Zatímco obyvatelé Stark tower slavili úspěch a utahovali si z jejího majitele, v jistém prostorném bytě vysoko nad manhathonskými ulicemi bylo velmi rušno. Napříč tomu, co  si o nich teď Skye myslela, ani jeden z členů Cypheru nebyl hloupí. Velmi dobře věděli, co se jí podařilo a kolik toho o nich ví.

"Do hajzlu!" vztekla se Tayisija ten den už po několikrát a naštvaně mrštila sluchátka proti monitoru.

"Myslím, pánové... a dámo, že je čas zmizet," konstatoval Gabriel. Všichni tři jeho spolubydlící mu museli dát za pravdu. Místo toho, aby se ale odebrali do svých pokojů a sbalili si věci, zasedli všichni zpět k počítačům a kompletně vymazali jejich obsah. Všechny přitom bolestivě píchlo u srdce. Stačil jen okamžik, jen pár kliknutí a celá jejich práce, celá jejich reputace, kterou si budovali skoro dva roky, veškeré jejich příjmy, to vše bylo pryč. Teprve pak přišla řada na osobní věci, které si postupně začaly nacházet své místo v kufrech každého z nich. 

Rozhodli se, že kvůli kamerám opustí byt postupně a pouze s malými zavazadly. Byl to jejich poslední pokus o nenápadnost. Nejdříve odjela Tayisija. Nebyla ráda, že ji posílají pryč první. Měla pocit, jako by se jí chtěli zbavit. Ale i když za neustálého mrzutého mrmlání, šla. Asi hodinu po ní odešel Gabriel. Ten nechtěl odejít bez Olivera, co kdyby se on a Oleksander nestihli dostat z bytu a zavřeli by je? Co by pak dělal? Sice protestoval, ale i on nakonec odešel. Gabriela následoval Oleksander. Ten ještě jednou zopakoval Oliverovi všechny instrukce, aby náhodou na něco nezapomněl.

Oliver v bytě osaměl. Měl ho opustit asi hodinu poté, co odjel Oleksander. Chodil sem a tam a netušil, co by měl dělat. Za oknem byla tma už v době, kdy odjížděla Tayisija, v počítačích nebylo kromě základního softwaru vůbec nic, ani přístup na internet, telefon měl hluchý a pro taktéž hozený do továrního nastavení, prostě naprosto prázdný. 
Rozhlédl se po bytě. Vypadalo to tu stejně, jako by se jeho bratr a přátelé vydali na nějakou párty a za pár minut by se měli vrátit. Vzali si sebou jen pár věcí, jinak tu vše zůstalo. Jakoby se obyvatelé bytu do země propadli. 

Po asi patnácti minutách nudy se Oliver rozhodl udělat tu nejméně nápadnou věc, která ho napadla. Rozvalil se na prostorném šedém gauči uprostřed obývacího pokoje a pustil televizi. Bezcílně přepínal kanály, hledal něco, na co by se dalo koukat alespoň chvíli. Ale protože se pomalu blížila třetí hodina ranní, nedělal si moc velké naděje, že by snad mohl narazit a nějakou přijatelnou ukázku současné kinematografie. Nakonec to zakotvil na nějaké prapodivné lokální stanici, o které ani netušil, že existuje, a sledoval film, jehož pointa mu naprosto unikala. Každé dvě minuty mu utíkal pohled k velkým kovovým hodinám visícím na severní stěně. Odejít by měl kolem tři čtvrtě na čtyři ráno. Z gauče se zvedl asi deset minut po půl. Vypnul televizi, vzal ze země svou tašku a zamířil ke dveřím. Skrze zatáhnuté těžké závěsy nebylo vidět, co přesně se u nich v bytě děje, a toho se s Oleksanderem rozhodli využít. Byl to byt hackerů se spoustou jejich osobytých vylepšení. Při odchodu nastavil automatická světla a nastavil časovač na radiu a kávovaru, aby to vypadalo, že si všichni skutečně odběhli jen na okamžik. S posledním pohledem do prázdného bytu nakonec zhasl všechny světla a zavřel za sebou dveře. Nezamykal, tím by ukázal, že uvnitř nikdo není, aniž by musel návštěvník překročit práh.

Oliver neměl ani tušení, jak těsně se u svých vchodových dveří minul s prvními agenty Shieldu, kteří měli zmapovat situaci a připravit poklidné zatčení těsně před východem slunce. Jaké bylo překvapení Tonyho Starka, když zjistil, že v bytě v bytě není vlastně vůbec nic. Nenašli tu ani jednoho z těch, kteří tu měli být, ani sebemenší stopu po odcizených informacích. 

Stál uprostřed obývacího pokoje a sledoval, jak se Coulsonovi agenti zoufale pokouší něco najít, bohužel neúspěšně.