Od nepříjemných událostí, jež se odehrály a při kterých dle zpráv bylo zraněno několik civilistů, uběhlo několik dní, během nichž se mladý komorník cítil značně nepohodlně. Sám netušil, co jej v noci po měsících klidu znovu vyhnalo ven na balkon, kde pozoroval noční oblohu. Zachumlaný v kabátu a teplácích, které ho chránily před zimou, upíral zrak k inkoustově černé obloze, na níž mohl zahlédnout několik hvězd. Mezi dlaněmi svíral hrnek horkého ovocného čaje, od jehož hladiny stoupal sloupec bílého kouře, jenž se v okamžiku rozplynul, jak tak ladně stoupal k nebi. Stejně tak se dech unikající z jeho úst vysrážel a v podobě páry byl odnášen nepatrným studeným vánkem pryč.

"Když už musíš takhle v noci strašit namísto toho, abys byl v posteli, zůstávej přes zimu v bytě," normálně by chlapce hluboký, rozespalý hlas překvapil a on by polekaně nadskočil, ale tentokráte s ním ani nepohnul. Než se nadál, udeřila jej do nosu vůně květinové aviváže, kterou však brzy opět nahradil jen studený vzduch štípající jeho růžolící se líčka. Ghúl se lokty opřel o zábradlí na druhém konci balkonu, čímž mezi muži vznikla téměř komická mezera, která však zároveň naznačovala, že přesně toto je ona bezpečná vzdálenost, při které se bez větších potíží snesou. Stejně tak nevědomky dávali najevo toleranci jeden k druhému, přestože byla v podstatě vynucena okolnostmi, které jim neumožňovaly cokoli jiného.

"To tě tak stresuje ten protest před dvěma týdny?" zeptal se s dávkou zvědavosti u něj dosud nevídané, načež hnědovlásek naklonil hlavu na stranu a trpělivě vyčkával, zda z komorníkových úst zazní odpověď. Bylo to však pokývání hlavou, se kterým se musel chtě nechtě smířit, přestože doufal, že donutí černovlasého chlapce k poněkud výmluvnější odpovědi.

"Copak vás to vůbec neděsí?" zvýšil hlas zničehonic Jeongguk, čímž zastihl ghúla zcela nepřipraveného, leč pobaveného. Narovnal se v zádech a s posledním pohledem na spící město mávl směrem k bytu.

"Nachystej mi prosím kávu a pak ti možná odpovím," pokrčil rameny, načež zmizel v útrobách bytu a dle nažloutlého světla vycházejícího z kuchyně, jej mohl komorník nalézt právě tam.

"Ne, nemám z těch pomatenců strach," odpověděl konečně, pohodlně usazený na jedné z židlí u jídelního stolu, jehož měkké polstrování příjemně hřálo. Naproti tomu kovová kostra nábytku štiplavě studila. Neobtěžuje se s jakoukoli úpravou, postavil komorník před ghúla veliký hrnek černé kávy, v níž Namjun vděčně svlažil rty.

"Vždyť vám vyhrožují smrtí," zavrtěl hlavou mladík, načež mužova slova jej donutila jako obratem mlčet:

"To tobě taky."

Jeongguk odvrátil hlavu na stranu, pevně k sobě stáhl rty, vytvářeje z nich úzkou linku. Zuby držel zaťaté a oči poddajně sklopené, jelikož si s nepříjemnou hořkostí uvědomil, že to tak skutečně je. Netušil, proč by ho lidé měli nenávidět, když se jen snaží přežít ve světě, kde už neexistovala jiná možnost, než skočit po hlavě za nebezpečím. Bylo to lepší, než jen tiše vyčkávat, až se za ním nebezpečí připlíží samo a napadne jej ve chvíli, kdy bude nejvíce zranitelný.

"Lidi nás nenávidí od chvíle, kdy zjistí, co jsme zač. Jsem na to zvyklý od malička," mávl rukou starší z mužů a trpce se zasmál, načež mu plné rty ozdobil drzý úšklebek, jakmile si všiml komorníkova nechápavého pohledu, který učitelé matematiky pravidelně vídají na každé ze svých hodin, v naprosto každé třídě. "Moc toho o nás nevíš, co?" zazubil se hnědovlásek, opíraje si loket o desku stolu a ze všech sil v sobě dusil zlomyslný smích, sotva zaslechl Jeonggukovo srdce hlasitě bít a do tváří se mu nahrnula sladká krev, zbarvující mu tváře do červena.

"Když jsem se narodil, měl jsem modré a pak hnědé oči. Jako každé novorozeně a dítě. V době, kdy matka odstaví dítě od mateřského mléka a normálně by přešla na výživy pro kojence a podobné blafy, musela moje máma přejít na lidské maso. Rozmixované do podoby dětské výživy."

Tělem černovlasého hocha se prohnalo znechucení a ruce mu obalila husí kůže. Nedokázal si představit, že by musel dělat totéž, natož aby musel něco takového dělat proto, aby přežilo jeho vlastní dítě, které ještě neumí chodit ani mluvit. Nebyl mu však dopřán žádný čas na oddych, jelikož Namjun se po polknutí dalšího loku kávy opět rozpovídal:

"Celý život jsem se učil doma. A kdykoli jsem vyšel z domu, nosil jsem čočky. To mi bylo sotva třináct, ale doma jsem zůstávat nechtěl," na povrchu se tvářil ledabyle, ale ve slovech byl cítit smutek a tíseň, kterou neúspěšně schovával za masku ostříleného muže, kterému už nic na světě nemůže nikdy ublížit. A přitom největší zbraní, která mu mohla ublížit, byla jeho vlastní mysl a vzpomínky na doby, kdy takovým mužem ani zdaleka nebyl. Před vlastními myšlenkami neměl jak uniknout.

"Vlastně jsem bydlel nedaleko tvého bytu, abych pravdu řekl," zamumlal po krátké odmlce. Černovlásek vytřeštil oči a ihned se zahloubal do vlastních vzpomínek, avšak žádná z nich neobsahovala podivného, vytáhlého chlapce, který by byl ve skutečnosti ghúlem. I přesto, že se nedopátral ničeho, co by mu mohlo pomoci ghúla lépe poznat či si na něj vzpomenout, užuž otevíral pusu, že ze sebe vypustí tiché poděkování, když vtom ztratil nad vlastními slovy kontrolu a ihned litoval toho, že se vůbec pokusil něco vyřknout.

"A kde je vaše matka teď?"

Rudé oči šelmy, jež ho vzápětí počastovaly pohledem temnějším než nejhlubší propadliny Tartaru, donutily jeho srdce zastavit na zlomek vteřiny v činnosti. Tvář mu zbledla, aby se v další vteřině začervenal natolik, až cítil pumpující krev od kořínků vlasů až kamsi na krk.

"O-omlouvám se, já-" v polovině věty se zarazil, jelikož židle naproti němu byla prázdná a na stole zůstal stát hrnek nedopité kávy, z níž se stále ještě kouřilo. Zaklel a během toho, co uklízel špinavé nádobí, si několikrát útrpně povzdychl a nedokázal potlačit vztek na sebe samého, jelikož si opět přestal dávat pozor a dovolil si zeptat se na něco tak osobního, co ho mohlo stát další okamžiky podobné blížící se smrti, či nedej bože další jizvu, která by zdobila jeho tělo. Očima černějšíma než noc se díval na půlměsíčky na svých zápěstích. Malé a pobledlé, i tak však stále připomínaly, s kým že to vlastně sídlí pod střechou, jak křehké sebeovládání jeho zaměstnavatel má a jak snadno může prasknout, stejně jako led, na který dítko nešikovně šlápne a nyní stojí přímo ve středu pavoučí sítě. Bylo snadné nechat led prasknout a bylo ještě snazší zajet pod něj a skončit ve studené vodě, jež ochromuje svaly. O to těžší bylo dostat se zpět na povrch.

*

Svému tělu mohl dopřát už jen špetku spánku, které mu uzmul a nyní toho převelice litoval. Oči se mu klížily, jeho pohyby byly neuvážené a nemotorné. I navzdory tomu byl se špetkou praxe dostatečně zdatný na to, nalít kávu do hrníčku a spolu s podšálkem a lžičkou ji postavit na stůl.

Na linku, k níž se vzápětí vrátil a chystal se pustit do snídaně, dopadly klíče od auta. Překvapeně zvedl zrak, jenomže ghúl jej již stačil obejít a usadit se na svém obvyklém místě.

"Půlroční přeškolení, pamatuješ?"

Silně k sobě přitiskl víčka a prsty zabalil do pěstí, sotva v mužově hlase rozeznal jedovatost a opovržení.

"Vypadlo mi to z hlavy," odpověděl obratem, bez snahy se omluvit, protože mu bylo nad slunce jasné, že by to byla zbytečná snaha a plýtvání energie. "Ale už jsem domluvený s Nichkhunem, že pojedu s ním," dodal rychle, pohrávaje si s těžkými klíčky, na nichž byla vyobrazená třícípá hvězda. Nevšímal si toho, jak se ghúl při zmínce o komorníkovi napjal jako struna, podobně jako tygr, jenž ze zálohy pozoruje svoji oběť, přestože je větší než šelma samá.

Po snídani si Jeongguk vůz přesto půjčil a nakoupil zásoby masa a potravin nejen pro svého zaměstnavatele, ale i pro sebe samého, přičemž si mimoděk vzpomněl na svůj první zážitek, kdy do obchodu skutečně vstoupil. Ani teď mu nebylo milé vnímat sladký, kovový zápach a sledovat kusy lidských těl za tlustým sklem chladicích boxů. Postarší žena porcovala maso a pečlivě jej balila, zatímco komorník byl opět přistižen několika páry očí, které na něj koukaly mrtvými, skelnými pohledy.

"Bude to všechno, chlapče?" usmála se babičkovsky působící dáma a na vrásčité tváři, kterou ohraničovaly prošedivělé kudrnaté vlasy, vykouzlila široký úsměv. Nejprve chtěl mladík prostě pokývat hlavou, ale než si to stihl uvědomit, ukázal na keramickou mísu s očima a poté zdvihl dva prsty. Kdyby mohl, kupoval by ty oči při každém nákupu, v čemž mu však bránila nejen vysoká cena, ale i obava z toho, že pokud bude ghúla "rozmazlovat", brzy už ho nebude mít jak uplatit a usmířit si ho do takové míry, že spolu budou moci alespoň mluvit bez použití skrytých výhrůžek a pichlavých poznámek, které tomuto nejistému příměří zrovna nesvědčí.

"Tady máte oběd," předal ghúlovi plastovou krabičku s masem, které doplnil o bobule a ořechy, o nichž zjistil, že maso příjemně ovoní a učiní jej pro lidožravé stvoření neodolatelným. Měl tak naprostou jistotu, že Namjun svou porci živin do těla dostane. "Večeře je přichystaná v lednici," přihodil ještě, po čemž se hluboce uklonil a předal ghúlovi povědomou papírovou krabičku, která byla o něco větší, než bývala obvykle.

"Kdy se vracíš?" jako vždy, žádné poděkování z ghúlovi strany nehrozilo ani tentokráte, nicméně komorník moc dobře věděl, že po slané pochoutce nezbudou do dvou hodin ani stopy a krásně graficky zpracované balení bude ležet na dně koše ve studiu.

"V neděli večer," krátkým pozdravem se Jeongguk s ghúlem rozloučil a spěchal zpět do bytu, aby si dobalil pár věcí, přičemž už se nemohl dočkat, až bude na hotelovém pokoji oblečený v obyčejných teplácích a vytahaném tričku, které si nikam jinam než do postele už ani nebral.

"Rozmazluje tě," prohodil nenuceně stříbrovlasý ghúl, jenž kličkoval ulicemi města, zatímco jeho kolega měl na klíně položený lákavě vonící oběd a v rukách svíral krabičku, jejíž obsah doslova dráždil čichové buňky obou z nich.

"Je vtipné, že mi to kupuje pokaždé, když udělá nějaký přešlap," zachechtal se hnědovlásek, nedočkavě rozbalující krabičku. Krvavě rudé oči se překvapeně vytřeštily, když na něj nečekala jen jedna jediná bulva, nýbrž hned dvě, krásně lesklé a dle pachu i čerstvé.

"No teda," hvízdl téměř obdivně, jak se tak nakláněl, aby lépe viděl na obsah, nad nímž Namjunovi klesla čelist. "Co udělal tentokrát?" vyzvídal okamžitě, ni jednou stočil zrak od silnice, pokud zrovna nestáli na křižovatce. Ghúl po jeho levici zavrtěl hlavou a tím se zcela vyhnuli ožehavému tématu, na které by mohl doplatit i Yunki. 

Tak jako dostal na slanou dobrotu chuť, stejně rychle ho i přešla a on tak svýma ostřížíma očima pozoroval dění za okénkem vozu, v mysli pouze obrázek provinile se tvářícího mladého hocha, který byl někdy zkrátka až moc zvědavý, a který než aby odolal, vždy dokázal několika slovy tnout do živého, aniž si to zavčasu uvědomil. Na jednu stranu z toho chtěl komorníka vinit, ospravedlňovat se svou výbušnou nemocí, kterou nelze vyléčit či utlumit, na stranu druhou nechtěl křivdit přirozené lidské zvědavosti a touze odkrývat tajemství druhých, na což nebyl Namjun vůbec zvyklý. 

V jeho světě byla tajemství jediným způsobem jak sebe samého chránit a držet stranou od nebezpečí, jež hrozila, pustil-li by si pusu na špacír. Nedokázal si tedy vysvětlit ten tichoučký hlásek vzadu v hlavě, který se mu bezostyšně vysmíval a pronášel k němu věty, jichž se děsil. Opravdu snad existovala možnost, že jednoho dne se chlapci s hlubokýma černýma očima odhalí a odkryje tajemství, která si střeží již od útlého dětství, a o nichž ví jen hrstka jeho blízkých, kterým bezmezně věří? Doufal, že to tak není. Byl odhodlán držet jazyk za zuby a nevypustit na světlo zhola nic, pouze příkazy a občasné pozdravy dobrého rána. Ano, toho se chce držet.

*

"Děkuju, že mě vezeš," usmál se nepatrně, čelem opřený o studenou tabuli tvrzeného skla, za nímž padaly k zemi sněhové vločky, na silnici se rozpouštějící téměř ihned po něžném dopadu. Byly to pro něj první Vánoce a první oslavy Nového roku, které trávil v podstatě sám. Přeci jen, ghúl zavřený ve studiu, zatímco on se mohl ukousat nudou v maličké, nevytopené kuchyňce, se jako společně strávený večer považovat nedal. Těžce se mu to říkalo, avšak nikdy si nepřipadal osamělejší. Chyběla mu máma, chyběli mu přátelé a zároveň se obával, že pokud by na někoho ze svých nejbližších narazil, nemohl by se jim ani podívat do očí, bez ohledu na to, jak moc je miluje a jak nepředstavitelně moc mu scházeli.

"Nemáš za co," broukl s úsměvem starší muž a v příštím okamžiku přistála jeho dlaň na Jeonggukově koleni, kde palcem přejel přes hrubou látku kalhot a koutky rtů povytáhl do povzbudivého úsměvu. "Mrzí mě, že jsem tě nemohl někam vytáhnout přes svátky. V práci tu Vánoční náladu nenasaješ. I když je to spíš komerční svátek."

Černovlásek odpověděl pouhým mlčenlivým přitakáním, leč ve skrytu duše byl za Nichkhunovu sdílnou náladu opravdu vděčný. Samotnému se mu nechtělo udržovat konverzaci, s radostí však poslouchal a sem tam něco přihodil do jednostranné debaty. Jeho pochmurná nálada nicméně nabrala docela jiný rozměr, jakmile uviděl povědomou budovu hotelu, v němž začaly veškeré jeho problémy a strasti. Aniž si to uvědomil, už z kufru vozu vytahoval svůj batoh, do něhož pohodlně naskládal veškeré oblečení a dokumenty, mezi kterými měl vložený dopis, jenž měl sloužit i jako potvrzení, že to byl skutečně on, kdo byl pozván na přeškolení právě sem.

Nichkhun s prásknutím zavřel kufr a vůz zabezpečil stiskem tlačítka na klíčku. Mezi prsty sám svíral své zavazadlo, ve kterém měl jen několik drobností. Vzhledem k délce jeho služby už jej podobná školení nemusela zajímat, ale zželelo se mu chlapce, kterého se rozhodl letos doprovodit a k tomu se ještě zúčastnit jako čestný host a instruktor přípravy pokrmů.

"Skočím k recepci domluvit pokoje. Počkáš na mě v lobby?"

V odpověď zdvihl mladík palec a odebral se do lobby, v němž se zadíval na jedno z neobsazených křesel, v mysli vzpomínka na propalující rudé oči, kterých se ten den tak bál a i tak v sobě našel dostatek odvahy, aby dokázal vzpurný pohled oplatit a nevědomky tak urazit svého zaměstnavatele ještě předtím, než k němu byl skutečně přiřazen.

"Kookie?"

Krev v těle mu ztuhla, každý sval k prasknutí napnutý. Se srdcem bušícím až v krku se pomalu otočil po směru povědomého hlasu, vyslovujícího přezdívku, u kteréž nedoufal, že ji ještě kdy uslyší.

"Yugyeom-hyung?"    

***

Tak, další část zde úspěšně přistává a s ním i její poněkud nepříjemné utnutí, za které se vám opravdu hluboce omlouvám! Doufám však, že se mi povedlo tímto způsobem vyvolat vaši zvědavost a s trochou štěstí i rozjet nějaké ty teorie. Jak si myslíte, že Jeongguk zareaguje? Bude se skutečně bát podívat se Yugyeomovi do očí, anebo mu rovnou skočí do náruče? 

Ať už to dopadne příště jakkoli, chci vám všem poděkovat za naprosto úžasnou, dokonalou podporu, za kterou jsem vám nekonečně vděčná! Jste ti nejlepší čtenáři pod sluncem! ❤️