Poslední víkend, poslední šance nasbírat veškeré drahocenné rady předtím, než Jeongguk přijde o svého průvodce, staršího bratra, kterého v komorníkovi viděl. Pak už nebude existovat jediná šance, aby jej Jin vytáhl z průšvihu, aby mu poradil s drobnostmi, se kterými si nebude vědět rady. Na obzoru se brzy objeví věci, k nimž bude muset přistupovat s vlastní intuicí a selským rozumem. Obával se toho, netuše, co na něj může čekat, číhat ve stínech, připraveno ho překvapit a vystavit nebezpečí, kteréžto představoval především jeho vlastní zaměstnavatel.

"Všechna čísla jsem ti uložil do telefonu. Kdykoli někdo zavolá, zvedni to a buď slušný," vysvětloval ve spěchu tmavovlásek, zatímco si pečlivě skládal oblečení do kufru. Jeongguk mezitím celou dobu sklíčeně seděl na posteli, ve které doteď spával spolu se starším mužem. Jeho přítomnost mu poslední dny pomáhala usínat a Jin nevědomky zaháněl všechny noční můry, které po chlapci natahovaly pařáty, chtěly se ho zmocnit a neustále mu připomínat, s jakou že to bytostí vlastně sídlí pod jednou střechou. A nyní se jej zmocňoval strach z toho, že se zlé sny vrátí a on nebude schopen postarat se sám o sebe, natož o ghúla, který jej již od prvního okamžiku musel očividně nenávidět, anebo jím přinejmenším pohrdat. Matrace po jeho boku se prohnula a postel zavrzala, kolem černovláskových ramen se omotala mužova pevná paže a vtáhla si jej do objetí. Jin zabořil špičku nosu do ovocně vonících vlasů, palcem přejížděl přes látku černé košile a Jeongguk se tak na okamžik znovu cítil v bezpečí, zavřen v malé bublině spolu s Jinem, jehož přítomnost postrádal již nyní, i když mu ještě zbývaly tři dny, které s ním bude moci strávit. Avšak ne tak, jako tomu bylo doposud.

"Zvládneš to jako nic," pošeptal jeho směrem komorník. "Číslo na mě máš. Můžeš mi zavolat, pokud si s něčím nebudeš vědět rady," broukl dodatečně, odtahuje se od chlapce o kousek dál, aby se na něj mohl pousmát a rozcuchat mu nezvykle zvlněné vlasy. Jeho nálada mírně poklesla, když mu Jeongguk pohled smutně oplatil a zavrtěl hlavou, shlížeje na světle hnědou dřevěnou podlahu, na niž dopadalo sluneční světlo skrze okenní tabule v pokoji.

"Ne, tohle musím udělat sám. Nemůžeš mě mít na krku, zatímco budeš mít vlastních starostí nad hlavu," řekl především sobě samému. Jakmile ta slova vyřkl, skousl si ret a bránil slzám tlačícím se do jeho očí, aby se skutálely přes tváře. "Ke komu vlastně půjdeš? Už jsi dostal složky?" změnil téma obratem, načež sledoval, jak se Jin natahuje k nočnímu stolku, z něhož si své věci ještě nevytáhl, a do ruky uchopil hnědé desky, které mladíkovi rychle připomněly, kde ještě před měsícem byl - na cestě ke zkáze, kdy si prohlížel údaje o ghúlovi, jemuž slouží.

"Dostal jsem je minulý týden, když jsem jel na to dodatečné školení," utrousil během toho, co černovlásek s až přehnanou zbrklostí složky otevřel a zrakem přeskakoval z odstavce na odstavec. Jméno, datum narození ani zaměstnání jej nezajímalo, a tak stejně jako poprvé, i nyní pohledem ze všeho nejdřív padl na údaj, po jehož přečtení mu spadla brada a nevěřícně na Jina pohlédl.

"S+?!" vyjekl šokovaně, načež se zadíval na fotografii, která byla u složek připevněna kancelářskou sponou. Z ní se na černovláska zubil mladý muž, snad jen o pár let starší, než byl on sám. Jeho vlasy zdobila barva ohně, zatímco oči zářily jasným, krvavě rudým odstínem.

"Je to o třídu níž, než je Namjun," přitakal komorník, načež si dokumenty raději přezval, odložil je bokem a uchopil chlapcovy ruce do svých, palci přejížděl přes vystouplé klouby černovláskových prstů a přemýšlel, jak Jeongguk utěšit. Nenapadlo jej však zhola nic, navíc hluk z patra nad nimi jej vzápětí vyrušil.

"Jdu s ním sám, že ano?" povzdychl si mladík, ačkoli již odpověď dávno znal. Vstal tedy z postele a chystal se vyjít z pokoje, přesto si však jeho ostrý jazyk usmyslel, že dokud může, postěžuje si a vyčaruje tak na Jinově rtech pobavený úsměv. "Nechci být jeho sekretářka," zavrtěl vzpurně hlavou v naději, že se dočká smíchu, rádoby otráveného protočení očí či čehokoli, co by mohlo připadat v úvahu. Nebyl to však ani úsměv, žádné obrácení očí v sloup, nýbrž chlácholivý dotyk na rameni.

"Nejsi sekretářka, jsi asistent. Jsi kuchař, jsi barista, jeho pravá ruka. Časem dost možná i poradce. Od teď jsi ten nejdůležitější a máš pro něj velkou hodnotu, přestože to neumí dát najevo. Jsi komorník," Jin zapíchl ukazovák do brože, která Jeongguka zatlačila přes látku svršku na hrudi.

Odešel tedy, slova staršího neustále v mysli, zatímco kličkoval městem za volantem vysokého auta. Ulevilo se mu, že na zátylku necítil ničí intenzivní pohled, jelikož ghúl na zadním sedadle se věnoval pouze svému mobilnímu telefonu, na tváři si držel kamenný výraz a rty měl soustředěně našpulené, stejně tak jeho čelist se zdála být z nějakého důvodu výraznější, než obyčejně bývala.

Dnešní přestup z auta do výtahu nahrávací společnosti se taktéž obešel bez slečen žádajících o autogram či fotografii. Avšak úzkost, která se ho zmocnila ve výtahu, byla bez Jina daleko neúnosnější, plazila se kolem něj a našeptávala mu do ucha, že jakmile starší komorník nadobro odejde, bude se muset o svůj život bát dennodenně, že se bude muset strachovat každou minutu každého dne a že za každou chybu bude tvrdě potrestán.

"Máš ty vůbec ponětí, jak si tím zkracuješ život?" proťal ticho ve výtahu mužův hluboký hlas, držící si zcela nezaujatý tón. Namjun se díval na svůj odraz v zrcadle skrze skla slunečních brýlí, které si byl příliš líný sundat z nosu, zato povytáhnout ústa v podlý úšklebek mu šlo jedna radost.

Černovlásek se musel nejdříve kousnout do jazyka, než promluvil: "Pardon?" optal se přiškrceně, po zádech mu přešel mráz, jakmile koutkem oka zahlédl, jak se ghúlova mohutná postava pohnula. A ač neměl důvod se bát, stejně si představoval, jak monstrum za jeho zády s chutí zaboří tesáky do jeho masa a přímo tady, v této malé kovové krabici vynášející je do nejvyšších pater budovy, jej roztrhá na kusy a pozře jeho vnitřnosti, jeho maso a vše zapije jeho krví.
Byla to svaly ochromující představa. Cítil náhlou slabost v kolenou, čelo mu orosily perličky potu a on před sebou na zlomek vteřiny uviděl temnou uličku, slyšel sípavý hlas, jenž vzduchem nesl jedno jediné, neustále se opakující slovo: "Hlad... hlad... hlad."

Ghúl nechápavě naklonil hlavu na stranu a pozorně poslouchal, jak srdce jeho komorníka zběsile buší, slyšel krev, kterou pumpovalo do jeho žil, a dokonce k jeho uším dolehl zvuk toho, jak plíce nasávaly a opět vypouštěly vzduch. Samotnému se mu ulevilo, když se dveře výtahu otevřely a oba mohli vyjít na chladnou chodbu, kde černovlásek zůstal stát v předklonu, dlaní opřený o krémově natřenou stěnu, zhluboka dýchaje a snaže se uklidnit nepřirozeně vysoký tep.

"Měl bys vědět jednu věc," ozvěny Namjunových kroků se odrážely ode zdí, jak se tak pomalu přibližoval k panikařícímu komorníkovi, jenž s ním neměl odvahu spojit pohled byť na jediný okamžik. "Byl bych sám proti sobě, kdybych tě chtěl zabít. Takže se přestaň tak přepínat, jinak to tvoje srdce nevydrží. A krom toho jsi tak prosáklý strachem, až se mi z toho dělá zle," odfrkl povýšenecky, načež si přidřepl a pouze svou přítomností chlapce donutil, aby se na něj zadíval.

"Pořád páchnu jako krysa, hm?" vyhrkl ze sebe přiškrceně, načež se mu do žil vlila krom adrenalinu i pořádná dávka vzteku, když se hnědovlasý muž usmál a z očí si sňal brýle, jež si zahákl za lem saténové košile barvy noční oblohy, na níž byly v oblasti ramenou našity drobné kamínky, které se v ostrém bílém světle zářivě třpytily.

"Jako krysa obalená hovnama a chcánkama ze stoky, ano," nakrčil nos ghúl. Poté se narovnal a vydal se dlouhou chodbou směrem ke své kanceláři, nevšímaje si toho, zdali se za ním chlapec rozešel či nikoli. Stačilo jen pár chvil, než se Jeongguk odlepil od stěny a šouravými kroky se přesunul na konec chodby, kde odbočil doleva a prošel kolem složité dřevěné konstrukce, jež z části sloužila jako lavička, z části jako místo, kam bylo možno uložit květináč s dokonale udržovanou bonsají. U dvoukřídlých dveří vysoký ghúl mlčky postával a netrpělivě poklepával nohou. Jediný pohled, který chlapci věnoval, černovláska popohnal a on tak brzy dveře otevřel, nechávaje staršího muže projít jako prvního.

Nechápavě sebou cukl, když v kapse ucítil vibrace telefonu, jejž vzápětí vylovil z kapsy a s knedlíkem v krku se zadíval na jméno volajícího, které viděl poprvé v životě.

"Byl bys tak laskav a zvedl to?" hrdelní zavrčení vkrádající se do ghúlova hlasu Jeongguka pobídlo k akci a on si přiložil telefon k uchu.

"T-tady Jeon Jeongguk, komorník Namju- pana Namjuna, tedy-" než se nadál, byl mu přístroj vytržen z ruky a do tváří se mu nahrnula červeň tak mocná, až cítil, jak šíleně mu hoří tváře, ba dokonce i uši. Měl sto chutí překrýt si obličej dlaněmi, splynout se stíny, či se proměnit v obláček mraku a prostě se vypařit do ztracena. Namísto toho však poníženě sledoval, jak si ghúl přikládá mobil k uchu a černovláskovi věnoval rozhořčený pohled, zatímco sám na hovor odpovídal.

"Ahoj, hyung," s úšklebkem na rtech pozoroval mladičkého hocha, jak poraženecky sklopil hlavu a mezi zuby si drtil spodní ret. Nervózně si hrál s prsty u rukou, přešlapoval z nohy na nohu a snažil se rozvzpomenout, co mu Jin o těchto hovorech říkal, jak na ně má odpovídat a kdy zpozornět, aby mu neunikly důležité informace.

"Jestli takhle hodláš pokračovat," procedila skrze zatnuté zuby rudooká bestie, pohazujíc mobilní telefon na jedno z křesel. "Tak si můžeš sbalit kufry a vypadnout."
Jen stěží mladík zadržoval slzy, když se natahoval pro černou krabičku, kterou nechal vklouznout do kapsy kalhot.
Hruď mu svírala tíseň, žaludek měl jako na vodě a v uších mu zněla ozvěna varování, které mu Jin před několika dny řekl. Nechtěl si ani domýšlet, jaké následky by mělo, kdyby se skutečně rozhodl na poslední chvíli stáhnout ocas mezi nohy, vzdát měsíc všeho toho utrpení a zbaběle prchnout bůhví kam.

"Zapiš si někam, že v pondělí si přesunu schůzku s producentem z jedné na čtvrtou. Mezitím budu s kolegou pracovat na úpravách alba před vydáním. Zařiď nám nějaké občerstvení a kávu," diktoval spěšně Namjun, zatímco si sám přepisoval v počítači dokumenty, o jejichž obsahu neměl Jeongguk žádné tušení. A ani neměl čas zaobírat se dotěrnými myšlenkami, jež přicházely s absurdními teoriemi, z nichž žádná nedávala tak docela smysl.
S kapičkami potu na čele si do mobilního telefonu zapisoval veškeré údaje, s nimiž netušil, jak správně naložit. Navíc byl pátek a pochyboval, že bude moci zařídit občerstvení a litry kávy pro dva ghúly během víkendu, kdy mu nikdo nebude zvedat telefon. Nemohl zabránit intuici, která mu seděla na rameni a šeptala do ucha, že to ten hnědovlasý zmetek udělal schválně. 

Je to test, prolétlo mu hlavou ve chvíli, kdy zvedl oči od displeje a vyměnil si s ghúlem nedůvěřivý, bojovný pohled. Rudé moře se vlévalo do rozbouřených vod husté hořké čokolády. V hnědi chlapcových očí se mísil vztek a opovržení, jiskérky v nich zažehovaly oheň, jenž hrozil odhodláním se nevzdat. A to za žádných okolností.

*

"Neplač, nebo budu taky," špitl na pokraji slyšitelnosti tmavovlasý komorník poté, co zapnul zip svého zavazadla, které postavil na plastová kolečka, jež při dopadu na dřevěnou podlahu hlasitě ťukla. Mladík na bradě ucítil tlak a tak i proti své vůli zvedl hlavu a ukázal tím svůj skelný pohled, roztřesené rty a pobledlou pokožku.
Zoufale se opřel do doteku staršího muže, jenž mu prsty probral havraní kadeře a následně si jej vtáhl do bratrského objetí, ve kterémž měl mladík naposledy šanci cítit vůni fíků a čerstvě sečené trávy s kapkami rosy, připomínající mu teplé jarní dny, kdy nebe bylo blankytně modré a do těla se opíral sotva citelný vánek. Nedokázal snést bolest skličující jeho ledové srdce, jeho poslední obranu před krutým světem, stahujícím každou nebohou duši do nekonečných hlubin strachu, obav z budoucnosti a nebezpečí, kde kdesi v temnotě zářily rubínově rudé oči, sledující černovlasého hocha na každém jeho kroku.

"Chci tě doprovodit," zakňučel do bílého trička, které na starším muži viděl zdaleka poprvé. V obyčejném, civilním oblečení, bez brože a stejnokroje, vypadal Jin jako normální člověk, který na toto místo již na první pohled nepatřil.

"Nemůžeš, znáš pravidla," zavrtěl hlavou tmavovlásek, odtahuje se a snaže se vyčarovat alespoň nepatrný úsměv na plných rtech, růžových jako okvětní plátky primulí. Slzu tekoucí po tváři nešetrně setřel a s dlaněmi na Jeonggukových ramenech se zadíval do jeho očí úplně stejně, jako to dělá rodič, který potřebuje, aby jeho potomek pozorně poslouchal každé slovo, které se mu chystá sdělit.

"Snaž se spát, jídlo si chystej vždy potom, až dojí. Oh, a poznámky si třiď podle lidí i událostí. Klíče jsem ti nechal v kuchyni a platební kar-" kolem pasu se mu v tu ránu omotaly dvě silné paže a černovlásek si tak ukradl další objetí, tiskl si staršího muže k sobě a znova a znova vdechoval jeho vůni, dokud již podruhé toho dne nebyl násilím odtažen.

"Vím, že to zvládneš, jen zatni zuby a vydrž, dokud tvé tělo nebude vědět samo, co má dělat," řekl povzbudivě Jin, na což mu černovlásek kývl hlavou. Překvapeně vykulil oči, když se komorník natáhl za krk a sundal si stříbrný řetízek, na němž se houpal malý přívěsek ve tvaru kapky, uvnitř níž se nacházela načervenalá tekutina.

"Pro štěstí," kuňkl s našpulenými ústy starší muž, vkládaje předmět do chlapcovy dlaně, "které teď budeš potřebovat jako sůl," mrkl spiklenecky, uchopiv madlo zavazadla a následně se vypařil z pokoje. Chlapec chvíli pouze mlčky hleděl na šperk v ruce, jako by to byla fata morgána, načež se jako střela rozutekl bytem, prosvištěl obývacím pokojem a prudce otevřel dveře vedoucí na balkon. Naklonil se přes modře tónovanou skleněnou stěnu, hlavu si opřel o paže založené na hraně zábradlí a sledoval velké černé auto, jehož řidiče i z dálky poznal. Byl to tentýž muž, který jej sem zavezl, avšak veškerou jeho pozornost si uzmul Jin, kterýžto se s úsměvem na rtech loučil s vysokým ghúlem, do jehož tváře černovlásek neměl šanci vidět, jelikož stál k budově zády. Přes paže se mu přehnala husí kůže, když si oba muži podali ruce a několik vteřin si s nimi třásli, zatímco spolu s úklonami konverzovali. A poté, jakmile ghúl ustoupil stranou a Jin byl už jednou nohou ve voze, zvedl paži a Jeonggukovi naposledy zamával, než se svezl na zadní sedadlo a se zahučením motoru se vůz rozjel ulicí pryč.

Než se mladík nadál, zvedl ghúl hlavu a propálil chlapce rudým pohledem, který mu byl vzápětí oplacen. A zatímco se Jeongguk mračil, rty stahoval do úzké linky a v dlani drtil řetízek, který pro něj znamenal jedinou existující kotvu po Jinově odchodu, měla lidožravá obluda na tváři úlisný úšklebek, otrávený jako jed kobry.

Čekaly je perné měsíce.

***

Nikdy v životě se mi nepodařilo děj povídky tak natahovat, prokládat detaily a vedlejšími zápletkami, ale teď se zas o něco víc rozjedeme... Jelikož Jin je nadobro pryč a už se nikdy nevrátí (...???). Uvidíme, jak se ti dva budou trápit, než se posuneme tam, kam potřebuji ^^ 

Doufám tedy, že jste ready na to, držet Jeonggukovi palce. A totéž platí pro Namjuna, na kterého jsem si připravila (ne)pěknou pomstu >:D 

Všem vám také moc a moc děkuji za úžasnou podporu, které se od vás povídce dostává. Těší mě, že vás příběh baví číst a přísahám, že jsme se již téměř vymotali z celé té zaučovací, skoro až prologové části. Je čas trochu zahýbat se vztahy, co říkáte? ^^

!!! JEDNA MALÁ DROBNOST "^-^" !!!

 A ještě než se s vámi na pár hodin rozloučím, jelikož další díl tu bude už zítra, ráda bych vás požádala o to, abyste na chvíli zaskočili na profil moc milé, talentované slečny @jjungmaya. Její příběhy jsou naprosto skvělé a já věřím, že si její příběhy zaslouží více pozornosti ^^ Pokud byste si tedy rádi početli nějaké ty příběhy s našimi sedmi jinochy, neváhejte a skočte se na povídky od Mayi podívat, rozhodně se vám to vyplatí ^^ [odkaz na její profil najdete v komentářích a já jen doufám, že se na mě Maya nebude zlobit, že ji tady propaguju, ale jsem tvrdohlavý mezek a nedala jsem si říct :D]