Bylo to poprvé za několik měsíců, kdy si mohl dovolit povalovat se v posteli, sledovat ranní seriály v televizi a zachumlaný dece si v klidu upíjet ovocný čaj, který pro něj Nichkhun obětavě připravil, jelikož vstal jako první a zrovna se připravoval na odchod. Do pokoje pronikaly paprsky slunce, které černovláska příjemně šimraly na tváři a snažily se ho vylákat z vyhřátého útočiště, avšak veškerá jejich snaha byla marná.

"Stihneš se připravit?" matrace po chlapcově boku se prohnula, jak se hnědovlasý komorník posadil vedle něj a pobaveně se zaculil, načež mu prstem šťouchl do tváře, za což si od mladíka vysloužil zvonivý smích.

"Jen se vysprchuju a obleču, neboj," odpověděl nakonec, dopil poslední zbytky nápoje a konečně ze sebe shodil přikrývku, kterou následně úhledně složil a polštář načechral, přičemž jej Nichkhun celou dobu pozoroval a byl si naprosto jistý, že před nástupem do služby bylo stlaní postele to poslední, co Jeongguka při chystání se do školy napadalo. Z každého komorníka se postupem času stal jakýsi lidský stroj, který většinu úkonů vykonával zcela automaticky a vůbec nad nimi nepřemýšlel, nepozastavil se nad tím. A to ani když byl mimo dům či byt, v němž sloužil.

"Tak já už půjdu," mlaskl starší z komorníků, vyskočil na nohy a s krátkým rozloučením se vydal chodbou směrem do místnosti, v níž byl postaven bar, za nímž se nacházely veškeré nezbytné pomůcky, se kterými se připravuje ta nejlepší káva lichotící vybíravému ghúlímu jazýčku, jehož chuťové pohárky poznají jakoukoli nesrovnalost, ať už nedostatek namleté kávy, přepražená nebo nedopražená zrna a další atributy, které ovlivní chuť samotného nápoje.

Do zástrčky připojil obrovský kávovar sytě rudé barvy, ujistil se, že obě dvě trysky jsou dokonale čisté, stejně jako páky a jejich zásobníky. Stiskem tlačítka uvedl stroj do chodu, a zatímco se voda s tichým mručením zahřívala, vylovil ze zadní kapsy kalhot svůj telefon, kde už mu několik minut divoce blikala modrá kontrolka upozorňující ho na příchozí zprávu. S úsměvem na tváři si přečetl popřání dobrého rána a pevných nervů, jelikož toto bylo zcela poprvé, kdy se rozhodl po letech dorazit jako instruktor. Nervozita tedy byla na místě, ačkoli mohl mít zdravé sebevědomí. Přeci jen měl již letitou praxi, která se jen tak nezapomíná.

"Žádné telefony na pracovišti," proťal ticho exoticky zabarvený hlas, na nějž Nichkhun zareagoval pouze pokroucením hlavy ze strany na stranu a teprve až po odeslání zprávy mobil uložil zpět do kapsy a pozdravil rudovlasého ghúla, jenž se dlaněmi zapřel o mramorovou linku, na kterouž se vzápětí vyhoupl a spokojeně vydechl.

"Naposledy jsi ke mně poslal Jina," započal konverzaci Nichkhun, opětovně se věnovav kávovaru; z trysek upustil horkou páru a do zásobníku dosypal čerstvá kávová zrna, z nichž jednu dávku namlel a pustil se do první kávy tohoto dne. "A teď Jeongguka?" dokončil otázku a zvědavě povytáhl pravé obočí. Rudovlasý ghúl dlouho mlčel, jakoby musel nad odpovědí dlouze uvažovat, přestože ji oba už dávno znali.

"Jin byl vystrašený jako ratlík, Jeongguk vzpurný a moc bojovný," vysvětlil chabě, vděčně přijal čerstvou kávu a přestože pálila jako čert, pouze krátce ofoukal její černou hladinu a labužnicky se napil, vděčný, že má čím zapít kovovou pachuť masa i něčím jiným než obyčejnou vodou, kterou byl nasáklý jako houba.

"Copak se k Namjunovi nehodil jiný adept? Určitě by existoval někdo, kdo by nebyl takovým riskem," založil si komorník paže na hrudi, snad aby zabránil nepříjemnému svíravému pocitu obav, na který nebyl zvyklý. Přinejmenším ne v takové síle, s jakou do něj udeřily, podobně jako přívalová vlna, která s sebou strhne vše, co není přibité k zemi.

"Na tohle já vliv nemám, to víš. Navíc si ho pan Kim vybral sám, takže k tomu měl nejspíš důvod," broukl neurčitě Taeyong a jakmile do místnosti vešli první mladí komorníci, seskočil na zem a opět se jej zmocnila "organizátorská nemoc". Všechny mladíky - včetně několika dívek - začal instruovat, kam se mají posadit a od všech si ještě jednou překontroloval pozvánky, které si ponechal v deskách.

"Jsou tu všichni?" zvolal dost nahlas, aby přehlušil šum rozhovorů, které mezi sebou mnozí vedli, protože spousta z nich se znala již z dřívějška a cítili tak nutkavou potřebu svěřit se s každým zážitkem, který se jim během nedlouhé služby už stačil přihodit.

"Pro ty z vás, kteří jsou tu poprvé, bych rád pronesl úvodní slovo, než se vrhneme na vaše přeškolení. Během celého dnešního dne a části večera, stejně jako celé příští dopoledne a brzké odpoledne, si projdete třemi stanovišti, ve kterých dostanete šanci zdokonalit se v úkonech, při nichž si nejste příliš jistí," začal svým typicky formálním výstupem Taeyong, který svýma pronikavýma rudýma očima zkoumal každičkého účastníka školení, přičemž nejvíce pozornosti si pro sebe ukrojil Jeongguk spolu s černovlasým hochem, jehož jméno si ghúl nepamatoval. Kdyby mohl, samou radostí by skákal až ke stropu, jelikož mladý komorník jej pozorně poslouchal, nevraživé pohledy, na které si stále živě vzpomínal, byly ty tam, stejně jako nepříjemný kyselý zápach strachu a hořký podtón odporu, který nahradila příjemná svěžest mořského vánku, zrcadlící mladíkův klid a vyrovnanost.

"Letos se k nám také připojí kolega, který se službě ghúlům věnuje bezmála sedm let."

Nichkhun obešel barový pult a s úsměvem se poklonil, stejně jako mu úklonu opětovali i komorníci usazení za stoly. Při zmínce o délce jeho služby se vzduchem navíc roznesl krátký vzruch a obdivné pohledy či vzdechy, které pohladily komorníkovo ego hezky mezi ušima.

"Můžeme se rovnou pustit do práce, co vy na to?" komorníkův přátelský hlas a jiskry v očích si drtivou většinu přítomných získaly jako mávnutím proutku a bylo téměř nemožné dychtivé učně donutit stát v řadě za sebou, jelikož se každý chtěl dostat za pohledným mužem, který se na každého usmíval jako sluníčko. Pouze Jeongguk trpělivě vyčkával na svém místě, pobaveně se pro sebe zubil a zapisoval si některé věcí, které by se mu mohly v budoucnu hodit a on by mohl svému zaměstnavateli - závislém na tomto populárním nápoji - připravovat tu nejlepší kávu na světě.

Do chřípí vnikla ostrá kořeněná vůně doprovázená těžkým kávovým aromatem. Nemusel ani zvedat zrak, aby vytušil, kdo se na něj přišel podívat.

"Rád vidím, že jsi celý a zdravý," utrousil na oko nenuceně ghúl, kotník si opřel o koleno druhé nohy a pohodlně se opřel do židle, která se díky své pružnosti ohnula maličko dozadu. "Pořád vůči mně chováš averzi?" dotázal se dotčeně, když se nedočkal žádné reakce, což ani trochu nelichotilo jeho upovídané, po pozornosti prahnoucí povaze.

"Vlastně, abych pravdu řekl," odkašlal si s tajemným úsměvem na rtech, škádlivým pohledem v oku a smíchem zadržovaným někde hluboko v hrdle. "Jsou dny, kdy bych raději sloužil vám, než panu Kimovi," vypustil z úst nakonec a drobné uchechtnutí si nemohl odpustit, jakmile zahlédl roztomilý poprašek růžové barvy na ghúlově tváři.

"Opravdu?" vydechl ohromeně s dlaní přiloženou na srdci, které rychle tlouklo a cítilo se obzvláště poctěné. "No, jsem každopádně rád, že se ti prozatím daří. Očekával jsem, že budu od tvého zaměstnavatele řešit několik stížností týdně."

Jeonggukovo svědomí zabolelo až v jeho žaludku, kde jej tížilo jako kamení, žilami se prohnal chlad projevující se jako husí kůže od krku až po paže. Sesunul se na židli o něco níž, mezi prsty sevřel propisku tak silně, div se mu ji nepodařilo rozlomit na kousky.

"A... kolik jste jich tedy řešil?"

Nyní to byl ghúl, kdo s potměšilým úšklebkem zahnal vykolejeného chlapce do kouta a napjatě očekával, jak zareaguje. Odpudivý pach nervozity a bázně brzy prosakoval skrze mladíkovu kůži, každičký pór na jeho těle a celá jeho bytost vysílala jasné signály toho, jak nepohodlně se cítí. Bůhví, proč se ghúlovi mladého komorníka zželelo a tudíž, jak si tak pomalu sbíral veškeré papíry a urovnával je do složek, rozhodl se ho přestat trápit:

"Ani jednu."

Černovlásek ve vteřině odlepil oči od popsaného papíru a střetl se s párem rudých očí, tak moc povědomých a zároveň natolik odlišných, jako kdyby Taeyong neměl v očích ani zdaleka tolik pigmentu, jako na to byl Jeongguk zvyklý od Namjuna či dokonce Yunki. Ghúlovy oči byly o něco bledší, jako kdyby chtěl někdo porovnávat jahodový džus a teplou, hutnou krev proudící hlavními tepnami přímo u srdce. Nebyly však o nic méně zlověstnější čí animálnější, jelikož stále patřily tvoru, jenž se živil lidským masem a ničím jiným, než lidským masem. I když se nacházel na nejspodnější příčce a bylo dost možné, že Namjun by jej označil za "skoro člověka", pro kohokoli v této místnosti představovaly jeho zuby ostré jako břitva a dlouhé černé pařáty, které projedou masem stejně snadno jako nůž skrze máslo, stejné nebezpečí, jako od jakéhokoli dalšího zrůdného lidožrouta.

Tři hodiny uplynuly jako voda, zkušební místnost se vyprázdnila a za stolem zůstal už jen Jeongguk, jehož mysl byla zahlcena úvahami a pocity, které nebyl s to pochopit, rozluštit je i jejich původ a zařadit každý z nich do správné škatulky. Zmatek kolující jeho buňkami mu způsoboval nepříjemný bolehlav, přestože na povrchu nedal znát zhola nic.

"Ani jednou sis nepřišel zkusit udělat kávu," málem rodičovský tón v hlase staršího komorníka vytrhl černovláska z přemýšlení a navrátil jej zpět do reality. Poté neurčitě trhl rameny, hlavu držel sklopenou a nakonec znaveně vydechl:

"Za těch pár měsíců jsem si to už celkem osvojil."

"Vyčistíš si tak hlavu, pojď," pobídl ho Nichkhun a trpělivě vyčkal, až se za ním chlapec došourá. Nemusel mu nic říkat, pouze pozoroval jeho počínání a čas od času souhlasně kývl hlavou, spokojen i překvapen chlapcovou zručností. Přestože si Jeongguk stále uchovával zdravou dávku tvrdohlavosti a drzosti - navzdory všemu mu však přesně taková povaha pomohla protlouct se několika prvními měsíci služby jen s několika oděrkami a jizvičkami na zápěstí. Bylo to jako malý zázrak, jelikož o Namjunovi během let kolovalo už tolik historek, pověr a klevet, z nichž žádná nebyla příliš lichotivá. Poté do jeho bytu přišel nezkušený, vzpurný černovlasý ďábel, který prokázal, že zřejmě nic není nemožné.

Kolem chlapcových boků se omotal pár silných paží a na rameni mu přistála Nichkhunova hlava. Příjemné lidské teplo i vůně zázvoru se špetkou koriandru jdoucí ruku v ruce s třešněmi a sladkými hruškami, které při nadechnutí zakončoval ostrý finiš z pálivého koření doplněný o podtóny Arabiky, mu komorník nevědomky připomínal domov a bezpečí. S vděkem se zády opřel do mužovy hrudi a v klidu dokončil nápoj, který odložil stranou, očistil přístroj od usazenin a nadále setrvával v tom samém bratrském objetí, ze kterého se mu ani za mák nechtělo, avšak další lekce mu začínala již za několik minut a on se nemohl zpozdit ani o vteřinu. Rozloučil se tedy a upaloval na druhý konec hotelu, u čehož měl na paměti, že poslední, co si přeje, je být naháněn Taeyongem, který by neváhal rýpnout si do jeho nedochvilnosti.

*

Nechápal, jak rychle tento volný víkend utekl, a už se blížila třetí hodina odpolední. Poslední kurz skončil sotva před hodinou a Nichkhun si už soukal svých pět švestek do batohu. Na jednu stranu se Jeongguk těšil na svou postel, která se nedá s tvrdou hotelovou matrací srovnávat, jenomže jeho hlavu i srdce překryl stín obav. S vědomím, že za jeho zády se nachází další osoba, objímá ho a zajišťuje mu bezpečí i komfort, dokázal usnout během několika minut a celou noc se nechal unášet barvitými sny, kde ani jeden mu nepřipomínal temnou minulost, která na něj stále číhala v temných koutech a hladově vyčkávala na první okamžik, kdy se mladík octne docela sám, bezbranný a příliš vyčerpaný na to, aby se vůbec pokusil bránit. Mohl tedy jedině doufat a modlit se, že si jej v noci zas a znova nenajdou zlé sny, které ho vyženou na balkon, kde jen svit několika málo hvězd a měsíce zaručí svobodně vydechnout spolu s ujištěním, že ať už se venku nachází hladových bestií, kolik chce, je před nimi v bezpečí.

"Nechceš se jít rozloučit s Yugyeomem? Počkám na tebe," stiskl černovláskovo rameno starší muž a s úsměvem sledoval jeho vzdalující se záda.

Poklusem vyběhl před hotel, rozhlížel se kolem dokola, do uší mu sem tam zahoukal klakson, kroky chodců se zdály být jako hotové zemětřesení a samotný hluk města byl téměř nesnesitelný. Široce se usmál, roztáhl paže a několika kroky se uprostřed cesty skončil v pevném objetí druhého komorníka, z něhož v tu ránu spadly veškeré zlé předtuchy, že se před odletem do Číny nestačí rozloučit se svým nejlepším přítelem, jehož před měsíci ztratil a nyní znovu objevil. Nebylo třeba žádných slov, jejich blízkost a objetí vydalo za tisíce nevyřčených omluv a smutných rozloučení, které je nyní čekalo.

"Uvidíme se na dalším školení," zašepotal Yugyeom do černováskova ucha a s úsměvem se odtáhl, v černých očích jiskřičky a poté se jejich cesty rozdělily. Jeongguk sledoval, jak se komorník klaní drobnému, vysokému muži s malým obličejem, zato však velikýma očima, která rámovala upravená obočí skořicové barvy. Na rychlou čínštinu jeho znalosti tohoto složitého jazyka nestačily, přesto ještě stihl mladíkovi zamávat, než zmizel ve voze spolu se svým pánem, na jehož kožené bundě se skvěl obrovský potisk hlavy dvanácteráka.

Na rameni ucítil váhu navíc, pootočil tedy hlavu a zadíval se do očí staršího komorníka, který ve volné ruce svíral klíče od vozu.

"Tak pojď," kývl hlavou. "Luhan se tady většinou moc dlouho nezdržuje," dořekl, kráčeje po chodníku dál od hotelu, směrem k rozsáhlému parkovišti. Stiskem tlačítka odemkl vůz, naložil dovnitř lehká zavazadla a posadil se na místo řidiče. Nemohl si nevšimnout mladíkovy pokleslé nálady, se kterou by ovšem tak či onak nic nenadělal.

"Luhan? Takže ho znáš?" zeptal se nepřítomně černovlásek, sleduje dění za okénkem, prstem přejížděje po skle, žena se za kapičkami vody, které se před okamžikem spustily z nebes. Déšť uprostřed ledna neznamenal mnoho dobrého, ačkoli ve velkoměstě jako je Soul příliš nehrozilo, že by voda zmrzla, jakmile se ochladí.

"Před pár lety spolupracoval s několika místními umělci, ale potom se vrátil zpátky do Číny," vysvětlil prostě Nichkhun, odbočil doleva a maličko šlápl na plyn. Sám se už těšil domů, navíc oba komorníky čekala po víkendu spousta práce. Vtom chlapci zavibroval v kapse telefon. Nechápavě se zamračil, a jakmile si přečetl zprávu, zamračil se ještě víc a z úst vypustil znechucené odfrknutí.

"Hyung, zavezl bys mě co nejblíž k obchodu? Musím nakoupit," požádal s hlasem prosáklým nejistotou, načež se jeho tělem prohnala úleva, sotva se směr jejich jízdy změnil. Vše nasvědčovalo tomu, že volný víkend mu právě skončil.  

***

Další týden uplynul a nám zde přibyla další část příběhu! Stejně jako umí víkend utéct rychleji, než mrkneme, tak i Jeonggukovi jeho volno skončilo a on se opět vrací do služby s plným nasazením ^^

A dovoluji si říct, že na něj čeká velice příjemné překvapení. Přeci je už by se po takové době hodilo opět trochu posunout vztah našich hlavních postav na další úroveň. Neradujte se však předčasně. Je to jen maličký stupínek, po kterých musí Jeongguk stoupat velice obezřetně :D ^^

Všem vám moc chci také poděkovat za všechnu vaši podporu, která mi neustále dokola vyráží dech a já si jí nepřestávám vážit. Jste naprosto úžasní, nejlepší čtenáři! Miluju vás! ❤️

A než na to zapomenu - Brzy na nás čeká další časový skok, tentokráte již poslední a zároveň i nejdelší. 
Abych vám trochu pomohla se zorientovat - Příběh se začal odehrávat na přelomu května a června roku 2015 → První časový skok nás zavedl do ledna roku 2017, kde se s Jungkookem nacházíme nyní. 
A druhý/poslední časový skok na nás čeká po konci příští kapitoly. Tato doba bude činit přesně ROK A PŮL. Moudří už vědí, zbytek příběhu se bude odehrávat v roce 2018, konkrétně tedy v srpnu, kde už se hezky postupně během několika měsíců dostaneme ke konci. Ten je však ještě velice daleko, takže se nemusíte bát žádného náhlého utnutí!