Billy

Zrovna jsem si jako každý večer dával trochu do těla, když v tom se domem rozezněl zvuk domovního zvonku. Docela mě to zarazilo, protože jsem nikoho nečekal a otec ani Maxina matka si zatím ve městě žádné přátelé nenašli. Nejspíš to bude někdo od Max, všiml jsem si, že se poslední dobou potuluje s partou kluků od ní ze školy. Neměl bych proti nim nic, kdyby mezi nimi nebyl ten malý negr. Nevím, co bych dělal, kdyby za dveřmi stál on.

S úšklebkem jsem položil činku na stojan, mocně potáhl z cigarety, kterou jsem měl položenou v koutku úst a líným krokem došel ke dveřím. Za dveřmi ale nestál nikdo od Max, stála tam Nancy. V jejích velkých očích se leskly slzy. Tváře měla celé rudé. Byl jsem si jistý, že brečela a ne málo.

,,Tak pojď dovnitř," vysoukal jsem ze sebe po tom, co jsme na sebe nějakou dobu jen mlčky civěli.

Beze slov vkročila do předsíně.

,,Max není doma," oznámil jsem jí, přičemž jsem přemýšlel, proč jsem jí to neřekl předtím než jsem jí pozval dál. Určitě přišla za ní.

,,Ah...aha...no já," koktala a hlas měla od pláče nakřáplý tak, že si musela odkašlat, aby mohla mluvit dál, ,,vlastně ani nevím jestli jsem přišla za ní."

To mě překvapilo. Nevěděl jsem jak na tu informaci reagovat. Možná, že jsem měl čekat, že se u mě objeví. Přeci jenom jsem jí pozval na večírek, kde jsme spolu málem měli sex. Bere mě teď snad za jejího...co? Kamaráda?

,,Jasně," vydechl jsem ještě stále celý zmatený ,,no tak si pojď sednout. Rodiče doma taky nejsou. Všichni jsou na večeři, takže se vrátí bůhví kdy."

Kývl jsem hlavou směrem k obýváku a pak se tam společně s ní rozešel. Nancy se mlčky posadila na náš malý gauč, já típl cigaretu a natáhl se pro ručník pohozený přes stojan s činkou. Utíral jsem si zpocenou hruď, abych si přes ní mohl natáhnout tílko. Normálně by mi samozřejmě nevadilo být před holkou polonahý, ale Nancy byla viditelně rozrušená, takže mi to přišlo trochu nemístné. Nejspíš ale nebyla rozrušená tolik jak jsem si myslel, protože jsem na sobě, přitom jak jsem se utíral, jasně cítil cizí pohled.

,,A ty s nimi nejsi?" vyhrkla ze sebe, když jsem jí pohled opětoval. Červené tváře ji ještě více zrudly a rychle se zadívala někam na zem.

,,Myslím, že už jsem z rodinných večeří vyrostl," zalhal jsem a konečně se oblékl. Rozhodně jsem nehodlal jí říkat, že mě z ní úplně vynechali, protože dobře věděli, že by se společná večeře, u které bych se nacházel já a otec u jednoho stolu, zvrhla do hádky tak jako se to stávalo vždycky. Bylo jednoduší mě od nich odstřihnout.

,,Vypadáš, že potřebuješ něco k pití," zavedl jsem řeč raději jinam a už už se otáčel na patě směrem ke kuchyni.

,,Ne...ne, nechci pít, díky," odmítla, čímž můj pohyb zastavila.

,,Fakt ne?" ujišťoval jsem se.

Nancy odmítavě zavrtěla hlavou.

,,No tak fajn," zůstal jsem tedy s ní v obýváku a posadil se na druhý konec gauče. Upřímně s ubrečenými holkami u sebe doma jsem neměl žádnou zkušenost. Samozřejmě, že si některé mé známosti dělaly naděje, že mezi námi po tom, co se se mnou vyspaly, bude něco víc a pak je mrzelo, když jsem je vyvedl z omylu. Vždy se ale vyplakávaly u sebe doma. Nancy jsem už ale domů poslat nemohl a tak mi nezbývalo nic jiného než zjistit, proč byla celá ubrečená. ,,co se teda stalo?" zeptal jsem se a upřel na ní svůj pohled.

Mlčela. Už jsem si myslel, že mi na mojí otázku neodpoví, když z ní potichu vypadlo:

,,Rozešla jsem se s Stevem."

,,Už bylo na čase," vypadlo ze mě aniž bych nad svými slovy přemýšlel.

Nancy ke mně zvedla svůj pohled, ve kterém se jí leskly slzy. Doprčic, to jsem asi neměl říkat, co? Musel jsem jí okamžitě nějak utěšit, ale jak? ,,Hele...vždyť víš co se říká ne?" konečně mě něco napadlo.

,,Co?" broukla a několik slz už jí volně stékalo po tvářích. To snad ne!

,,Pro jedno kvítí slunce nesvítí, hm?"

Rozbrečela se.

,,Hej...hej," vyhrkl jsem ze sebe a v hlavě se častoval nejrůznějšími nadávkami. Nancy svěsila obličej do dlaní a dál brečela. Ostýchavě jsem jí položil dlaň na rameno. V tomhle jsem vážně nebyl ani trochu dobrej.

A nebo možná byl, protože Nancy najednou odendala dlaně ze svého obličeje a vrhla se mi kolem krku. Stále sice brečela, ale měl jsem pocit, že jí má přítomnost přeci jenom trochu pomáhala. Omotal jsem tedy paže kolem jejího třesoucího se těla a doufal, že se brzy vybrečí.

Ani jsem si v té vypjaté chvíli nevšiml zarachocení klíčů v zámku. Až když se ke mým uším dostaly přibližující se kroky, uvědomil jsem si, že se Max s rodiči vrátila.

,,Takže je to pravda," vyhrkla ze sebe má nevlastní sestra, když nás tam spatřila, jak se na gauči objímáme.