Billy

Když jsem se po páteční noci probudil, Nancy, byla pryč. Jasně jsem si vzpomínal na to, jak jsem jí, po tom, co za doprovodu dost nevábných zvuků, obrátila svůj žaludek do záchodové mísy, celou malátnou, uložil do postele. Nejdřív jsem nechtěl usnout vedle ní, jen jsem si chtěl být jistý, že se ve spánku nezadusí dalšími žaludečními šťávami a tak jsem si vedle ní lehl a dával pozor. Únava mě však přemohla.

Podle obdivného pískání a potutelného pomrkávání několika kluků, se kterými jsem se po tom, co jsem se vyhrabal z postele a došel do přízemí, potkal, jsem pochopil, že měli úplně zkreslené představy o tom, co se mezi mnou a Nancy stalo, tedy lépe řečeno nestalo. Bylo mi to jedno. Nevyvracel jsem jim to. Proč taky? Ať si mysleli, co chtěli.

Když jsem však v pondělí ve škole zahlédl Nancy u skříněk, bylo mi jasné, že jsem možná měl všem vysvětlit, jak se věci měly. Stála tam jako socha. V prstech křečovitě svírala učebnice a pohledem bloumala po chodbě, přesto ale vypadala, jakoby nic kolem sebe nevnímala. Když si všimla mého pohledu, zbělela jako křída. Nejspíš se styděla za to, jak se ztřískala a možná si myslela, že to na ní vyžvaním ostatním, nebo, že se jí přímo před ostatními vysměju.

Rozešel jsem se k ní. Ne, ale abych se jí vysmál, ale abych si s ní normálně promluvil. Sice jsem tak úplně nevěděl o čem, asi jsem se jí jen kdo ví proč chtěl zeptat, zda byla po té party v pohodě, když zmizela jako pára nad hrncem. Ona se ale znovu rozhlédla po chodbě, tentokrát dost ostražitě a pak se otočila na patě a prchala směrem ode mě. Jakoby se mě snad bála. Bylo to k smíchu, protože jí ode mě vážně nic nehrozilo.

,,Nechoď za mnou!" sykla skrz zaťaté zuby, když jsem jí byl stále v patách.

pobaveně jsem se jejímu chování zasmál, ,,proč?"

,,Protože! Neslyšíš jak si o nás každý šušká?"

,,Kdo si tu šušká?" zajímalo mě, přičemž jsem se pátravě rozhlédl kolem sebe. Pár lidí okolo nás fakt pozorovalo, ale jakmile se setkali s mým pohledem rychle si začali všímat svého. Rozhodně ale byli zticha.

,,Všichni!" zněla Nancyna odpověď.

,,Například?"

V tom se Nancy prudce zastavila až jsem skoro vrazil do jejich zad. Otočila se čelem ke mně a byli jsme si tak blízko až se špička jejího nosu málem dotýkala mé brady.

Zhluboka se nadechla. ,,Copak ty to neslyšíš?" obořila se na mě a obličej u toho křivila zlostí, ,,víš co si teď o mě každý myslí?"

,,Ne," prohodil jsem nezaujatě. Pravdou bylo, že se ke mně ve škole zatím vážně nic nedostalo, nebo možná dostalo, ale bylo mi to tak jedno, že jsem to ani nevnímal. Možná že to stejné by měla udělat i Nancy. Co je komu do toho s kým šla na párty?

,,Že jsem bývalého krále střední vystřídala za nového!" vyhrkla ze sebe. Kulila na mě ty své velké modré oči a obličej jí nabíral rudou barvu, jakoby to bylo to nejhorší, co o ní kdo mohl říct.

,,Krále střední?" zopakoval jsem po ní a pobaveně jsem se tomu zašklebil. Pořád pro mě bylo nepochopitelné, že tak Steva oslovovali. A teď jsem ho v této směšné pozici vystřídal, nebo co?

Nancy nejspíš pochopila, že na mě její slova moc nezapůsobila a svůj pohled s tlumeným povzdechem sklopila dolů k podlaze. ,,Zase jsem všem pro smích, ale to ty nemůžeš chápat," zamumlala tak potichu, že jsem jí sotva slyšel. Trochu jsem se bál, že se rozbrečí. To jí vážně tolik záleželo, co si o ní kdo myslel?

Pomalu jsem k ní sklonil obličej, takže se její nos vážně dotýkal zboku mé tváře. ,,Kdo se ti směje?" pronesl jsem, tak aby to slyšela jen ona, ,,Ukaž mi ho a já mu ten smích vymažu z ksichtu!"

Jasně jsem cítil jak se její tělo zachvělo. Těžko říct, zda to bylo naší blízkostí, nebo tím, co jsem řekl. Znovu svůj pohled upřela do mého a chvilku mě jen mlčky pozorovala, poté nesouhlasně zavrtěla hlavou a udělala pár kroků směrem ode mě. ,,Všechno nevyřeší rvačka! Navíc," přerývaně se nadechla a její hlas přitom slově zakolísal, jakoby se měla každou chvíli opravdu rozbrečet, ,,zasloužím si to. Neměla jsem s tebou spát!"

,,Spát?" vypadlo ze mě zaskočeně. Ona si myslí, že jsem se s ní vyspal? Opravdu? Když jsem si uvědomil, jak se po mě ožralá sápala a teď tu stojí jako hromádka neštěstí, přemohlo mě to a prostě jsem nemohl jinak. Hlasitě jsem se rozesmál.

Nancyno obočí ve vteřinu vyletělo vzhůru, ,,co je na tom k smíchu?"

Ukazováčky jsem si utřel imaginární slzy od smíchu z očí a přestal se smát, abych ji mohl odpovědět. ,,K smíchu je to, Wheelerová," začal jsem a oplatil jí její pronikavý pohled, kterým mě stále provrtávala, ,,že si myslíš, že bych se s tebou vyspal."