Žaludek se zhoupl, hlava rozbolela jako střep a do očí se mu jako na povel navalily krokodýlí slzy; nečekající na jeho svolení se skutálely po jeho tvářích a on přitom celou tu dobu jen stál čelem k překvapenému chlapci, jenž na něj prázdně hleděl a sám netušil, co vlastně v takové situaci říct. A jediný zvuk, který prázdnou místnost vyplňoval, bylo tlumené vzlykání, které Jeongguk marně dusil dlaní přiloženou před ústy. Provinile sklonil hlavu směrem k zemi a zadíval se na špičky svých bot, sotva si všiml Yugyeomova pohledu mířícího na stříbřitou brož na klopě jeho kabátu. Cítil se příšerně, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce, přestože on byl tím prvním, kdo uchopil rukojeť a zabodl ji do zad muži, kterého až donedávna považoval za svého nejlepšího přítele.

Kolena se mu roztřásla, síla v rukou vyprchala a jeho zavazadlo udeřilo o dlažbu. Nebýt tmavovlasého hocha, jenž se rozběhl kupředu včas, dopadl by na podlahu i samotný Jeongguk, jenž však zavčasu skončil v pevném objetí. Komorníkovy paže se obmotaly kolem jeho pasu, tvář skončila opřená v tmavovláskově rameni, kam mladík štkal, omlouval se a prosil o odpuštění, zatímco jeho rozum mu říkal, že si takový soucit nezaslouží. Na jednu stranu se chtěl vysmeknout, samou hanbou se schovat do hotelového pokoje a nevyjít z něj, dokud celé tohle hloupé přeškolení neskončí, jenomže i navzdory tomu se nechal nadále hladit ve vlasech a utěšovat jako dítě.

"Mrzí mě to," škytl uplakaně a hlasitě popotáhl. "Tak strašně m-moc, Yugyeome. Je mi to líto, nech-nechtěl jsem ti u-ublížit," vykoktal a mezi vzlyky se zajíkal, lapavě nasával vzduch do plic a snažil se ignorovat bodání v nich, nevnímal pálení v hrudi a třesoucí se tělo, nad nímž ztratil veškerou kontrolu.

"To je dobrý," vískal jej ve vlasech starší chlapec a nadále si ho k sobě ochranitelsky tiskl. "Jsem v pořádku a ty taky, díky bohu," vydechl úlevně a konečně přinutil sebe samého se odtáhnout, aby mohl nahlédnout do hlubokých černých očí, v nichž nebylo možno vidět nic než omluvu a vinu.

"Tohle není úplně vhodné místo, kde to řešit," ozval se Nichkhun za jejich zády, a ač nerad rušil emotivní shledání dvou mladých duší, jako zázrakem se mu je povedlo dovést na pokoj, který pro sebe a Jeongguka zamluvil. Avšak nezdržel se v něm dlouho. Pouze si odložil zavazadla a oblečení, načež ihned místnost opustil a vydal se na poradu, kteroužto musí jako instruktor přežít, aby se mohl hned následující ráno pustit do práce.

"Jsi v pořádku? Co tvůj pán, chová se k tobě dobře?" vyptával se Yugyeom, jakmile se dveře opětovně zaklaply a mladíci tak osaměli. Jeongguk ovšem zarytě mlčel, pouze seděl na své posteli a pohrával si s prsty u rukou. Jeho pláč se utišil, leč několik maličkých perliček se ještě odvážilo zanechat za sebou vlhkou stopu, kterou komorník pokaždé nešetrně setřel. 

Dlouhá odmlka vyplněná tíživým tichem byla jako mučení, dokud postel pod chlapcem nezavrzala, když z ní vstal, a poklekl si na postel protější, kam se usadil Yugyeom, jenž na mladšího hocha překvapeně koukal. Rázem mu výraz ve tváři zjihl, jak se po grapefruitu vonící chlapec, který se před jeho očima ve zlomku vteřiny změnil na vystrašeného středoškolského studentíka, nosem bořil do límce jeho černé košile. Jeongguk jemně položil ruce kolem širokých ramen, užíval si každičký doušek lidského kontaktu, o němž neměl ani nejmenší tušení, že ho vůbec postrádal. Tak moc mu scházelo vlídné slovo blízkého člověka, bratrské poplácání po zádech či líbezné pohlazení ve vlasech, o které by si byl ochoten i poprosit, pokud by byl skutečně zoufalý.

"Není to lehké," odpověděl konečně ochraptělým hlasem. "Ale zvládám to," odtáhl se, leč ruce z tmavovláska nespustil, ba naopak s ním proplétal prsty, hrál si s nimi, každou buňkou vnímal jeho hřejivou pokožku a na srdci konečně cítil klid spolu s jistotou, že je jeho nejlepší přítel živý a zdravý.

Jeho oči se poprvé za ten den skutečně rozzářily, jakmile se starší z nich nahnul dopředu a volnou rukou si prohlédl brož v podobě masky dvou tváří a na okamžik se zdálo, že stříbřitou ozdobu obdivuje, načež vytřeštil oči a prudce zvedl hlavu, jakmile si vzpomněl, čí ta brož je.

"Kim Namjun? To jemu sloužíš?!" vykřikl na pokraji hysterie, avšak černovlásek pouze naklonil hlavu na stranu a olízl si vyprahlé rty. Bylo mu jasné, že ghúl nějakou pověst mít musí, nečekal však, že by se jeho jméno doneslo ke komorníkům, kteří se v jeho blízkosti nenacházeli.

"No... ano," pokrčil rameny zaraženě, jako by to byla věc jasnější než slunce pohupující se vysoko na obloze, touto dobou však skryté za šedivými mraky, které se na obloze držely už několik dní v kuse. "Musím být opatrný, ale vždycky si nějak poradím," dořekl tlumeně, když se nezdálo, že by byl jeho nejlepší přítel s něčím takovým smířený.

"Opatrnost nikdy nebyla tvoje silná stránka," vypálil v žertu, avšak v hlase neskryl stopu po starostech a obavách a Jeonggukovi neunikl ani jeho zkoumavý pohled, jímž si ho prohlížel od hlavy až patě. Nechtěl mu lhát, nepřál si ani mlžit fakt, že některé dny po Namjunově boku byly zkrátka horší, jiné zas o něco lepší. Čím déle však sloužil, tím více si uvědomoval, že vlastně mohl dopadnout daleko hůře. Přestože existovaly chvíle, kdy byl hnědovlasý ghúl vskutku nedůtklivý, nikdy vzduchem nelétaly talíře, byt stále nelehl popelem a sebekontrola, jíž hudebně talentovaný ghúl disponoval, Jeongguka stále chránila před fatalitou animální stránky, kterou si v sobě nese naprosto každý ghúl, nehledě na třídu. Zároveň s tím byly stejně vyrovnané i dny, kdy spolu postávali uprostřed noci na balkonu a mlčky hleděli na oblohu, nebo když komorník chystal svému zaměstnavateli pokrm a během toho všeho byli schopni vést smysluplnou konverzaci, v níž nepadlo jediné křivé slovo ani dobře skrytá urážka či sarkastická poznámka. Celou tu dobu se nacházel kdesi ve středu, kde byl jakýkoli výkyv dříve či později vržen zpět k původnímu stavu.

"Proč ses vlastně tak vyděsil?" optal se, stále usazený po Yugyeomově boku, avšak nyní oba v rukách svírali šálky bylinkového čaje a povídali si o všem, co během dlouhých měsíců prožili. Nutno dodat smutnou poznámku, že pouze málo chvil bylo skutečně světlých a pozitivních. Brzy došli k závěru, že se nacházejí v jakési mlze, kde si zkrátka nemohou dovolit rozutéct se kterýmkoli směrem a doufat, že se skrze mléčný opar probojují paprsky slunce.

"Slyšel jsem pár věcí, které si o něm komorníci šuškají," odpověděl vyhýbavě tmavovlásek, na rtech sotva patrný úsměv. S povzdychem černovlásek odložil šálek stranou na noční stolek a vyhrnul si rukáv košile, kterou si od rána stále ještě nesundal i navzdory tomu, jak moc se na to těšil. Půlměsíčky na jeho zápěstí byly světle růžové, k okrajům pak bílé, kde byly hůře vidět.

"Takže přece jenom ti ubližuje," procedil skrze zuby rozzuřeně tmavovlásek, když s citem vzal chlapcovu ruku do svých a palcem přejel po jizvě způsobené drápy rozzuřené bestie, která byla hnána čistým vztekem, nad nímž neměl ghúl kontrolu.

"Vlastně to byla moje chyba," zachechtal se pobaveně Jeongguk s ušima rudýma jako rajčata a poškrábal se na zátylku. "Vynadal jsem mu."

Na okamžik se mezi muži rozhostilo trapné ticho, které bylo brzy poraženo salvou smíchu doplněného dokonce i o hrdé poplácání na rameni.

"Jsem rád, že jsi pořád stejné nemehlo, ale slib mi, že si na sebe budeš vždycky dávat pozor," přímý pohled a znovuobjevené bratrské pouto donutilo chlapce pokývat hlavou a slíbit, že se vynasnaží, jelikož to bylo skutečně to jediné, co mohl udělat.

"Viděl jsi Taehyunga?" napadlo najednou černovláska, jakmile si vzpomněl na dalšího člověka, jehož důvěru ztratil se svou tvrdohlavou povahou a ranil hloupými slovy, kterých dodneška lituje jako ničeho jiného. Odpověď nebyla nikterak příjemná, právě naopak.

"Můj pán žije v Číně. Často pendlujeme tam a zpátky mezi Soulem, Pekingem a Šanghají. Sice jsou ta města krásná, ale doma je doma. Neviděl jsem se s ním v podstatě od doby, kdy jsme šli za tebou," bolestná vzpomínka pronesena stejně tak bolestným, ublíženým tónem připomínala hloupost, kterou Jeongguk tehdy oplýval a k dnešnímu dni jí neoplýval o mnoho méně. "A tenhle víkend jsme tu čistě jen kvůli mně, protože v Číně si nemůžu dovolit jít na školení. Pořád se ten pekelný jazyk učím," přihodil na odlehčení situace, načež je od rozhovoru vyrušilo zaklepání na dveře. Nejdříve si vyměnili překvapené pohledy a nakonec to byl Jeongguk , kdo ke dveřím došel a stiskl kliku. Jakmile na něj vykoukla červená kštice a svým způsobem děsivý široký úsměv, udělalo se mu nevolno ze vzpomínek na první den na hotelu.

"Jeongguku! Moc rád tě vidím," zazubil se Taeyong a v seznamu si odškrtl kolonku, kterou si potvrdil, že se jeden z nejproblémovějších komorníků v celé historii skutečně uráčil přijít na přeškolení. Poté natáhl krk a pobaveně povytáhl obočí, načež si zaškrtl i jméno druhého z mužů uvnitř pokoje. Když odešel, vynořil se za ním Nichkhun a přátelsky se usmíval.

"Už je celkem pozdě. Měli byste si oba odpočinout, co vy na to?"

Ač neochotně, museli si oba komorníci přiznat svou únavu, tudíž jim nezbývalo nic jiného než se pevně obejmout na rozloučenou a Yugyeom se vydal do svého pokoje, který ke svému štěstí nemusí s nikým sdílet.

"Můžeš jít za ním, jestli chceš," oba už schovaní v obrovské manželské posteli, prohlíželi si zítřejší program, avšak Nichkhun se na něj byl jako jediný skutečně schopen soustředit. To, na co se zmohl černovlásek, bylo zírání do stropu a neustálé si přehrávání toho, co se za dnešek stalo. Chvíli se cítil jako troska, poté se vrátil v čase zpět na střední školu a prostřednictvím snad nejdelšího rozhovoru v jeho životě se vrátil zpět do současnosti, kde se jeho cesty s Yugyeomem rozdělily. Trpké bylo vědomí, že se jejich cesty spojí jen na několik dní, než se budou muset vrátit zpět do svých životů, kde převládá pouze rutina a vypořádávání se s požadavky lidožravých zaměstnavatelů.

"Bude lepší, když tohle oba zpracujeme," špitl nakonec a poté vzdal i onu nepatrnou snahu, kdy odložil papír s programem na noční stolek. Hlavu si podložil dlaní, loktem se zabořil do měkké matrace vonící po aviváži a tmavýma očima se zahleděl na Nichkhuna. Kdyby nevěděl, že nepochází z Koreje, nikdy by ho za cizince nepovažoval. Měkkého thajského přízvuku se byl schopen zbavit dřív, než jej Jeongguk vůbec poznal a jeho původ tak prozrazovaly pouze netradiční rysy a uhrančivé oči. Nic víc, nic míň.
Ale co víc, černovlásek jej vnímal jako dalšího učitele, na něhož se může obrátit ve chvílích, kdy si neví rady. Mimoděk si vzpomněl na Jina, jenž se vrátil zpět do rodného města a Jeongguk mohl jen doufat, že se naskytne příležitost jej navštívit. Jak snadné bylo v tomto chaotickém světě, ovládaném krvelačnými zrůdami, přijít o své nejbližší i o přátele, kteří v jeden okamžik přijdou a poté odejdou a již nebylo tak snadné opět s nimi navázat kontakt. Možná bych mu mohl zítra zavolat, napadlo ho vzápětí a na rtech se mu objevil úsměv, kolem očí se vynořilo několik nepatrných vrásek a Nichkhun jen horko těžko skrýval rozněžnělý pohled v očích.

"Mohl bych se tě na něco zeptat?" broukl tiše mladík, otočený zády ke staršímu komorníkovi, na něhož se i přes velikost manželské postele vyloženě tiskl a sobecky si pro sebe kradl špetku tělesného tepla dodávajícího nevídaný komfort.

"Samozřejmě," pokoj vzápětí zalila tma a ospalost se do mladíka nekompromisně zakousla, nechala mu však dostatek sil na dokončení načaté konverzace.

"Ty s Yunkim vycházíš opravdu hodně dobře, viď že ano?"

Komorníkovo tělo sebou cuklo, jak se zasmál, ale nakonec souhlasně broukl a vibracemi zasáhl i Jeongguka, který se pohodlně zavrtěl.

"Děkuje ti a dokonce tě občas i o něco poprosí," pokračoval a Nichkhun nebyl s to držet s chlapcovými myšlenkovými pochody krok. "Je v tom něco víc?" zprvu se nedočkal jediného slova, do uší se mu vkrádalo pouze uvolněné dýchání a poté i zapraskání rámu postele. Matrace se za jeho zády několikráte prohnula a laťky pod nimi párkrát protestně zaskučely, než se přes černovláskův pas přehodila komorníkova svalnatá ruka, jež si ho přitáhla na stejně tak vypracovanou a pevnou hruď.

"Když jsem před lety začínal," na zátylku ovál Jeongguka horký vzduch; nepatrně se otřásl a Nichkhun obratem navázal: "Upsal jsem se vlastně jeho otci. Sloužil jsem každému členu rodiny, který to zrovna potřeboval. Komorníků měli víc, ale já byl první. Časem potřeboval nejvíc mojí pomoci Yunki. Odstěhoval se a trval na tom, že mé služby chce plně využít," ušklíbl se Nichkhun do tmy, jakmile si vzpomněl, jakou tehdy jeho mladičký skoro-zaměstnavatel ztropil scénu. "Ale ještě asi dva roky potom jsem byl pod smlouvou s jeho otcem. Yunki ho přesvědčil, aby ji upravil anebo zrušil. Vymlouval se na to, že mi jeho otec neplatí dost. Smlouvu se po pár měsících podařilo rozvázat a já se hned nato upsal jemu. Měl jsem... veliké štěstí, že jsem narazil na někoho, jako je on. Jsem mu za hodně vděčný a díky němu vlastně žiju skvělý život."

Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Jeongguk si s lišáckým úsměvem podložil hlavu rukama a s pořádnou dávkou odvahy si do staršího komorníka rýpl:

"Chceš žít skvělý dvojí život," do zad mu narazila Nichkhunova hruď a nebýt polštáře, do kterého komorník zabořil tvář, probudil by svým smíchem celé patro. Nakonec však přitakal a neváhal přiznat barvu, jelikož cítil a věděl, že může černovlasému hochu plně důvěřovat.

"Na veřejnosti komorník, v soukromí všechno ostatní krom toho."

Jeongguk si nedovedl představit s ghúlem jakýkoli jiný vztah, než jaký znal s Namjunem. Pokud se tedy jejich příměří dalo vůbec vztahem nazývat, jelikož se spíš cítil, že podepsali jakousi mírovou dohodu, kterou však bylo možné kdykoli vhodit do plamenů, spálit a opět se pustit do války. Nichkhuna naopak mrzelo, že je mezi širokou veřejností vztah takového rázu velkým tabu, a to hned z několika ohledů. Těžko říct, zdali by veřejnosti více vadil vztah dvou mužů, či člověka a ghúla. Bylo ovšem faktem, že vztah dvou mužů, z nichž jeden je člověk a druhý ghúl, by znamenal přinejmenším celonárodní poprask a paniku. S odstupem času si však komorník uvědomoval, že mít vztah je natolik citlivá a intimní záležitost, že není nutností vytrubovat do světa, že již v životě nekráčí sám. Když na takovou pravdu před časem došel, dostalo se mu takové úlevy, že se byl schopen na svůj život dívat v ještě zářivějším světle.

***

Yaaay, další sobota je tady a s ní i další část Bite! Toto školení bude velmi pohodové, nemá přeci smysl tlačit na pilu ^^ Ale žádné obavy, Namjun nebude vyšachovaný na dlouho ^^ 

Jak se vám líbila scéna s Yugyeomem? Jste spokojení s tím, jak to dopadlo, anebo jste čekali něco maličko odlišnějšího? 

A uznejte, není Nichkhun naprosto okouzlující? :3 Nevím proč, ale velice jsem si jeho charakter oblíbila :D Doufám tedy, že ani vám nijak nepřekáží ^^

Zanedlouho se tedy vrátíme do starých kolejí a zapracujeme na dalším budovaní vztahu našich hlavních postav ❤️ 

Všem vám samozřejmě neskutečně moc děkuji za tu naprosto odzbrojující podporu, která mě žene dál v psaní a vážím si naprosto každičké věci, kterou pro povídku děláte ❤️

Přeji krásný zbytek víkendu a pro ty z vás, kteří slavíte Velikonoce, vám budu držet palce v pondělí. Letos na ty svátky absolutně nemám chuť ani nervy a asi brzo rozpoutám nějaký protest, aby se celá tahle šaráda zrušila, fakt že jo :D