Ulicemi New Yorku projdou denně miliony lidí. Jen u výjimečných si však zapamatujete jejich tvář. Většina projde okolo vás jako duch, aniž byste jim věnovali nějakou pozornost. Této městské anonymity využívají mnozí. Nezáleží na tom, jestli je to slavný Avenger nebo jen obyčejný kluk z maloměsta, který na sebe jen nechce strhávat zbytečně moc pozornosti. Jeden takový mladík se právě vracel domů ze samoobsluhy po jedné, ne zrovna půvabné, brooklynské ulici. Byl to přesně ten typ člověka, jehož tvář byste si nezapamatovali, ani kdyby do vás vrazil. Vypadal na to zkrátka až příliš obyčejně. Zcela běžné, na kolenou potrhané, světlé džíny, přes bílé tričko oblečenou černou koženou bundu s vyhrnutými rukávy, na hlavě naraženou čepici. Hnědé vlasy vykukovaly z pod pokrývky hlavy, mladíkovi ale nevadilo, že mu spadají do očí a lechtají ho na nose. V jedné ruce pevně svíral papírovou tašku, která prozrazovala světu, odkud jde, v druhé zase zapálenou cigaretu. Sluchátka mu do uší křičela In the end od Linkin Parku. Kýval hlavou do rytmu a němě zpíval, když zrovna neměl plíce plné cigaretového kouře. Člověk by mu neřekl víc než dvacet tři. Jeho jméno bylo Oliver Benett. 

Přibližně stejně staří byli i tři jeho přátelé, se kterými si společně pronajímal malý dům pod Brooklynským mostem. Na první pohled by se jeden mohl domnívat, že uvnitř nikdo nebydlí. Jedno ze čtyř oken, která mířila do ulice, bylo rozbité a provizorně zabedněné velkou dřevěnou deskou. Kdysi dávno nejspíš bílá fasáda se začínala pomalu drolit a na několika místech to vypadalo, že ji drží pohromadě pouze barva ze spreje, která ji v podobě mnoha nápisů zdobila. Jemu a jeho přátelům to ale stačilo.  

Vyběhl po schodech ke vstupním dveřím. S cigaretou v ústech, aby měl alespoň jednu volnou ruku, začal hledat po kapsách klíče. Nakonec je objevil v zadní kapse kalhot. Našel ve svazku ten správný, odemkl oprýskané modré dveře a vstoupil do haly. V celém domě bylo šero a nepořádek. Na úklidu si ani jeden z jeho obyvatel moc nepotrpěl, takže se neobtěžoval se zouváním. Rovnou vykročil do úzké chodby, která vedla do kuchyně, kde byly schody do druhého patra. Nezastavoval a zrovna vykročil nahoru. Na konci schodiště na něj čekaly dveře do tří pokojů. Jedny z nich otevřel a zmizel v místnosti za nimi. 

To, co bylo v pokoji, by tam čekal jen málo kdo.  V místnosti byla ještě větší tma než v přízemí, mohly za to tlusté černé závěsy, zakrývající jediné okno. U něj stálo akvárium se dvěma zlatými rybičkami, které se ve vodě motaly, jako kdyby jim někdo dopřál panáka vodky namísto čisté vody.Kromě takových těch zbytečných věcí, jako byla například postel, police s knihami nebo skříň na oblečení, které se ale stejně válelo po podlaze, zabíral většinu pokoje velký rohový stůl na kterém stály tři různě velké, modře svítící monitory a jeden trochu nezvyklý, zářivě žlutý notebook. K monitorům samozřejmě patřily i žlutě podsvícené klávesnice a myš. Největší z obrazovek stála přímo v roku a svou velikostí připomínala čelní sklo průměrného  rodinného automobilu. To však nebylo všechno. Na stěnách nad stolem byly zavěšeny další čtyři menší monitory. Na polici vedle nich se pak válelo několik mobilních telefonů, které všechny vypadaly jako nové. Dva úplně nové, ještě zabalené v krabicích, ležely na rohu stolu. Veškerá elektronika v pokoji, včetně reproduktorů a televizoru, vysoce převyšovala i hodnotu samotného domu, v jehož útrobách se nacházela. Uprostřed toho všeho seděla na žlutém otáčecím křesle s nohama na stole jednadvacetiletá dívka s na New York dosti nezvyklým jménem. Tayisiya Mykolajivna Avremnko. arodila se v Kyjevě na Ukrajině a do Ameriky přijela studovat před třemi lety. Se sluchátky na uších hrála na největší obrazovce nějakou závodní hru. Šinula si to v bílém BMW po virtuálním závodišti a pokřikovala na své protivníky do mikrofonu, jako by je tak snad donutila, aby jí uhnuli z cesty.

Mladík překročil malou hromádku oblečení, ve které rozeznal pouze jeden pár původně asi bílých ponožek a červené šortky. Přešel bez povšimnutí po papírech, válejících se na zemi. Nedělal si s tím starosti. Protože dívku znal, tak věděl, že kdyby to bylo důležité, nebylo by to na zemi. Típnul zbytek své cigarety do popelníku vedle nových telefonů a zalovil volnou rukou v tašce. Postupně vyskládal před dívku dva pytlíky chipsů, červené Mallborky, láhev koly a tři tabulky mléčné čokolády. Vypadalo to, že Tayisiya si jeho přítomnosti ani nevšimla. Beze slova se otočil a zase pokoj opustil. Po cestě si vzal z mističky na polici s knihami u dveří peníze, které ho nákup stál, a zavřel za sebou dveře. Na chodbě se zastavil a musel se zasmát, protože z pokoje s ozvala hlasitá salva nadávek na adresu patnáctiletého kluka z Miami, vystupující na internetu pod nickem Amadar, který právě porazil dívku v pokoji v závodě. 

Vešel do dalšího pokoje, který obýval jeho nejlepší přítel, Oleksandr Antonovich Petryk. Stejně jako Tayisiya byl z Ukrajiny. Místnost byla velmi podobná té první, jen tu byl větší nepořádek a namísto akvária se zde na potrhaném pelechu rozvaloval starý černý jezevčík jménem Tretyak, na kterého nedal obyvatel pokoje dopustit. Pes už nebyl nejmladší, ta nejlepší léta už měl dávno za sebou, ale pořád s ním mluvil jako se štěnětem. Mladý muž, kterému patřil, seděl na parapetu u otevřeného okna a kouřil, upíraje pohled na jejich malý dvorek zahalený do stínu mostu. Když uslyšel otevření dveří otočil se a vyfoukl dým do pokoje. Hnědá papírová taška, kterou příchozí nesl, přitáhla jeho pozornost. Vyhodil z okna nedopalek a šel mu naproti. Přítel mu předal jeho objednávku v podobě jednoho balení koblih s jahodovou polevou a kyblík vanilkové zmrzliny. Dal Oliverovi za jeho službu peníze a zavřel za ním dveře. Mohlo to vypadat, jako by ho vyhazoval, ale Oliver si z toho nic nedělal. Bylo to tu na denním pořádku.

Poslední pokoj sdílel mladík v čepici se svým bratrem, o osm minut mladším dvojčetem Gabrielem. Toho našel sedět u počítače, kde na velkém monitoru běžela stejná hra, jakou hrála dívka v prvním pokoji. Mohl jen hádat, že hráli spolu, vztekal se naprosto stejně. Musel se zasmát. Veselí ho ale přešlo, když jeho bratr praštil do stolu tak silně, až se mu podařilo převrhnout láhev koly, kterou se dříve neobtěžoval pevně uzavřít. Obsah lahve se tak rozutekl po stole a nezastavitelně mířil ke kabeláži za monitory. Oliver odhodil tašku s zbytkem nákupu na jednu z postelí a společně s bratrem se vrhl po tmavé tekutině, aby ji společnými silami zastavili. Snažili se o to za pomoci jakéhokoliv kousku oblečení, jenž jim přišlo pod ruku. Naštěstí ho měli k dispozici dostatek, na podlaze se povalovalo značné množství. Podařilo se jim veškerou svou technologii uchránit sladké bublinkové invazi.

"Máš všechno?" zeptal se Gabriel a začal se přehrabovat v tašce, kterou jeho bratr přinesl. Z jejího obsahu si přivlastnil krabičku cigaret a čokoládovou tyčinku s fíky, kterou si hned rozbalil a s chutí se do ní zakousl. "Nechápu, jak to můžeš jíst," prohodil Oliwer jen tak mimochodem. Ještě než si sundal bundu, vytáhl z kapsy zapalovač a už skoro prázdné balení cigaret. Jednu si zrovna zapálil, když už je držel v ruce, však si koupil dvoje do zásoby. Kdyby to slyšela jejich matka, tak by ho na místě asi zadupala do země. "Jak si na tom s tím virem?" zeptal se pro změnu Oliver a popotáhl z cigarety. Jeho bratr vypadal po té otázce poněkud sklíčeně. "Ani mi nemluv. Nemám na čem ho otestovat. Je to těžší, než jsem čekal. Starkův systém není podobný ničemu, s čím jsem kdy měl tu čest. Spíš než systém to je umělá inteligence. Bylo by jednoduší nakazit ho chřipkou," prohlásil Gabriel. Výraz, který se v dalším okamžiku usídlil v jeho tváři, jasně ukazoval, jak ďábelský plán mu vyvstal na mysli.