Opět nechával svou tvář vystavenou nočnímu vánku, laskajícího jeho tváře a čepýřícího uhlově černé prameny vlasů, které mu tu a tam padaly do smutných mandlových očí, shlížejících na rozsvícenou obrazovku displeje. Prohlížel si tu samou fotografii z dob, kdy se všechno zdálo být v naprostém pořádku. Na obzoru se netyčila žádná hrozba, v temných uličkách nečíhaly krvavě rudé oči, zlověstně blyštící a číhající na oběť, jíž by se mohly zmocnit.
Chvílemi se zdálo být téměř nemožné, nemyslitelné, že kdy existovaly dny, kdy lidé netušili, co nebo kdo jsou ghúlové. Nikdo tehdy nevěřil, že by se na ulicích toulaly zrůdy lačnící po lidském mase a krvi... nebo dokonce očích, které jsou pro ně totéž, jako pro člověka jakákoli cukrovinka. Černovlásek se při vzpomínce na skelné lidské zraky znechuceně otřásl, přitáhl si kolena k hrudi a zachumlal se do teplé mikiny, kterou si oblékl a zakryl si horní polovinu těla.

Mobil mu v jedné chvíli vypadl z ruky, když se z nitra bytu ozval hluboký hlas, nesoucí v sobě ještě stopy rozespalosti:

"Vstávat jsi měl až za půl hodiny," i přestože stál ghúl na druhém konci místnosti, při vstupu do obývacího pokoje, byl jeho hlas stejně mocný, jako kdyby stál přímo vedle Jeongguka a shlížel na něj s typickou povrchností v animálně rudých očích a úšklebkem na rtech.
Se vší vervou držel mladík jazyk za zuby a dál posedával na zemi, zvedaje z ní malý přístroj, který pád přežil bez újmy. Tak moc se chtěl ghúlovi postavit na odpor, vmést mu do tváře, že jen díky němu a jeho věčnému vyhrožování, chladnému chování a nevědomému vyvolávání těch nejtemnějších vzpomínek, nedokázal zamhouřit oči na déle než několik hodin, které byly však zoufale krátké. Příliš brzy se jeho spící mysli zmocňovaly noční můry, jež mu nedovolovaly zapomenout, neustále byl ve střehu a jeho zahořklost se zdála být směšná už i jemu samému. Dokonce i když přežvykoval svůj oběd anebo usrkával ze sklenice obyčejnou vodu hned poté, co se Namjun milosrdně uráčil vrátit do svého pokoje, aby nemusel snášet odpudivý zápach lidského jídla, cítil z každého sousta nesnesitelnou pachuť, jež mu nedovolila svůj oběd dojíst. Ani kručící žaludek během dne ho pak nedonutil dát si alespoň kousek z oběda, který mu nabídl Nichkhun, který se nemohl na hladovějícího hocha dívat.

"Když už jsi vzhůru, nachystej mi kávu a snídani," dodal před odchodem do druhého patra starší muž, nechávaje chlapce opět o samotě. S donucením se tedy postavil na nohy, oprášil se a rovnou zamířil do sprchy, která odstartuje další z mnoha dní a týdnů, které probíhají téměř identicky, jelikož Namjunův program se měnil málokdy. Avšak příprava jídla byla stále kamenem úrazu, jehož překročení se mladý komorník vyhýbal jako čert kříži. Problém mu nečinilo vytáhnout zmrzlý kus masa, nechat jej povolit v horké vodě či jeho následné rozbalení, nýbrž jeho porcování. Ve chvíli, kdy v dlani sevřel rukojeť a chystal se učinit první řez, měl pocit, jako kdyby se chystal zapíchnout břitvu do vlastního těla, jako by si hodlal rozpárat břicho a vyvrhnout z něj vnitřnosti, které by se svezly na podlahu v záplavě krve jako jeden velký páchnoucí celistvý cucek.

"To maso se samo nenakrájí," utrousil jedovatě Namjun, zvědavě pozorující chlapcovo počínání, které se mu ani za mák nezamlouvalo. "Jestli chceš tenhle měsíc dostat výplatu a splnit tak slib matce, měl bys pracovat rychleji, než jak se pohybují světadíly."

Jeongguk stiskl nůž pevněji a s hlubokým výdechem skrze nozdry se opřel o studený povrch linky, v jehož pokřiveném lesku uviděl svůj znavený odraz. Díval se na něj zpět, s očima bez lesku a povadlou pletí, nezdravě bledou a popelavou.

"No jistěže," prskl bojovně, ohlížeje se na ghúla, jenž jej propálil překvapeným, ba co víc - šokovaným pohledem. "Proč byste si měl jít lovit sám, do ulic, když můžete nalákat lidi na pohádkový plat a pak je během pár měsíců sedřít z kůže? Vlastně se moc nelišíte od pitomých koček. Komorníci všechno udělají za vás a vy jen vládnete domácnosti ze svého pomyslného trůnu," syčel, nevědom si následků, které na sebe svým proslovem přivolával. Neviděl černající bělmo, v němž vynikly rudé duhovky, koncentrující v sobě všechen vztek tohoto světa. "A když se někdo opováží protestovat, seknete drápy, co?" dodal, odkládaje nůž bokem, aby mohl maso dále zpracovat.

"Zmiz," jako rozzuřená šelma, chladnokrevná bestie připravena vrhnout se na kořist, roztrhat ji na cáry a zanechat po ní leda tak mastný flek na zemi. Přesně tak zněl ghúlův hlas, pod jehož zaslechnutím se Jeongguk roztřásl strachy. Nedokázal to ovládat, stejně jako svůj dech, který v plicích a hrdle zoufale chrčel a sípal. Sval v jeho hrudi pumpoval vražedným tempem krev do jeho hlavy, která jej v mžiku rozbolela a jeho prvním instinktem bylo popadnout nůž, ležící po jeho pravici, ponoukající ho, aby jej vzal a pokusil si zachránit holý život.

Neudělal tak. Namísto toho se otočil, pomalu a trhaně, vyděšený k smrti z toho, co dost možná uvidí. Nemělo smysl, aby na něj rozum křičel "Utíkej!", neposlouchal by. V dalším okamžiku si přál, aby tak byl býval učinil. Namjun- ne, to nebyl Namjun. Byla to lítá bestie s očima jako z nejhorších nočních děsů, které chlapce sužovaly. Pysky ohrnuté, odhalující dvě řady jako břitva ostrých zubů, připravené zabořit se do měkkého lidského masa, jímž by projely, jako nůž projíždí máslem. Černé drápy na špičkách štíhlých prstů způsobující táhlé, krvavé škrábance trhající svaly na kousíčky. Tělo přikrčené a nahrbené, nakloněné směrem dopředu jako hladový lev, jehož nezajímá nic jiného, než jak si co nejdříve naplnit břicho lahodnou potravou a zapít ji sladkou krví.

Nedokázal se pohnout, stál na místě jako přikovaný, tmavé oči vytřeštěné a před nimi mžitky, střípky z jeho života, které se mu přehrávaly a on tak mohl vidět v několika zlomcích vteřiny celičké své dětství, dospívání, viděl tváře své rodiny a přátel. A pak uviděl ji - dívku, která se mu ze zoufalství a hladu, který jí způsoboval nesnesitelnou bolest a zatemňoval mysl, pokusila vzít život. Viděl ji ve vysokém muži, příšeře, která se chystala učinit totéž, a nyní nebyl nikdo, kdo by ho mohl zachránit. Chvíle, jež se zdála jako celé minuty, trvala jen několik vteřin, než se ozval ghúlův hlas znovu, zastřený a téměř neslyšitelný za vrčením, které se dralo z jeho hrdla na povrch a způsobovalo Jeonggukovi husí kůži po celém těle. Instinkt přežití do něj udeřil jako blesk z čistého nebe. Následovaly malé, nepatrné krůčky, zatímco pohledem visel na šelmě, nehybné, s každým myslitelným svalem napnutým k prasknutí jako struna. Jediné, co se na něm hýbalo, byly rubínově rudé oči a hruď, ledově klidně se zvedající a klesající.

"Bože můj..." vydechl vyděšeně, jakmile se zamkl v pokoji. S pocitem déjà vu se svezl na podlahu po dřevěné desce dveří, dlaň si přiložil na hruď a zhluboka dýchal. Chtěl si za svá slova nafackovat. Připadal si jako hloupé dítě, klackem se šťourající ve vosím hnízdě do doby, než se na něj slétne celý roj a on v té chvíli začne litovat, že se vůbec narodil. Netušil, jaká zvrácená potřeba v něm samém ho stále pošťuchovala, aby pokoušel vlastní štěstí a dával všanc holý život, který mu jako jediný ještě zůstal a patřil skutečně jen jemu. Možná to bylo jen zoufalství, skrytá touha se vzdát a prostě své trápení ukončit. Byl to jen malý, nepatrný náznak, zatoulané semínko, které však začínalo pomalu ale jistě klíčit. A bude klíčit, pokud jej někdo rychle nevytrhne i s kořeny.

Zahloubaný ve vlastních myšlenkách, sobecký a hledící pouze na své vlastní utrpení, neměl nejmenší ponětí o tom, že i ghúl už z kuchyně prchl. Ne proto, aby se pokusil dobýt k chlapci do pokoje a ukojit svou potřebu po lidském mase. Namjun nebažil po násilí, krvi ani mase mladého chlapce. Nebo si to přinejmenším nechtěl připustit. Odmítal přijmout fakt, že pach jeho snídaně, kterou mu komorník měl připravit, připravoval Jeongguk tak nešťastným a ledabylým způsobem, že si neuvědomil vlastní holé ruce, které se masa dotýkaly. Netušil ani, že jeho pach nyní sálal z onoho kusu ghúlí potravy, lákal a sváděl divé zvíře v Namjunově nitru, aby se spolu s vůní zabořil do masa, vnucoval mu představy, komu ten šťavnatý, cihlově rudý kus svalu patří. Nemohl to snést. Hlasy v jeho hlavě na něj křičely, přemlouvaly, ale přesto byl schopen prchnout, vypotácet se po schodech a zamknout za sebou dveře na tisíc západů. Tam, ve svém útočišti, se bezbranně zhroutil na podlahu, schoulil se do maličkého klubka, prsty zabořil do vlasů a frustrovaně za ně tahal, div si je nevyrval přímo z hlavy. Žaludek kručel hlady, ozýval se tupou bolestí ochromující jeho tělo a snažil se tak žadonit o alespoň malý kus žvance. Měl takový hlad, že se mu dělaly mžitky před očima, avšak strach, že ublíží první živé bytosti, kterou zahlédne, jej nutil počkat, než bolest přejde a on ji bude moci ignorovat. Po zbytek času se bude muset zavalit prací, aby z paměti vyhnal onen lidský pach. Nikoli však pach mrtvého masa, nýbrž sladkou, překrásnou vůni živé bytosti, mladého muže, zbrklého a stále ještě dost hloupého, aby k potravě ghúla přimíchal i vlastní přirozené pižmo.

*

Následovaly dny, které Jeonggukovi připadaly horší než ty, které zažíval doposud. Normálně by to lidé nazvali "tichá domácnost". On tomu říkal ticho před bouří, či nervy drásající mlčení jehňátek. Mezi muži nepadlo po čtyři dny jediné slovo - cesta do práce a z práce probíhala v tichosti, jejich rána probíhala v tichosti, jejich obědy či večeře zrovna tak. A přece to nebylo mlčení, co bylo tím nejděsivějším, nýbrž hladovka. Dohromady to byl totiž necelý týden, kdy se pán domu netkl jediného kusu masa jak doma, tak i v práci. Kolegové mu pravidelně nabízeli různé lahůdky, lákali ho alespoň na drobnosti. Přemlouvání se po dvou dnech změnilo na doprošování a čtvrtý den v žadonění, prosycené obavami. Bylo hrůzné sledovat vysokého, vitálního muže, kterému bylo sotva přes dvacet, jak se z jeho rudých očí vytratilo vše - jiskra, drzost či nadřízenost vůči Jeonggukovi, kterého doslova a do písmene ignoroval, jako by to byl jen jakýsi stín, jenž ho musí na každém kroku nedobrovolně doprovázet. Opálená, bronzová pleť bez jediné chybičky už po několika dnech hladu povadla, tváře propadly, líčka naopak vynikla, barva se vytrácela stejně rychle, jako by ji někdo seškrabával vrstvičku po vrstvičce.

Kručení v jeho žaludku slýchával Jeongguk denně hned několikrát, ale jen co otevřel pusu, pozvedl Namjun ruku a zamezil mu tak vypustit z úst jediné slovo. Ve zpětném zrcátku, kdy si ghúl myslel, že se řidič soustředí jen a pouze na cestu, viděl mladík boj v jeho tváři, jdoucí ruku v ruce s bolestí. Dlaň si přidržoval na břiše a čas od času se bolestná grimasa projevila na jeho tváři; svraštěné obočí a nakrčený nos, rty stažené do úzké linky. A vina na sebe nikdy nenechala dlouho čekat, nehledě jak moc se jí chlapec snažil vyhýbat či bránit. Byla tam celou dobu s ním a dávala mu najevo chybu, které se dopustil, přestože pouze projevil svůj názor.

"Povíš mi, co se stalo?" zeptal se jemně Nichkhun, jakmile s Jeonggukem osaměl v kuchyňce. Bedry se opřel o linku, paže založil na široké hrudi a přímým pohledem černovláska propálil natolik intenzivně, že nebyla možnost odmlouvat.
"Chystám mu jídlo, ale vždycky ho odmítne a raději si dá kafe. Prostě nechce jíst, nemůžu za to," pokrčil prostě rameny, avšak předstírání nebyla jeho silná stránka. Již od malička dokázalo jeho tělo prozradit namísto něj, jak se cítí, co si myslí, nebo co chce říct.

"Žádný ghúl o kávě nemůže přežít," zavrtěl hlavou starší z komorníků přísně. "A už vůbec ne, pokud se jedná o horní skupinu. Tvým úkolem je nejen sloužit, ale taky se starat. A tvou starostí je udržovat ho zdravého, najedeného a v pořádku. Chráníš nejen sebe, ale především jeho a lidi ve svém okolí. Hladový ghúl je nebezpečný ghúl, i když se umí třeba dobře ovládat," rozhodil rukama. Měl o Jeongguka skutečné obavy, jelikož přestože Namjun svůj hlad ovládal jako skutečný mistr, nemohlo to vydržet už o mnoho déle. A v ohrožení mohl být kdokoli, kdo byť jen nepatrně hladovou obludu uvnitř něj vyprovokoval.

"A nikoho už nezajímá, že když bude o jednoho ghúla míň, tak se svět nezboří?" vyjel bez přemýšlení, naježený jako kočka a podrážděný skoro do té samé míry jako jeho pán. Krom toho, že srovnávat podráždění ghúla a člověka, bylo jako srovnávat letní vánek a zničující tornádo.

"Musíš je přestat nenávidět," broukl smířlivě hnědovlásek. "Vidíš v nich jen nemyslící stroje na zabíjení, které žerou lidi. A co takový lev, který pro potravu zabije antilopu nebo zebru? Co třeba rozkošná kočka, která se v noci plíží při zemi a loví myš?"

"To je něco jiného," namítl odmítavým hlasem, ale sám těm slovům už tolik nevěřil.

"A v čem přesně se to liší?" usmál se Nichkhun a pokynul chlapci, aby se posadil za stůl. "Je to prostý potravní řetězec. Je fuk, kdo v něm figuruje, protože platí pro všechny stejně. Predátoři a kořist. Oni jsou lvi a kočky, my jsme zebry a myši. A mimoto..." zdvihl ukazovák, načež se natáhl pro citron, který položil na stůl a usadil se naproti černovláskovi, který na oba nechápavě hleděl - na Nichkhuna i na křiklavě žluté ovoce.

"Lekce do života?" vyhrkl zaraženě, načež si vysloužil od staršího muže upřímný smích, jiskření v očích a zavíření uklidňující vůně vanilky a dřeva.

"Tak nějak, ano," přikývl. Smích v dalším okamžiku zmizel a do ruky vzal citrus, aby na něj upoutal mladíkovu pozornost. "Problémem mnoha lidí, nejen tvůj, je, že když jim život hodí pod nohy klacky, máte tendenci se ho pokusit překročit, nikoli odstranit z cesty a vyčistit si ji od třísek, které popadaly všude kolem. Ty třísky si pak táhnete všude s sebou a nikdy tak nevyřešíte problém, který před vámi vyvstal. To samé platí tehdy, když po tobě život hodí citronem. Tvůj první instinkt je ho vzít, do kyselé šťávy nasypat cukr a udělat z něj slaďoučkou limonádu, kterou s radostí vypiješ."

Jeongguk naklonil hlavu na stranu, naprosto se ztráceje v myšlence, na kterou měl z Nichkhunových slov nejspíše navázat.

"Ale citron je kyselý z nějakého důvodu. Našim cílem nemá být měnit jeho chuť, ale smířit se s tím, že je prostě kyselý a nahořklý. My tu hořkost života musíme polknout, zvyknout si na ni a nepřekrývat ji iluzemi. Nedívej se na ghúly jako na zrůdy. Stejně jako ty nebo já, ani oni si nevybrali, jací se narodí. Je to jejich přirozenost. Nezměníme ji. Tak proč si na nich vylévat žluč a obviňovat je z něčeho, co je pro ně jediný klíč pro přežití? Budeš lvem pohrdat, když zabije zebru, aby nasytil sebe a svou smečku a mladé?" optal se s něžností sobě vlastní a s úsměvem sledoval, jak Jeongguk vrtí hlavou.

"Je to přirozený koloběh, který nemůžeš nijak narušit ani změnit. Jestli se ti něco nelíbí, můžeš přijít s nějakým kompromisem, na který Namjun určitě přistoupí," navrhl opatrně komorník, pokládaje ovoce zpět na své místo. Poté přistoupil zpět k černovláskovi, jemuž položil ruce na ramena a pevně je stiskl. "Nejdřív ho donuť se najíst. Maso mu jen rozmraz a neupravuj ho, aby z něj získával co nejvíc živin. A dávej mu dvojité dávky, aby nabral zpátky váhu, ano?"

"Ano," kuňkl provinile Jeongguk, jehož vina konečně dostihla plnou silou a udeřila ho přímo do hlavy jako Thorovo kladivo. Polknout hořkost a smířit se, hledat kompromisy. Když se nad tím krátce zamyslel, neznělo to tak zle.

***

Je to tady, dámy a pánové, konečně přišel ten okamžik! Nemyslím tím pouze klasický sobotní díl, nýbrž finální kapitolu, v níž byly probírány Jeonggukovy začátky a zápasení se sebou samým, stejně jako zápasení s Namjunem. Odteď se budeme soustředit na ty části příběhu, kdy dostaneme možnost se sblížit s Namjunem a stejnou šanci konečně dostane i jeho komorník! Držte oběma palce, ačkoli myslím, že nyní vše půjde o poznání snáz, než to šlo doteď ^^

Pevně doufám, že se vám dnešní díl líbil a všem vám chci moc a moc poděkovat za vaši úžasnou podporu, která pro mě tolik znamená. Jste naprosto úžasní čtenáři ❤️

A abych předešla případným nedorozuměním, napíšu to už sem:

Další kapitola se bude odehrávat po necelém půl roce od posledních, tedy "dnešních" událostí. Nebude to ovšem jediný skok v čase, který v povídce proběhne, ale na ten další vás upozorním taktéž ^^ Snad vám nebude něco takového vadit, jelikož je tento skok potřeba pro správný vývoj příběhu ^^