"Když proti nim nemůžeš bojovat, přidej se k nim," povzdych opustil jeho ústa spolu s hořkými slovy. Prsty zavřel zrcadlo, v němž měl uschované některé ze svých osobních věcí a zahleděl se na svůj odraz. Oči bez života, pod nimiž se skvěly výrazné tmavé kruhy z nevyspání, bledá pokožka a rty stažené do úzké linky. Byl čas začít další z mnoha a mnoha dní, které se mu již před dávnou dobou začaly slévat v jeden jediný, každý vypadající zcela identicky - vstát, přichystat se a po zbytek dne sloužit někomu, koho z celého svého srdce nenávidí.

Chodbami rozlehlého sídla se rozneslo otevření a zavření dveří následované kroky mířícími dolů po širokém schodišti vedoucím do foyer. Dnešek byl pro chlapce prvním dnem, kdy si musí poradit bez cizí pomoci a u toho čelit páru rudých očí, jež ho budou pozorovat na každém kroku, hledat i sebemenší chybu, kterou učiní a pak mu dát náležitě najevo nespokojenost. Spěšně vyšel z koupelny a dlouhými kroky přispěchal do kuchyně, v níž už seděl Namjun u stolu, zády k němu a shrbený nad mobilním telefonem. Nehledě na to, jak ohnutá záda měl, aby mohl být drobný nos přistrčený co nejblíže k obrazovce, jeho široká ramena a mohutné paže mu stále dodávaly jakýsi dojem majestátnosti.
Nad něčím takovým však Jeongguk pouze zatnul čelist a zalil kávu horkou vodou, která se právě dovařila. Nebyl si jist, zdali se mu horký nápoj, jehož silné aroma mu nedělalo nijak dobře, podařilo udělat správně. Nervózním pohledem sklouzl na několik rozsypaných rozemletých zrn, které mu vypadly z kalíšku, když jeho obsah přesypával do filtru. Nakonec nad tím ale mávnul rukou, vždyť nemohlo jít ani o celý gram, který padl za vlast. Krom toho jej jeho svědomí nijak netížilo ani ve chvíli, kdy kouřící kávu postavil na stůl a jakmile mohl, udělal několik kroků zpět, z dosahu hnědovlasého muže, který povytáhl obočí do tázavého oblouku, když zaregistroval, že lžička se nenachází tam, kde by měla. Černým nehtem poklepal na keramický podšálek a pobaveně se ušklíbl. Černovlásek si ani neuvědomoval, že uraženě zavrčel a proto se rozčílil ještě víc, sotva zaslechl bublavý smích zadržovaný v hrdle nestvůry tvářící se jako lidská bytost.

Sotva ghúl svlažil rty v tekutině, vyprskl ji a znechuceně nakrčil nos.

"Chceš mě otrávit psychicky anebo jen fyzicky?" obořil se do nechápavě se tvářícího mladíka, jenž třeštil své hnědé oči a ani zdaleka nechápal, co se to před ním právě odehrálo.

"Prosím?" ohradil se na oplátku komorník, avšak než stačil cokoli udělat či vypustit z pusy spršku ostrých nadávek, vstal ghúl ze židle a zahnal mladíka k lince, o kterouž se Jeongguk opřel a bedlivě pozoroval každý ghúlův krok, instinktivně si překryl zápěstí, na němž stále ještě zůstávaly tmavorudé strupy od rány, které mu způsobily dlouhé černé pařáty.

"Je slabá, nedá se pít," vysvětlil chladně, jako by jeho slova byla ledovými krystaly, nemilosrdně se zabodávajícími do chlapcovy kůže, kde způsobovala nepříjemný chlad i pálení zároveň. Aniž se jej ghúl dotkl, vylil nápoj do dřezu a prázdný hrnek poslal po lince směrem ke komorníkovi, jemuž se v těle hromadil vztek jako láva v sopce, hrozící výbuchem a zničením všeho živého v jejím dosahu. 

Co nazbyt? I zbytek kávy bylo nutné vylít, filtr vyměnit za čistý a pustit se do přípravy znovu, pouze s tím rozdílem, že nyní za Jeonggukovými zády stálo rudooké monstrum, které jako dravá šelma pozorovalo každičký jeho pohyb. I sebemenší třas, mělký nádech, nezaznamenatelné poskočení srdce - všechno viděl a slyšel, žádný detail neunikl smyslům, které byly vyvinuty přesně jako smysly zabijáka, chladnokrevného a nezanechávajícího po sobě jedinou stopu.

"Filtr nejdřív přelij horkou vodou."

Nemusel se ani otáčet, aby v mužově hlase zaslechl Jeongguk jasný náznak pobavení. Měl chuť otevřít ústa a říct mu, že mu tento detail mohl sdělit dříve, ale poté si uvědomil, že nic z toho není ghúlova práce. Zatnul tedy zuby a napotřetí již nápoj připravil téměř bezchybně, přestože ruka se mu při přelévání namletých zrn třásla jako osika a pár kapek vody skončilo na nerezovém povrchu linky.

"Každé takové zaškobrtnutí ti strhnu z platu," utrousil hnědovlásek, odnášeje si svou kávu do druhého patra, jelikož prozatím byl stále ještě v pyžamu a neupraven. Mladík tak měl dost času na pořádné nadávky, které se syčením vypouštěl z pusy během toho, co si stlal postel a psychicky se připravoval na zbytek dne.

*

"Občerstvení a kávu nám přines do studia. Je to o patro níž, uprostřed chodby, páté dveře vlevo," instruoval Namjun pořád ještě rozčarovaného mladíka, který si pokyny zapisoval do telefonu s takovým odporem, až prsty málem prorazil obrazovku, jak tvrdě jimi ťukal do klávesnice. Než stihl ghúl pokračovat v úkolování, dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vstoupil nevysoký, mladě vypadající muž, jehož vlasy se třpytily jako měsíční svit. Oči, na první pohled unavené a s ledabylým pohledem v nich, měly barvu karmínově rudé, jež působila ještě o celý odstín tmavší, než jakým se mohl pyšnit vysoký hnědovlásek.

"Jsi tady dřív, než jsem čekal," prohodil bez navázání očního kontaktu Namjun, z počítače vytáhl flash disk a do černé tašky si jej vložil spolu se složkami papírů a notebookem, který vměstnal mezi ně.

"Budeme mít dost práce, nechce se mi to dělat dva dny, když to stihneme za jeden," mávl rukou stříbrovlasý ghúl, jehož hlas v sobě nesl nechuť a každou slabiku povaloval na jazyku s nelibostí, jako by to byl hořký grapefruit. Nic z toho, co si mezi sebou ghúlové vykládali však Jeongguka nezajímalo, byť jen okrajově. 

Kdepak, byl to totiž muž v bílé košili a černé vestě, dokonale obepínající jeho mohutnou postavu, kdo si uzmul veškerou jeho pozornost pro sebe. Tmavohnědé vlasy měl sčesané do čela, některé prameny se opíraly o obroučky brýlí, které měl na nose, a paže založené na široké hrudi byly obalené svaly, kroutícími se pod zlatavou pokožkou jako klubka hadů. Černovlásek očima putoval přes jeho oblečení, nápadně mu připomínající úbor, jejž nosil ve svém předešlém zaměstnání, když vtom zahlédl stříbrnou brož ve tvaru tygra, jenž byl zachycen v přikrčené poloze, jako by měl v příští vteřině ožít a vrhnout se na svou kořist. Z jeho vlnícího se ocasu pak vycházel drobný řetízek napojený k druhé části ozdoby, kterouž byl tygří dráp. Neuvědomil si své zamyšlení do chvíle, než jej do nosu udeřila silná, leč příjemná vůně vanilky s dřevitými a citrusovými podtóny, jež byly osvěžující a uklidňující zároveň.

"Ty tu budeš nejspíš namísto Jina, mám pravdu?" pronesl vyrovnaným, jako med hustým hlasem starší muž, na jehož rtech se vzápětí objevil přátelský úsměv. Zcela pohlcen mužovou aurou, jejím světlem a vřelostí, neschopen slova, černovlásek pouze váhavě přikývl a mobilní telefon, kterýžto doteď svíral v ruce, uložil do kapsy.

"Pojď, můžeme zatím nachystat to jídlo, než se přesunou do studia," pokynul rukou komorník a Jeongguk bez jediných protestů vykročil za ním, tažen jeho charakterem jako pes na vodítku. Existoval vůbec nějaký komorník, jenž byl stejně tak zahořklý jako černovlásek? Byla vůbec nějaká šance, že se na tomto světě, ovládaném lidožravými, krvelačnými bestiemi nacházel někdo, komu to přijde špatné? Nebo byl snad každý druhý smířen s tím, že nově nastolený řád se dost možná o moc neliší od toho předchozího? Každá z takovýchto úvah zasévala v mladíkovi jen další semínka hořkosti, klíčící pro další a další odpor, nechuť a touhu osvobodit se. Skutečně by to však bylo jako utéct z deště pod okap? Anebo by to snad mohlo být obráceně? Možná právě služba pod střechou ghúla představovala onen okap, kam se skryl před průtrží padající z oblohy, z jejíchž černých mračen krom ledových kapek vody k zemi co chvíli putovaly i zářivé blesky doprovázené ranami hromů. Tak moc si tomu přál uvěřit.

S mladíkem v patách, prošel vysoký komorník dveřmi do malé kuchyňky, ve které vládl nepříjemný chlad a úzko. Jeongguk zcela automaticky došel k lednici, z níž vytáhl stříbrný podnos, na němž bylo na tenké plátky nakrájeno tmavé maso. Sladký zápach byl z části překryt vůní kopru, jehož snítka zdobila okraje tácu.

"Jin tě zaučil dobře," broukl nenuceně starší komorník při přípravě kávy, které se milerád zhostil a nachystal jí víc než dost i pro mladého hocha, který ovšem odmítl. Ještě před pár měsíci by nepohrdl, kávu by si bez váhání zalil mlékem a osladil kostkou cukru, ale stačila jen chvilka v přítomnosti ghúla a káva se mu zprotivila téměř ze dne na den.

"Dělám hodně chyb," odmítl prostě a s povzdechem. Do koše vyhodil potravinářskou fólii, která překrývala maso a Jeongguk se zapřením sebe sama vzal plato do ruky a spolu se starším komorníkem se vydali do studia.

"Každý děláme chyby, z toho si nic nedělej," pronesl s lehkostí směrem k chlapci tmavovlasý muž a zanedlouho již otevíral dveře studia. Nejdříve musel ovšem vložit čtyřmístný kód a teprve tehdy se ozvalo hlasité cvaknutí, které je vpustilo dovnitř. V místnosti vládlo šero, jelikož úzké okno se nacházelo blízko k nízkému stropu a propouštělo dovnitř jen několik slunečních paprsků, jež tvořily na koberci obdélníkové obrazce.

"Díky, můžeš jít," pokývl hlavou stříbrovlasý ghúl usazený za počítačem, avšak z Namjunových úst nevyšlo jediné slovo, přestože jeho oči doslova překypovaly emocemi, za které by mu je Jeongguk nejraději vypíchl jídelními hůlkami, které právě pokládal na stůl. A ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se snad černovlásek poprvé dočká děkovného slova, opřel se ghúl do židle a s podlým úsměvem pouze mávl rukou, dávaje tak jasné znamení, aby se mu chlapec ztratil z očí.

"Provokuješ ho takhle rád?" povytáhl obočí drobnější z ghúlů, uchopiv mezi prsty hůlky a v další chvíli mu v ústech zmizel jeden z plátků masa. Namjun jej napodobil a zatímco přežvykoval, otočil se k počítači a otevřel první soubor, na němž bylo nutné zapracovat.

"Nesmírně rád," zachechtal se, v dalším okamžiku ale zvážněl a pokračoval: "Pokud ho nevycvičím teď, bude se vzpírat pořád. Ten vztek mě dráždí a bude jen pro jeho dobro, když se přizpůsobí dřív, než později," vysvětlil, ačkoli Yunki byl ten poslední, kdo by něco takového potřeboval, pokud přihlédneme na to, že znal Namjuna v podstatě od dětství.

"Páchne příšerně," přitakal obratem starší a postavil se. Ze stolu sebral sluchátka a nasadil si je, nechávaje jedno ucho odkryté, zatímco do druhého mu bude proudit hudba. "Ale nemůžeš po něm chtít, aby si na tebe zvykl za měsíc nebo dva," pokrčil útlými rameny a nastavil si mikrofon do správné výšky. Namjun zatím seděl u počítače, prstem levé ruky si poklepával na rty a druhou pracoval s myší, jejímž kurzorem najel na odpovídající skladbu.

"Musím to po něm chtít. Jinak nepřežije a já budu zas jen ten, kdo nezvládá nějakou hloupou nemoc a nechávám se unášet emocemi," broukl na oko bez zájmu, avšak jeho srdce sevřel na krátký okamžik strach. Bát se sebe samého byla jeho nejhorší noční můra, která jej trápila stejně tak často, jako Jeongguka  trápily zlé sny, kvůli kterým zůstával celé noci vzhůru.

"A je pravda, co se o tom klukovi šušká? Napadnut ghúlem?" vyzvídal nadále Yunki, čímž donutil hnědovláska hlasitě povzdychnout a stáhnout ruku z počítačového příslušenství do klína. Vrátil se jen do několik týdnů staré minulosti, kdy jej z postele vyhnala obyčejná žízeň. Tu noc cítil chlad ovívající jeho chodidla a vánek s sebou nesl prapodivnou, hořko-sladkou vůni, lákavou ale i smutnou. Ano, smutek jí byl přímo nasycen. Nedalo mu to a došel k průchodu do obývacího pokoje, u nějž se zastavil a ramenem se opřel o studenou zeď, jejíž hrubá textura po sobě zanechala otlaky na ghúlově bronzové pokožce.

V poslední chvíli, kdy se chystal odejít a nevšímat si snad jediné duše, která byla v tu dobu vzhůru krom jeho vlastní, zahlédly jeho oči cosi, co mu zabránilo se otočit a jen tak zmizet. Hra světel a stínů však mátla jeho smysly a tak ani jeho dokonalý zrak neviděl přesně, na co jeho pohled padl. Jeho šestý smysl mu však našeptával, že ona zvrásněná, prazvláštní linka táhnoucí se napříč zády mladého chlapce, je zdrojem oné hořkosti a smutku, jenž jej skličoval.

Prudce zavrtěl hlavou a zamrkal očima, navrátiv se do reality, kde Yunki lačnil po odpovědi.

"Sám nevím, co jsem viděl," odsekl, ukončiv konverzaci, jíž se odmítal nadále účastnit. A přesto, během nahrávání se nejednou ztratil ve vlastních myšlenkách, neschopen se vymotat z jejich jako pavučin lepkavých vláken. 

Nelíbilo se mu, kam jeho představivost směřuje a kdykoli hrozilo, že v nich bude muset čelit páru čokoládově hnědých očí, ve kterých vládl jen vztek, zmatení a ublížení, zabral se do své práce ještě o poznání víc.
Už ani nevnímal kručící žaludek, který naříkal hladem, ignoroval lákavý pach masa, na něž by se normálně nejraději vrhl jako divoké zvíře a naplnil si břicho. Ani žízeň ho nedonutila vstát od počítače a dojít si pro sklenici vody a málem se ukousal k smrti z nervů, které byly na pochodu sotva Yunki opustil studio, aby si odskočil.
Nad hlavou totiž slyšel kroky, jedny rázné a sebevědomé, druhé byly lehounké, jako by druhá osoba v místnosti chodila po špičkách. 

Byly dny, kdy by si s chutí vyrval oči přímo z hlavy, uši by vyškrábal vlastníma rukama a nos zpřelámal, jen aby nemusel vnímat všechno, co se kolem něj dělo. A tento den byl jedním z nich. Ale i bez čichu, zraku a sluchu si byl vědom, že své vlastní myšlenky by slyšel stále. Nebylo před nimi úniku. Navzdory tomu všemu měl jasno i v tom, že by mohl klidně sebe samého pozřít, kousek po kousku, končetinu po končetině, mohl by mezi zuby žvýkat vlastní maso a i tak - vždycky by se zahojil. Dříve či později by zas stál na obou nohách a na rukách by měl ty samé černé pařáty, na které právě hleděl a v duchu se modlil, aby se starší ghúl co nejdříve vrátil a oni mohli pokračovat v práci, která ho jako jediná věc na celém širém světě udržovala od negativního smýšlení na míle daleko. Hudba pro něj byla spásou a na rtech se objevil vděčný úsměv, jakmile zaslechl otevření dveří a pobídku:

"Můžeme pokračovat," kuňkl s mlasknutím Yunki a vrátil se na své místo za mikrofonem. Hnědovlásek v křesle se narovnal a se vší vervou se ponořil do práce.  

***

Na světlejší zítřky se nám právě neblýská, co říkáte? Jak ale Yunki moudře řekl, nemůžeme po Jeonggukovi chtít, aby se přizpůsobil během jediného měsíce nebo dvou. Uvidíme, co to bude naše nešťastné (prozatím) protagonisty stát, než najdou způsob, jak spolu vycházet ^^ 

Mimochodem, nějaké teorie o tom, kdo podal Jeonggukovi pomocnou ruku? Jeho jméno se dozvíte už během příští části, pokud vše půjde, jak jsem si naplánovala, a jsem přesvědčena, že to pro mnohé z vás bude takové malé překvapení >:)

Všem vám chci také moc poděkovat za úžasnou podporu u předchozí části, stejně tak jako u celého tohoto cyklu. Jste naprosto úžasní čtenáři a já jsem vám za všechno moc a moc vděčná "^-^"