře dovnitř bytu, kde si s úlevou odložil kabát i boty a postoupil až do kuchyně, kde se překvapeně zarazil. Bylo to poprvé za celou dobu jeho služby, kdy uviděl vysokého muže v něčem jiném, než v módním oblečení pocházejícím z těch nejdražších butiků a od těch nejvyhlášenějších, nejznámějších návrhářů. Nyní viděl svého zaměstnavatele ve vytahané černé mikině a šedivých teplácích obkreslujících jeho štíhlé boky. Zpod kapuce, kterou překrýval svou hlavu, mu trčely prameny světle hnědých vlasů, z nichž odkapávaly kapičky vody.

"Dobré ráno, pane," uklonil se Jeongguk hluboce, načež přešel ke kuchyňské lince, odložil na ni maso a papírovou krabičku odložil do lednice. Netušil, co ho to popadlo, když panovačným hlasem svého zaměstnavatele zarazil, když se pokusil prosmýknout do lednice a hmátnout po své oblíbené pochutině dlouhou paží: "Zákusek až po jídle," broukl a než si stačil uvědomit svoji chybu, zůstal v šoku stát jako opařený, jelikož ghúl v obranně zvedl ruce a ledabyle pokrčil rameny, přesto se po dobrotě ještě jednou ohlédl, než komorník zavřel dveře lednice a pustil se do přípravy masa, které se rozhodl neorestovat, pouze naporcovat na tenké plátky a ozdobit je trochou zeleniny po kraji talíře, jejž položil na stůl před ghúla a rovnou se pustil do chystání kávy, které udělal rovnou dvojité množství. Neměl rád deštivé počasí, unavovalo ho a káva se nyní zdála být jedinou možností, jak získat alespoň trochu potřebné energie.

Když už se chystal odejít a nechat svého zaměstnavatele v klidu posnídat, byl zaražen jeho hlubokým hlasem a nataženou dlaní, zakončenou dlouhými štíhlými prsty a černými nehty, kterou mu pokynul, aby se posadil po jeho boku.

"Ano, pane?" oslovil jej zaraženě mladík ihned poté, co se usadil do pohodlné židle a křečovitě - také pokud možno nenápadně - sevřel kovová opěradla studící ho do dlaní.

"Jen ti chci oznámit, že dneska žádný program není. Máš víceméně volno a fungujeme zas od zítra," mlaskl při přežvykování hnědovlásek, jenž jen několika slovy totálně vzal Jeonggukovi vítr z plachet. Očekával, že bude za trest dřít jako mezek, jelikož se na téměř celý víkend vypařil na školení - i když povinné - a Namjun se tak o sebe musel starat sám. Chvíli si myslel, že ho šálí sluch, jenomže vážný výraz na ghúlově tváři utvrzoval jeho přesvědčení, že tomu tak skutečně bylo a jeho sluch je v pořádku.

"D-dobrá, pane," kývl, usrkávaje z horké kávy, kterou si na rozdíl od ghúla dosladil cukrem a silnou chuť zjemnil pořádnou dávkou mléka.

"Namjune," pouhé slabé zavrnění, sotva slyšitelné a zaznamenatelné, přesto dokázalo protnout ticho místnosti jako prásknutí biče nebo úder hromu, který za okny právě doprovázel předcházející modrý záblesk elektrického výboje osvětlujícího nebe, nyní již zčernalé těžkými mraky nasáklými vodou jako houba.

"Prosím?" zeptal se ve vší slušnosti, třeště veliké mandlové oči barvy noci. Čelist komorníkovi poklesla o něco níž, jakmile zahlédl nepatrný úsměv na zaměstnavatelově tváři.

"Říkej mi jménem," zopakoval požadavek ghúl, neodtrhávaje zrak od displeje mobilního telefonu, do kterého zběsile vyťukával zprávu svému kolegovi, který mu ovšem už od samého rána neodpovídal a jemu bylo nad slunce jasné, že se ještě teď spokojeně válí v peřinách a zamotaný ve vláknech snů zaspává sílící bouři za okny.

"Jak si přejete, Namjune," nezvyklý na vyslovení měkce znějícího jména, převaloval nové oslovení na jazyku jen velmi ztěžka, hned první písmeno vyslovil nevýrazně a jemné "dž", přecházející téměř do "č" vyslovil pro změnu až moc tvrdě. Ghúl skryl pobavený úšklebek skloněním hlavy. Poté ovšem nespokojeně nakrčil nos, zavětřil a se staženým obočím se podíval na stále vykolejeného chlapce, jehož zrak mířil na hladinu kávy a stoupající sloupeček bělostné páry.

"Jdi si dát prosím sprchu."

Komorník sebou škubl, překvapený náhlou změnou v mužově hlase. Před chvíli přátelský tón se vrátil zpět k přísnému a hluboko posazenému, jakoby výhružnému, na který si černovlásek stačil během volně stráveného víkendu až příliš rychle a snadno odvyknout.
Kdo by si však neodvykl? Nichkhun na něj nikdy nepromluvil nijak zle, neustále se usmíval jako sluníčko a v jeho objetí se věru usínalo daleko snáze, než když se Jeongguk celé noci jen převaloval z boku na bok a obával se, že když zamhouří oči příliš těsně, vrátí se k němu noční můry, před nimiž ho nemůže nikdo ochránit.

"Měl jsem sprchu před odjezdem z hotelu," oponoval slabě komorník, přestože se tak či onak zvedl ze židle, která proti prudkému pohybu nesouhlasně zavrzala nožkami o kachlovou podlahu.

"Je z tebe cítit úplně každý, se kterým ses setkal. Kdybych chtěl, mohl bych je hned teď vyčenichat," odpověděl prostě ghúl a pozorně sledoval, jak jej komorník obezřetně obchází a na zátylku chvíli cítil jeho pohled. Nebyl nepřátelský ani chladný, jako obvykle býval, nýbrž pouze přemýšlivý a trochu nejistý. Spíše než ze síly pohledu to však poznal z pachu, který přebil odér Nichkhuna, Taeyonga a dalšího muže, jehož totožnost zůstávala Namjunovi skryta. Necítil ji však o nic méně než ty ostatní, jež ho dráždily v nose, a pokud se chtěl vyhnout dalšímu výbuchu vzteku, byla sprcha jediným možným řešením.

Rudýma očima střelil po sladce vonící kávě, ke které se zvědavě nahnul a zhluboka se nadechl. Zápach cukru a horkého mléka mu zvedl žaludek a zavířil jeho šťávami, přesto nedokázal ubránit zvídavosti, kterážto jej uchopila za zápěstí a donutila ho pozvednout hrnek výš. Ne, nedokázal se napít ani tak, přestože rty na krátký okamžik skutečně přitiskl k horkému porcelánu a málem je svlažil v nasládle vonící tekutině. Kávu odsunul na druhý konec stolu, aby jej molekuly její vůně nadále nedráždily. Poté shlédl na svůj talíř a se zármutkem si uvědomil, že svou snídani do sebe natlačil za pouhých pět minut a přesto jeho mlsný jazýček zatoužil ještě po něčem dalším. 

I navzdory tomu, že byl ghúl o několik let starší než jeho komorník, cítil se jako neposlušné dítě, když se vkrádal do lednice a uloupil si papírovou krabičku, lákající nejen propracovaným designem, ale především obsahem, z něhož se rozmlsanému ghúlovi sbíhaly sliny. S potutelným úsměvem dopil na jediný lok zbytek kávy a následně vyběhl schody do své ložnice těsně předtím, než z koupelny vyšel Jeongguk, zabalený pouze v bílém županu odhalujícím jeho opálenou bronzovou pokožku. Cvaknutí kliky ve druhém patře ihned přilákalo jeho pozornost, ale bůhvíproč se rozhodl vykročit nejdříve do kuchyně, kde nahlédl do lednice a s vykulenýma očima hleděl na místo, kam odkládal papírovou krabičku s úplatkem pro jeho zaměstnavatele.

"Hledáš tohle?"

Jako snad pokaždé, ghúlův hlas hlubší než nejhlubší propadliny samotného Tartaru jej nachytal nepřipraveného. Prudce se otočil a hleděl na lidské oko s tmavohnědou duhovkou, nabodnuté na mužově ukazováku. K jeho největšímu šoku hnědovlásek prstem zakmital a s širokým úsměvem špičkou jazyka olízl lesknoucí se slaný povlak.

"Ano," vyhrkl bez zakoktání, přestože jeho hlas se třásl a zněl až komicky slabě. "Ale stejně jsem vám ho chtěl dát," mávl rukou, spěšně se uklonil a s pleskáním chodidel o podlahu upaloval do svého pokoje, kde si nevěřícně prohrábl vlasy a ještě jedenkrát se ohlédl na zavřené dveře.

Neměl nejmenší tušení, co se přes víkend s věčně nabroušeným, mrzutým ghúlem stalo, ale spíše než aby měl z náhlé změny radost, měl strach. Bál se, že si zvykne na takové chování, nenadálou hravost a vůbec vše ostatní. Mezi prsty uchopil přívěšek na krku a promnul jej v uklidňujícím gestu. Ač to odporovalo vší logice a přírodním zákonům, skutečně se v duchu modlil, aby se ghúl vrátil ke svému starému já, které bude schopen bez stop po výčitkách z hloubi duše nenávidět. Obával se dost možná i proto, že ledová krusta obalující jeho srdce se povážlivě otřásla a ztenčila. Nadále však zůstávala dostatečně silnou, blyštila se jako rubín a chránila mladíkovo křehké jádro.

*

Po špičkách docupital k balkonu. V bytě byla naprostá tma a on tak většinu cesty prošel s rukama nataženýma před sebou, aby náhodou do něčeho nenarazil. Dost už bylo k tomu, že bunda na jeho těle šustila a jen tento zvuk mohl probudit druhého obyvatele domu, o jehož pozornost nyní rozhodně nestál. Zapřel se a opatrně pošoupnul dveře na balkon, jimiž hbitě proskočil a opětovně je za sebou zavřel, nohy ukryl do tenisek, které si s sebou propašoval z chodby, a lokty se opřel o zábradlí. Hlasitě zazíval a palcem zatím projížděl kratičký seznam kontaktů, mezi nimiž mu stále scházela jeho milovaná maminka, kterou toužil navštívit během víkendu. Veškeré takové vycházky se ovšem museli nahlašovat jak Taeyongovi, tak i zaměstnavateli a on neměl nejmenší tušení, jak by vysvětlil, že chce jít na rodinnou návštěvu. Na to žádná výmluva jednoduše neexistovala. Palcem posunul ikonku jména směrem doprava a přístroj si ihned přiložil k uchu. Chvíli mohl slyšet jen monotónní pípání, než pozvedl koutky úst a vyslechl si nadšené pozdravení.

"Ahoj, Jeongguku!" křikl šeptem Jin a dle jeho nadšení hrál na jeho tváři širokánský úsměv, který si Jeongguk tak moc přál vidět.

"Ahoj, Jine," oplatil mu pozdrav, ukazovákem poklepávaje na modré sklo, které zabraňovalo jeho pádu na chodník. "Neruším?" optal se dodatečně a zvedl hlavu k nebesům. Bouřka už byla pryč, mraky rozehnány větrem a hvězdy se tak ujaly svého pravoplatného místa na obloze, kde po boku měsíce stříbřitě blyštily a některé z nich dokonce slabě poblikávaly.

"Ale vůbec ne," zakřenil se Jin do telefonu a mladý komorník viděl, jak u toho ještě mává rukou. "Doufal jsem, že mi zavoláš, protože jsem si tvoje číslo nepamatoval," kuňkl následně omluvným tónem a Jeongguk se i navzdory chladnému počasí začervenal jako jahoda.

"Hrozně mi chybíš, hyung," špitl posmutněle, netuše, že se tmavovlásek na druhé straně málem rozpustil nad rozkošným oslovením, jímž byl počastován. "Ale potkal jsem Nichkhuna," přihodil ještě, zaháněje splín do koutů mysli, kam patřil. Nechtěl si dovolit před starším komorníkem znovu plakat, byť by to mělo být jen do sluchátka telefonu.

"Nichkhun je skvělá partie," přitakal spokojeně tmavovlásek. "Ale teď povídej, jak se ti daří? Není na tebe Namjun moc ostrý? A jak dopadlo školení?" vychrlil rychleji, než jak by to dokázal kdejaký rapper, a černovlásek se poprvé za ten den upřímně rozesmál.

"Daří se mi celkem dobře. Už nedělám v podstatě žádné chyby a dokonce se tu zavedlo pár kompromisů," pochlubil se nanejvýš spokojeně, pohledem sklouzl z hvězdné oblohy na ulici, kde se ve světlech lamp třpytil černý asfalt pokrytý tenkou vrstvou vody, kterou nestačil vsáknout do sebe. "Třeba já chystám každý týden program a on musí na oplátku žvýkat po každém jídle žvýkačky."

Notnou chvíli bylo na druhém konci telefonu hrobové ticho, které bylo přerušeno Jinovým hlasitým smíchem, pod kterým se musely dozajista otřásat základy domu, ve kterém nyní sloužil. Jeongguk si následně vyslechl dlouhou sérii pochval a oba komorníci se na účet rudookého ghúla pobavili, načež se i Jin svěřil s několika svými zážitky.

"Takže on přeci jen existuje ghúl, který má dva komorníky?" podivil se černovlásek, dýchaje si horký vzduch do promrzlé dlaně. Kdyby mohl, schoval by se do obývacího pokoje, jenomže jeho konverzace se stala až příliš hlučnou na to, než aby si mohl dopřát trochu tepla bytu.

"Já tu jsem na plný úvazek, ten druhý jen na poloviční. Ale i tak se vídáme hodně často. Už se těším, až sem přijedeš, rád by se s tebou seznámil."

Chlapec se nyní zády opíral o zábradlí a zamyslel se. Nevěděl však o žádném volnu, které by na něj v nejbližší době mohlo čekat. Věřil však Jinovu slovu, po nichž se s ním musel již rozloučit. To, že dnešek byl zdaleka tím nejpodivnějším dnem po boku jeho zaměstnavatele, si prozatím nechal pro sebe. A než nastane příležitost se s Jinem sejít, nasbírá další a další zážitky, kterými se bude moci pochlubit, nad kterýmiž se bude smát a nad nimiž mu bude zůstávat rozum stát.

S nadšením se vrátil zpět do bytu, vrátil na místo boty i bundu a se zmrzlýma rukama se ukryl do svého pokoje, kde se schoulil pod deku jako kotě a vzápětí už se nechal unášet na obláčku líbezného spánku, který mu ještě zbýval. Netušil, že jej z poloviny schodiště odposlouchával jeho zaměstnavatel, stejně jako si jej nevšiml, když přecházel přes chodbu a doprovázel ho u toho pár karmínově rudých očí. Nebyl to však rozhovor, který lichotil ghúlovu egu, co ho vyhnalo z postele, nýbrž vůně moře a svěžího vánku od něj vanoucího. Bylo to bezmála devět měsíců od Jeonggukova nástupu do služby gúla a toto bylo zcela poprvé, kdy z něj nebyl cítit ostrý zápach strachu, hořkost odporu a kyselost znechucení. Poprvé za celou tu dobu z něj vyzařoval klid, smíření a jistá dávka tolerance, která zamávala ghúlovým vnitřním světem a donutila ho právě k onomu kroku, kdy chlapci dovolil oslovovat ho jménem. 

Neubránil se spokojenému úsměvu, když se vracel do svého pokoje, aby se i on mohl dospat, ignoruje podivný nasládlý podtón, který se domem plíživě nesl a šimral jej v chřípí. Nebyl to ale nějak nepříjemný zápach, nýbrž velice svůdná a lákavá vůně, jejímž původem si nebyl tak docela jist. Jedinou jistotou bylo, že se mu ta vůně zamlouvala a on tak usínal v jejím jemném objetí, v němž se oddal spánku daleko snáz, než snad za celý jeho život. 

***

Jak jsem v minulém dílu slibovala, Namjun si pro Jeongguka přichystal takové menší překvapení - nyní je Jungkook plně oprávněn oslovovat ho jménem a já se skutečně usilovně modlím, aby měl onen okamžik takový efekt, v jaký jsem při psaní doufala, že ho mít bude ^^

Nebojte se však, jejich vztah nečekají odteď jen samé světlé chvilky, to ani zdaleka. Vlastně je tam čekají jak hezké, tak i velice horké a těžké chvilky... k těm se ale dostaneme až časem ^^

Moc vám všem samozřejmě neskutečně moc děkuji za naprosto dechberoucí podporu, které si nekonečně moc vážím. Slibuji, že se pokusím i nadále psát tak, aby vás příběh bavil ❤️

A pro jistotu ještě jednou připomínám: PŘÍŠTÍ DÍL SE BUDE ODEHRÁVAT ROK A PŮL PO UDÁLOSTECH 15. AŽ 19. DÍLU! ^^