Pokračování předchozího dne

Eddie

,,Říkali jsme ti, ať ho necháš být!" procedil skrz zaťaté zuby Jeff.

Seděl za volantem mé dodávky, pohled měl upřený na silnici před ním, ale po očku pravidelně klouzal ke mně. Rozvaloval jsem se vedle něho a při každém nadskočení auta potichu syčel bolestí. Přišlo mi, že Jeff snad naschvál vjížděl do všech možných výmolů, jen aby se mi pomstil.

,,Nechápu, co sis myslel, scházet se s jeho sestrou," pokračoval dál ve svém naštvaném monologu, když jsem mlčel.

Jo, asi měl pravdu. Nakonec to asi nebyl úplně nápad století. Myslím ale, že jsem za svojí hloupost zaplatil víc než dost. Nebavilo mě ho poslouchat.

,,Tak už ho nech," ozval se ze zadní sedačky Gareth. Alespoň on se mě snažil zastat.

,,Mám ho nechat?" vyhrkl ze sebe Jeff dotčeně a střelil pohledem do zpětného zrcátka.

,,Nevidíš jak je zbitý," odpověděl na to Gareth.

Jeff byl však nekompromisní. ,,Zasloužil by sis ještě víc," prohlásil opět ke mně a pak se zachmuřeně zamračil. ,,Stejně si myslím, že tímhle Billy neskončil, měl by ses teď držet ve střehu," varoval mě.

V tom měl, nejspíš taky pravdu. Billy vypadal dost naštvaně, když ho ředitel zastavil, rozhodně měl v plánu mi naložit víc. Zhluboka jsem si povzdychl a trochu se na sedačce zamrvil, tak abych seděl pohodlněji. Ihned jsem však svého rozhodnutí litoval, neboť mým tělem proletěla řezavá bolest vycházející z dolní části břicha.

,,Měl jsem tě vzít do nemocnice," zkonstatoval Jeff, když si všiml mého bolestného výrazu.

,,Budu v pohodě," vysoukal jsem ze sebe ztěžka. Byly to první slova, co jsem ze sebe po tom napadení dostal. V puse jsem měl sucho a když jsem polkl, ucítil jsem v krku nepříjemnou hořkost. Ještě abych si tak poblil auto to by mi tak scházelo.

Naštěstí pro mě to netrvalo dlouho a konečně jsme dojeli k mému přívěsu. Jeff před ním zaparkoval dodávku. Otevřel jsem dveře a opatrně se narovnal, abych mohl vystoupit. Cítil jsem se hrozně. Přesně z toho důvodu jsem se vždycky od všech rvaček držel co nejdál. Jednou mě ale stejně asi nějaká rvačka musela dostihnout. Mohl jsem jen doufat, že to byla na dlouhou dobu moje první a poslední.

Zbytek dne jsme s Jeffem a Garethem trávili uvnitř přívěsu, pili pivo a sledovali televizi. Myslím si, že nakonec byli přeci jenom kluci za tu mojí rvačku rádi, protože se díky ní vyhnuli celému vyučování. Večer když se vrátil můj strýc domů, kluky odvezl a hned jak přijel, vypálil na mě salvu otázek týkajících se toho, co se stalo. Neřekl jsem mu všechno, jen to, že jsem se ve škole zapletl s jedním grázlem a takhle jsem kvůli tomu dopadl.

,,Achjo, kluku," povzdychl si strýc, když jsem se odmlčel. Seděl naproti mně v křesle a pohled upíral na můj pulzující obličej, který jistojistě musel hrát všemi možnými barvami. Po chvíli se nepatrně pousmál, ,,my Munsonovi jsme se nikdy neuměli rvát."

,,Ani ty?" vrhl jsem na něho tázavý pohled.

Strýc se dlouhým lokem napil z piva, které si k našemu rozhovoru přinesl, více se uvelebil do křesla, a s pohledem upřeným kamsi do prázdna se potichu zasmál, ,,ne, ani já."

Nějakou dobu jsme tam tak se strýcem mlčky seděli a ztraceni ve svých myšlenkách upíjeli ze svých piv. Když ale hodiny odbili jedenáctou hodinu, strýc se s hlasitým povzdechem zvedl z křesla a se slovy, že zítra brzy vstává a měl by se vyspat, odešel do své ložnice. Popřál jsem mu dobrou noc, vypl televizi a se značným úsilím se dobelhal do svého pokoje.

Chtěl jsem se pouze vysvléct a jít spát, když jsem si ale všiml krve na mém bílém klubovém tričku, uvědomil jsem si, že by asi nebylo od věci smýt krev i z mého obličeje, kterou jsem tam určitě měl. Shodil jsem tedy ze sebe svršky, vyštrachal z hromady oblečení něco čistého na spaní a jen v trenkách se odebral do koupelny. Jakmile jsem uvnitř malé okachlíkované místnosti sklouzl pohledem na svojí hruď, vylekaně jsem vytřeštil oči. Nad podbřiškem se mi začínala rýsovat veliká modřina a nevypadala vůbec hezky. Bohužel ani můj obličej na tom nebyl lépe. Kolem nosu a na nose jsem měl zaschlou tmavou krev. Když jsem jí smyl, rýsovala se mi na hřbetu nosu malá ranka. Celkově jsem měl celý nos nateklý, velice citlivý a přes zaschlou krev uvnitř dírek jsem nemohl pořádně dýchat.

Ušklíbl jsem se na svůj zdevastovaný odraz v zrcadle a vklouzl pod sprchu. Alespoň, že teplá voda účinkovala jako balzám na mé bolavé tělo. Nikdy dřív jsem tak dlouho ve sprše nebyl. Po tom, co jsem z ní vylezl, jsem na sebe oblékl jen to nejnutnější a ještě docela mokrý se odebral do postele.

...

Druhý den jsem se cítil tak blbě, že jsem ani nedokázal vstát z postele. Strýc mě naštěstí nikam chodit nenutil a tak jsem celý den ležel. Do školy jsem šel až o den později. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál toho, jak na mě budou ostatní reagovat, i tak jsem však do školy prostě musel. Však ono se na to dřív nebo později zapomene jako na všechno.

,,Eddie?" ozvalo se mi za zády, když jsem po několika proseděných minutách v autě zaparkovaným před školou konečně vylezl. Překvapeně jsem se za sebe ohlédl.

Stála za mnou Chrissy a upírala na mě své velké modré oči. ,,Já...," hlesla, ale pak se hned odmlčela a zhluboka se nadechla, jako by si musela dodat odvahu, aby na mě znovu promluvila, ,,mohl by si na slovíčko?"

Nechápal jsem proč by se se mnou zrovna ona, hlavní roztleskávačka, přítelkyně kapitána basketbalového týmu a hlavně ta nejhezčí holka, co jsem kdy viděl, chtěla mluvit. Zrovna po tom, co z Billyho úst slyšela o tom, co jsem provedl. Nemohla to být nějaká léčka? Jeff mě přeci varoval, abych si dával pozor. Rozhodně to celé smrdělo průserem. I tak jsem jí však nemohl odmítnout. Ne, když na mě kulila ty své všepohlcující oči. Vypadala tak nevinně a křehce, ta by mě přeci do žádné léčky nezavedla nebo ano?