Eddie

Školní chodbou se ozvalo mé jméno. Chrissy? Proč na mě volala a jak to že na mě nečekala za školou, tak jak jsme se domluvili? Strnule jsem zastavil své kroky a pomalu se k ní otočil. Rychlým krokem došla až ke mně a vyjeveně těkala pohledem po mém obličeji. ,,Ahoj," řekl jsem i když jsme se dnes už jednou viděli. Ticho, které mezi námi nastalo mě však frustrovalo a tak jsem ho musel nějak přerušit.

,,Ahoj," vydechla ze sebe a pak se kolem sebe rychle rozhlédla, jako by snad někoho hledala.

,,Děje se něco?" tázal jsem se a prohlížel si jí podezřívavě přivřenýma očima. Celé to začínalo být divné. Už jenom to, že mě poprosila o drogy. Zrovna ona, ta snad nejčistší holka na škole. Ne že bych si namlouval, že se svým klukem neobrážela všechny možné večírky a nepila na nich alkohol. Ale drogy? Ty mi k ní vůbec neseděly, naopak bych odhadoval, že byla zarytě proti jejich požívání.

,,No...já," soukala ze sebe a neustále se rozhlížela kolem.

Možná, že nikoho nehledala jen nechtěla aby nás spolu někdo viděl. Nejhezčí holka a hlavně kapitánka roztleskávaček a místní podivín, co by tomu asi tak ostatní řekli? Určitě by to pro ní nevěstilo nic dobrého. Také jsem se podíval kolem. Naštěstí to vypadalo, že si nás nikdo nevšímal. Přeci jenom byl čas oběda, takže byli všichni studenti buď v jídelně nebo někde na školních pozemcích usazený na lavičkách. Ulevilo se mi. Nechtěl jsem aby měla kvůli mně nějaké problémy, i když to vlastně byla ona, kdo za mnou přišel, už podruhé.

,,Já...musela ten večírek zrušit...ehm...kvůli rodičům," mluvila a pohled při tom upírala na zem, ,,takže už nebudu potřebovat ty...to od tebe."

,,Aha," vydal jsem ze sebe a chápavě pokýval hlavou, i když to vlastně nemohla vidět. Normálně bych byl asi naštvaný, že jsem zbytečně propásl oběd se svými kamarády, ale byla to Chrissy. Na ní jsem se z nějakého podivného důvodu zlobit nedokázal. Navíc se mi ani do školní jídelny moc nechtělo. Dokázal jsem si živě představit všechny ty zvědavé pohledy. Vlastně jsem byl tak trochu rád, že jsem měl výmluvu, proč jsem na něho nemohl dorazit. ,,No tak nic," dodal jsem a spojil své natažené ruce u pasu až to tiše tlesklo.

,,Promiň," broukla na to ona a konečně odlepila svůj pohled od země.

Nevěděl jsem proč, ale pořád mi na ní něco připadalo zvláštní. Vypadala tak nějak zaraženě. Možná to mělo co dělat s tím jejím zrušeným večírkem. Každopádně jsem se rozhodl to neřešit. Stejně jsem pochyboval, že by se mi se svými trápeními svěřila. Nebyli jsme přeci kamarádi, vlastně jsme nebyli vůbec nic. ,,To je v pohodě," křivě jsem se na ní pousmál, pak rozpojil své dlaně, krátce na ní mávl a otočil se k odchodu.

,,Ale nejdeš do lesa za školou, že ne?" zastavil mě znovu její hlas, ve kterém nešlo přeslechnout jasnou obavu.

Popravdě jsem přesně tam měl namířeno. Sice už na mě nečekal žádný obchod, ale i tak jsem na tom místě plánoval strávit zbytek přestávky. Bylo to mé oblíbené místo, když jsem chtěl být sám. Chrissyna otázka ve mně však vzbudila další vlnu pochybností. Znovu jsem se k ní otočil čelem.

,,Neměl bych?"

Viditelně zbledla. Podívala se mi do očí, rty stáhla do úzké linky a dlaněmi žmoulala lem své krátké sukně.

,,Nemám kam jinam jít," namítl jsem, když se neměla ke slovu.

,,No...vlastně...kousek odsud je má oblíbená pizzerie," promluvila konečně. Já ji však sotva vnímal, neboť jsem se dokonale ztrácel v jejích světle modrých očích, které na mě upírala. Uvědomil jsem si, že takhle zblízka jsem je snad nikdy neviděl. Do té doby mi nezbývalo nic jiného než si jen představovat jak přesně její duhovky asi vypadaly, teď jsem si je však mohl konečně prohlédnout a byly ještě hezčí než jsem si myslel – průzračné jako klidná vodní hladina a stejně tak uklidňjící.

,,V poledne mají vybrané pizzy za poloviční cenu," ozvala se znovu a přerušila náš oční kontakt.

S velkým sebezapřením jsem potlačil frustrovaný povzdech. V jejích očích bych se mohl utápět celou věčnost, tím spíš, když jsem moc dobře věděl, že už takovou možnost znovu mít nebudu. Ale počkat!

,,Chceš abych tam s tebou šel?" vypadlo ze mě nevěřícně.

Vykulila na mě znovu ty svá krásná očka, ,,no...já...n-" koktala a tváře jí lehce zrůžověly.

,,Tak dobře," prohlásil jsem rychle, než stačila dokončit větu. Bál jsem se totiž aby si to nakonec nerozmyslela. Sice nejspíš byla nemocná, nebo kvůli něčem hodně vyvedená z míry, jinak jsem si nedokázal vysvětli proč by se mnou chtěla jít na pizzu. Uvědomil jsem si ale, že trávit s ní čas bylo vždy mé nejtajnější přání už několik let. Proč se tedy nechytit příležitosti?

Odhodlaně jsem nasál vzduch do plic, hned potom vykouzlil na své tváři lehký úsměv. Chrissy tam stála a bez hnutí na mě civěla, možná ani sama nevěřila tomu, co právě udělala. Vzal jsem tedy dění do svých rukou, otočil se ke dveřím a otevřel je. ,,Prosím," pokynul jsem na ní hlavou na znamení, aby jimi prošla. Pořád jsem tak nějak očekával, že se na poslední chvíli otočí a uteče, nebo se rozesměje na celé kolo a vykřikne, že mě napálila. Tomu druhému se mi však věřit nechtělo. Možná jsem si jí ale až moc idealizoval. 

Nakonec to vypadalo, že se snad ani nepohne z místa. Po chvíli se však na mě k mému překvapení plaše pousmála a rozešla se ze dveří. Když kolem mě procházela, ovanula mě slabá ovocná vůně. Nevěřícně jsem zakýval hlavou a raději se nenápadně štípl do dlaně. Jestli tohle nebyl sen, tak jsem byl asi vážně blázen. Jinak jsem však dál na nic nečekal a následoval její kroky.